06. Útok na Polsko, podivná válka, Zimní válka

Situace v Evropě v předvečer války


Před vypuknutím 2. světové války existovaly ve světě v podstatě dva různé názory na budoucí uspořádání světa. Na jedné straně stály státy, které měly zájem na uspořádání světa podle Versailleské mírové smlouvy. Mezi ně patřila hlavně Francie a Anglie, státy střední Evropy (nepočítáme-li jejich místní spory o některá území), které uzavíraly složité spojenecké smlouvy, a USA, které ale tou dobou zastávaly politiku izolace od evropských záležitostí, ale zase měly své problémy v Tichomoří s Japonskem. Druhou skupinou států byly státy, které se rozhodly změnit uspořádání světa, samozřejmě ve svůj prospěch. K těm patřilo Německo, které chtělo pod vedením Adolf Hitler vytvořit "tisíciletou" Třetí říši, Itálie, jejíž vůdce B.Mussolini se spojil s Hitlerem, kterým předtím pohrdal poté, co zjistil, že dveře západních velmocí jsou pro něj uzavřeny, Japonsko, které své obrovské vnitřní problémy řešilo vojenskou agresí v Číně a které chtělo za každou cenu rozšířit své území, (čímž se dostávalo do rozporu s USA), a konečně Sovětský svaz, který vyvíjel snahu pohltit pobaltské republiky, vyvolal pohraniční spory s Finskem a hlavně stál v čele Kominterny (Komunistické internacionály), která se pokoušela organizovat světovou komunistickou revoluci.


Dále zde byly východoevropské státy, které se začaly orientovat na nacistické Německo buď proto, že v nich existoval autoritářský režim většinou v čele s nacistou, a nebo proto, že zjistily, že západní velmoci je před Německem zřejmě dostatečně neochrání. Ostatní státy byly vesměs neutrální, i když většinou sympatizovaly s některou ze soupeřících stran. Pečlivé zásady neutrality formulovalo též Španělsko pod vedením diktátora gen. Franca, který válku nesnášel a nechtěl do ní svou zemi opětovně zavést. V průběhu války pak toto stanovisko změnil na jakýsi druh sympatie s mocnostmi Osy.


Roku 1939 se situace v Evropě vyhrotila, Francie a Velká Británie vyřešily vzájemné spory, které je do té doby rozdělovaly, a staly se velice těsnými spojenci. Zaručily samostatnost Polska a zahájily jednání se Sovětským svazem. Tato jednání však skončila neúspěchem, neboť západní Evropa se obávala pronikání komunismu a Sovětský svaz zase kapitalismu. Hitler toho okamžitě využil a nechal své diplomaty hrát dvojí hru. Zatímco pokračoval v beznadějných jednáních s Velkou Británií, své nejschopnější lidi nechal tajně vyjednávat se Stalinem, přestože Sovětský svaz považoval za stát, který je nutno dobýt a kolonizovat "čistou rasou". Tyto akce brzy přinesly úspěch; Hitler totiž věděl, jak si Stalina naklonit. Dne 23.8. 1939 byl uzavřen Sovětsko-Německý pakt o neútočení, který šokoval celou Evropu. A to ještě nikdo nevěděl, že dohoda má tajný dodatek, kterým Hitler dal Stalinovi naprosto volnou ruku v celé východní Evropě. Hitler totiž tímto krokem zažehnal velmi nepříjemnou strategickou situaci, která by znamenala nutnost boje Německa na dvou frontách, tak jako za 1. světové války. Stalin byl velice spokojen, protože kromě vlivu ve východní Evropě měl též jistotu, že pokud do světového konfliktu vstoupí, bude tou rozhodující silou, která nakonec rozhodne o výsledku celé války, o čemž vždy snil. Navíc se též zbavil nutnosti případného boje na dvou frontách, protože na východě neustále vedl pohraniční spory s Japonskem. 28.9. 1939 uzavřel Sovětský svaz s Německem dohodu o společných hranicích a o osudu Polska bylo rozhodnuto.


Vyhlášení války


Polsko jako samostatný stát bylo vlastně vytvořeno po skončení 1. světové války, do té doby patřila jeho severní část Německu. Versaillská dohoda zaručovala Polsku přístup k moři, Koridor. Jeho centrem bylo město (a přístav) Gdaňsk. V něm žilo mnoho Němců, a Hitler použil stejnou taktiku jako v případě československého pohraničí. Z národnostních problémů v této oblasti učinil celosvětové problémy a Poláky obviňoval z bezpráví páchaném na Němcích. Ve skutečnosti to bylo přesně naopak, střety vyvolávali Němci, kteří se též dovolávali návratu do Říše. Hitler tedy prohlašoval, že otázka Gdaňsku musí být konečně vyřešena.


Jenže po 15. březnu 1939 se Velká Británie a Francie rozhodly s Polskem podepsat spojeneckou smlouvu, která byla navržena tak, že podle ní vlastně Británie a Francie vstupovala do války tehdy, když o to Poláci požádají. Na straně demokracií stál do 23. 8. 1939 též Sovětský svaz, který se ale nemohl dohodnout s Británií a Francií (a v neposlední řadě také s Poláky, kteří rezolutně odmítli povolit vstup Rudé armády na své území), a tak nakonec uzavřel SSSR s Němci Pakt o neútočení. V tomto okamžiku byl Hitler nezvratně rozhodnut jít do války, protože tušil, jak špatně jsou na ni západní mocnosti připraveny a navíc byl Ribbentropem, kterého považoval za znalce Británie, přesvědčován, že spojenci do války nepůjdou. A v posledních srpnových dnech se skutečně Britové pokusili mír zachránit podobnou akcí jakou byl Mnichov, chtěli věc vyřešit "jednáním" mezi Polskem a Německem jejich prostřednictvím. Stejně jako Československu i Polákům chtěli garantovat nové hranice, kdyby se vzdali Koridoru a byly provedeny ještě další úpravy na slezské hranici. Jenže Hitlerovi samozřejmě nešlo o Koridor, chtěl celé Polsko, které bylo "rasově nečisté" a bylo nutné ho dobýt kvůli připravovanému útoku na Rusko. Navíc tajný dodatek Paktu o neútočení se SSSR obsahoval plány na rozdělení Polska mezi tyto dvě země. Takže zatímco Francouzi konečně jasně prohlásili, že kvůli Polsku do války půjdou, ten samý den Britové navrhli řešení "mírovou cestou".


Jenže jak již bylo řečeno, Hitler nyní válku chtěl, protože se mu podařilo vyřadit jediného protivníka, který mu skutečně působil potíže, a tím byl Sovětský svaz. Takže z německé strany nebylo zahájeno jednání, nýbrž důvěrně známý kolotoč neustálého měnění a stupňování požadavků. Nakonec bylo polské vládě sděleno vlastně ultimátum, které směřovalo jen k tomu, aby Poláci, kdyby na něj přistoupili, do čtyřiadvaceti hodin podepsali kapitulaci. Celá věc měla smysl jen pro propagandu, která prohlašovala, že jednat nechtějí Poláci. Navíc Hitlerova armáda čekala už jen na rozkaz zaútočit, proto 30. srpna to čtyřiadvacetihodinové ultimátum. 31. srpna vypršelo, a přestože nakonec Poláci toho dne zkusili zahájit jednání, Němci odmítli, své návrhy jim ani nepřednesli a prohlásili, že celá věc již není aktuální. Kolem poledne 31.8. se ještě válce snaží zabránit Mussolini, ktreý navrhuje, aby se sešla mezinárodní konference a pokusila se vyřešit sporné otázky. Itálie totiž tváří v tvář válce nechce svou zemi do této války po boku Německa zatahovat, také na ni není dostatečně připravena. Tato snaha jí však není nic platná, Němci začínají svoji vlastní válku.


1. září 1939 v 5.45 tedy Německá armáda vtrhla bez vyhlášení války do Polska. Po marných pokusech spojenců zachránit ještě mír za každou cenu byla Hitlerovi 2. září doručena nóta, která ho vyzývala k bezodkladnému stažení svých vojsk z Polska. Hitler neodpověděl, vojska postupavala dále, a tak 3. září vyhlásila Velká Británie a Francie Německu válku.


(autor:kapa)

...




Podivná válka


Termín podivná válka "vynalezla" francouzská krajní levice, která byla proti jakémukoliv boji s Německem jakožto spojencem Sovětského svazu a tímto výrazem se této válce vysmívala. Označení podivná válka se používá pro období od vypuknutí války do počátku německých akcí na západě, tj. do jara roku 1940. Začala hned 3. září 1939, kdy britští piloti vykonali první průzkumné lety. Britské i francouzské obyvatelstvo, krmeno zprávami o síle německé armády a uvědomující si zničující účinky bombardovacích náletů, tiše očekávalo mohutné bombardování svých zemí německým letectvem (Luftwaffe) a také předpokládalo, že se ihned rozhoří boj na západní frontě, tak jako roku 1914. Nic takového se však tehdy nestalo. Hitler byl dodržením francouzsko-anglických záruk vůči Polsku nemile překvapen a vyhlášení války rozhodně neočekával a byl jím poněkud zaskočen. Ani jeho armáda nebyla zdaleka tak silná, jak se mnozí domnívali, a navíc jí většina byla nasazena v Polsku. Ale ani Spojenci nebyli na válku dostatečně připraveni, i když na jejím počátku by více než stovce spojeneckých divizí, jakkoliv špatně vyzbrojeným a vycvičeným, mohlo čelit jen třiadvacet divizí německých, z nichž některé byly navíc považovány za divize druhořadého významu. Ale Německo úspěšně blafovalo, a tak se veškeré boje prakticky odehrávaly ve vzduchu.


V následujících dnech se naplno rozhořela letecká válka nad dvěma oblastmi: jednak podél francouzsko-německých hranic, kde Luftwaffe bojovala proti francouzskému (Armeé de l´Air) a britskému (RAF) letectvu. Tato oblast nebyla až tak dlouhá, jak by se mohlo zdát, poněvadž na severu a na jihu byly neutrální státy a bojovalo se pouze nad oblastí přímého dotyku území Německa a Francie. V těchto oblastech se nacházely problémové oblasti Alsaska a Lotrinska, kde jsou germánská a galská jména stejně běžná a také se tam běžně používají oba jazyky. Pod místy leteckých střetů stály proti sobě dvě obrněná stálá opevnění, francouzská vychvalovaná Maginotova linie a německý Západní val. O těch se předpokládalo, že dokáží účinně zadržet postup pozemní armády obou stran. V těchto místech byla tedy lokalizována většina prostředků, jimiž Spojenci tehdy disponovali. Dále na sever se však objevila druhá oblast, v níž změřila síly RAF sama s Luftwaffe. Byla to oblast od Německého zálivu k východním břehům Anglie. V tomto trojúhleníku nad mořem se odehrávalo tolik leteckých soubojů proto, že v Německém zálivu kotvila téměř celá německá válečná flotila.


Na konci září se na západ začaly stahovat německé jednotky z dobytého Polska. Tou dobou byla již letecká válka v plném proudu a Luftwaffe se tyto posily náramně hodily. Obě strany si vzájemně sestřelovaly průzkumné letouny, které byly v důsledku toho stále častěji kryty letkami stíhačů, což vedlo k legendárním vzdušným soubojům. Byla budována polní letiště, která se poté stávala terčem nepřátelských bombardérů. V severní oblasti bombardovali Britové též přístavy a německé válečné lodě. Velení německých ozbrojených sil hned na počátku války vydalo rozkaz, aby nebylo útočeno na britské a francouzské území a na obchodní lodi plující na volném moři. Směla útočit pouze na válečné lodě a jejich základny, případně na jednoznačně identifikovatelné vojenské transporty. Důvodem byla obava z eskalace konfliktu ve vzduchu, který by mohl vést k nasazení spojeneckých letounů na bombardování německých měst a nebo dokonce k pozemnímu útoku na frontě, který by pro Německo mohl znamenat katastrofu. Luftwaffe měla sice v té době převahu jak v počtu bombardérů, tak v počtu stíhaček, ale jak již bylo řečeno, většina její pozemní armády (a část letectva) byla nasazena v Polsku.


Podivná válka tedy trvala až do 10.5., tj do začátku Hitlerovy jarní ofenzivy, asi v tomto duchu, ale , i když první střetnutí tváří v tvář britských a německých stíhačů se uskutečnilo teprve 22.12. 1939 (to francouzští stíhači měli více příležitostí dokázat své umění v bojích nad západní frontou). Letci se poprvé seznámili s technikou a taktikou protivníka a získali své první bojové zkušenosti, které se hlavně britským pilotům později velmi hodily.


(autor:kapa)




Akce SSSR po obsazení Polska, Zimní válka


Poté, co se Sovětský svaz a Německo po společném útoku na Polsko dohodly na sférách vlivu, pobaltské státy se najednou ocitly v nové situaci. Do té doby se se Sověty nehodlaly za žádnou cenu dohodnout a měly podepsané dohody o neútočení s Německem. To je ale nyní již nepotřebovalo a jako takové přiřklo do sféry zájmů Sovětského svazu.


Jako první bylo donuceno podepsat smlouvu o neútočení se Sovětským svazem Estonsko, a to už 28. září. Tři dny po Estonsku následovalo Lotyšsko, a konečně 10. října byla podepsána i smlouva s Litvou. Vyjednávání s ní trvalo o něco déle, neboť se jednalo o více a závažnějších otázkách. Litva totiž od Sovětů dostane zpět Vilno, staré hlavní město litevského státu s polskou většinou avšak litevským okolím, které bylo anektováno Polskem a nyní se dostalo do rukou Sovětům, jako náplast (poměrně velikou - o rozloze 7 tisíc čtverečních kilometrů, to je asi třináctina dosavadní rozlohy Litvy). Na oplátku Sovětskému svazu poskytne právo zřídit letecké základny na svém území (konkrétně u Vylkovyše a Kotedyú) a leteckou námořní základnu Pelangen. Sověti si takové gesto mohli dovolit – darovali ukradené území Litvě (která o ně za těchto podmínek nestála) jenom proto, že věděli, že ho dostanou záhy zpátky i s celou Litvou.


Reakcí na toto dění v samotných pobaltských státech bylo to, že radikální strany (hlavně dosud ilegální komunistická strana) tlačí na vlády svých zemí, aby vypsaly nové volby. Na vzniklou situaci reagovalo také Německo, a to způsobem, který se mohl zdát být neobvyklý - začalo přesídlování tamějších Němců do Polska, Česka i Německa. Hitler to zdůvodnil tím, že je třeba kolonizovat nově získané země. Tento postup však nekorespondoval se standartním německým postupem v podobných případech. Hitler vždy totiž podporoval německé menšiny v cizích zemích, protože věděl, že mu jednou pomohou. V tomto případě ale jednal přesně opačným způsobem, což lze vysvětlit tím, že věděl, kde se za pár let odehrají první a nejprudší boje s Ruskem...


Ovšem Sovětský svaz se rozhodl nově definovat své vztahy ještě s jedním sousedním státem - s Finskem. S ním zahájil jednání téměř současně jako s pobaltskými republikami, začátkem října. Brzy se začaly šířit zprávy, že Sovětský svaz klade požadavky, které Finové nebudou ochotni přijmout. Tyto zprávy důrazně vyvraceli finští představitelé, které ze zatajování důležitých skutečností však usvědčily jejich vlastní činy, neboť ve Finsku bylo na příkaz úřadů započato s vyklízením hlavního města Helsinek a mnoha dalších pobřežních míst. Na některých místech dokonce odhodlaní Finové začali organizovat domobranu. Hlavní jednání začala 21. října a Sovětský svaz oficiálně předložil Finům své požadavky. Jeho hlavní zájmy byly dva - jednak zabezpečení svého druhého hlavního města Leningradu, které je od jistého místa finských hranic vzdáleno pouze 30 km, a také volný přístup k baltskému moři.


Problém spočíval v tom, že Sovětský svaz měl baltského pobřeží jenom kousek, a jeho většina byla kontrolována pobaltskými republikami na jihu a za severu právě Finskem. Jih si již Sovětský svaz zpřístupnil, ale jakýkoliv námořní provoz úzkou částí moře mezi Finskem a pobaltskými republikami mohl být z finského území kontrolován či dokonce vážně narušován. To dělalo z Finska v očích světa vynikající území, ze kterého mohlo Německo na Sovětský svaz zaútočit, a Sověti si nebyli jisti, že se Finsko k Hitlerovi nepřidá. Proto mimo jiné požadovali, aby jim Finsko pronajmulo Hangoe, ležící na pobřeží Finského zálivu. Teprve pokud by se toto místo proměnilo v sovětskou námořní a leteckou základnu, byl by zabezpečen lodní provoz Sovětů v této oblasti.


Sovětské požadavky se nakonec zredukovaly na tyto dva zásadní body - posunutí hranice Finska u Leningradu "o pár tuctů kilometrů" severněji a pronajatí Hangoe na 30 let jako sovětskou základnu. Celé diplomatické úsilí nakonec ztroskotalo na druhém bodě. Finsko odmítlo. Bylo pod tlakem západu, který, obzvláště po uzavření paktu o neútočení mezi Říší a Sovětským svazem, nechtěl Rusům dovolit získat jakékoliv další výhody pro svou politiku. Finsko se ovšem rozhodlo ani ne tak kvůli západu, jako kvůli sobě. Se Sověty nechtělo mít nic společeného, a nakonec s nimi válčilo. A Sověti se naopak báli, že by se Finsko mohlo přidat na stranu Německa, a jejich zákrok nakonec vedl k tomu, že Finové skutečně po boku Němců ve válce později stanuli.


Dne 13. listopadu 1939 byla v Moskvě přerušena jednání mezi finskou delegací a Sověty, která ztroskotala na jediném požadavku Sovětského svazu, kterým bylo pronajmutí poloostrova Hangoe jako sovětské vojenské základny. Sověti pravděpodobně očekávali, že Finové požádají o obnovení jednání, ale když se tak do týdne nestalo, rozhodla se sovětská vláda řešit celou záležitost vojenskou silou. Sovětské sdělovací prostředky, především list Pravda, prudce útočí na finskou vládu, prohlašujíc, že její politika není politikou, se kterou by souhlasili finští občané, a že Finové jednají pod tlakem západu.


Nakonec 29. listopadu sovětská vláda oznámila, že na sovětsko-finských hranicích došlo k vážnému incidentu, když Finové náhle zahájili dělostřeleckou palbu na území Sovětského svazu a sedmi výstřely zabili 3 a zranili 9 ruských vojáků. Finové tento incident však popřeli a prohlásili, že celá událost byla neštěstím způsobeným sovětskými oddíly manévrujícími podél hranice, neboť Finové v inkriminovaném prostoru ani dělostřelecké baterie nemají. Sověti vznesli protest a navrhli, aby finská vláda neprodleně stáhla svá vojska z Karelské osy 20-25 kilometrů od hranice. Finové sebevědomě odpověděli, že svá vojska stáhnou, pokud tak učiní i sovětská strana. Sověti nato prohlásili, že tento návrh je jasným důkazem snahy Finů udržovat Leningrad pod stálou hrozbou napadení, neboť kdyby stáhli své oddíly, ty by stály v předměstí Leningradu, což je strategicky nepřijatelné. Svým vojákům pak vydali rozkaz, aby v případě, že se provokace z finské strany bude opakovat, "opětovali palbu až do úplného zničení nepřítele". Navíc Moskva prohlásila, že finský postup je jasným porušování sovětsko-finského paktu o neútočení (který měl trvat do konce roku 1945) a proto oznámila, že "Sovětský svaz od této chvíle necítí se dále vázán ustanoveními paktu". 30. listopadu pak intervenuje Roosevelt, o den dříve Velká Británie. Je však již pozdě.


29. listopadu totiž leningradský štáb hlásí, že na hranici došlo k dalším incidentům. V noci na 30. listopadu začala sovětská vysílačka do Finska ve finském jazyce vysílat protivládní relace, a vojsko dostalo rozkaz v 8 hodin ráno překročit hranici. Tak 30. listopadu v 8.00 začalo dělostřelecké bombardování na 140 kilometrů dlouhé frontě podél hranic na Karelské šíji. Ve Finsku si občané válku nepřáli, a vláda okamžitě odstoupila. Nově vytvořená vláda prohlásila za svůj jediný bod programu uzavření dohody se Sovětským svazem, ale ten už o vyjednávání nechtěl ani slyšet. Vláda proto po několika hodinách odstoupila a byla utvořena třetí, v čele s Rytim. Leč v té době vzniká ještě další finská vláda. V místě zvaném Terijoki na finsko-sovětské hranici vzniká vláda Finské lidové republiky, pod předsednictvím Kuusimenovým. Tato vláda vydává prohlášení, že začíná boj proti finským představitelům, kteří zemi dovedli až k válce se Sověty, kteří jsou velikým přítelem Finů, a že hodlá podporovat akce Rudé armády na finském území. Sovětská vláda téměř okamžitě, 2. prosince, uzavírá s touto samozvanou finskou vládou dlouhodobý pakt o neútočení a přátelství. Také se s ní za krátko dohodla na splnění všech podmínek, které předtím kladla regulérní finské vládě, a prohlásila, že s Rytiho vládou vyjednávat nebude, protože ji neuznává. Tímto činem se Sověti snaží svému počínání dát zdání regulérnosti, což je postup, který se jim natolik zalíbí, že jej budou využívat ještě o mnoho let později, v době studené války.


Finská vláda spoléhá především na své západní spojence, kteří jí přislíbili pomoc. Opomenuli ale předem zjistit stanovisko ostatních severských zemí, přes jejichž území by do Finska jakákoliv pomoc musela putovat. Finsko sáhne ke všeobecné mobilizaci až 15. prosince, kdy už se na celou záležitost začne dívat reálněji. Dosáhne ještě jednoho diplomatického úspěchu, když se mu podaří prosadit vyloučení Sovětského svazu ze Spojených národů, ale nyní se již bojuje na bitevním poli, jímž je finská zem.


Sověti brzy zjistí, že postup finskou obranou nebude žádná procházka růžovým sadem, neboť přestože mají početní převahu, na každém rohu náražejí na dobře vybudovaná obranná postavení dobře připravené finské armády, a navíc jim počasí znemožní použít letadel, která mohou plnit jen velmi omezené úkoly, pokud vůbec mohou vzlétnout. Přitom v letectvu má sovětská armáda oproti finské svou největší výhodu.


30. listopadu v 8 hodin ráno překročili sovětští vojáci hranice Finska. A válka se hned rozpoutala od Karelské kosy, jedné z nejhustěji obydlených částí Finska, až daleko na sever. Fronta brzo narostla do tisícikilometrové délky, bojovalo se po celé délce Finské zátoky, na Karelské šíji, kde byl sveden rozhodující zápas, na nejužším místě Finska u Uleaborgu, které je již jen několik kilometrů pod severním polárním kruhem, ale také ještě mnohem dál na sever, ve finském koridoru oddělujícím od SSSR Norsko, kde Sověti chtěli oddělit Finy od Atlantského oceánu, což se jim podařilo. Z finské strany jsou první dny války ve znamení evakuace. Je vyklízeno hlavní město Helsinki, Karelská šíje, celé jižní Finsko. Ale i ze severu odcházejí malé skupinky mužů, ženoucí před sebou desítky tisíců sobů, aby je postupující Rudá armáda nemohla použít na doplnění zásob potravy.


Nakonec se Sověti se všemi překážkami, tj. nedostatkem zásob a komunikací a houževnatým odporem Finů, vypořádají, ale zastaví je jediná, kterou nemůže překonat jakákoliv materiální a početní převaha Rusů - mrazy. Ty nakonec tažení, jemuž každý předvídal rychlý konec, protáhnou na celé 103 dny. Finové si válku představovali tak, že zpočátku Sověty zabrzdí mrazy, což se skutečně stalo, a na jaře nepřekročitelné bažiny a močály. Dále finská vláda počítala s pomocí skandinávských zemí, ale i Británie a Francie. Dokonce snad i s pomocí Německa! Skandinávie se rozhodla zachovat si neutralitu, i když prohlásila, že slyší finské volání o pomoc a že v této věci mohou jednotliví občané udělat více než vláda. Do Finska tedy odcházejí dobrovolníci ze Švédska a Norska. Němci nemohli v této době začít jakýkoliv střet se Sovětským svazem, a západ zase nedovedl získat povolení Švédska k průchodu armád Francie a Velké Británie. Nakonec se tedy omezil na podporu v dodávkách zbraní, což Finy zachránit nemohlo. I proto si Sověti mohli svým konečným vítězstvím být natolik jisti, že dokonce válku prakticky nevedl štáb Rudé armády, ale štáb leningradského vojenského okrsku.


Po příchodu kruté zimy, ostatně nejenom ve Finsku, nýbrž po celém světě, armády zůstaly na místech, Finové se omezovali na krátké lokální víceméně partizánské údery, Sověti na bombardování finských objektů, bylo-li počasí natolik "dobré" (19. ledna bylo v Helsinkách naměřeno -40°C, na Karelské kose dokonce -50°C!). Činnost sovětského letectva se zvyšuje v polovině ledna, 14. ledna 300 letadel bombarduje Helsinki, a tyto nálety se opakují. Sovětská dalekonosná děla bombardují na vzdálenost 40 km město Viborg, v němž z jeho 80 000 obyvatel setrvalo jen 5000. Sověti chystají závěrečnou ofenzivu, a Finové už zjišťují, že jí budou muset čelit sami.


Od 11. února začali Sověti opět postupovat, své armády ženou do hloubi finského území ještě v zimě (i když už ne tak kruté), aby se vyhnuli letnímu tání, které by jejich postup nadobro zastavilo. Nakonec byla prolomena Mennerhiemova linie, a Finové, kteří nyní už neměli k dispozici další opevněné body, začnou se Sověty přes švédského velvyslance jednat o míru. 11. března je obklíčeno město Viborg, a následujícího dne je v Moskvě podepsána mírová smlouva, o které se jednalo už pět dní. Podle této smlouvy získal Sovětský svaz celou Karelskou šíji i s Viborgem, celý břeh Ladožského jezera, Rybářský poloostrov a další části východního Finska. Finsko pronajalo Sovětům na dobu 30 let (za 8 mil. finských marek) Hangoe a okolí pro vybudování vojenské základny. Padlo téměř 20 000 Finů a skoro 50 000 sovětských vojáků. Raněno bylo okolo 160 000 Sovětů. Sovětský svaz okamžitě pustil k vodě komunistickou vládu Kuusimenovu a mírová smlouva podle finského prohlášení neobsahuje žádné politické požadavky.


(autor:kapa)