Short Sunderland

Přehled verzí
Short Sunderland - patrol and anti-submarine seaplane

Versions:

Short Sunderland Mk.I - first version, produced from 1938 to 08/1942, a total of 60 produced at Short Brother in Rochester and Belfast, and another 15 produced at Blackburn in Dumbarton

Short Sunderland Mk.II - version produced from 08/1941 to 12/1941, a total of 43 pieces (of which 5 pcs at Blackburn)

Short Sunderland Mk.III - version produced from 12/1941, a total of 461 pieces (of which 170 by Blackburn)

Short Sunderland Mk.IIIA - version of the Mk.III equipped with a Mark III radar

Short Sunderland Mk.IV - S.45 Seaford

Short Sunderland Mk.V - version produced from 02/1945 to 06/1945

Source: www.faqs.org v1.1.0/01 oct 03/greg goebel/public domain
URL : https://www.valka.cz/Short-Sunderland-t44981#176134 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Short S.25 Sunderland


Předchůdci a vznik - čluny třídy Empire
Počátkem 30. let výrazně rostla letecká přeprava pošty a cestujících. Mezikontinentální doprava byla pro letadla náročná, tehdejší konstruktéři viděli řešení v konstrukci vodních letadel. Pro dopravní účely se jako nejvhodnější jevila forma hydroplánů - létajících člunů. A právě počátkem 30. let rostla sláva amerických konstrukcí. Soupeření dostalo podobu stále intenzivnějších závodů ve vývoji létacích člunů dlouhého doletu. Velká Británie neměla nic, co by se vyrovnalo novým americkým létacím člunům Sikorsky S-42, které přitahovaly pozornost celého světa. Úřady v Británii cítily, že by se s tím mělo něco udělat. V roce 1934 britský generální přednosta poštovního úřadu rozhodl, že všechny zásilky první třídy dopravované Královskou poštou do zámoří budou dopravovány letecky. Toto rozhodnutí účinně podpořilo vlastní rozvoj mezikontinentální letecké dopravy. Jako reakci britské Imperial Airways vyhlásily soutěž o zakázku na 28 létacích člunů, každý vážící 18 tun (18,2 tuny) a mající dolet 1 130 kilometrů (700 mil) a s kapacitou 24 cestující.


Kontrakt šel téměř přímo do Short Brothers Rochester v Anglii. Firma Short Brother měla dlouhou zkušenost s produkcí létajících člunů pro armádu a pro Imperial Airways. Nicméně, žádný z těchto strojů nebyl srovnatelný s velikostí a výkony projektu, požadovaného nyní Imperial Airways. Obchodní příležitost byla ale příliš lákavá, než aby se jí zřekli. A tak Oswald Short, hlava společnosti, zahájil bez ohledu na riziko urychlený program konstrukce létacího člunu, daleko překračujícího všechno, co společnost dosud stavěla. Vedoucím konstrukční skupiny byl (pozdější Sir) Arthur Gouge.


Takto vzniklý letoun dostal označení Short S.23. Byl elegantním letadlem čistých tvarů, s rozpětím křídel 35 metrů (114 stop), délkou 27 metrů (88 stop), prázdnou hmotností 10,9 tuny (24 000 liber). Předpokládala se schopnost nést náklad o hmotnosti 18,4 tuny (40 500 liber). S.23 byl jednoplošný létající člun, poháněný čtyřmi vzduchem chlazenými hvězdicovými motory Bristol Pegasus XXII, každý o výkonu 686 kw (920 hp), umístěnými na náběžné hraně křídla. Cestovní rychlost byla 265 km/h (165 mph), a maximální rychlost 320 km/h (200 mph). S.23 předváděl nový design trupu a nový systém křídelních klapek, umožňující snížit přistávací rychlost i dojezd. Velký létací člun měl dvě paluby: horní paluba byla určena pro posádku letadla a poštu, dolní paluba s luxusním vybavením pro cestující.


S.23 představuje první sérii létacích člunů Short pro komerční službu, souhrnně známých jak hydroplány třídy Empire. Byl postaven celkem 41 stroj S.23. Podle tradice Imperial Airways dostaly jednotlivé stroje vlastní jména. A protože všechna jména začínala na písmeno "C", byly souhrnně označovány jako C třída.


I když S.23 znamenal pro Short Brothers ohromný skok vpřed, stále nebyl úplně srovnatelný s velkými Clippery firem Sikorsky a Boeing, které zahájily celosvětovou síť dálkových komerční tratí. S.23 byl relativně přetížený a omezený co doletu i užitečného zatížení. Přesto odváděl spolehlivé služby na trasách, spojujících Velkou Británii se vzdálenými oblastmi Britské říše: Jižní Afrikou, Indií, Singapurem nebo Austrálií.


Během druhé světové války, byly hydroplány třídy Empire zařazeny do vojenské služby. Čtyři S.30 byly užívány k hlídkové službě a SAR (Search and Rescue, Průzkum a záchrana) na otevřeném moři. Později byly vybaveny motory Pegasus a vyzbrojené dvěma střeleckými věžemi Boulton-Paul, každá se čtveřicí kulometů ráže 7,7 mm (0.303 in), a závěsy pro vnější náklad. Tři S.26 třídy G měly podobnou bojovou úpravu, ale byly vybaveny třemi střeleckými věžemi Boulton-Paul se čtyřmi kulomety. Jeden z těchto sedmi S.26, přežil vojenskou službu. Po válce se vrátil ke komerční činnosti, kde působil až do vyřazení v roce 1954.


Čluny třídy Empire by zůstaly jen epizodou v letecké historii, nebýt faktu, že rodina těchto letadel obsahuje i vojenský typ S.25 Sunderland, který se stal jedním z nejslavnějších létajících člunů vůbec.


S.25 - Sunderland Mk. I
Zatímco probíhal vývoj prvních S.23, britská armáda rozběhla akci, jejímž výsledkem byla čistě vojenská verze létacích člunů. V r. 1933 britský Air Ministry zadal specifikace R.2/33 na vytvoření létajícího člunu vyšší generace pro oceánský průzkum. Nový létací člun měl mít čtyři motory. I zde se ale potvrdila tradiční britská konzervativnost, neboť konstruktéři si mohli zvolit, zda letoun "nové generace" bude jednoplošník nebo dvouplošník.


Specifikace R.2/33 přišla zhruba současně s požadavkem Imperial Airways, a Short Brothers pracoval na obou. Na S.23 usilovně, na požadavku Air Ministry také, ale s nižší prioritou. Vojenský létající člun dostal označení S.25, a návrh byl Air Ministry předložen v roce 1934. Na specifikace R.2/33 reagoval také Saunders Roe a nabídl konkurenční létající člun A.33. Armáda pro porovnání objednala oba prototypy, tedy jak S.25, tak S.33. Dodávka SaRo A.33 se ale zdržela a poprvé vzlétlo až v říjnu 1938. Prototyp byl zrušen poté, co utrpěl těžké strukturální selhání během zkoušek pojíždění vysokou rychlostí a žádný další prototyp již nebyl stavěn.


První S.25, nyní pojmenovaný Sunderland Mk. I, vzlétl z River Medway 16. října 1937. Model byl navržený na základě předpokladu, že by mohl jako hlavní prostředek boje proti ponorkám nést v přídi kanon ráže 37 mm. Tato zbraň byla nakonec zavržena. Vývoj nebyl bez problémů a montáž těžké zbraně znamenala nepříjemný posun těžiště, který by vedl k nutnosti upravit křídlo, a vedla by asi i k dalším změnám. Sunderland Mk. I měl mnoho společného se svým předchůdcem S.23, ale měl jiný a hlubší trup. Instalace příďové a ocasní střelecké věže dodaly Sunderlandu oproti létajícím člunům třídy Empire výrazně odlišnou siluetu.


Mk. I byl vybavený motory Bristol Pegasus X, každý poskytující výkon 709 kw (950 hp), neboť plánované motory Pegasus XXII o výkonu 753 kw (1,010 hp) každý nebyly včas k dispozici.


Obranná výzbroj byla nakonec tvořena namísto plánovaného 37 mm kanonu přední elektricky poháněnou střeleckou věží Nash & Thomson FN.11 s jediným 0.303 inch (7,7 mm) kulometem Vickers GO. Nová byla elektricky poháněná zadní střelecká věž FN 13 čtyřmi .kulomety Browning ráže 0.303 in (7,7 mm) na konci trupu. A dva samostatné ruční kulomety Vickers K stejné ráže byly namontované po obou stranách trupu letadla, s možností střelby oválným otvorem s aerodynamickým krytem a posuvnými dveřmi pod a za křídly. Letoun měl i jednu konstrukční a uživatelskou lahůdku: příďová věž mohla být odklopena vzad a odhalit tak malou palubu s odmontovatelným lodním pacholetem, užívaným během kotvicích manévrů na vodě. Současně tak umožňovala vstup a výstup z letadla v době, kdy létací člun byl zakotvený.


Po prvním letu bylo letadlo vráceno do dílny. Protože záměna výzbroje v přídi mnohem lehčí zbraní přesunula těžiště dozadu, dostalo upravené křídlo, nainstalované v úhlu 4,25° směrem k zádi, čímž byl posunut střed vztlaku do výhodnější pozice vzhledem k novému těžišti. To ovšem způsobilo, že motory a křídelní pomocné plováky byly vyoseny směrem ven vůči ose letadla. Ačkoli plošné zatížení křídla bylo mnohem vyšší než u všech předchozích létajících člunů RAF, i zde nový systém klapek udržel délku startovací i přistávací dráhy v rozumných mezích. S novým křídlem a motory Pegasus XXII letěl prototyp znovu 7. března 1938. Úřední nadšení pro typ bylo tak ohromné, že v březnu 1936, ještě před prvním letem Sunderlandu, Air Ministry objednal 21 kusovou sérii.


V sériové verzi nesla tlustá křídla na náběžné hraně čtyři vzduchem chlazené hvězdicové motory Bristol Pegasus XXII a pojala šest válcových nádrží na pohonné hmoty s celkovou kapacitou 9 201 litr (2 025 imperiálních galonů, 2 430 US galony). Později byly přidané do prostoru za zadním nosníkem křídla čtyři další nádrže na pohonné hmoty, což znamenalo celkový objem neseného paliva 11 602 litry (2 550 imperiálních galonů, 3 037 US galonů). Ofenzivní výzbroj byla 907 kilogramů (2 000 liber) bomb, min, nebo hlubinných pum. Výzbroj nesená uvnitř trupu letadel byla odhazována dvířky na každé straně trupu letadla, a také byla zavěšována pod křídla. Všechny střelecké věže byly elektricky ovládané, což zvyšovalo jak komfort střelců, tak jejich bojeschopnost.


Letadlo bylo celokovové konstrukce, s výjimkou většiny řídicích ploch, které měly kovovou kostru a byly potažené látkou. Stejně jako u S.23, měl i Sunderland v trupu dvě paluby. Samozřejmě, že Sunderland nebyl luxusním linkovým člunem jako hydroplány třídy Empire, ale i tak měl několik příjemných vylepšení, užitečných pro udržení jeho posádky v pohodlí během dlouhých a vyčerpávajících hlídek nad širým oceánem a operací ze vzdálených lokalit. Například šest lůžek na spodní palubě, lodní kuchyňku s dvojitým petrolejovým tlakovým sporáčkem a porcelánový splachovací klozet, podobný těm, jaké byly používány na námořních jachtách. Trup obsahoval i kotevní rumpál a malou mechanickou dílnu pro opravy za letu. Původně se předpokládalo, že posádka bude sedmičlenná, ale v pozdějších verzích byla zvětšena na 11 až 13 členů.


I když Sunderland nebyl obojživelný, pozemním personálem montovaný pomocný podvozek umožnil, že letadlo mohlo být vytaženo na souš. Dvojkolové podvozkové nohy mohly být připojeny na obě strany trupu letadla, zatímco malý vozík se 2 nebo 4 koly a tažnou tyčí mohl být umístěn pod zádí trupu.


Bojové nasazení
V době vypuknutí války v Evropě v září 1939 používalo Coastal Command celkem 40 Sunderlandů. Ačkoli britské úsilí v boji proti ponorkám bylo zpočátku poněkud zmatené a nepříliš účinné, Sunderlandy rychle prokázaly svou užitečnost v záchraně posádek z torpédovaných lodí (SAR). 21. září 1939, dva Sunderlandy zachránily v Severním moři celou 34 člennou posádku torpédované obchodní lodi Kensington Court. Jak se britská protiponorková ochranná opatření zlepšovala, Sunderlandy začaly také ukazovat, co dovedou. A 17. července 1940 Sunderland RAAF předvedl první samostatné potopení ponorky tímto typem. (Ovšem podle Václava Němečka, Vojenská letadla 3, to byla U-55, zneškodněná letounem Coastal Command už dne 31. ledna 1940. Potom ale nesouhlasí nejen datum. Stránka http://uboat.net/allies/aircraft/sunderland.htm totiž uvádí, že v roce 1940 byly Sunderlandy ověřeně potopeny 2 ponorky - U-55 a U-26. Pak by touto australskou kořistí musela být zmíněná U-26. pozn. F.A.)


Vývoj Sunderlandů směřoval k většímu doletu a dokonalejší výzbroji. Jak Britové rozvíjeli své bojové schopnosti, Sunderland Mk. I dostával různá zdokonalení, zvyšující jeho bojovou účinnost. Příďová střelecká věž dostala dva 7.7 mm kulomety namísto jednoho. Nové vrtule zlepšily letové vlastnosti a na náběžných hranách křídel přibyly nové pneumatické gumové odstraňovače námrazy.


Přestože zbraně ráže 7,7 mm postrádaly větší dostřel i účinnost, Sunderland jich měl k dispozici pěknou řádku. A to z něj dělalo dobře bráněný stroj, který bylo nelehké zničit. 3. dubna 1940 byl jeden Sunderland, operující u Norska, napaden nad Severním mořem šesti německými stíhacími letouny Junkers Ju-88. Dokázal jeden Ju 88 sestřelit, poškodit další natolik, že jej přinutil k pokusu o nouzové přistání, a zahnal zbylé. Možná i proto dali Němci Sunderlandu přezdívku "Fliegende Stachelschweine" (Létající dikobraz). Některé prameny tuto přezdívku ale odvozují nikoli od četnosti hlavňové výzbroje, ale od "lesu" antén radaru ASV Mk. II, kterým se ježila velká část povrchu letounu.


Později, v průběhu války, se Sunderlandy zaměřily především na službu v Biskajském zálivu, odkud vyplouvaly nacistické po-norky za kořistí. Osvědčily se také v středomořském prostoru. Účastnily se účinně na odsunu vojsk v průběhu německého obsazení Kréty. Zde Sunderlandy odvedly neuvěřitelný kus práce: při jednom letu nabral každý stroj 90 - 100 vojáků. Lety na trase Kréta - Egypt probíhaly z bezpečnostních důvodů pouze v noci. Z 28 000 britských vojáků na ostrově Sunderlandy evakuovaly celých 14 500 lidí.


Jeden Sunderland provedl také průzkumnou misi, zaměřenou na italské loďstvo kotvícího v Tarantu. Po ní následoval slavný torpédový útok královského námořního letectva 11. listopadu 1940. (Tento útok torpédy, speciálně upravenými pro svrhování z letadel do malých hloubek, byl podle některých vojenských historiků inspirací pro velení japonského námořnictva při plánování útoku na Pearl Harbour. pozn. F. A.). Neméně záslužnou činností Sunderlandů byla ochrana severoatlantických konvojů.


Počátkem října 1941 byly Sunderlandy vybaveny novým radiolokátorem ASV (Anti-Surface Vessel radar) Mk.II. Byl to nízkofrekvenční radarový operační systém, pracující na vlnové délce 1,5 metru. Navenek byl snadno rozpoznatelný podle řady čtyř nápadných stromečků antén Yagi na zadní části hřbetu trupu, dvou řad čtyř menších antén po obou stranách trupu pod anténními stromečky, a jednotlivých přijímacích antén, montovaných šikmo pod každou vnější částí křídla.


Celkem bylo vyrobeno 75 ks. Sunderlandů Mk. I, jednak v závodech Short v Rochesteru v Anglii a jednak v Belfastu v Severním Irsku. Na celkové produkci se 15 kusy podílel i závod Blackburn v Dumbartonu.


Další vývoj - Sunderland Mk. II / III / IIIA
V srpnu 1941 se produkce přesunula na verzi Sunderland Mk. II, která byla vybavena motory Pegasus XVIII s dvojstupňovými kompresory o výkonu 794 kw (1 065 hp) každý. Ocasní střelecká věž byla nahrazena typem FN.4A, který nesl čtyři 7,7 mm kulomety jako jeho předchůdce, ale měl dvakrát větší zásobu munice s celkem 1 000 náboji za zbraň.


Mk. II pozdní produkce dostal také hřbetní střeleckou věž FN.7, montovanou těsně za křídly vyoseně mírně doprava a vybavenou dvojitým 7,7 mm kulometem, nahrazující ruční zbraně, montované v trupových střelištích.


Verze Mk. II bylo postaveno jen 43 kusů, z toho 5 ks. bylo vyrobeno u firmy Blackburn. V prosinci 1941 výroba plynule přešla na verzi Mk. III. Tato varianta zaváděla upravené uspořádání trupu, ověřené předchozího června na jednom stroji Mk. I. Nový trup poskytl zlepšenou plavbyschopnost, která utrpěla tím, jak se hmotnost Sunderlandu s dalšími a dalšími úpravami postupně zvětšovala. U prvních Sunderlandů tvar jediného stupně na spodku trupu působil, že se létací člun "odlepil" od povrchu moře skokem, ale u Mark III nový výhodnější tvar kýlu se dvěma stupni způsoboval, že to byla hladká křivka.


Mk.III se ukázal být hlavní válečnou variantou Sunderlandů, celkem produkce dosáhla počtu 461 postavený stroj. Většina z nich byla vyrobena u Short Brothers v Rochesteru, v Belfastu a v nové továrně u Lake Windemere. 170 ks z celkové produkce bylo také postaveno u firmy Blackburn. Sunderland Mk.III se, spolu s Consolidated PBY Catalina, prosadil jako jedna z hlavních zbraní Coastal Command RAF v boji proti ponorkám a postupně nahrazoval v činné službě své předchůdce. Některé ze strojů verze Mk.III byly zástavbou amerických motorů Pratt & Whitney R-1830-90B upraveny do podoby verze Mk.V.


Bojovou efektivitu Sunderlandů zvýšily i nové zbraně. Předchozí typy protiponorkových pum byly nechvalně známé tím, že v některých případech po odrazu od hladiny odskočily vzhůru a udeřily do letadla, které je vypustilo. Počátkem r. 1943 byly nahrazeny mnohem efektivnějšími hlubinnými náložemi Torpex, které se po odhozu nejprve ponořily do malé hloubky a pak teprve explodovaly. Tím byl nejen odstraněn problém se zpětným odskokem, ale nárazová vlna, šířící se vodou, zvyšovala účinek exploze na ponorku.


Některé Sunderlandy také zpočátku nesly výkonný světlomet Leigh Light, osvědčený již v protiponorkové službě u pozemních letadel. Ten sloužil k nasvícení ponorky, plovoucí na hladině, a k přesnějšímu zaměření ofenzívní výzbroje letounu. Byl sice užitečný, ale hlavním pomocníkem v boji proti ponorkám se stal až radar ASV Mk. 2. Ten umožnil hlídkovým letounům efektivněji vyhledávat hladinové cíle. Němci se bránili zavedením protiletadlové výzbroje i na ponorky. Dostaly obvykle na svou obranu jedno dělo ráže 37 mm a radarový výstražný systém FuMB1, známý jako Metox. Vzhledem k tvaru jeho přijímající antény byl rovněž známý jako "Biskajský kříž" (Cross of Biscay). Tento "antiradar" dokázal odhalit pátrače až do vzdálenosti 60 km, což ponorce poskytlo dostatek času pro ponoření ještě před příletem letounu. Úspěchy Britů v potápění ponorek pak drasticky poklesly až do doby, kdy byl na začátku r. 1943 představen nový radar ASV Mk. 3. Ten operoval v deseticentimetrovém pásmu a užíval antény, namontované v "bublinách" pod křídly vně plováků, namísto aerodynamicky nepříliš vhodných stromečků Yagi. Sunderlandy Mk.III vybavené ASV Mk. 3 dostaly označení Sunderland Mk.IIIA.


Radar, pracující s délkou vlny v řádu decimetrů, byl pro Metox neviditelný a zpočátku Němce úplně zmátl. Velitel německých ponorek, admirál Dönitz, byl zpočátku přesvědčen, že Britové dostávají informace o ponorkových přesunech od špiónů. Jako perlička bývá uváděno, že Britové připravili Němcům i mystifikaci tím, že jeden z britských zajatců popletl Němce tím, že jim namluvil, že letadlo bylo naváděno na vyzařování antén systému Metox.


Němci okamžitě reagovali rozšířením palubní protiletecké výzbroje. A na palubách ponorek se tak vedle jednoho až 2 kanonů ráže 37 mm objevily dvoj- i čtyřkulomety ráže 20 mm. Tím se Sunderlandům opět zkomplikoval život. Jejich zbraně s puškovou ráží 0.303 in (7,7 mm) dostřelem i palebnou silou naprosto nevyhovovaly takovému způsobu boje. Zvláště pak, když kvůli přesnému zaměření musel letoun letět přímým směrem a nízko. Během útoku na ponorku sice přední střelec svou palbou "splachoval" palubu ponorky jak hadicí, ale - na začátku útoku - měla ponorka v dostřelu i palebném účinku převahu. Ponorka byla pro Sunderland za hranicí jeho dostřelu i účinné palebné síly. Je doložen nejméně jeden Sunderland, který byl smrtelně zasažen protiletadlovou palbou ponorky a vědomě se na ni zřítil.


Byli to Australané, kteří jako první takto vybavovali svá letadla dodatečnou hlavňovou výzbrojí. Některé Sunderlandy měly i v příďových věžích čtyři kulomety a nesly zbraň dokonce i v zasklení pilotní kabiny. Sáhlo se i k návratu bočních střelišť, "uvolněných" montáží hřbetních střeleckých věží. V polních dílnách se do nich po obou stranách trupu montovaly ruční kulomety, nejprve ráže 7,7 mm, později 12.7 mm (0.50 in), obvykle M2 Browning. Udává se, že verze Mk. IIIA po všech úpravách nesla celkem až 18 hlavní. V lednu 1944 dokonce jeden stroj vyřadil ze vzdálenosti 1100 m soustředěnou palbou obsluhu protiletadlových kanónů ponorky U-426 a následně ji potopil pumami. Boj byl ovšem tvrdě veden z obou stran. Je uváděn případ, kdy ve Středozemním moři velitel německé ponorky nelitoval torpéda, aby potopil Sunderland, který nouzově přistál na volném moři pro poruchu motorů.


Navzdory všem problémům se zbraněmi puškové ráže si Sunderland udržel svou reputaci "létajícího dikobraza", tedy stroje schopného se sám o sebe postarat. Tato pověst byla možná zvětšena i divokou vzdušnou bitvou mezi osmi stíhacími letouny dalekého dosahu Ju-88C a osamoceným Sunderlandem Mk.III ve službách RAAF, která se odehrála 2. června 1943. Létající člun tři z útočníků sestřelil a zbytek rozprášil.


Na palubě Sunderlandu bylo jedenáct členů posádky, složené z devíti Australanů a dvou Britů. Sunderland byl pod velením australského pilota F/ L. Colina Walkera. Posádka byla na protiponorkové hlídce a současně pátrala po troskách dopravního letadla. To den předtím opustilo Gibraltar jako let BOAC Flight 777 a bylo sestřeleno nad Biskajským zálivem při ztrátě celé posádky a cestujících, včetně britské filmové hvězdy Leslie Howarda, známého svou rolí ve filmu The Scarlet Pimpernel (Červený Bedrník) a vedlejší rolí ve filmu Gone With The Wind (Odváté větrem, u nás Sever proti Jihu).


V pozdním odpoledni jeden z posádky spatřil osm Ju-88. Dva za neustálé střelby prolétly podél létajícího člunu, každý z jedné strany, zatímco Sunderland přešel do divoké vývrtky. Stíhačům se podařilo zasáhnout jeden motor.

Při dalším průletu stíhačů se střelci ve hřbetní střelecké věži podařilo sestřelit jednoho z útočníků. Další Ju-88 vyřadil střelec v ocasní věži. Třetí stíhač, který prolétl kolem nich, byl také sestřelen společnou akcí střelců hřbetní a příďové střelecké věže. Pak ale zaútočil další stíhač a rozbil Sunderlandu rádio a palbou v různé míře zranil většinu posádky a smrtelně zasáhl jednoho z bočních střelců. Úspěšný Ju-88 se pokusil těžce poškozený Sunderland dorazit útokem ze zádi, ale zraněnému střelci v zadní střelecké věži se podařila znovu získat kontrolu nad zbraněmi a Němce sestřelit.


Zbylé Ju-88 navzdory ztrátám přitvrdily své útoky. Přední střelec zasáhl jednoho ze stíhačů a vyřadil mu jeden z motorů. Ještě dva z útočníků byli důkladně prostříleni, až se ostatní dva s konečnou platností rozhodli, že mají dost, a odlétli. Ze Sunderlandu byl prostřílený vrak. Posádka odhodila všechno, co mohli postrádat, přes palubu a dotáhla letadlo zpět ke cornwallskému pobřeží, kde Walker dokázal přistát a najet na břeh. Posádka se přebrodila na břeh, vynesla i svého mrtvého kamaráda, zatímco příbojové vlnobití vrak Sunderlandu rozbilo.


Walker dostal Distinguished Service Order, a několik z ostatních členů posádky dostalo také medaile. Walker pokračoval v pozemní službě, zatímco zbytek posádky dostal nový Sunderland. Ten i s svou posádkou zmizel bez stopy nad Biskajským zálivem o dva měsíce později. Její poslední rádiová relace zněla, že jsou napadeni šesti junkersy…


Tento incident zůstává záhadou. Některé zdroje totiž tvrdí, že německé záznamy nevykazují toho dne nad Biskají žádné ztráty Ju-88. Je možné ze zkušenosti uvěřit, že v zápalu boje posádky nadhodnotily počet útočníků i úspěchů, ale je těžké uvěřit, že celá věc by byla kompletní smyšlenkou. Systém ověřování sestřelů u obou protivníků byl poměrně spolehlivý. Přesně detaily toho, co se ten den opravdu stalo, jsou dosud otázkou.

Sunderlandy do konce války požadovaly uznání potopení celkem 28 ponorek jistě a podíl na potopení sedmi dalších (viz přehled níže). Spolu s atlantickými misemi byly také užívány ve stejné roli - protiponorkové hlídkování a SAR - nad Indickým oceánem. Létaly i v Barmě, kde se podílely na doplňování zásob britských úderných oddílů "Chindit", působících za japonskými liniemi. Přestože prokázaly dobré služby a přijatelnou odolnost, neznamená to, že by samy nepadly mnohokrát za oběť nepřátelským dálkovým stíhačkám a především palbě protiletadlových zbraní své hlavní kořisti - ponorek, na které nalétávaly.


Sunderland Mk. IV. (S.45 Seaford)
Ačkoli navazoval na vývojovou řadu Sunderlandů, ukázal se být natolik odlišný, že dostal nové jméno. Kořeny stroje sahají do r. 1942, kdy Air Ministry vydává specifikaci R8/42, vycházející z bojových zkušeností se Sunderlandy. Požadovaly pro ně nové výkonnější motory řady Bristol Hercules, účinnější obrannou výzbroj a další vylepšení. Oproti Mk. III měl dostat ještě pevnější křídlo, větší ocasní plochy a delší, tvarově mírně změněný trup. Specifikace požadovaly i mohutnější výzbroj - v přídi 2 pevné kulomety ráže 0.50 in (12, 7 mm) a příďovou střeleckou věž Brockhouse s dvojicí kulometů stejné ráže. Hřbetní věž byla plánována podle osvědčené americké B.17 se dvěma kanony Hispano ráže 20 mm, zadní věž Martin s další dvojici kulometů ráže 12,7 mm. Po jedné ručně ovládané zbrani kalibru 0.303 (12,7 mm) se nacházelo i v bočních střelištích s výstřelem pod a za letadlo. Tak veliký soubor změn vývoj značně prodloužil a první Sunderland M.R. Mk. IV se objevil v prototypu až v dubnu 1945, takže prakticky pro válku v Evropě pozdě. A protože množství změn z něho dělalo v podstatě nový typ, do produkce se dostal již pod označením S.45 Seaford. Nesl motory nejprve Hercules XVII o výkonu 1 253 kw (1 680 hp)každý, sériové stroje pak dostaly motory Hercules XIX o výkonu 1 283 kw (1 720 hp). V přídi a v zádi byly věže s dvojkulomety 12,7 mm, na hřbetě věž se dvěma kanóny 20 mm, dva kulomety 12,7 mm byly na bocích trupu a dva pevné v přídi měly ráži 7,7 mm. Seafordy byly určeny pro pacifickou oblast, ale nikdy se nedočkaly bojového nasazení. Z plánované produkce 40 strojů bylo nakonec postaveno pouze 8. Druhý vyrobený kus byl v r. 1946 pronajat společnosti BOAC, která o něj projevila zájem jako o stroj pro dálkové linky. Nakonec byly na dopravní - s označením Solent - upraveny všechny. A protože stroj linkám BOAC vyhovoval, bylo jim dodáno pod označením Solent II celkem 12 exemplářů v čistě civilní podobě. Ty nepocházely jen z novovýroby, ale šlo o pronájem upravených výše zmíněných vojenských Seafordů.


Sunderland Mk. V
Další skutečnou produkční verzí se stal až Sunderland Mk.V, který se vyvinul z námitek osádek vůči nedostatku výkonu motorů Pegasus. Plíživý nárůst hmotnosti, kterým Sunderland trpěl, měl za následek, že motory musely trvale běžet na bojový výkon, což nejen snižovalo výkony stroje, ale přetížené motory musely být pravidelně a častěji vyměňovány.


Australské posádky Sunderlandů přišly s nápadem, že motory Pegasus mohou být nahrazeny americkými dvouhvězdicovými motory Pratt & Whitney R-1830-9OB Twin Wasp. 14válcové Twin Waspy poskytly 895 kw (1 200 hp) každý a RAF je znala. Používala je totiž na Catalinách a Dakotách, což nejen řešilo případné logistické problémy, ale i usnadňovalo údržbu. Úprava byla ověřena na dvou Mk.III, vyňatých na začátku r. 1944 z výrobních linek.


Zkoušky byly provedené na začátku r. 1944, a úprava prokázala všechno, co se od ní očekávalo. Nové motory poskytly větší výkon, aniž by došlo k nežádoucím odchylkám od běžného chování stroje. Naopak, objevilo se i značné zlepšení - Sunderland s motory Twin Wasp zůstával letuschopný i jen se dvěma fungujícími motory na stejném křídle, zatímco standardní Mk.III v této situaci let v horizontále nezvládal.


Výroba byla přestavěna na nové motory a Sunderland s Twin Waspy dostal označení Sunderland Mk. V. První přišel k operačním jednotkám v únoru 1945. Obranná výzbroj byla podobná Mk.III, ale Mk.V nesl nový centimetrový radar ASV Mk. VIC, který byl již ověřen na několika Mk.III poslední produkce.


Poválečné osudy
Do konce války bylo postaveno 155 kusů Sunderland Mk.V, a dalších 33 ks. Mk.III bylo na tento standard upraveno. S koncem války byly velké kontrakty na sériovou produkci zrušené, všechny 3 závody firmy Short postupně ukončily výrobu a poslední z těchto velkých létajících člunů byly dodány v červnu 1946. Celková produkce se tedy zastavila na počtu 749 letadel (v tomto počtu nejsou zahrnuty 2 prototypy Mk. IV a 8 Seafordů). Některé prameny se zmiňují i o poněkud nedůstojném zacházení s novými stroji. Údajně bylo několik nových Sunderlandů postavených v Belfastu prostě odtaženo na moře a opuštěno, protože nikdo nevěděl, co s nimi dělat jiného. Nicméně, navzdory tomuto nedůstojnému zacházení, bylo mnoho Sunderlandů ve službě ponecháno.


Po válce řada Sunderlandů létala např. v r. 1948 během berlínské krize ve slavném "Berlínském leteckém mostě". Startovaly z vody v anglickém sektoru Německa a přistávaly na jednom z berlínských jezer.


Sunderlandy také patrolovaly nad Žlutým mořem během Korejské války a některé se účastnily i protipartyzánských operací v bojích, které Británie vedla proti malajským povstalcům.


Sunderlandy zasáhly i do vědeckého světa - v létech 1951-1954 zásobovaly britskou vědeckou expedici do Grónska. Tato akce se také stala jejich labutí písní a do konce padesátých let byly Sunderlandy z činné služby jako zastaralé vyřazeny. Udává se, že poslední oficiální let Sunderlandu ve službách RAF proběhl 20. května 1959.


V cizích službách
V r. 1951 bylo 19 strojů Sunderland v závodě v Belfastu podrobeno revizi a prodáno francouzskému námořnímu letectvu - Aéronavale. Francouzi si své Sunderlandy ponechali až do r. 1960. Podobně bylo "oživeno" i 16 dalších strojů, tentokrát pro potřeby Royal New Zealand Air Force (RNZAF). I ty sloužily až do r. 1967, kdy je nahradily americké Lockheed Orion. Blíže neurčený počet Sunderlandů sloužil až do r. 1958 u SAAF (South Africa Air Force - Jihoafrické letectvo), než byl nahrazen modernějšími AVRO Shackleton.


Několik Sunderlandů posledních verzí se dochovalo ve statických muzeálních expozicích. Jedrn z australských se nachází v Aucklandu v Museum of Transport and Technology. Jiný je ve sbírkách muzea v Hendonu. Dokonce jeden Sandringham (další z modelů, odvozených z Mk.IV) stále létá v rámci sbírky Američana Kermita Weekse.



SHORT SUNDERLAND MARK III:
rozpětí : 112 feet 9 inches (34, 4 m)
nosná plocha : 1,487 sq feet (138, 14 m2)
délka : 85 feet 3 inches (26 m)
výška : 32 feet 2 inches (9, 79 m)


hmotnost prázdná : 33,000 liber (14 970 kg)
maximální (při přetížení) : 58,000 liber (26 310 kg)


maximální rychlost : 210 MPH (340 km/h)
operační dostup : 15,000 feet (4 575 m)
dolet 3,000 MI / 2,610 NMI (4 800 km)



prameny:
Němeček Václav, Vojenská letadla 3, Letadla 2. sv. války, Naše vojsko, Praha 1977, 2 doplněné vydání
3D schéma G.R.Mk.III str. 241
www.aeroweb-fr.net
www.bredow-web.de
www.airpages.ru
http://en.wikipedia.org/wiki/Short_Sunderland
en.wikipedia.org
en.wikipedia.org
en.wikipedia.org
www.histoiredumonde.net
www.forceaerienne.forces.gc.ca
http://www.vectorsite.net/avsund.html
http://uboat.net/allies/aircraft/sunderland.htm
http://avions.legendaires.free.fr/sunderland.php
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen
Němeček Václav, Vojenská letadla 3, Letadla 2. sv. války, Naše vojsko, Praha 1977, 2 doplněné vydání
3D schéma G.R.Mk.III
 str. 241

pramen
Němeček Václav, Vojenská letadla 3, Letadla 2. sv. války, Naše vojsko, Praha 1977, 2 doplněné vydání
3D schéma G.R.Mk.III
str. 241

Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
URL : https://www.valka.cz/Short-Sunderland-t44981#211832 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Dodatky


Ponorky potopené Sunderlandy
(přehled podle http://uboat.net/allies/aircraft/sunderland.htm)


1940
U-55 +, U-26 +,
1942
U-559 +,
1943
U-465, U-663, U-753 +, U-440, U-563 +, U-607, U-461, U-383, U-454, U-106 +, U-489, U-610,
1944
U-426, U-571, U-625, U-675, U-955, U-970, U-243, U-1222, U-385 +, U-270, U-107, U-297,
celkový počet – 27 ponorek.
Značka + znamená, že na potopení se podílelo několik strojů.


Jednotky užívající Sunderlandy
(podle http://en.wikipedia.org/wiki/Short_Sunderland)


Austrálie
Royal Australian Air Force
No. 10 Squadron RAAF
No. 40 Squadron RAAF
No. 461 Squadron RAAF


Kanada
Royal Canadian Air Force
No. 422 Squadron RCAF
No. 423 Squadron RCAF
No. 461 Squadron RCAF


Francie
Aéronavale
No. 343 Squadron RAF, později Escadrille 7FE[8]
Flottille 1FE
Flottille 7F
Flottille 27F
Escadrilles 12S
Escadrilles 50S
Escadrilles 53S


Nový Zéland
Royal New Zealand Air Force
No. 5 Squadron RNZAF
No. 6 Squadron RNZAF
No. 490 Squadron RNZAF


Norsko
No. 330 Squadron RAF


Jižní Afrika
South African Air Force
No. 35 Squadron SAAF


United Kingdom
Royal Air Force
No. 88 Squadron RAF
No. 95 Squadron RAF
No. 119 Squadron RAF
No. 201 Squadron RAF
No. 202 Squadron RAF
No. 204 Squadron RAF
No. 205 Squadron RAF
No. 209 Squadron RAF
No. 210 Squadron RAF
No. 228 Squadron RAF
No. 230 Squadron RAF
No. 240 Squadron RAF
No. 246 Squadron RAF
No. 259 Squadron RAF
No. 270 Squadron RAF


poznámka: prameny v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
Short Sunderland - pramen v textu

pramen v textu
URL : https://www.valka.cz/Short-Sunderland-t44981#211836 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments


Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more