Lev XIII.

papež Lev XIII.


(1810 - 1903)


-pontifikát: 1878 - 1903
-vl. jménem Vincent Joachim Pecci

Lev XIII. (253. papež)


Narozen 2. března 1810 v Carpinetu u Anagni, pocházel z italské šlechtické rodiny.
Vlastním jménem Vincenzo Gioacchino Pecci.
Studoval v Římské koleji a na šlechtické akademii
Stal se knězem, v letech 1843 – 1846 byl papežským nunciem v belgickém Bruselu.
Z Belgie musel odejít na nátlak královské rodiny, protože podporoval biskupy proti králi, ve sporech o povahu školství.
Stal se biskupem v Perugii, po smrti státního sekretáře Antonelliho, se kterým byl ve sporu kvůli svým reformním názorům se mohl vrátit do Říma a Pius IX ho ruku 1877 jmenoval komořím, „camerlengo“ (kardinál spravující církev v době neobsazeného papežského úřadu).
Po smrti papeže Pia IX. měl velkou šanci na jeho nástupnictví kardinál Franzelin, Piův stoupenec čemuž chtěli zabránit rakouští i němečtí politici, po třech dnech dohadů byl 20. února 1878 překvapivě zvolen právě Gioacchino možná právě proto, že jeho zdraví bylo podlomené a nepředpokládala se jeho dlouhá vláda, překvapivě nakonec vydržel v papežském úřadě téměř 26 let.
Přijal jméno Lev XIII. jako dík a vzpomínku na Lva XII., který ho podporoval na studiích.
Měl solidní vzdělání a byl rozený typ vůdce s jasně vyhraněnými názory.
Dosáhl zlepšení svým předchůdcem pošramocených vztahů s Německem, Belgií, Ruskem, Švýcarskem, Anglií, Španělskem a mnoha latinskoamerickými zeměmi.
Chtěl obnovit církevní stát tvořený Římem a jeho okolím, jednání s italskými politiky ztroskotalo a vztahy s Italským královstvím se zhoršily, také francouzská a rakouská politika byla spíše neúspěšná.
Uvažoval dokonce třikrát o odchodu z Říma do Rakouska, Tridentu či Salzburgu.
Za dobu jeho úřadu a vlády jeho předchůdce došlo k velké expanzi katolictví po celém světě.
Cíl svého pontifikátu viděl v propojení a sblížení církve s moderním světem, což se mu dařilo.
Odsoudil socialismus, komunismus a svobodné zedářství, uznal demokracii, dělnické práva a odbory, za což si vysloužil přídomek „dělnický papež".
Trval na zrušení otroctví v Africe.
Podporoval studium Tomáše Akvinského, který ukazoval, že mezi pravou vědou a pravým náboženstvím není rozpor.
Dále podporoval studium astronomie, přírodních věd, objektivní historie a zkoumání bible, v roce 1881 otevřel Vatikánský archiv (uzavřený v 16. století papežem Sixtem V. pod hrozbou exkomunikace) všem učencům.
Vyzval pravoslavné křesťany a protestanty ke sjednocení s Římem, ale očekával jejich podřízení Římu.
Zemřel 20. července 1903 v pokročilém věku (93 let), až do konce byl intelektuálně zdráv.
Pohřben v Římě, jeho ostatky byly roku 1924 převezeny do baziliky sv. Jana Lateránského a pohřbeny proti hrobu Inocence III. jehož obdivoval a nechal mu tomto chrámů zřídit náhrobek.
Po něm byl zvolen papež Pius X.


Zdroj:
P.G. MAXWELL-STUART - Papežové - život a vláda od sv.Petra k Janu Pavlu II.
JOSEF GELMI - Papežové - Od svatého Petra po Jana Pavla II.