>> Speciální útočné jednotky - kamikaze.

Zde hodlám zpracovat materiál, které mám k dispozici o tomto dosud na tomto serveru nedoceněnému tématu. Jde o vzhledem nenápadnou, ale fakty "nacpanou" knížku CAUSA KAMIKAZE autora Josefa Novotného, vydalo vydavatelství Naše vojsko 1991. Admin sice někde (nemůžu to najít) popisuje, jak vkládat články a moc by se mi líbilo, mít je uspořádány jako v tomto směru nedostižný Rad, leč neumím to.
Proto je budu kopírovat sem, jakmile je budu mít zpracovány. Věřím, že weboví kouzelníci si s tím pak už poradí.

VZNIK KAMIKAZE


Dne 19. října 1944 se na základně 201. Kókútai císařského námořního letectva v Mabalcatu na Filipínách sešla skupina vyšších důstojníků.
Byli to admirál Takidžiro Oniši s příkazníkem poručíkem Meidži, kapitán I. třídy Rikihei Inoguši - starší štábní důstojník 1. Kókú kantai, komodor Asaiči Tamai - výkonný důstojník 201. Kókutai, komodor Sadadzu Jošioka - letecký operační důstojník 201. Kókutai a poručíci Ibuši a Jokojama - velitelé jednotlivých letek útvaru.
Poradu vedl admirál Oniši, který rozebral neúspěch námořnictva, jemuž se nedařilo ničit nepřátelskou flotilu a bránit vylodění a vylovil přesvědčení, že tento úkol může a musí splnit námořní letectvo. Přítomní předkládali návrhy, které Oniši odmítl jako málo účinné a nato předložil návrh svůj.
Pro stoprocentní zničení cíle navrhl, aby jednotliví piloti s letadlem vyzbrojeným zavěšenou pumou na cíl přímo nalétli a narazili do něj. Obětovali by sice nejen letadlo, ale i svůj život, ovšem jejich oběť by zaručovala zničení cíle. Svůj návrh podložil Imperiální přísahou a kodexem Bušidó.
Trumfem jeho argumentace byl čin viceadmirála Masabumi Arimy, velitele 201. Kókútai. Ten, když viděl neúspěšnost letadel své první útočné vlny, nasedl do letadla a v čele zbylých strojů napadl americké uskupení, blížící se k Filipínám. Nad cílem pak pronesl slova, která použil Oniši při prosazování svého návrhu: „Rozhodl jsem se, že přímým útokem osobně potopím nepřátelskou letadlovou loď. Tak mi velí má samurajská čest a zásady bojové etiky. Konejte proto také tak! Ať žije Jeho Jasnost císař a Japonsko!“
Svůj záměr však Arima nesplnil, protože při střemhlavém letu se na jeho letadle utrhl stabilizátor a neřiditelný stroj se zřítil do moře, aniž zasáhl jakoukoli loď. O Oniši nevěděl, ale zřejmě to ani nebylo podstatné. Důležitý byl záměr takový útok provést a vnitřní pohnutky, které k němu vedly - dobrovolná smrt pro císaře a Japonsko v době jeho ohrožení. To byly stimuly, jimiž byl ovládán i sám Oniši.
Účastníci porady návrh přijali s nadšením a děkovali Onišimu, že si pro tento záměr vybral právě jejich Kókútai - jednu z nejzkušenějších jednotek námořního letectva.
Japonská letadla v této fázi války již dávno nedosahovala kvalit amerických strojů a byla jimi krutě decimována. Piloti v hořících strojích umírali, aniž mohli nepříteli nějak ublížit. I z racionálního hlediska byly proto sebevražedné nálety přijatelné. Už předtím v mnoha případech císařští vojáci - pěšáci, námořníci i letce v bezvýchodné situaci volili sebevražedný útok. Nové bylo teď jen to, že takový útok bude volen primárně, bez alternativy.
Další debata už proto byla zaměřena na organizační zvládnutí tohoto nového způsobu boje.
Jako primární byla přijata zásada, že vždy půjde o dobrovolníky, letci si měli sami svůj osud zvolit.


Aby se odlišili od jiných útvarů, měli se soustředit do Speciálních útočných jednotek - Tokubecu kógekitai, jejichž členem se mohl stát jen ten, kdo vyhovoval těmto podmínkám:
důstojník, absolvent námořní akademie a zkušený pilot
musel mít samurajské předky. Tím stoupla úcta k vojenskému stavu, neboť takový adept znal kodex Bušidó a tedy dával záruky vysoké bojové morálky
ke vstupu do jednotky jej musel přimět vnitřní přesvědčení, nikoli přímý rozkaz.


Zbývalo jen vymyslet, jak tuto myšlenku zahalit do co nejpřijatelnějšího hávu, aby byla všeobecně „stravitelná“.
S ohledem na tradice hledali příklady v japonských dějinách, až dostal spásný nápad Inoguši, který nějaký čas přednášel historii na námořní akademii v Etadžimě. Připomenul, jak božský vítr KAMIKAZE ochránil Japonsko před útokem Mongolů.


K události došlo v listopadu 1274, kdy od korejských břehů odrazil vnuk Čingis chána Kublaj s flotilou 900 lodí, obsazených 40.000 bojovníky, aby dobyl zemi Zipangu - Japonsko. Flotila se nepozorovaně dostala k pobřeží ostrova Kjúšú, kde se chtěla v zátoce Hakata vylodit. Malá japonská posádka neměla šanci Mongolům jejich úmysl překazit. Během vyloďování se náhle zvedl vítr, rychle zesílil ve vichřici a ta zničila dvě stovky lodí. Kublaj chán přišel o 13 500 bojovníků a musel se vrátit zpět do Koreje.
Podruhé hodlal Kublaj chán napadnout Japonsko na jaře 1281. Shromáždil flotilu o 4 400 lodích, kde bylo přepravováno 142 000 bojechtivých Mongolů.


Znovu připlul do zátoky Hakata, kde vylodění očekávali samurajové se svými oddíly. Při vyloďování se opět přihnala vichřice KAMIKAZE a tentokrát bylo potopeno 400 lodí s 100.000 bojovníky.


Tady bych se na chvíli zastavil. Jednoduchým dělením dospějeme k poznání, že při první expedici bylo na každé lodi průměrně 444 mongolských bijců. Když se ale potápěly, nesly jen 67 chudáků, odsouzených k smrti utopením. Copa se stalo s tím zbytkem? Kraulovali zpátky do Koreje?
Při druhé expedici měl Kublaj asi jinší lodě, jedna nesla 323 mužů a když se potápěla, byla obsazena jen 250 neplavci.


Japonsko bylo znovu zachráněno bohyní Amaterasu, která poslala svého služebníka, božský vítr KAMIKAZE, aby nepřítele zničil. Tím byl potvrzen božský původ Japonska. Nyní je na mladých Japoncích, aby obětí svých životů zachránili moderní Japonsko.


Přijatelná, v Japonsku veřejně předložitelná a akceptovatelná legenda byla na světě. Zbývalo už jen ji naplnit.

ONIŠI Takidžiro, admirál, 1892 - 1945
Otec ideje kamikaze. Narodil se v podhorské vesnici Ašida v rodině s významnými samurajskými předky, což se zákonitě projevilo v jeho výchově i životě. Je hloubavým a výborným žákem, ve studiu pokračoval na námořní akademii v Etadžimě, kterou absolvuje jako čtvrtý nejlepší absolvent ročníku.
Přestože byl vychován v duchu samurajských tradic, dychtí po všem novém a proto se stává letcem. V r.1916 slouží jako pilot na prvním japonském hydroplánovém nosiči Wakamija-maru.
V té době již zuřila první světová válka, v níž Japonsko bojovalo na straně Dohody. Proto Japonsko poslalo své lodi proti německé državě na čínském území, představované přístavem Tsing-tao. Oniši spolu s dalšími třemi piloty útočí na německé lodě, které zde kotví. Odvážným zásahem z malé výšky zasahuje německou minolovku a potápí ji, za což kromě bojových zkušeností získává i své první vyznamenání.
Další jeho služební postup byl poznamenán zejména jeho nadšením, se kterým se snažil prosadit své letecké zkušenosti do předpisů císařského námořnictva. Docházelo k řadě střetů se starými „zkostnatělými“ štábními důstojníky, kteří nechápou důležitost letectva a letadlových lodí a proto je odmítají Oniši tuto skupinu velících admirálů otevřeně nazval „štábními hlupci“, což jeho služební postup samozřejmě neurychlilo. Výtkám a trestům napomáhá i svým bohémským způsobem života - je vyhlášeným znalcem nočních lokálů, koňaku i lehkých žen. Jednoho dne ale zfackuje gejšu, která se odmítla podvolit jeho choutkám a po tomto incidentu odjíždí za hulákání nemravných písní v otevřené drožce do kasáren.
Incident měl okamžité následky: velení válečné akademie požadovalo okamžité vyloučení ze stavu císařského námořnictva. S ohledem na jeho odborné a velitelské schopnosti se nakonec spokojilo jen s vyloučením z válečné akademie. Onišimu to ale vůbec nevadilo - okamžitě vstoupil do stavu císařské námořní rozvědky, která jej posílá na Havaj. Zde, jako námořník s nikdy nevysychající láhví rumu získává od amerických kolegů informace nejen o základně samé, ale i o lodích a jejich pohybu po Pacifiku. Tyto informace třídí a posílá do Tokia. Sám z nich bude čerpat později, až bude připravovat útok na Pearl Harbour.
V r.1934 vydává příručku „Námořní letectvo v boji“, v níž se zabývá významem a použitím letadlových lodí, taktikou palubních letadel i letadly samotnými. Vedle technické stránky zde za pomoci kodexu Bušidó, Imperiální přísahy a Císařské cesty řeší i otázku morálních zásad námořního pilota. Obsah příručky ocenil admirál Jamamoto, když nařídil její povinné studium a Onišiho povolal do císařského poradního orgánu, který posléze plánoval útok na Pearl Harbour.
Oniši velice pečlivě sleduje problematiku chování a psychologie velitelů, poddůstojníků i prostých námořníků. Zaměřuje se především na obtížné bojové situace, kde sleduje aspekt ochoty splnit úkol i za cenu ztráty vlastního života. Své poznatky zformuloval do zásad pod názvem „Bojová etika japonského námořnictva“, které se od r. 1938 staly nedílnou součástí výchovného procesu námořních nováčků.
Pro jeho fanatizmus je charakteristická příhoda z počátku války, kdy byl náčelníkem štábu 11. Kókú kantai, mající základnu na Tchaiwanu. Odtud vzlétla sklupina dvoumotorových bombardérů Nell 1.kókútai s úkolem bombardovat americké základny na Filipínách. Jedna posádka byla sestřelena a zajata Američany, v bojovém deníku jednotky byla pochopitelně zapsána jako „zabita v boji“. Rychlý postup císařských vojsk však posádku osvobodil a ta se vrátil ke svému útvaru, kde vypuklo zděšení. Vždyť podle zásad „sendžinkunu“ se přece nesměla dát zajmout, ale měla svým letounem zabít co nejvíce nepřátel! Nebohá posádka byla vzata do vazby, zbavena hodností a držena v izolaci. Po týdnu jsou předvedeni před Onišiho, který s nimi vede dlouhý rozhovor. Když se následující měsíc útvar přemisťoval do Rabaulu, byly osádce vráceny hodnosti a s letadlem plně naloženým bombami odstartovala k průzkumnému letu na Port Moresby. Poté, co přiletěli nad přístav, ohlásil velitel výsledek pozorování a na závěr sdělil, že provádí osobní útok na velký cíl, jak mu velí jeho bojová čest. Nastalý klid v etéru potvrdil, že letci splnili svoje předsevzetí. Oniši přijal zprávu s uspokojením a nařídil, aby se o letcích opět mluvilo jako o hrdinech. V knize letů nebylo třeba dělat změny.
Takový byl admirál Takidžiro Oniši. Jaký byl k jiným, takový byl i k sobě. Nepřežil císařův projev, kterým oznamoval kapitulaci Japonska. Zásady kodexu Bušidó dodržel do posledního písmene.

UGAKI Matome, viceadmirál (1890 - 1945)


kmotr kamikaze, nazývaný „Ogon Kamen“, neboli „Zlatá maska“.
Povahu měl stejnou jako Oniši. Byl prvorozeným synem náčelníka policie v Mie. Také jeho rodina měla mezi svými předky samuraje a námořní akademii v Etadžimě ukončil rovněž s výborným prospěchem. Byl rozeným taktikem s vynikajícím citem pro spolupráci lodí s letedly. Na toto téma napsal řadu příruček, které se staly učebními pomůckami ve válečné akademii, kde Ugaki působil jako učitel taktiky a spolupráce s ostatními druhy vojsk.
Na počátku roku 1940 byl jmenován do funkce náčelníka štábu Kombinované flotily - „Rengó Kantai“ a po smrti admirála Jamamota v dubnu 1943 se stává jejím velitelem. Bitvy u Leythe se účastní jako velitel divize bojových lodí. Později je převelen na Mabalacat, kde spolu s Onišim organizuje sebevražedné oddíly kamikaze.
Koncem roku 1944 převzal velení nad 5. Kókú kantai, kterou okamžitě přeměnil na jednotku kamikaze a stejně si počíná i na ostrově Kjúšú, kde velí veškerému letectvu, které samozřejmě organizuje do sebevražedných útočných uskupení Kikusui.
Neznal slitování s těmi, kdo neplnili jeho rozkazy dost ochotně. Nenáviděl Američany a jeho heslem bylo“ „Zabte je všechny dříve, než oni budou schopni zabít nás!“ Ani on nezasedl před válečný soud, skončil jako samuraj

SAITÓ Jošicugu, generálporučík (1890 - 1944)


Aomorský rodák, který prošel všemi armádními funkcemi. Platil za výtečného taktika. Jako velitel nešetřil své podřízené ani sebe. Za zbabělost a nesplnění rozkazu dokázal osobně na místě zastřelit i důstojníka. Provedl to, když velel pěšímu pluku v Číně a velitel jedné roty nedokázal dobýt čínské postavení. Po vykonání ortelu se postavil do čela té roty, vedl ji osobně do útoku a postavení dobyl.
Konec války ho zastihl na Saipanu, kde velel 43. pěší divizi. V duchu samurajských zásad bojoval se svými muži až do posledního náboje a z ostrova udělal ostrov mrtvých.

KURIBAJAŠI Tadamiči, generál (1891 - 1945)


Potomek samurajů z prefektury Gifu patřil k elitním velitelům japonské armády. Začínal jako důstojník kavalerie. Byl malého vzrůstu, ale měl cílevědomou a pevnou povahu, která jej předurčila k nejvyšším velitelským funkcím.
V bojích u Chalchyn-golu velel 5. jízdnímu pluku, součásti jezdecké divize Čingan. Za odvahu v boji proti sovětským jednotkám byl několikrát vyznamenán. Později velel pěší brigádě v Číně a s ní se probojoval až do jihovýchodní Asie. I v těchto bojích byl úspěšný a za své úspěchy v poli byl jmenován generálporučíkem.
Poté byl povolán do Tokia, kde převzal funkci velitele 1. gardové císařské pěší divize, nejelitnějšího útvaru japonské armády. Byla určena k ochraně císaře a části Tokia, přiléhající k císařskému paláci. Svým velením tento útvar velice zkvalitnil a stal se nepostradatelným mužem císařského dvora. Bylo proto logické, že jej císař jmenoval velitelem nejdůležitějšího ostrova - Iwodžimy.
Kuribajaši ve funkci velitele 109. pěší divize do posledního písmene splnil samurajské zásady, ve kterých vychovával svoje vojáky

ITÓ Sejči, viceadmirál (1890 - 1945)


Narodil se v Kumamotu v rodině se samurajskou tradicí. Jeho otec, bývalý námořní poručík, účastník rusko-japonské války v r. 1905, jej vychovával tvrdě, což vytvořilo Itóovu morálku a etiku. Jako výtečník absolvoval nejen námořní akademii v Etadžimě, ale také válečnou akademii v Jokosuce.
Na počátku II. světové války pracoval ve funkci náčelníka generálního štábu námořnictva. Byl zapřisáhlým nepřítelem USA a byl ochoten je zničit za každou cenu. Proto také plně podporoval Onišiho při vytváření jednotek kamikaze a byl to právě on, kdo prosadil, aby se speciální útočné jednotky staly řádnými bojovými jednotkami císařského námořnictva a jejich způsob boje byl přijat jako základní bojová koncepce císařského námořního letectva i námořnictva. Považoval ji za stoprocentně účinnou.
Jako samuraj žil, jako samuraj svůj život ukončil.

FUKUDOME Šigeru, admirál, (1891 - 1971)


Byl zkušený štábní důstojník, původem z prefektury Óita. Po absolvování námořní akademie v Etadžimě nastupuje jako náčelník štábu 1. divize bitevních lodí. S ní se účastní bojů na začátku války s Čínou. Za své úspěšné vedení bojových operací je povolán do námořní válečné akademie. Po jejím absolvování nastupuje do funkce náčelníka štábu Kombinované flotily. Zde pracuje nejen pod admirálem Jamamotem, ale i jeho nástupcem, admirálem Mineiči Kogou.
Po jeho smrti v březnu 1944 se stává viceadmirálem a velitelem 6. základnového uskupení - Kičí kókúbutai na Tchaj wanu a tím i 2. Kókú Sentai. Tato jednotka se aktivně účastní i realizace Plánu vítězství. Po příchodu na Filipíny se jako velitel ochotně účastní realizace sebevražedných jednotek kamikaze. Jeho myšlení charakterizují slova, která přednesl před nastoupenými piloty: „Smrtí, kterou nesete, zničíte nepřítele. Kdo zaváhá a nenaplní tento odkaz předků, bude mnou osobně zničen!“
Sám však pro sebe tento osud samuraje nenaplnil.

super příspěvky - jen tak dál

Causa Kamikadze od Josefa Novotného? Super kniha,z ktorej čerpáš...odporučím i Richarda O´Neila-Sebevražedné jednotky-vyd.Mustang,edícia Military 1995.

Ty jo,kde na ty kamikaze chodíte,dyt si musíte oddělat klávesnici

Brano: ano, dělám to podle této knihy, problém je v tom, že je "našlapaná" faktografií. Jinak dělám tzv. "vejcucy", ale tady se nechá vynechat tak jedna věta z odstavce. Zkusil jsem to skenovat, ale OCR mi nedělá češtinu, takže to znamená to celé přejet a dodělat - pomalu by bylo jednodušší tu knížku opsat. Mám dodělané ty "otce", filozofii gunšinů a akce leteckách kamikaze v r.1944 skoro do konce, to chci ještě dodat a pak to asi vzdám. Navíc mi začal blbnout úplně nový skener!
Myslel jsem to dobře, ale bojím se, že je to příliš velké sousto. Ten Novotný odvedl skutečně vynikající práci!!!
To Tanzen: to s tou klávesnicí jsem nějak nepochopil.

Fantan:myslel jsem to tak,že jako kam na ty zajímavý věci(například o Kamikaze) chodíte,kde to berete.A s tou klávesnící,jako že toho píšete tolik,že je musíte častějc měnit

Kořeny vzniku japonského fanatismu
Fanatismus je charakterizován jako slepá zaujatost spojená s nesnášenlivostí ke všem odlišným názorům. To byl základ, na němž mohly vzniknout sebevražedné jednotky. Vyrůstal z pevných kořenů, z nichž po dlouhá staletí vyrůstala struktura japonského národa. (Je s podivem, že stačilo padesát let a většina těchto kořenů - aspoň zdánlivě - zetlela).
Byly to zejména silné národní tradice, rozsáhlý vliv náboženství, samurajský kodex Bušidó a systém japonského školství. Všechny byly spojovány naprostou oddaností a poslušností k císaři. Souhrnné působení těchto skutečností pak ve vhodné interpretaci vytvářela národ bohem vyvolený, který svou výjimečnost neztrácí ani po smrti, neboť i tou slouží božskému císaři, větší slávě jeho i své vlasti.


Národní tradice: Tradice japonské feudální společnosti přetrvávala i v průmyslovém Japonsku, neboť původní společenská struktura se v podstatě nezměnila. Božský císař tennó zůstával i nadále nejvyšším pánem všech Japonců, ačkoli jej většina nikdy neviděla - bylo jim to zakázáno. Byl to přece potomek prvního císaře Džimmu, vnuka Aterassu, samotné bohyně Slunce, která jej poslala do krajiny Jamato, aby založil její dynastii, která bude vládnout vyvolenému národu. Je to jen báje, ale i ta - vhodně interpretována - byla velice účinnou zbraní nacionálního šovinismu, prvním krokem k tzv. vyvolenosti a tím i beztrestnosti.
Dalším prvkem byla tradice vojenské vlády a skutečnost, že vojenské řemeslo požívalo v Japonsku velké úcty. Neustálé války mezi jednotlivými vládci - šóguny daly vzniknout vrstvě samurajů - původně jen členům ozbrojené družiny šóguna, později vojenským šlechticům se specifickým typem chování a morálních vlastností. Vláda šógunů trvala mnoho staletí - od r. 1192 až do 1867, kdy císař Mucuhito donutil abdikovat posledního šóguna Keiki.
O dva roky později se samurajové ve smyslu císařových reforem “Meidži išin“ stávají základem moderní japonské armády. Je logické, že své zásady a způsoby, v nichž po staletí žili, specifikované ve známém kodexu Bušidó, přenesli i do ní pod upravenými hesly o poslušnosti a nově i k pracovitosti „pro větší slávu a sílu rasy Jamato“. Armáda jako ochránce císaře zůstala nadřazenou složkou národa s mnoha privilegii a proto bylo vojenské řemeslo nadále váženo a ctěno.
Náboženství: Japonci mají velký smysl pro mystiku a proto uctívali mnoho božstev a kultů - vedle kultu přírody „kami“ také kult předků, který byl symbolem identity nejen rodu, ale i celého společenství (oba kulty v modifikované formě přetrvávají dodnes). Sloučením obou kultů vytvořilo nenásilně náboženství nové „šintó“ - cestu duchů.
Šintóismus je raná forma japonského náboženství, založená na polytheismu a animismu, bez kánonů a dogmat, bez církevních staveb a formální církevní organizace s početnými bohy, mezi nimiž dominuje bohyně Slunce Amaterasu. Působení dalších filozofií, zejména budhismu, se šintóismus přizpůsobil a vytvořil obdobu monotheismu, kde tímto jediným bohem je potomek bohyně Amaterasu - japonský císař. Jen on směl vykonávat obřady k uctění bohyně Amaterasu. Jeho božský původ mu zaručuje nedotknutelnost a absolutní poslušnost jeho příkazů a přání. Tím se šintóismus stal státním náboženstvím a v důsledku božství císaře i jeho poddaní se stali národem božským - vyvoleným.
Šintóismus ovšem jako náboženství neformální - jde spíše o filosofii, šintóista může být křesťanem, budhistou (nejčastěji) či muslimem - potřeboval nějaký rámec, v němž by působil. Tímto rámcem se stal od 9. století budhismus. Dlouhé působení budhistických kněží mělo zákonitý vliv na stanovení základních principů a povinností každého Japonce. Byly to:
věrnost císaři a uznání jeho zbožnění, neboť všichni jsou pod jeho ochranou a proto část lásky bohyně Amaterasu, kterou zahrnuje svého potomka, dopadá zákonitě i na každého Japonce. Každý voják, který nějakým mimořádným způsobem položí život za slávu Japonska a císaře, se stává válečným bohem “gunšinem“. Ve svatyni Jakasuni, zasvěcené ozbrojeným složkám Japonska, je zavěšena tabulka s jeho jménem. Navíc je takový voják v místě svého bydliště uctíván s celou svou rodinou a stává se pýchou této vesnice či města. Ostatní vojáci, kteří za Japonsko padnou v běžném boji, jsou zapsáni na společnou tabulku a císař jednou ročně - v den svého nástupu na trůn - přijímá tyto mrtvé pod svou ochranu. Do zahájení WW II jich byl skoro milion.
uctívání předků, jejich vážnosti a poslušnosti císaři. Tím byla zaručena kontinuita poslušnosti syna vůči otci a dědovi jako mravní základ povinnosti každého Japonce.
Šintóismus využil filosofii konfuciánství a dovedl ji do polohy poslušnosti, věrnosti a spolupráce s jistým rysem stoicismu vůči smrti. Smrt v zájmu vlasti a císaře není smrtí v pravém slova smyslu. Je pouze aktem, vedoucím k určitému stupni zbožnění. Božství císaře se tak stává zbraní nesmírné účinnosti. Japonci se jím stali vyvoleným národem, který má právo odstranit z cesty každého, kdo by chtěl zabránit jeho „božskému poslání“ - vládnout všem národům.

Samurajské zásady - kodex BUŠIDÓ: Budování základů mocenského systému vojenské šlechty - samurajstva je spojeno především se šógunem Joritomo - pánem z Kamakury, vůdcem rodu Minamoto v polovině 12. století n.l.. Aby k sobě natrvalo a pevně připoutal své nejspolehlivější spojence z řad samurajů, vytvořil z nich skupinu privilegovaných vazalů - gokeninů. Pro získání tohoto dědičného a písemně stvrzovaného vazalství byly stanoveny tyto základní podmínky a povinnosti:
vojenský stav a držba půdy
naprostá poslušnost a podřízenost pánovi
ochota kdykoli za svého pána bojovat
plnění strážní služby v Kjótu, Kamakuře a na strategických komunikacích
Navíc museli samurajové podle svých majetkových prostředků přispívat na stavbu ochranných opevnění, chrámů, klášterů a pod. Odměnou za tyto služby jim Jorimoto poskytoval záruku půdy, kterou měli v držení a přístup k dalším důchodům tím, že je jmenoval do funkcí ve vojenské správě. Dále byli odměňováni půdou, získanou v bojích s nepřátelskými rody. V 1180 bylo těchto Jorimotových vasalů asi 2000. Jejich vzájemné vztahy byly vzorem, aplikovaným do nejrůznějších úrovní japonské společnosti. Ochrana, poskytovaná pánem, původně jen ve formě garance práva na půdu, nabývá časem daleko širších forem. Na druhé straně se rozšiřují i povinnosti samuraje až po povinnost obětovat za svého pána i život.
Tato idea se stává základem morálních hodnot samurajstva a norem jeho chování. Normy byly postupně doplňovány v epoše Tokugawa konfucianismem, který se stal základní filosofií a ideologií samurajů. Princip nadřízenosti a podřízenosti s kategorickým požadavkem vazalské věrnosti nejlépe odpovídal skutečnému postavení samurajů a zajišťoval jim tak nadřazenost nad ostatními stavy.
V polovině 17. století je soubor těchto norem formulován do konečné podoby kodexu BUŠIDÓ, neboli „cesta vojáka“, zahrnující deset zásad etických norem chování samuraje. V zásadě jde o taoistické učení staročínského filosofa Lao-č, pro něž existuje japonský termín „dó“ - cesta. Bušidó je filosofie činnosti bojovníka, vojáka. Je to cesta, kterou má jít, protože jako voják ani nic jiného dělat nemůže. Musí jednat tak, jak mu to určuje charakter jeho profese. Jestliže z této cesty vybočí, skončí špatně a bude zavržen spolu se svým rodem.
Autorem tohoto kodexu je konfuciánský filosof a vojenský teoretik Soké Jamaga (1622 - 1685). Určitý čas působil jako učitel samurajů v knížectví Akó, kde mezi jeho žáky byl i Jošio Oiši, pozdější vůdce 47 samurajů, jejichž čin se stal obecným příkladem vazalské věrnosti a cti samurajů.
V r. 1703 se pán Jošio Oiši, Nagano Asano kníže z Akó, dostal do sporu s hlavním ceremoniářem šógunátu Jošinakem Kirou. Za urážku, které se vůči němu dopustil, byl zbaven léna a vyzván, aby vykonal rituální slavnostní sebevraždu „seppuku“. Tím se ale zákonitě všichni jeho vazalové stali „roniny“, samuraji bez pána a tedy bez právní jistoty. Jošio se rozhodl svého pána pomstít. Spolu se svými druhy vtrhl do Jošinakova paláce, kde Jošinaku zabili a jeho hlavu položili na hrob svého knížete. Poté se zcela samozřejmě vzdali šógunovi. Svým činem sice podali důkaz naprosté vazalské věrnosti, ale zároveň se dopustili neposlušnosti vůči vládě šóguna. Toto dilema samurajské etiky bylo vyřešeno tak, že jím byl dán pokyn, aby provedli seppuku, ale zároveň byli vyzdviženi jako vzor samurajské věrnosti a oddanosti a stali se tak pravzorem všech samurajů.
Příslušníci sebevražedných jednotek však uctívali spíše samuraje Kusinokiho Mašige, který v r. 1336 provedl obřadní seppuku, aby nemusel zradit císaře. Jeho znak - chrysantému - si pak malovali na své letadla a lodě.
V době reforem Meidži (1841 - 1890) byl kodex bušidó aktualizován a jeho zásady - věrnost, poslušnost, sebekázeň, sebeobětování za svého pána - nyní už přímo císaře se stávají základy nově budované armády. Smrt pro císaře se má stát vyvrcholením a cílem samurajova - nyní také vojákova - života.
Pohrdání životem a věrnost císaři vyjadřuje i preambule kodexu bušidó: „Neumřeme v míru a klidu. Zemřeme po boku vládce a tvůrce. Vyjedeme-li na moře, pohltí naše těla voda, půjdeme-li do hor, pokryje naše těla tráva, vzlétneme-li ke slunci, přijme naše těla naše pramáti Amaterasu. Náš život nikdy a nikde nekončí“. Tato slova se stala základem staré vojenské písně „Umi jukaba (Půjdeme vpřed)“, která Japonce provázela po celý život. Vhodně ideologicky využita se její slova stala strašnou zbraní, schopnou vyhladit i vlastní národ.

Výchova: Japonsko bylo vojenským státem nejméně tisíc let. Ve většině států světa bývá armáda služebníkem státu. V Japonsku byla armáda státem sama o sobě, neboť její představitelé stáli v jeho čele. Armáda a námořnictvo určovaly život japonců a hlavně výchovu jejich dětí.
Povinná školní docházka do nižšího stupně střední školy končila v devatenácti letech. Už malé děti měly týdně 4 hodiny výuky japonské historie a v hodinách zpěvu zpívaly vlastenecké „písně věrnosti“ s texty jako: „Bok po boku se svým starším bratem mohu jít do školy díky tomu, že naše hrdinná armáda a námořnictvo chrání naši vlast před nepřítelem, proto mohu jít do školy“. Na konci každého školního roku škola zpracovávala komplexní hodnocení žáka, jehož podstatnou součástí bylo hodnocení tělesné zdatnosti a poměru žáka a jeho rodiny k ozbrojeným složkám. Po skončení studia tato hodnocení dostala k dispozici armáda.
Po skončení tohoto stupně vzdělání měl absolvent tři možnosti: jít pracovat, absolvovat další, vyšší střední školu, nebo nastoupit do kadetní školy (později vojenského učiliště). Sem mohl nastoupit každý bez rozdílu výše majetku po složení přijímacích zkoušek, jejichž základem byla znalost japonské historie, u synů samurajských rodin pak znalost kodexu bušidó a zásad samurajského života, závěr tvořila zkouška tělesné zdatnosti.
Další možnost stát se důstojníkem měl mladý Japonec po skončení vyšší střední školy. Zkouška byla ale obsáhlejší a přísnější, neboť se předpokládala „vyšší zasaženost adepta civilním životem“. Proto také měli tito adepti menší šanci dosáhnout vyšších hodností. Poslední možnost stát se vojákem z povolání měl mladý Japonec ve 22 letech, po skončení vojenské základní služby. I zde byly zkoušky podstatně náročnější a proto také se tito adepti často stávali jen poddůstojníky.
Odvodní věk byl pro Japonce 20 let. Každoročně bylo odvedeno asi 150 000 mladých Japonců. Odvody a tím i celá předvojenská příprava probíhaly podle plukovních odvodů, takže vojenskou službu japonští rekruti konali poblíž svého bydliště. Jejich nadřízení důstojníci tak mohli chodit do rodin, hovořit s rodiči o jejich synech a přesvědčovat je o výhodách vstupu do armády zejména s poukazem na váženost vojenského stavu. U samurajských rodin přesvědčování nebylo třeba, u prvorozeného syna bylo vojenské řemeslo povinností. Ale i u jiných rodin byli důstojníci často úspěšní - díky ekonomické situaci Japonska rodiče vstupem syna do armády zabezpečovali nejen jeho, ale i sebe.
Ihned po nástupu byl každý odvedenec podroben náročné fyzické zkoušce, podle výsledku byl zařazen do kategorie A - nejlepší, z nich byli vybíráni adepti na důstojníky, B - jádro ozbrojených složek tvořili ti, kteří měli výsledek jedné nebo více zkoušek slabší a nakonec C- odvedenci, kteří neuspěli ve všech zkouškách. Ti byli začleněni do pomocných jednotek jako kuchaři, zdravotníci, nosiči raněných a pod.
Během základní služby byl voják podroben intenzivnímu psychologickému zpracovávání všemi prostředky - studiem dějin, zpěvem vlasteneckých písní a studiem předepsaných materiálů. Z nich např. „Imperiální příkaz pro vojáky a námořníky“ (vojenská přísaha) císaře Mucuhita z r. 1822 je mnohastránkový dokument, který musel každý příslušník ozbrojených sil znát zpaměti. Deklaruje poslušnost císaři a víru v jeho božství. Aby si text vojáci dokonale osvojili, trávili vojáci mnoho času sborovým učením této přísahy za pomoci klacku v ruce velitele a jeho častým používáním. Bití bylo v japonské armádě něco tak obvyklého, jako chůze. Nejen to, byly vymýšleny hry, jejichž hlavním obsahem bylo bití, např. „Vydrž ránu“. Proti sobě se postavily dvě řady vojáků, kteří si na povel uštědřovali nemilosrdné rány. Kdo to nevydržel, dostalo se mu dodatečného treninku, kdy ho „odborně připravovali“ poddůstojníci, nebo důstojníci ve svém volném čase. Nejen proto byl adept zmlácen dokonale a odborně - ovšem výprask musel přežít, v opačném případě musel jeho „trenér“ spáchat seppuku. Císař přece své vojáky miloval! Slabší jedinci zemřeli vyčerpáním a byli ve svých domovech slaveni jako vzorní vojáci. Ti ostatní otupěli, ztratili zájem o život a průběžně krmeni ideologickými poučkami, stali se poslušnými nástroji.
Konečným výsledkem byl voják vycvičený v duchu „Jamato damašii“ - rasy Jamato, připravený k uskutečnění ideje japanismu „Spojení osmi koutů světa pod jednou střechou“ - tedy celého světa pod vládou jediného vůdce - japonského císaře, vůdce rasy Jamato, vzniklé z vůle bohů.

Reisen - zero

Fotogalerie OHKA (BAKA)
https://www.valka.cz//topic/postview/32088#32088

Reisen je jen na první z těch dvou fotek...

Jsi-li mocen identifikace, poděl se o své vědomosti a identifikuj, ať jsme chytřejší i my ostatní.
Domníval jsem se, že jde o jinou verzi, Zera se vyráběly celou válku a postupně se měnily. Víš-li přesné názvy, uveď, co je to za typy. Že to něco není, nikomu nepomůže.

Jasně, během války byla vyrobena celá řada modifikací Zera, však to taky byl základní stíhací typ japonského císařského námořnictva, pozdější nové konhstreukce jako J2M Raiden nebo N1K Shiden přišly pozdě a ne v příliž dostatečném množství, i když oba stroje byly naprosto špičkové kvality...
Přesto na fotkách je replika, nejde skutečně o žádnou z modifikací A6M, na fotkách jsou další repliky na v USA oblíbený stroj země vycházejícího slunce...
Pro ty, co se v tomhle typu více nevyznají, tak asi nejmarkantnější je především do očí bijící šípovitost křídla repliky, krátké nohy podvozku apod.
Zpravidla dělají ve Státech repliky Reisenů (A6M Reisen- "nula" podle roku, kdy byl vyroben, tedy v japonském roce nula) na bázi v dostatečném množství zastoupeného a oblíbeného Texanu (tedy v úplném názvu- North American AT-6/SNJ Texan).
Pro porovnání jsem připojil foto i Texanu

A ještě Texan pro porovnání...

Rád bych jen trošku poupravil pojednání o samurajském kodexu "bušidó". Lépe by se to dalo vysvětlit jako cesta bojovníka. Tento kodex japonských samurajů vznikl víceméně na základě zásad šintoismu a budhismu. Pokud to zjednodušíme, dal by se definovat v sedmi základních rysech:
- "Ghi" - Rychlé, správné rozhodnutí s konečným důsledkem (např. smrt).
- "Ju" - osobní statečnost
- "Džun" - dobrosrdečnost k živému
- "Rei" - správný životní postoj (dnes bychom to asi přeložili "Fair-play")
- "Makoto" - upřímnost
- "Meijo" - čest
- "Čugi" - naprostá oddanost

To Dosé: děkuji za vysvětlení a upřesnění. Fotografie, které jsou v Němečkovi (VL3) jsou malé a dost nekvalitní, tak jsem byl rád, když jsem na netu objevit hezčí. Mrzí mě, jestli jsem tím vnesl zmatek do duší jiných a jsem rád, že se našel jiný, kdo mou chybu napravil.


To PJK: Jakkoli Josef Novotný, autor původní publikace z níž jsem bezostyšně čerpal, popsal ten kus dějin faktograficky velice důkladně, věnoval se tomuto úseku výkladu jen kuse. Protože dějiny japonského samurajstva neznám tak podrobně, použil jsem jeho zkráceného výkladu. Děkuji za obohacení.

Ale vůbec ne! Zmatek si nevnesl, na té Tvé první fotografii je vážně A6M Reisen, je to ale ten letoun níže, asi Tě zmátla kamufláž, která je u obou typů stejná... Ten druhý letoun a jeho podrobnější fotka níže už jsou ale repliky...

A abych nezapomněl, ptal si se i po určení typu toho Reisenu, takže na té Tvé fotce je A6M5 model 52.
Kamufláž je ale úplně od věci, neautentická, tuhle jsem alespoň ve všech možných podkladech viděl tak maximálně na A6M2 popř. na A6M3, ne na A6M5.
Jednotku Ti mžu napsat až po nahlédnutí do nich, teď vážně jen tak nevím a nechci jen odhadovat...
Na závěr možnost porovnání...
Variantu A6M5 odlišoval na rozdíl od dřívějších variant jako jeden z nejvýznamnějších znaků samostatné výfukové trubky motoru...

Byl to jen malý doplněk, já se tu též dozvěděl mnoho nového a některé údaje si oživil.
Rád bych ještě jen něco dodal k té kapitole o výchově. Ono hodně věcí z tradičního chápání japonského stylu života se nám Evropanům může zdát tak, že se Japonci buď jen navzájem bili, nebo zabíjeli, případně zabíjeli sami sebe formou seppuku (někdy ne zcela správně nazývaného harakiri). V japonské kultuře to však svůj smysl mělo. Ono "fyzické" zocelování většinou skutečně fungovalo a málokdy se tak mezi velitelský sbor dostal skutečný zbabělec. Byla to delší série výcvikových metod, ono "bití" bylo jen jednou z mnoha. Navíc, pokud vím, se jej užívalo pouze při výcviku vojáka. Když voják výcvik ukončil a byl odeslán zpět k jednotce (případně zároveň po ukončení výcviku dle typu kurzu povýšen), nic takového se již nepraktikovalo. Pokud vím tak to fungovalo opravdu jen jako výcviková metoda. Například ve vzpomínkách jednoho z přeživších řidičů "kaitenu"(sebevražedné lidské řiditelné torpédo) jsem se dočetl též, že při výcviku ve výcvikovém středisku pro řidiče kaitenu zakusil toto "zocelování", během něhož mnoho frekventantů upadalo i do bezvědomí. Avšak okamžikem ukončení výcviku a jmenováním důstojníky to skončilo. Vedlo je to k tomu nebát se bolesti, zvyknout si na ní a přijímat ji. Samozřejmě my jako Evropané (a samozřejmě dnešní zamerikanizovaní Japonci již také) na to máme jiný náhled.


Bude tu i i stejné pojednání o kaitenech?

Saburo Sakai dokonce ve své autobiografii popsal, jak jako fregventant námořní letecké akademie museli chytat mouchy na ploše letiště za křídla, aby si zlepšili své reflexy. Jakkoli to zní zvláštně, i ostatní prameny mluví o tak tvrdém výcviku...

a úpně jsem zapomněl na to nejdůležitější, nesměli tu mouchu zabít, aby jejich reflexy byly rychlé, ale i přiměřené...
Přesně jak je popsáno moc fajn výše, nemůžeme praktikovat evropské hodnoty na tehdejší japonské, udělali bychom stejnou chybu jako Evropani a Amíci v předválečném období...

To PJK: Domníval jsem se ve své bláhovosti, že udělám faktografický "vejcuc" s vynecháním vaty, jak to u většiny takových publikací jde. Bohužel nikoli, vypustit lze tak jednu větu z odstavce.
Proto se bojím, že by se vlastně jednalo o opisování knížky a to myslím není účelem. Takže se bojím, že se na ty kaiteny nedostanu. Spíš to vidím, že hulvátsky doslova opíšu tabulky a data (s pokorným uvedením pramene)a tyto postřehy a perličky od S.Sakaie (mám ho taky) nechám na diskutujících ve fóru.
Ohledně filozofie kamikaze mám zcela jiný názor, než bys očekával. Nikdo z pilotů letadel, kaitenů, řidičů člunů či miniponorek k tomu nebyl nucen - všichni byli dobrovolníci a pokud vím, o ně nedostatek rozhodně nebyl.
Myslím si dokonce, že jejich oběť byla podstatně smysluplnější, než třeba pěšáků v beznadějných sebevražedných útocích a nakonec i jiných pilotů, sestřelených v obdobně beznadějných, nikoli primárně sebevražedných bojích (viz "střílení krocanů na Marianách" a mnohé jiné nepojmenované souboje zastaralých zer, betyn a jiných s Hellcaty a Corsairy).
Myslím si, že japonská výchova a tradice, včetně symboliky je zcela mimo naše chápání. Lze to jevově popsat, lze to i nějak pro naše mozky jakž takž srozumitelně vysvětlit a zdůvodnit, není ale možno nejaponci implantovat tu samozřejmost příčiny a následku, pro Japonce zcela logickou.
Asi v r.1985 se mi dostala do rukou útlá knížečka o japonském desátníkovi, který vedl soukromou válku na Filipinách ještě 30 let po válce a nebylo možno jej přesvědčit, že válka již skončila a že už nemusí plnit povinnost, kterou stvrdil přísahou. Museli najít jeho stařičkého velitele, který mu tzehdy rozkaz vydal a až jeho poslechl a složil zbraně.
Pro nejaponce nesmyslná pohádka, pro Japonce běžné a nijak neobvyklé plnění povinnosti.
Mimochodem, někde jsem četl, že stejně jako před válkou, i nyní považují Japonci jiné národy za nekulturní barbary a skrytě (v duchu) jimi pohrdají.


(V Biskajském zálivu se vedle rybářského kutru vynoří ponorka. Z věže vystrčí hlavu strašně vousatý námořník a německy se ptá: "Ještě je válka?" Rybáři na sebe mrknou: "No, pořád!" "Zatracenej Bismarck!" zahromuje námořník a ponorka zmizí v hlubinách).

No, o tom, že dobrovolníků byla celá řada, nejde pochybovat.
Dokonce se přihlásil na první sebevražedný útok s letouny A6M i Nishizawa, což bylo jedno z největších es japonského námořnictva, říkalo se mu "Létající filozof".
Velitel útoku musel pak tohoto muže dokonce odmítnout, velitel Kókutai si nemohl dovolit ztrátu takového vynikajícího stíhače, jakým Nishizawa naprosto jednoznačně byl. Vnitřní síla a potenciál těchhle bojovníků byl skutečně obrovský.
Mimochodem, letěl v tomto útoku nakonec také, ale jen jako stíhací doprovod pro 250kg bombou obtěžkané Reiseny, aby je ochránil proti Hellcatům. Z pěti Reisenů ze speciálních útočných jednotek zasáhlo cíle 4, Nishizawa optimisticky mluvil o potopení několika letadlových ldoí, ale i tak tento útok byl obrovské vítězství ( a o to větší překvapení pro Američany...)

Nakadžima B5N1 model 11 v závorce údaje ke zlepšené verzi B5N2 model 12), ve spojeneckém kódu KATE.


Palubní torpédové a útočné dolnokřídlé bombardéry s tříčlennou posádkou (pilot, navigátor/bombometčík, střelec), útočící z horizontálního letu, poprvé nasazeny na konci r. 1937 v japonsko čínském konfliktu, modernizovány v r.1939 na model B5N2 model 12.
Vedle střemhlav útočících Aiči - VALů měly hlavní slovo při útoku na Pearl Harbour.
Ač beznadějně zastaralé, vydržely ve službě do konce WWII. Během války prováděly také dálkový taktický průzkum, nosily protilodní radiolokátor, nebo protiponorkový magnetický detektor, vlekaly cvičné kluzáky Čikara a ve verzi B5N1-K sloužily k výcviku posádek.
Zbylé kusy skončily jako letouny pilotů kamikaze.


Vyrobeno 1149 strojů, z toho fa. Nakadžima 669 ks, Aiči 200 ks, Dai-Džuiči: 280 ks


TTD


Rozpětí: 15,518 m, délka: 10,3 m, výška 3,7 m
Hmotnost prázdná 2106 kg, (2279 kg); max. vzletová 3700 kg (3800 kg)
Plošné zatížení 98,1 kg/m2 (100,8 kg/m 2) výkonová váha 4,8/k (3,7 kg/k)


Výkony: rychlost max. 350 (378) km/hod, cestovní 220 (225) km/hod ve 2000 m,
stoupání 420 m/min,
operační dostup 7400 m (8260 m),
standardní dolet 1100 (978) km, max. dolet 2260 (1991) km.
Motor: hvězdicový devítiválec Hikari 3 (zdvojený čtrnáctiválec Nakadžima NK 1B o startovním výkonu 1000 k)


Obranná výzbroj: 1 pohyblivý kulomet r.7,7 mm typ 89, kadence 700 r/min. (dva pevné kulomety r. 7,7 mm typ 89 před pilotem a pohyblivý kulomet vz. 92 r.7,7 mm s bubnovým zásobníkem pro 47/97 nábojů, kadence 600 r/min., dostřel 600 m pro obranu vzad).
Maximální nosnost útočné výzbroje: 800 kg pum, nebo 1 torpédo.

Bolo by lepšie hodiť jednotlivé typy strojov do príslušných subfór a tu na nich hodiť len odkazy...

Děkuji za připomínku, ale zde se ve vztahu k jednotkám kamikaze jedná vlastně jen o jeden typ letadla (B5N2) - starší typy už byly dávno bojově nepoužitelné, pokud ještě fyzicky existovaly.


Na přehled typů letadel, používané k akcím kamikaze, se chystám se značnou nechutí (používáno bylo totiž skoro všechno, co ještě lítalo, navíc byli kamikaze námořní a armádní, takže jen přehled se základními TTD bude dost obsáhlý) - to ale šoupnu do článků.