This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
* 1922
Narodila se 24. dubna 1922 v Praze, kde žila do svých devíti let. Její otec byl známý komunistický intelektuál Zdeněk Lahůlek-Faltys a vedl Svaz proletářských bezvěrců. Za velké hospodářské krize odjel s rodinou do SSSR, aby se vyhnul trestnímu stíhání pro svoji politickou činnost. Přijal příjmení svého německého soudruha na jehož pas ilegálně vycestoval – Hecht. Rodina prošla několika místy, než se usadila v roce 1937 v Noginsku. Téhož roku byl otec Věry zatčen jako trockista a odsouzen na 10 let do vyhnanství v Kazachstánu. Matka se chtěla s dětmi vrátit do Československa, ale dříve než vyřídila úřední formality, došlo k rozbití republiky. Věra studovala v Nogilsku střední školu a přivydělávala si jako účetní v textilní továrně. Krátce po dokončení studia jí v červnu 1941 zastihla válka. Zapsala se proto do kurzu zdravotnic a v květnu 1942 vstoupila jako dobrovolnice do Rudé armády. Sloužila jako zdravotní sestra ve Vojenské nemocnici nedaleko od Leningradu až do května 1943, kdy byla z armády bez udání důvodu propuštěna. Vrátila se k matce do Nogilska a nastoupila jako zdravotní sestra v místní nemocnici. Tam se seznámila s Jiřinou Švermovou, která jí za pomoci svého otce, významného funkcionáře KSČ v Moskvě Jana Švermy, zařídila přijetí k 1. čs. samostatné brigádě v SSSR, která se formovala v Novochopersku.
Po příchodu k jednotce Věra byla přidělena na štáb spojovacího velitelství, ale na vlastní žádost byla koncem října 1943 odvelena jako zdravotnice k tankovému praporu, u kterého sloužil její bratr četař Jaromír Hecht. V jeho sestavě pak prodělala boje u Bílé Cerkve a Žaškova a to i v první linii se zbraní v ruce. V létě 1944 nastoupila již jako podporučice zdravotní služby k dělostřeleckému pluku 1. čs. samostatné brigády, se kterým se zúčastnila bojů Karpatsko-dukelské operace. U polského města Machnówka byla 8. září 1944 raněna, když byl granátem zasažen vůz, ve kterém vezla zdravotnický materiál. Věra se i přes nedoléčené středně těžké zranění vrátila již čtvrtý den do služby, ale nakonec přece jen přešla do týlové sborové nemocnice jako operační sestra. Později byla převedena k osvětovému oddělení 1. čs. armádního sboru, kde se provdala za příslušníka sboru. Za mnohokrát projevené hrdinství na frontě byl ppor. Věře Hechtové-Fišmanové počátkem roku 1945 udělen Československý válečný kříž 1939.
Po válce odešla v hodnosti poručice do zálohy a začala studovat na filosofické fakultě UK v Praze český a ruský jazyk. Tragická smrt jejího muže Ladislava Fišmana krátce po válce a bratra o dva roky později ji vedly k přerušení studia, aby se mohla postarat o svoji nemocnou matku. V roce 1947 se vrátila do činné služby a pracovala na Ministerstvu obrany i v generálním štábu. Provdala se za JUDr. Pavla Tichého a přijala jeho příjmení. Poté co byl její manžel počátkem 50. let zatčen státní bezpečností, musela přejít do Vojenského ústředního archivu, kde dostala na starost síně tradic ve všech armádních útvarech ČSLA. Tam pracovala poté až do roku 1973, kdy odešla do důchodu. Ještě během své práce v VÚA napsala knihu Po boku mužů o účasti žen v československém vojsku v SSSR za druhé světové války. Později napsala ještě několik knih s vojenskou tematikou. Žije v Praze a je stále literárně činná.
Zdroj: Vojenské osobnosti československého odboje 1939-45, kolektiv autorů
V. Tichá: Po boku mužů, Praha 1966
