Carcano, Salvatore

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Tenente Colonnello Salvatore Carcano
Podplukovník Salvatore Carcano


Cavaliere Ordine di S. Maurizio e Lazzaro
Rytíř řádu sv. Mořice a Lazara


- konstruktér a vynálezce zbraní



* 11.října 1827 v Bobbiate
+ 1903, Turín



Salvatore Carcano (obr. 1,2) se narodil v malém městečku Bobbiate poblíž Varese-Casbeno na industrializovaném severu Itálie v Lombardii dne 11. října 1827. V některých jeho životopisech se vyskytuje chybné místo narození. Autoři vycházejí z chyby v "Dizionario Biografico degli Italiani" - "Životopisném slovníku italském", vydaném v nakladatelství TRECCANI (1971, Roma) kde v příslušného životopisném hesle je zaměněno městečko Bobbiate, ležící cca 3 km od Varese (obr. 3) s městečkem Robbiate, které leží v provincii Como skoro na hranicích Bergamasca. Definitivní důkaz o místě narození nalezli autoři internetového životopisu Salvatore Carcana v "Knize narozených a pokřtěných "ve farním chrámu San Vittore Martire ve Varese-Casbeno, kde je na straně 15 zápis o narození syna Salvatore Carcano rodičům Marii Cattaneo a Carlu Carcano z Bobbiate dne 11. října 1827 a o jeho křtu dne 12. října 1827.


O jeho mládí se zprávy nezachovaly. Víme jen, že roku 1837 mu zemřel otec a on musel v deseti letech opustit školu a jít pracovat. Důležitým mezníkem v jeho životě se stává revoluční rok 1848, kdy patří mezi první dobrovolníky vstupující do Osvobozenecké lombardské armády a je zapsán jako "soldato cannoniere volontario" - dělostřelec dobrovolník a zařazen do "Artiglieria Lombarda" - lombardského dělostřelectva. Spolu s ním se zúčastní slavných "Cinque Giornate di Milano" - "Pěti milánských dnů" (obr. 4) - protirakouského povstání, kdy ve dnech 18.-23. 3. 1848 byl osvobozen Milán i následných bojů "La nazione del Risorgimento " - "První kampaně za nezávislost". V průběhu bojů je za odvahu povýšen do hodnosti desátníka.


Po porážce sardinského krále Karla Alberta, který se dodatečně postavil do čela boje za jednotu a osvobození Itálie, v bitvě u Custozy 25. 7. 1848, potlačení povstání v celé Lombardii a obsazení Milána 6. 8. 1848, je donucen sardinský král Karel Albert uzavřít s Rakušany příměří 9. 8. 1848. Po této porážce první kampaně za národní osvobození Itálie emigruje mladý Salvatore Carcano, stejně jako mnoho dalších povstalců, z Lombardie do sousedního Piemontu. Zde je vládním výnosem v lednu 1849 povolán do základní tříleté vojenské služby. Jako poddůstojník se hlásí dobrovolně do zařazení "Allievo armaiuolo volontario"-"Kadet zbrojířství-puškařství a je služebně zařazen do setniny zbrojířů-puškařů při bojového útvaru v "Reale Sarda d'Artiglieria" Sardinském královském dělostřelectvu.
Tyto specializované "řemeslnické" setniny, organizačně přiřazené k bojovým útvarům, jsou pozůstatky původně cechovní organizace dělostřelectva v minulých stoletích.


Již v květnu je pro svou zručnost, píli a nesporně prokázaný technický talent jmenován v "cechovním pořádku" do postavení "Artist" - "Mistr" a následně povýšen v červnu téhož roku do hodnosti desátníka, v roce 1851 do hodnosti seržant-důstojník první třídy se služebním zařazením "Reggimento Operai"- "Zbrojíř pluku". V roce 1852, kdy končila jeho základní prezenční služba, je okamžitě "rekrutován" do "Regia Manifattura d'Armi di Torino" - Královské zbrojovky v Turíně (obr. 5) na funkci "Mistr dokončovacích prací a rovnání hlavní 3. třídy". Po několika měsících téhož roku se stává "Mistrem 2. třídy"a poté, co je vzápětí jmenován "Mistrem 1. třídy" je přidělený do "Laboratorio precisione"- "Oddělení speciálních a přesných zbraní". Dnešní terminologií bychom snad mohli mluvit o vývojovém oddělení zbrojovky.


Jako jeden z prvních úkolů v nové funkci dostal zadání navrhnout a vyrobit nový systém spoušťového ústrojí zámků tehdejších perkusních zbraní. Tento úkol vyřešil tak geniálně a s takovou invencí, že je možno toto vyřešení považovat za počátek tvůrčí práce a úspěchů, které jméno Salvatore Carcano proslavily na poli ručních zbraní. Podporován od svých nadřízených v dalších studiích a návrzích, významně napomohl i při kompletní obnově výrobního strojového parku zbrojovky, která v té době proběhla, přičemž nejméně jeden kompletní stroj a části jiných na přesnou výrobu hlavní, mířidel a bajonetů zkonstruoval sám. Do této doby lze také datovat počátky jeho prací na vývoji ručnice-zadovky.


Pověst o jeho technickém talentu ale i o organizačních schopnostech brzy přesáhla "brány továrny" a tak jej v roce 1854 vyhledá sám premiér vlády Savojského království Camillo Benso hrabě Cavour (jeden z vůdčích osobností La nazione del Risorgimento, mimochodem sám absolvent vojenské akademie), který v té době na sebe převzal osobní zodpovědnost za vyzbrojení expedičního sboru vysílaného na podporu koalice Velké Británie, Francie a Turecka proti Rusku do tzv. Krymské války (Savojské království vypovědělo válku Rusku 26. 1. 1855) a osobně jej pověřuje organizací a vedením nezbytných prací při výrobě 50 000 pušek s termínem : "v co nejkratší možné době". Poté co se zhostil tohoto úkolu, nadále pokračuje ve svých studiích, plánech a realizacích na vylepšení a zjednodušení zejména zámků střelných zbraní. Některé tyto své zlepšené výrobky pak vystavuje Salvatore Carcano v roce 1858 na "all'Esposizione Nazionale" - Národní výstavě v Miláně (obr. 6,7), kde za ně získává medaili a čestné uznání. Tyto pocty mu byly předány majorem Giovanni Solarim, tehdejším ředitelem Fabbrica d'Armi na slavnosti za přítomnosti všech zaměstnanců zbrojovky. Pak již jeho kariéra nabírá strmý vzestup.


V roce 1859 je povýšený na "Kontrolora třetí třídy" a již v roce 1860 na "Kontrolora druhé třídy". Po povýšení na " Controllore di Prima Classe "- "Kontrolora první třídy" v roce 1862 je vyslán do Wewhausenu ve Švýcarska jako inspektor na testování a přejímku ručních zbraní. Následující rok 1863 je vyslán do Paříže a dalších evropských měst s pověřením na výběr, zkoušení a nákup strojního zařízení pro výrobu hlavní. V říjnu 1865 je podle nově zavedené tabulky personálních stupňů techniků dělostřelectva jmenován "Hlavním kontrolorem 2. třídy".


V r. 1867 patentuje svou první zbraň zadovku - jehlovku, na papírový náboj s expansivní střelou Minieovy soustavy. Zbraň má odsuvný válcový závěr, ráži 17,6, hmotnost střely 36 g a úsťovou rychlost 316 m/s. Postupně jsou v armádě na tento systém transformovány perkusní předovky Modell 1860, a po transformaci nesou označení M60/67. Jeho systém závěru jehlovky je použit nejenom v Italii, ale i v několika jiných zemích. Za tento vynález dostává od italské vlády rovněž nevelkou peněžitou odměnu, nadále však postupuje na funkčním žebříčku. V červenci 1868 byl povýšen na "Hlavního kontrolora 1. třídy", v roce 1874 na "Vedoucího hlavního technika 2. třídy". V roce 1876 patentuje nový systém mířidel pro pušky a karabiny. Potom na konci roku 1878 postupuje na "Capotecnico principále di Prima Classe " "Vedoucího hlavního technika 1. třídy" a v této funkci ( dle dnešní terminologie snad srovnatelné s technickým ředitelem) zůstává až do své výslužby v roce 1896. V tomtéž roce 1878 získává právo na titul "Cavaliere", když je povýšen na řádového rytíře dekorací "Ordine di S.Maurizio e Lazzaro" - Řádem sv. Mořice a Lazara - druhým nejvyšším řádem italského království.


V následujících letech přichází nejzajímavější období jeho života.
Koncem osmdesátých let, díky objevu nových výkonných střelných prachů, zavádějí sousední státy urychleně do výzbroje nové pušky - mechanické malorážní opakovačky s vysokorychlostní plášťovanou střelou, s delším účinným dostřelem a s velkou palebnou kapacitou. Nejprve Francie a záhy také Německo i Rakousko. Od r. 1888 již prakticky všechny tyto i jiné armády používaly moderní výkonné náboje malé ráže. Velení italské armády bylo naprosto jasné, že těmto zbraním nemůže se svými puškami M 1870 Vetterli a M 1870 / 87 Vetterli-Vitali ani s adaptací M1890 Vitali v ráži 10,35 x 47R již konkurovat. A tak k výběru a způsobu přezbrojení italské armády byla v roce 1888 zvolena klasická byrokratická cesta. Byla ustavena výběrová vojenská komise. V jejím čele stojí generál dělostřelectva Gustavo Parravicino, velitel "Scuola centrale di Tiro di Fanteria" - "Hlavní pěchotní střelecké školy" v Parmě, komisařem ve funkci první tajemník je major Antonio Benedetti z¨" Fabbrica Nazionale d`Armi Brescia"- Státní zbrojovky v Brescii a jeho zástupcem a sekretářem komise se stal podplukovník Pietro Garelli-Colombo. Jejich úkolem bylo doporučit zavedení zbraně cizí provenience či vhodné zbraně domácí. Souběžně byl spoluprácí italských vojenských odborníků ze Státní zbrojovky v Brescii v čele s výše zmíněným majorem Antonio Benedettim, pracovníky"Laboratorio Pirotechnico di Bologna" a světoznámým švýcarským balistikem - profesorem matematiky na Universitě v Curychu Freidrichem Heblerem, urychleně vyvíjen nový malorážní náboj. Vývoj byl nakonec zakončen nábojem extrémně malé ráže, později známým jako Carcano 6,5 x 52 s 10,4 g těžkou, na špici zaoblenou střelou, výkonem Eo 2600 J a moderní bezokrajovou nábojnicí. Je tedy zajímavé, že teprve k tomuto náboji byly v průběhu soutěže upraveny soutěžní podmínky a následně také konstruovány zbraně. Na konci soutěže, která byla vyhlášena v r. 1889 nejprve jako veřejná, s postupnou eliminací z více jak 45 nabízených zbraní, dalších peripetiích (i s "ostrým" politickým pozadím) se na svém zasedání ve dnech 4.-5. 3. 1892 komise usnese, že ze soutěže vyšla vítězně puška "Modello 1891 tre", vyvinutá pod vedením Salvatore Carcana - "Capotecnico principale" turínského arzenálu (proto se mu dostává té cti, že puška ponese později neoficiálně jeho jméno). Doporučí ji tedy k přijetí jako novou opakovací malorážnou ruční zbraň italské armády. Dne 29. 3. 1892 je tato zbraň jako " Modello 91" či zkráceně "IL 91" ( z "IL NOVANTUNO") rozhodnutím ministra italské vlády Luigi Pellouxe (pod číslem výnosu Nr. 054) přijata tato malokaliberní šestiranná puška do výzbroje ""jako zbraň nadřazená svojí kvalitou jakémukoli modelu dostupnému v nějaké jiné zemi ". Salvatore Carcano opět navíc dostává ještě od vlády mimořádnou peněžitou odměnu.


Puška byla již od počátku nazývána neoficiálně různými jmény: "Parravicino - Carcano", "Parravicino -Mauser", až se ustálil v Itálii její název na "Carcano" či "Carcano-Mannlicher", tedy jméno vedoucího konstruktéra zbraně spolu se jménem rakouského konstruktéra zásobovacího ústrojí Ferdinanda rytíře von Mannlichera. Ve světě je ale známější pod "nespravedlivým" a zavádějícím názvem "Mannlicher-Carcano".


Kromě náboje nezvykle malé ráže a výkonu, u kterého se skutečně záhy projeví předpovídaný nízký zastavovací účinek, se tato zbraň vyznačovala i zajímavým řešením vývrtu - progresivně parabolicky stoupající šroubovicí vývrtu s náběhovým závitem 58 cm na jednu otáčku u komory až k 20 cm na otáčku u ústí hlavně při celkové délce vývrtu 711 mm.


Po této první a základní dlouhé pěchotní verzi "Fucile di Fanteria Mo.1891" následovalo schválení dalších modifikací zbraně - 15. července 1893 je to krátká jezdecká karabina - "Moschetto Mo.91 da Cavalleria" (jen pro zajímavost - později byla používána i italskými výsadkáři) se zkráceným předpažbím a pevně připevněným sklopným bodákem a koncem roku 1897 karabina pro zvláštní oddíly .- "Moschetto na Truppe Speciali Mo.91", nebo také ve zkratce - "M91 TS".


Za celou dobu výroby této pušky, která činí 54 let a která skončila v r. 1945 (jenom v letech 1892-1937 bylo vyrobeno přes 4 miliony kusů), byla vyráběna ve více než 15 variantách a třech různých rážích.


Prvního nasazení se zbraň dočkala již v roce 1898. Nebylo to však její "slavné" nasazení na frontě, ale při potlačení hladové vzpoury a demonstrace obyvatel Milána, kde armádní jednotky pod velením generála Fiorenza Bava Baccarise při jejím potlačení postřílely přes 100 civilistů.


To však již byl Salvatore Carcano ve výslužbě. Roku 1896 byl na svou žádost a vzhledem k zásluhám i věku 69 let přeřazen do výslužby. V posledních letech své služby, ale i potom v důchodu se ještě zabývá ve spolupráci s nadaným, inteligentním a skvělým spolupracovníkem, tehdy kapitánem dělostřelectva Carmine SIRACUSEM, problémem elektrického nasvícení mířidel zbraní.


Celý život tohoto muže probíhal prostě a nenápadně. Pokud jej lze nějak jednoduše charakterizovat, tak snad můžeme říci, že byl zcela oddaný třem svým láskám. Lásce k vlasti, ke své práci a ke své početné rodině s dvanácti syny. A jak napsal jeden z mála jeho životopisců "Měl dobromyslný až žoviální charakter, těšil se vážnosti, důvěře a oblibě u svých spolupracovníků i spoluobčanů a je hoden práva si jej pamatovat jako skromného a přitom geniálního pracovníka, jehož přínos na poli rozvoje ručních zbraní je zjevný a hluboký."


Zásadově čestný, odmítá několik nabídek velkorysých odměn a finančních kompenzací od některých cizích vlád i přesto, že se nachází někdy, zejména díky nákladům na svou početnou rodinu, v tísnivých finančních poměrech. Nikdy nežádal pomoc od jiných, a tak když uzavírá svůj život, zanechává své potomky bez většího ekonomického zajištění, daleko menšího, než jaké by se dalo očekávat vzhledem k jeho postavení či přínosu pro vlast. Dekorován " Medailí za účast v První kampani 1848" - "La nazione del Risorgimento" a povýšený při odchodu do důchodu do důstojnické hodnosti "colonello" (?) umírá v Turíně 1903.




Hlavní prameny jsou životopisy na:
personal.stevens.edu
www.il91.it
(Oba hlavní prameny čerpají zejména z volného překladu článku
"Storia dell'artiglieria italiana" od generála Carlo Montugrave;,
zveřejněného v "Rivista d'Artiglieria e Genio" 1945,
"Dizionario Biografico degli Italiani" - Treccani, 1971 Roma
a z dokumentů poskytnutých potomky rodiny Salvatore Carcana )


Střelecký magazín 6/1998, str. 40-41 ISSN 1211-4014
Ottův slovník naučný, díl V, str. 142 Praha, 1892

Carcano, Salvatore - Národní výstava v Miláně 1858

Národní výstava v Miláně 1858
Carcano, Salvatore - Plakát – Národní výstavy v Miláně  1858

Plakát – Národní výstavy v Miláně 1858
Carcano, Salvatore - Regia Manifattura dArmi di Torino

Regia Manifattura d'Armi di Torino
URL : https://www.valka.cz/Carcano-Salvatore-t57351#207073 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more