Marius, Gaius

GAIUS MARIUS (c. 156 BC Arpinum - 13.1. 86 BC Rome)

Gaius Marius, an outstanding military leader, reformer and politician, was born around 156 BC. in the Samnitian settlement of Arpinum in a peasant family.

He joined the army and for the first time proved his bravery and military talent during the siege of the city of Numantia in Rear Spain under the command of Scipion Aemillian in the years 134-133 BC. He helped himself to the property with the office of a public and, supported by his popularity as a brave soldier, he embarked on a political career by being elected to the tribune of the people.

He established himself in the higher circles of Roman society thanks to a politically motivated marriage to the sister of G. I. Caesar, the father of the future triumvirate and dictator, Iulia. The impoverished but ancient patrician family of the Iuli helped him to further his career. Gaius Marius Minor (Jr.) was born in marriage to Julia to G. Mario.

In 134 BC. began his military career as a military tribune. In 122 BC. served as quaestor in Transalpine Galli. In 119 BC. Gaius Marius held the office of tribune of the people. In 116 BC. he was praetor. He was governor of Lusitania in 114 BC.

In 111 BC. declared war on Numidian King Jugurtha, who wanted to unite Numidia in the neighborhood of the Roman province of Africa and free her from vassal relations with Rome. In the war he served the victorious military leader Q.C. Metell as a legate. In 107 BC. Marius was elected consul and took command of the war in Africa. Through the skilful negotiations of Mario's quaestor and later archenemy L.C. Sully Jugurtha was extradited to Rome and in 104 BC. executed.

We do not know why there was a major quarrel between Maria and Sulla. At the beginning of his career, Marius and Sulla were friends. In 108 BC. Marius asked Sullu to become his quaestor, securing the Senate's approval of the appointment. As a quaestor, Sulla remained, as usual, with Mary in Africa, even after the end of his one-year term.

He gained valuable experience in the African campaign, which he used in the reorganization of the army. The new strategy was based on heavy infantry. The cavalry and light infantry were to be supplied by the Allies of Rome. Marius achieved easier control of the legion in combat by combining three manipulators into one cohort, which became the basic building block of the legion. After returning to Rome, he pushed for a comprehensive military reform. The reform also sought to partially ease tensions in polarized Roman society.

Until then, Rome entrusted its defense into the hands of free landowners and did not have a regular army. After the war, the army always dissolved. Now even poor citizens were allowed to join the army, and the state provided them with armaments and equipment, which the soldiers of the civilian army had to pay for themselves. It also often happened that citizens-soldiers lost their indebted lands after returning from a military campaign. In the end, they were left with only Roman citizenship, traditional bread and games, and the opportunity to monetize their right to vote in the election of some officials. To many, this rightly seemed unfair and humiliating, and they demanded a return to the good old days. After all, who else should be entitled to their fields and a decent living than those who were bleeding for Rome. The interests of these citizens began to be promoted by the Popular Party ( populus = people, nation). On the contrary, the interests of patricians and nobility were defended by optimists ( optimus = best), who promoted government in the hands of the most born and richest, that is, the best.

With the entry of poor citizens into the professional army, Marius killed two flies with one blow. He supplemented the troops and reduced the number of proletarians living without earnings. These soldiers were to serve in the army for 16 years, were to be paid a fixed salary and were to have a share in the booty. They received part of the money only after the end of the service and also received land from the state, which was to become a new livelihood for them.

Marius completed the reform just in time for the new army to intervene against the new danger. Around 120 BC. the Germanic tribes of the Kimbros and Teutons set in motion. Their territory on the Jutland peninsula has become uninhabitable due to climate change and related crop failures.Within a few years, they passed as far as Pannonia and then headed northwest along the Alps, looking for passes to Italy. In 113 BC. the Kimbros defeated the Roman army at Norica near Norea. Then, reinforced by the Marcomanni, they arrived in Narbonne Gaul, where on October 6, 105 BC. at Arausia inflicted on Rome the greatest defeat in its history. 80,000 Roman soldiers were killed in the battle. Gaius Marius first averted the critical situation in 102 BC. at Aque Sextiae, where he defeated the Teutons and their allies, and then on July 30, 101 BC. on the plains of Campi Raudia near the northern Italian town of Vercell, where he crushed Kimbra. In both battles, he destroyed and captured about 300,000 people. Marius was considered the savior of Rome. In the years 104 - 100 BC. was elected consul five times.

But there was no peace. Marius was accused of over-favoring his veterans and was ousted from the government. In the coming Allied Wars ( 90-88 BC), Sulla played a major role. Marius, a supporter of the populars, and Sulla, a supporter of the optimates, stood against each other. In 88 BC. Sulla became consul and was given command of the troops in the war against King Mithridates VI. After Sull's departure, the people's assembly recalled Sull under pressure from Mario veterans, who longed for the spoils of war. Sulla did not accept the appeal, went against Rome and defeated Mario's army. Marius fled to the countryside.

Sulla established a military dictatorship in the city and persecuted his opponents. In the year 87 BC. Sulla sets out again against Mithridates. In his absence, the Marius hastily assembled an army and ruled Rome again. The summoned Marius becomes consul for the seventh and last time. He cruelly deals with optimates, but his days are numbered. 13.1. year 86 BC Marius is dying. Rome is losing one of the most capable men in history. 1. 11. 82 BC he defeats Sulla the remaining Mario family, conquers Rome and establishes an unprecedented reign of terror.

Source
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org
commons.wikimedia.org

Pár poznámek:
Kohorta jako organizační jednotka římské armády existovala již před Mariem, sloužila však pravděpodobně jen jako pomocný prvek struktury např. na přehlídkách či za pochodu. Gaius Marius z ní tedy udělal hlavní taktickou jednotku legie.
Germánské kmeny zasadily Římu těžké porážky ani ne tak kvůli slabé armádě, ale hlavně kvůli neschopnosti římských velitelů. Na tyto posty se dostávali zásluhou politických konexí čím dál častěji osoby, které neměly potřebné schopnosti. Souvisí to s celkovým úpadkem morálky ve starověkém Římě, který ve 2. stol. př.n.l. nastal.
Odvolání Sully lidovým shromážděním nemělo v římské historii obdoby, toto právo vždy vykonával senát (i když podle jistého výkladu nepsané římské ústavy mohlo náležet i lidovému sněmu). Tato událost svědčí jednak o Mariově obrovské oblibě nejen u vojska, ale i u lidu, a jednak o krizi ústavního zřízení římské republiky, neboť bylo narušeno zvykové právo, které si po staletí nikdo netroufl porušit. Hlavním důvodem Sullova následného tažení na Řím je tudíž strach řekněme z jakési "revoluce" v uspořádání státu.
Když se Marius podruhé zmocnil Říma (jen na pár týdnů, než zemřel), jeho vláda byla poznamenána mnoha krutostmi a jeho zvůlí. Je pravděpodobné, že starý Marius nebyl v té době už psychicky zdráv (mimo jiné prodělal několik infarktů, na poslední z nichž zemřel).
Sullova vláda a slavné proskribce (sestavování seznamu osob, které mohl kdokoliv beztrestně zabít a ještě za to získat odměnu a následné zabavování jejich majetku) patří neodmyslitelně k sobě, nicméně za hrůzovládu nemající obdoby bych tento stav neoznačil. Sulla nastolil mimořádně konzervativní režim, zrevidoval římskou ústavu, snažil se vrátit ji do "starých dobrých časů" a zabránit rostoucí moci populárů, o nichž se domníval že zničí Řím. Proskribovány byly pouze osoby, které stály v čele tohoto hnutí, a na běžného občana jeho "hrůzovláda" neměla prakticky žádný negativní dopad. Ani zavražděných odpůrců nebylo závratně mnoho, bohužel teď nemám k dispozici nic čím bych to mohl doložit. Zprávy o hrůzovládě jsou především důsledkem "propagandy" populárů, kteří se dostali k moci později. Sullova vláda se však samozřejmě dá označit za násilnou diktaturu.

Nazdar!
Taky bych měl pár poznámek.
Kohorta: kohorta existovala již před Mariem i jako taktická jednotka. Pravděpodobně nějakou dobu vedle sebe existovala kohorta i manipul a v době Mariově definitivně převládla kohorta.
Slabí velitelé a římská armáda: Římané s Germány neprohráli jen díky slabým velitelům, v té době ani římská armáda nebyla zrovna na vrcholu. Teutoni a Kimbrové porazili několik římských vojsk za sebou (s různými vojevůdci), v bojích s Jugurthou byla římská armáda také několikrát poražena (a mimo jiné i třeba zkorumpována - Jugurtha podplatil řady důstojníků, aby proti němu nevedli efektivní válečné operace. Vše vyústilo v situaci, kdy byla jedna celá římská armáda zajata a donucena projít pod jhem a opustit území Jugurthova království). I předtím Římané utrpěli řadu porážek třeba v Hispanii. Všechny tyto války nakonec skončily pro Řím vítězně, ale vždy byli nejdřív tvrdě poražení a museli vynaložit zvýšené úsilí na zdárné dovedení konfliktu k vítězství. To ukazuje na hlubší problémy. Nelze vše svalovat na neschopné vojevůdce a zdůvodňovat to tím, že to byli politici a ne profesionální vojáci. Skoro po celou republiku a i v principátu se na tyto posty dostávali politici a fungovalo to. Ostatně to, že politici nebyli vojáci také není zcela pravda. Celý život římského špičkového politika směřoval k vojenské dráze. Když si vezmeme typickou politickou kariéru římského jezdce v principátu, tak zjistíme, že aby mohl postoupit do vyšších úřednických hodností, musel předtím projít několika nižšími vojenskými hodnostmi, aby se tzv. otrkal a seznámil s prostředím. Caesar si ve svých zápiscích několikrát stěžuje, že s sebou vzal mladé aristokraty jako vojenské tribuny. Tato hodnost nebyla nijak vysoká a Caesar jim také nesvěřoval nijak důležité úkoly. Byli tam, aby se zaučili a seznámili s vojenským děním a tím mohli dosáhnout vyšších postů (jak v civilních tak vojenských úřadech). Římané sice neměli žádné vojenské akademie a výcviková střediska, jak je známe dnes, ale v podstatě celá výchova aristokrata byla velmi militaristická. Nelze proto říci, že to byli amatéři. Úpadek morálky bych sem vůbec netahal.
Nová strategie: Římská armáda vždy stavěla na těžké pěchotě. Ale je pravda, že v Mariově době zcela vymizely ze struktury legie lehkooděnci a jízda. Tyto jednotky opravdu následně pro římskou armádu obstarávali spojenci.
Mariovy reformy: Je to řada reforem ne zcela přesně připisovaná Mariovi. Ve skutečnosti řada z nich započala, nebo byla provedena již dříve, nebo postupně později (příkladem nám zde může být právě kohorta).
16 let služby: Tady si nejsem zcela jist. Mám dojem, že standard byl 5 let s tím, že v případě nouze a potřeby mohla být prodloužena až na 16 let. Momentálně nemám přístup ke své knihovně - ještě se podívám.
Peníze a pozemky po skončení služby: To také není zcela přesné. To udělal Marius po tažení proti Jugurthovi (myslím). Ale nestalo se to běžnou praxí. Senát odmítl vzít odpovědnost za vysloužilce. Teprve později v občanských válkách se římští vojevůdci potřebovali postarat o své veterány (a zpočátku to dělali, myslím, na své vlastní náklady). Postupně to začalo být běžné, a následně to přešlo na stát.
To by bylo takhle z hlavy asi všechno.
S pozdravem
Saša

Saša: Toto forum není diskuzní nýbrž faktografické, ale poněvadž jsem tady náhodou pánem, snad si můžu dovolit polemizovat


Morálku bych sem vůbec netahal, napsal jsi. O pár řádek před tím píšeš že vysocí římští důstojníci byli Joghurtou vpodstatě podplaceni, aby prohráli válku! Tak jestli tohle nesvědčí o úpadku morálky, tak už nic. To byl neskutečný skandál, který neměl v historii Říma obdoby. Já jsem svou zmínku o morálce myslel především tak, že na velitelské posty se nedostal nejlepší či nejvhodnější vojevůdce, nýbrž člověk kterému nejvíc senátorů nejvíce dlužilo (v politickém slova smyslu), čili korupce, kupčení, já na bráchu, brácha na mě...prostě něco jako náš dnešní parlament.


K délce služby - já mám zase dojem, že standart placeného vojáka pocházejícího z capitae censi byl skutečně plných 16 let. Úplně jistý si též nejsem - především proto, že v tom případě by Marius těžko musel řešit problémy s přidělováním půdy vysloužilcům


Starost o veterány nezavedl Marius ofociálně, ale jaksi samozřejmě z jeho reforem vyplynula a v budoucnu se prosadila.

Nazdar!
Mockrát se omlouvám. Myslel jsem, že i do faktografických fór lze napsat nějaká upřesnění atd. Příště si budu muset lépe přečíst pravidla... Ty příspěvky když tak smaž. Všiml jsem si, že mi za ně naskočily nějaké Vdolary, tak ty taky zruš - pokud nemůžeš ty, zařiď to u admina - tenhle příspěvek můžeš vzít jako doklad mého souhlasu.
Jinak k té diskuzi
Víš, já nemám rád, když se věci vysvětlují morálkou určité doby (jak se dnes tak často děje). Podle mě jsou lidé ve své podstatě pořád stejní, jen je občas trochu více vidět to horší a občas to lepší. A samozřejmě tu máme starou klasiku, kdy si starší generace vždy stěžují, že ti mladší jsou horší (stejné nářky se našly už na nějakých sumerských tablkách). Máš pravdu, že si nevzpomínám, kdy jindy v historii Říma by se vojevůdci nechali podplatit nepřátelským králem, aby proti němu špatně bojovali. Na druhou stranu kupování úřadů, hlasů při volbách, dohazování si různých politických i jiných příležitostí a jiná korupce zdaleka nejsou výsadou pozdní římské republiky. Dělo se to předtím a dělo se to i potom a myslím, že ve stejné nebo velmi podobné míře. Dělo se to vždy a všude (starověk, středověk, novověk, dnes - stačí si vybrat).
Délka služby: Jedna z mých chytrých knížek tvrdí, že 16 let bylo pravděpodobně maximum, po které mohl být občan nucen konat vojenskou službu a že standard byl pravděpodobně 6 let (tedy ne 5 jak jsem psal dříve).
Veteráni: Jak jsem psal, Marius toto zavedl jako jednorázové opatření. Dokonce i jeho přijímání vojáků z řad capite censi mohlo být možná původně myšleno jen jako dočasný prostředek k odvrácení krize (jako se to dělo již dříve - např. po bitvě u Cannae byli do služby přijímáni dokonce i otroci!). Senát odmítl starat se o veterány. Už bratři Gracchové se snažili zavést do povinností státu starost o vysloužilce - neuspěli. V obdarovávání veteránů půdou se po Mariovi nějakou dobu nepokračovalo. Teprve občanské války konce republiky a nutnost zajistit si přízeň vojáků vedly vojevůdce k přidělování půdy. To ostatně vyvolalo značné problémy v Itálii, kde bylo nutné vyvlastňovat půdu místním rolníkům, aby bylo možné ji přidělit legionářům, kteří v té chvíli byli důležitější. Myslím, že teprve na začátku císařství v souvislosti s Augustovými reformami začal stát přidělovat všem vysloužilcům půdu a později (cca někdy od druhého století n. l.) peníze.
S pozdravem
Saša

Saša: Vysvětlení a upřesnění se samozřejmě do faktografických fór vkládat smějí a je to vítáno. Problém tady je, jak určit co je ještě faktografie a co už je polemika. Asi je to na moderátorovi (čili na mě ).


Zakončil bych to už jen vysvětlením té morálky - nemyslel jsem to tak že tehdá byli lidé jiní než dnes, jde spíš o stav římské říše, kdy to, že říše prakticky neměla vážného vojenského soupeře, společně s tím, že dobytím rozsáhlých území neskutečně vzrostlo celkové bohatství, způsobil, že se projevily právě ty horší vlastnosti člověka a začaly politice dominovat. Samozřejmě že různé "nekalosti" se děly i předtím, ale nikdy ne v takové míře. Například římský občan měl svůj pozemek a svůj hlas ve volbách neměl potřebu prodávat. Když však o pozemky přišel, staly se pro něj volby jednou z možností obživy. Za stavu kdy v každé válce hrozila možnost vojenské katastrofy by si nikdo nedovolil vybrat jiného než nejlepšího velitele podle svého svědomí a vědomí, ovšem za stavu kdy válka byla jen příležitostí ke slávě a bohatství, prosadili se do čela spíše ti co po slávě a bohatství nejvíce prahli. Tak jsem to tedy myslel s tou morálkou.