Klimek, Ladislav

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Poručík Ladislav Klimek


Psal se rok 1957, týden po prvním jarním dni. Na pozadí zostřené mezinárodní situace, způsobené krvavými událostmi v Maďarsku a válečným konfliktem na Středním Východě, udělil prezident republiky bojovou zástavu nedávno nově utvořenému 20. stíhacímu leteckému pluku. V rámci oslav květnového vítězství ji pak velitel pluku, mjr. Lindovský, slavnostně převzal 9. května na náměstí v Čáslavi…


Konec roku 1956 nesl se ve znamení budování nové jednotky a s ním spojených těžkostí. Největším problémem byl samozřejmě nedostatek pilotů. To se však změnilo v prvních lednových dnech, kdy k pluku nastoupili mladí letci, čerstvě vyřazení z leteckého učiliště. Nedostatečný byl však i počet letců, schopných tyto mladé piloty vyškolit na nové technice. Velení 6. stíhací letecké divize si tohoto problému bylo vědomo, proto urychleně započalo s přípravou nových instruktorů celé divize. K tomu se přidal i výcvik egyptských pilotů a pozemního personálu, který byl u 6. sld zahájen v rámci tzv. "Akce 105". Hlavní náplní práce nově vytvořeného 20. slp byl tudíž v jeho počátcích výcvik. Náročný a usilovný. Bohužel se však, jak už to tak za podobných okolností bývá, neobešel bez mimořádných událostí...


   Hned 13. března byl poškozen letoun C-105 a další dva C-11 při nehodě, kterou způsobil mechanik při zakázané manipulaci s motorem "Stopětky". Nedlouho poté jeden z Egypťanů ztratil za letu orientaci a přistál se svým MiGem-15 (podle československého označení S-103) na letišti poblíž Vídeňského Nového Města. Až doposud se veškeré mimořádnosti a nehody naštěstí obešly bez zranění či ztrát na životech. To se však mělo bohužel velmi brzo změnit. Přišel čtvrtek 16. května, poměrně příjemný jarní den. Stojánka čáslavského letiště se od rána otřásala hukotem proudových motorů. Další dva letci se připravovali na start...


   Dvojice letců ve složení vedoucí - npor. Jiří Bůžek, por. Ladislav Klimek jako číslo 2, odstartovala v 10:01 hodin s úkolem provést průzkum pohybu nepřátelských vojsk na silnicích, cestách a železnicích v prostoru Žďáru nad Sázavou a fotografování starého a nového nádraží tamtéž. Oba MiGy-15 nastoupaly do 500-metrové výšky a zamířily do výchozího bodu, který se pro tento let nacházel nad obcí Golčův Jeníkov. Odtud pokračovaly ve výšce 300 m nad terénem nad kontrolní bod Chotěboř. Zde musely oba letouny začít stoupat, neboť úkol měl být proveden z výšky 1400 m. Počasí bylo poměrně dobré, dohlednost kolem 25 km, mraky nad cílem, pokrývající právě ve výšce 1400 m přibližně 3/8 oblohy, však přiměly vedoucího dvojice v poslední fázi letu o 200 m výšku snížit. Poručík Klimek, mladý pilot, jeden z těch, kteří k pluku nastoupili v lednu 1957, držel se přesně pokynů a následoval npor. Bůžka v nařízeném rozestupu 100 - 150 metrů. Všechny úkony během letu prováděl správně a předepsaným způsobem. Přesto však po splnění úkolu a obratu na zpáteční kurs velitel své číslo po své levé ruce nenašel...


   Npor. Bůžek se několikrát pokusil por. Klimka zavolat rádiem. Když však tento neodpovídal, provedl zatáčku o 360° v naději, že snad někde spatří druhý MiG, přeřazující se po splnění úkolu. Porucha na vysílačce se přeci mohla přihodit každému. Klimkův letoun se však stále neobjevoval. Vedoucí dvojice poté nalétl zpět na Chotěboř, aby navázal spojení s řídícím létání. To se ovšem též nepodařilo, proto zamířil opět na Žďár nad Sázavou. S hrozivou předtuchou zamířil na plný plyn zpět na letiště, aby co nejdříve ztrátu svého druha oznámil. Řídící létání okamžitě vyhlásil pátrání po ztraceném letounu…


   MiG-15 výrobního čísla 22 0595 i se svým pilotem však v té době již několik minut ležel rozmetán mezi stromy, v lese přibližně 500 metrů jihozápadně od silnice Jabloňov - Velké Meziříčí...


   Co se stalo v době, kdy npor. Bůžek otáčel svůj letoun po fotografování nádraží ve Žďáru nad Sázavou? Co bylo příčinou katastrofy stíhacího MiGu-15? Proč zhasnul v jeho troskách život mladého nadějného pilota? Je před námi spousta otázek a jistota, že celou pravdu se už nikdy nikdo nedozví. Pojďme se však alespoň pokusit za pomoci vyšetřovacího spisu, knih, vyprávění a výpovědí účastníků a svědků zrekapitulovat poslední okamžiky života por. Ladislava Klimka.


   Po příletu k cíli, jak jsem se již zmínil, rozhodl se vedoucí npor. Bůžek snížit výšku o 200 metrů, což bylo v přípustné toleranci pro daný úkol. Při prvním náletu se však nepodařilo dodržet správný směr přiblížení k cíli. Bylo tedy nutné nálet opakovat. Po druhém průletu, prováděném též ve výšce 1200 m (podle výškoměrů seřízených na letišti před odletem. Ve skutečnosti však nad cílem oba stroje nalétávali ve výšce cca 800 m nad úrovní terénu...), točil vedoucí letoun do slunce. Por. Klimek, zřejmě v tomto okamžiku oslněn sluncem, provedl poněkud ostřejší odklon, přičemž ztratil pár metrů výšky. Tou dobou však již trasa letu vedla nad širokým údolím, což spolu s údaji na výškoměru jeho letounu dávalo pilotovi pocit dostatečné výšky. Hledal na obloze svého vedoucího...


   Letoun přeletěl ve stometrové výšce pole a velkou rychlostí se přiblížil k zalesněnému svahu nedaleko silnice. Následoval náraz do vrcholků stromů, exploze a konec. Stroj i pilot skončili v plamenech v lese. Ladislav Klimek se o záchranu nepokusil. V dané výšce by mu s největší pravděpodobností katapultáž stejně nepomohla.  Neměl šanci. Neměl ani čas si danou situaci uvědomit, vše se událo v pouhém zlomku vteřiny...


   Vyšetřování celé události, jak se dá alespoň odhadnout z fragmentů vyšetřovacího spisu, nenalezlo konkrétního viníka události. I přes závěrečný ortel, že úkol, který měli oba letci toho květnového odpoledne provést neodpovídal úrovni jejich vycvičenosti, je těžké se po dlouhých téměř padesáti letech dobrat nějakého pevného závěru. Oba letci byli dle výpovědí instruktorů i nadřízených na daný let připraveni dobře. Prodělali důkladnou předletovou přípravu a byli po zdravotní i psychické stránce naprosto v pořádku. Též oba letouny nevykazovaly před letem žádných závad... 


   Nyní si dovolím trochu odbočit. Vrátím se totiž na úplný začátek, kdy jsem se rozhodl něco o nehodě Ladislava Klimka vypátrat. Bylo to na podzim, v říjnu 2005, téměř padesát let po této tragické události. Vracel jsem se z dopolední procházky a byl už v myšlenkách  o pár set kilometrů dále na jihozápad. Čekal nás měsíc v nádherném prostředí lázeňského zařízení Kynžvart. Jako každý den jsem dychtivě nahlédl do poštovní schránky, jestli se v ní neobjeví nějaký "dopis s Bětkou na známce". Psaní od někoho z našich veteránů RAF je pro mě totiž vždy velkým svátkem. A skutečně! Typická "letecká" obálka s červeno-modro-bílým pruhováním a na ní australská známka! Jen ta adresa a jméno mi nic moc neříkaly...


   Velice brzy jsem však poznal, jak se věci mají. Autorem, respektive autorkou tohoto dopisu, byla paní Dana Bates z australského městečka Kotara, známá mého přítele, plk. Jaroslava Nováka (bývalého příslušníka 311. (československé) bombardovací perutě RAF). Jak jsem měl v následujících dnech, týdnech a měsících možnost poznat, velice milá, příjemná a nezapomenutelná  žena, narozená těsně před 2. světovou válkou v Prostějově. Brzy jsme se spřátelili a já měl díky tomu možnost poznat, jak krutě si dokáže s člověkem osud pohrát. Z jejích dopisů začal se přede mnou rozvíjet tragický příběh o veliké lásce dvou mladých lidí, náhle a bez varování přerušené zásahem Černé dámy s rezavou kosou...


   Hned ve svém prvním dopise, zmínila se mi paní Dana o své velké lásce, mladém letci Ladislavu Klimkovi z moravského města Odry. Vyprávěla o těžkostech, s jakými se musel jejich vztah potýkat. Na jedné straně  silně věřící babička, vychovávající mladou dívku po smrti její matky, na druhé straně mladý vojenský pilot, kandidát na přijetí do komunistické strany, který si v žádném případě být věřící nemohl dovolit. Zaprvé by zcela určitě nemohl být vojenským letcem, natož pak létajícím na v té době nejlepším a nejmodernějším stroji ve výzbroji našeho letectva, za druhé tehdejší režim věřící lidi krutě pronásledoval a postihoval. Přesto nalezli oba mladí lidé tu potřebnou trošku pochopení a babička jejich vztahu nebránila. Souhlasila dokonce i se svatbou, kterou mladý pár naplánoval na srpen roku 1957. S rodiči svého pilota si mladá nastávající manželka taktéž velmi dobře rozuměla. Vše bylo tak nádherné...
   Přišel však osudný 16. květen 1957. Mladá Dana se odebrala na návštěvu ke své přítelkyni, manželce Láďova kamaráda a zároveň kolegy Zdeňka Císaře. Por. Císař byl stejně jako por. Klimek jedním z nových pilotů, kteří v lednu toho roku nastoupili službu u 20. slp v Čáslavi. "...zkoušela jsem si akorát moje nádherné svatební šaty, když Zdeněk náhle zaklepal a otevřel dveře. Celý se třásl, že nemohl ani mluvit. Hleděl na mne v němém úžasu,... pak mne chytil za ruku, vzal do náruče a hlasitě se rozplakal. "Dano,... Láďa už Tě tak krásnou neuvidí,... dnes ráno se Ti v Čáslavi zabil..." Pak už na ničem v mém životě tolik nezáleželo..."


   Nebylo to ode mě asi příliš slušné, přesto jsem si dovolil se na nehodu Ladislava Klimka a nějaké bližší údaje o jeho osobě se paní Dany zeptat. I když to pro ni jistě musely být kruté vzpomínky, neodmítla mě a o "svém pilotovi" mi pár řádků napsala. O události samotné mi však nic moc bližšího sdělit nemohla. Naopak, ona sama informace neměla prakticky žádné. Nevím, co mě k tomu vedlo, ale zkusil jsem se pozeptat několika svých přátel i bývalých letců. Časem jsem však tomuto pátrání sám podlehl a začal ho považovat za svým způsobem osobní záležitost...


   Nyní však již zpět k osobě Ladislava Klimka. Narodil se 20. 2. 1935 ve Ztratené na Slovensku. Rodiče i s malým synem se posléze přestěhovali do nedalekého Telgártu, malé obce pod Kraľovou holou, v krásném kraji Jánošíkově. Zde se později narodila i jeho sestra Libuše.


   V době Slovenského národního povstání odešel otec do hor k partyzánům. Matka zůstala s dětmi v Telgártě, ukryta většinu času s ostatními ženami, dětmi a starými lidmi ve sklepě školy. Byli však Němci objeveni a použiti jako živý štít před postupujícími tanky. Je těžké uvěřit, že to všichni přežili. Neustále se přesunovali, přespávali v lesích, "...dobří lidé ji dali něco k jídlu, ale ona s námi nikde nechtěla zůstat, vždy odešla. Když se vracela pro jídlo, našla ty domy vypálené. Měla zřejmě dobrý instinkt záchrany..."


   Mezitím dcera onemocněla. Dostala velké horečky a její stav byl celkově velmi špatný. Naštěstí v horách narazili na vůz s partyzány. Ti však byli ochotni vzít do auta pouze matku a nemocnou dceru, auto bylo přeplněné. "Máma však řekla, že se nerozdělíme a pokud máme zemřít, tak spolu." Zasáhl ruský doktor, který dal příkaz odvézt všechny, čímž těžce nemocnému dítěti zachránil život...


   Po čase se matka s dětmi vrátila k Telgártu, otec slíbil, že ať se děje cokoliv, sejdou se znovu právě zde. Telgárt však byl jako partyzánská obec Němci vypálen. Přesto zde všichni tři zůstali a po potlačení povstání se konečně setkali i s otcem. Dočkali se šťastně i konce války, aby se ještě v roce 1945 vrátili na Moravu do Všechovic, otcova rodiště. Zde našli zázemí u otcovy matky. S potvrzením o účasti v SNP a ztrátě veškerého majetku v ruce našel otec posléze práci i nové bydlení v severomoravských Odrách. Zanedlouho se do nového bydliště přestěhovala celá rodina...


   Právě události z války vedly zřejmě staršího Láďu k tomu, že se chtěl stát letcem. Matka však, jak už to tak chodí, o něčem takovém nechtěla ani slyšet. Základní školou prošel s vynikajícími výsledky, na střední školu se však nedostal. Ne vlastní vinou, žádost o přijetí byla neúmyslně založena ředitelem školy a odeslána příliš pozdě. Ladislav proto nastoupil do Ostravy na hutní učiliště, kde nad ostatními vynikal a byl vyhodnocen jako nejlepší učeň. Po vzoru tehdejší doby měl dokonce svoje foto na jakési tabuli cti. Škola ho díky tomu poslala studovat, na střední školu se tedy nakonec přeci jen dostal...


   Přišel čas odvodu. Mladý Ladislav přišel domů s tím, aby mu rodiče podepsali souhlas na leteckou školu do Prostějova. Matka to samozřejmě rezolutně odmítla, "...ale táta mu to tajně podepsal, což byl pak důvod k máminým výčitkám po Láďově smrti..." Splnil se mu velký sen. Po prodělání základního výcviku nastoupil 25. 8. 1952 do Školy důstojnického dorostu v Novém Jičíně. Po jejím absolvování se vrátil k útvaru, aby pak o necelý půlrok později, 3. 1. 1954, nastoupil v Prostějově do leteckého učiliště. I zde uspěl, načež byl jako mladý poručík převelen 2. 1. 1957 do Čáslavi k 20. stíhacímu leteckému pluku, se zařazením do 3. roje 3. letky...


   Všichni, kdo por. Klimka znali, se shodují v tom, že byl čestný, kamarádský, vždy ochotný pomoci druhým a měl smysl pro pořádek. Měl velký smysl pro humor a navíc zdědil po svém otci velmi klidnou povahu. Paní Libuše, jeho sestra, k tomu dodává: "Když přijížděl domů na dovolenku, tak to už jsem začínala být slečna a prosila jsem ho, ať se jde se mnou projít v uniformě po městě. Šel a já jsem se jím pyšnila.Velmi jsem na něj byla hrdá..." Prodělával stejný výcvik jako ostatní noví piloti a vykazoval při něm velmi dobré výsledky. Z celkového náletu 123 hodin odlétal u 20. slp 16,25 hodiny, z čehož bylo 9,5 hodiny na proudových letounech MiG-15 a MiG-15UTI. I ve volných chvílích se rád zapojil do dění u jednotky. Rád a pěkně maloval, zejména karikatury, stal se také členem pěveckého souboru...


   Na svoji poslední návštěvu domova přijel z pohřbu svého kamaráda, také letce. "Maminka ho moc prosila, ať odejde z letectví, že se o něj bojí. Řekl jí, že kdyby věděl, že jeho letadlo spadne, že toho nenechá, že pro něj je to jako droga a bez lítání nemůže žít. Popisoval, jak se tam nahoře nad oblaky cítí, jako by nic kromě něj, letadla, oblohy a slunce nebylo. Měl svou práci rád a také partu kamarádů, na které se mohl spolehnout a oni na něj..."


   U Březejce, na místě katastrofy stíhacího MiGu, ve kterém poručík Ladislav Klimek ve svých 22 letech zahynul, stojí dodnes malý pomníček. Pilotovi rodiče jej zde nechali postavit krátce po tragické události. Místní lidé k pomníčku ještě dlouho nosili nalezené kousky zničeného stroje. "Po havárii jeho letadla jsme se po nějaké době vypravili na to místo u Březejce. Našli jsme to lehce, protože tam byl vyhořelý kus lesa a ještě části letadla. Já jsem si tam našla klíč od zapalování a celé další roky jsem ho měla u sebe. Dojemné bylo, že na stromě nedaleko havárie visel věnec, snad mu ho tam shodili kamarádi..."


   Není mým úkolem ani účelem tohoto článku (?) někoho soudit. Nechci vztyčit varovný prst a ukázat na někoho konkrétního. Nechci křičet: "Tys to zavinil!" Nemám rozhodně v úmyslu jitřit staré rány, poručíka Klimka to stejně nevrátí. Na jaře 1957 zahynul mladý nadějný letec, jehož životním snem bylo budovat po 2. světové válce nově se utvářející československé vojenské letectvo. Měl své ideály, nadšení, lásku, miloval létání tak, jako každý, kdo jednou vezme do ruky knypl a vznese se k oblakům. Dnes by již z tohoto mladého muže s největší pravděpodobností byl stařík. Chodil by mezi své kamarády, přišel by mezi nás. Na kolenou by houpal vnoučata a s radostí jim zas a znovu vyprávěl, jaké to bylo tenkrát, když... On ale to štěstí neměl. Položil svůj mladý život na oltář... čeho vlastně? Nechtěl zahynout. Pravděpodobně mu jenom v tu pravou chvíli chyběla ta pověstná kapička štěstí. Vteřina nebo centimetr, Bůh ví... I on si ale zaslouží naši hlubokou úctu a pár vzpomínek...


Je mír a hukot strojů na obloze zářivě splývá s písní domova, vy živí, buďte pozdraveni, vy mrtví, vy té písni žijte pro hvězdné noci, jitra nachová, jichž dožily se naše děti, vy mrtví žijte ve zpěvu motorů zdvíhajících naše druhy k oblakům...


   Pozn.: Díky adrese, kterou mi Dana poslala, mohl jsem kontaktovat sestru Ladislava Klimka. Z jejího dopisu dovolil jsem si také několikrát citovat. Pár důležitých informací mi poslali kamarádi, hlavně pak Bery. Velice cennou byla však pro mě zejména pomoc pana plk. Pepy Pavlíka, dalšího z bývalých "žokejů" československých MiGů-15. Byl to on, kdo mě navedl tím správným směrem a poradil mi, abych požádal o informace Generální štáb Armády České Republiky (a to pominu fakt, že manželka pana Pavlíka je sestřenicí por. Klimka...). Po několika měsících čekání a střádání drobných střípků dostalo se mi díky tomu možnosti nahlédnout do dříve tajných vyšetřovacích spisů, zaslaných mi do pražského Ústředního vojenského archivu z Olomouce. Slušelo by se tedy na tomto místě všem za jejich pomoc poděkovat? Zcela určitě...
URL : https://www.valka.cz/Klimek-Ladislav-t39299#148923 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Por. Ladislav Klimek z Oder, příslušník 20. slp
URL : https://www.valka.cz/Klimek-Ladislav-t39299#148924 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Hrob Ladislava Klimka
URL : https://www.valka.cz/Klimek-Ladislav-t39299#148925 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Jeden z MiGů-15 20.slp. Na stroji tohoto typu zahynul por. Klimek
URL : https://www.valka.cz/Klimek-Ladislav-t39299#148926 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more