This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
Původce Virus Marburg, který patří mezi Filoviry což je speciální skupina virů s vlákénkovitě protáhlými těly, do této skupiny patří i Virus Ebola. Marburg způsobuje systémové horečnaté onemocnění s náhlým začátkem. Dominujícími příznaky jsou bolesti hlavy, svalů, schvácenost, faryngitida, zvracení, průjem. Za několik dnů po začátku onemocnění se objevuje vřídkovitá vyrážka a drobné podkožní sraženiny, rozvíjí se drobná krvácení do jater, ledvin, sleziny, CNS, srdce a mnoha jiných orgánů. Později se objevuje krvácení z tělních otvorů, nakažený krvácí z nosu, očí, pohlavních orgánů, zvrací krev, krev se objevuje i ve stolici, v pokročilém stádiu se objevuje i krvácení pod kůži. Masivní krvácení a multiorgánové selhání bývá příčinnou smrti - letalita dosahuje obvykle 25%. Diagnostika onemocnění se opírá o klinický obraz. Z laboratorních metod se používá sérologický průkaz časných IgM protilátek (ELISA, IFA, Western blot). Možná je také izolace viru odběrem krve, biopsií jaterní a ledvinové tkáně a následnou inkubací homogenizátu na tkáňových kulturách či pokusných zvířatech (morčatech).
Horečka Marburg byla poprvé diagnostikována v roce 1967 u laboratorních pracovníků v Německu (odtud název - město Marburg) a v bývalé Jugoslávii (Bělehrad). K onemocnění těchto osob došlo po předcházejícím styku s africkými zelenými opicemi Cercopithecus aethiops. Primárním zdrojem nákazy pro člověka je dosud neidentifikované rezervoárové zvíře, pro které zřejmě není virus patogenní – může se jednat o cokoliv počínaje hmyzem a konče primáty. Člověk je zdrojem nákazy pro své okolí především v nemocničním prostředí. Africké zelené opice však nejsou považovány za přírodní rezervoár. Přenos z rezervoárového zvířete na člověka nebyl dosud objasněn. Přenos z člověka na člověka se uskutečňuje stykem s biologickým materiálem nemocného (krev, moč, sekrety, tkáně). Možný je také přenos sexuálním stykem, virus byl prokázán ve spermatu. Inkubační doba je 3-9 dnů nakažený zůstává infekčním, dokud jeho tělesné tekutiny obsahují virus – tedy od prvního projevu onemocnění až do úplného vyléčení.Vnímavost k onemocnění je všeobecná. Léčba je symptomatická. Pokud je k dispozici rekonvalescentní imunoglobulin je možné jej podat do 7 dnů od propuknutí choroby (pozdější podání je neúčinné).
Z hlediska použití biologických zbraní patřil Marburg mezi intenzivně zkoumané původce. Sovětský program výroby biologických zbraní dokonce intenzivně pracoval na vývoji zbraně založeném na tomto viru. Snažení bylo korunováno úspěchem až poté co se jeden z výzkumníků státního podniku Biopreparát Nikolaj Ustinov při rutinní manipulaci s nakaženým zvířetem píchl jehlou obsahující kontaminovanou krev. I přes snahy o jeho vyléčení (rekonvalescentní imunoglobulin nebyl k dispozici v dostatečném množství a byl navíc podán pozdě) Ustinov zemřel. Při pitvě se jeho tělesnými sekrety infikoval patologův asistent u kterého byla diagnostikována infekčnější forma onemocnění, které podlehl. Vlastně náhodou tak vznikla tak nová mutace viru adaptovaná pro šíření na lidech – na počest prvního nakaženého byla pojmenována Kmen U. I když to oficiální představitelé ruské vlády popírají, lze předpokládat, že zásoby tohoto kmene jsou i nadále uchovávány v mrazácích specializovaných ruských zařízení.