De Havilland D.H.115 Vampire T Mk.55

Brzy po zahájení výroby cvičné verze Vampiru T Mk.11 vznikla i obdobná verze vývozní, která se v podstatě většinou lišila jen přístrojovým vybavením podle přání zákazníka. Tři T Mk.55, jak byly označeny, získaly britské civilní označení a sloužily jako předváděcí letadla, všechny nakonec skončily v rukou zahraničních uživatelů, v Libanonu, Finsku a Chile. V Británii bylo celkem postaveno 232 strojů, první z nich měly stejně jako T.11 bohatě rámovanou kabinu, později vyrobené měly, opět jako u T.11, trojdílnou kapkovitou kabinu se zlepšeným výhledem a vystřelovací sedadla. Také exportní cvičné Vampiry si zachovaly schopnost nést rakety a bomby, stejně jako kanony v trupu - většinou dva, teoreticky ale mohly být čtyři jako u bojových verzí.


Jedním z prvních uživatelů T.55 se stal Nový Zéland, který dostal první ze šesti strojů v červenci 1952 a poslední o rok později. O stroje se podělily 14. peruť (později 75. peruť) a 1. a 4. TTS. Později je doplnilo ještě několik T.11 s novou kabinou. Většina T.55 byla vyřazena nebo zničena před koncem 50. let.


Jedním z hlavních uživatelů se stalo samozřejmě Švédsko, které používalo a dokonce v licenci vyrábělo větší množství Vampirů F.I a FB.50. V roce 1953 zakoupilo 30 T.55 s původní kabinou a přidělilo jim "stíhací" označení J-28C. Tyto stroje sloužily u Ústřední letecké školy F-5 v Ljungbyhedu, mnoho z nich se později dostalo k stíhacím jednotkám. Po roce 1954 byly T.55 nakrátko přesunuty ke křídlu F-14 na základnu Halmstad, která měla zpevněnou letištní plochu vhodnější pro výcvik, po dvou letech ale byly předány zpět. V té době, souběžně s dodáním dalších strojů, byly J-28C přejmenovány na pro cvičné stroje vhodnější označení Sk-28C-1, přičemž nové stroje, již s kapkovitou kabinou, byly označeny Sk-28C-2. Na nový standard byly přestavěny i Sk-28C-1, označení si ale zachovaly původní. V roce 1959 bylo přestavěno 12 J-28B ve Velké Británii na standard Sk-28C-2, když dostaly nové přídě. Tento tucet obdržel nové označení Sk-28C-3 (a u de Havillandu byl označen jako T.55A). Všechny zbývající cvičné Vampiry byly ze švédského letectva vyřazeny v roce 1968, kdy je nahradily nové Saaby 105 čili Sk-60.


Druhý významný evropský uživatel Vampirů, Švýcarsko, koupilo již v roce 1951 na zkoušku tři T.11 a do roku 1959 probíhala v Emmenu licenční výroba T.55, kdy ovšem trupy a motory dodával de Havilland. Pro doplnění těchto 30 strojů (všechny měly původní překryt kabiny) bylo v roce 1967 zakoupeno 9 vyřazených T.11 od RAF, které byly upraveny na standard T.55. Některé stroje sloužily k testům výzbroje a vybavení.


Norsko si počátkem 50. let pořídilo přes 50 F.3 a FB.52, pro výcvik pilotů pro ně pak v roce 1952 koupilo šest T.55. Již za pět let ale byla většina Vampirů nahrazena modernějšími typy a sešrotována. Devět T.55 koupilo v letech 1955-1956 i Finsko, které je používalo až do poloviny 60. let. Rakousko si postupně pořídilo několik cvičných strojů, první v roce 1957 - dva T.55 a jeden T.11. Počátkem šedesátých let dorazily další dva T.55 a na konci desetiletí také poslední T.55. V roce 1972 byly T.11 a T.55 vyřazeny a v roli cvičného letounu vystřídány Saaby 105Ö. Šest T.55, tři v roce 1956 a zbytek za čtyři roky, získalo Irsko, vyřadilo je v roce 1975, kdy nastoupily Fougy Magister. Posledním evropským uživatelem bylo Portugalsko, které dostalo dva stroje v roce 1952, aby je v roce 1952 odprodalo.


Vampiry sloužily v mnoha blízkovýchodních zemích, takže se tam samozřejmě dostaly i cvičné stroje. V roce 1955 si pořídilo 12 T.55 egyptské letectvo, od stejného roku sloužilo deset strojů (jeden už od roku 1953) v Iráku, přičemž jeden byl zničen při přeletu. Irácké Vampiry byly počátkem 60. let většinou už neletuschopné a byly v té době zrušeny. Čtyři kusy, včetně jednoho z demonstrátorů, dostalo v letech 1953-1956 libanonské letectvo. V Libanonu Vampiry dolétaly v polovině 60. let, ale jeden T.55 pak dalších deset let sloužil pro letecké snímkování. Dva T.55 si objednala Sýrie, ale kvůli embargu vyhlášenému v roce 1956 nebyly nikdy dodány.


Jedním z největších uživatelů Vampirů byla Indie, která pochopitelně používala i cvičné stroje. V letech 1953-1958 bylo z Británie dodáno 53 T.55, dalších 60 postavila místní firma HAL v licenci. Po roce 1957 koupili v Indonésii dalších osm strojů z druhé ruky a tři stroje, postavené z náhradních dílů, byly dodány z Anglie ještě po ukončení výroby cvičných Vampirů. Nejméně pět strojů bylo upraveno na pozorovací a přejmenovány na PR.55. Dva T.55 a dva FB.52 byly předány indickému námořnictvu pro výcvik pilotů Sea Hawků. Nejpozději v roce 1975 byly cvičné (i ostatní) Vampiry vyřazeny a nahrazeny domácími stroji Kiran Mk.1. Jak bylo zmíněno, Indonésie od roku 1955 používala osm T.55, ale krátce poté bylo rozhodnuto přejít na sovětskou techniku, takže byly odprodány do Indie, V letech 1954-1955 získalo osm T.55 také barmské letectvo, které je na konci 50. let nasadilo proti povstalcům. Jeden stroj indické výroby byl testován v Japonsku, které ale nakonec dalo přednost americkým T-33. Pět T.55 bylo dodáno z Británie na Cejlon, ovšem tam nebyly ani vybaleny z přepravních boxů a poslány zpět. Tři z nich potom byly mezi stroji dodanými do Finska.


Pět T.55 bylo dodáno v roce 1953 do Chile, které v roce 1956 koupilo i druhý z demonstrátorů. Počátkem 60. let začalo Chile jako cvičná letadla používat T-33 a Vampiry proto byly upraveny na stíhací bombardéry. Dosloužily na počátku 70. let, kdy si ale Chilané pořídili několik opravených T.11 a T.22 z Británie jako jejich náhradu. Posledním ze známých uživatelů se stala Venezuela, která koupila jeden stroj v roce 1952 a dalších pět v roce 1958.


V roce 1952 pořídila šest strojů také Jižní Afrika, o dva roky později je doplnilo 21 strojů s novou kabinou. Většina z nich dosloužila, stejně jako jednomístné verze, v roce 1969, kdy bylo 19 z nich prodáno do Rhodésie, jen dva se až do poloviny 80. let používaly k různým testům a ostatní skončily po muzeích. Ve Rhodésii zůstaly ve službě až do 80. let, kdy byly rozprodány po muzeích a soukromým zájemcům.


Trochu záhadou jsou dva Vampiry, které se v roce 1962 objevily v rukou katanžských povstalců. Do Katangy se dostaly pravděpodobně přes Johannesburg a podle některých pramenů pocházely z Portugalska. Oba byly zničeny při útoku švédských Tunnanů v barvách OSN na povstalecké letiště Kolwezi 29. prosince 1962 předtím, než mohly být vůbec zalétány.

Svedinos museum, own photo

Svedske machines were opatreny engines De Havilland Goblin 2 on the strength of 13.79 kN (1 406 kp) at 10 200 rpm/min at h= 0 m.
F10 museum, Ängelholm, own photo.