VII. Období III. dynastie z Uru

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Období III. dynastie z Uru


Vláda třetí dynastie urské znamenala významný přelom v mezopotámských dějinách, neboť po dlouhém období rozdrobenosti bylo opět nastoleno centrální vedení pro celou Babylonii. Urští vladaři věnovali mnoho úsilí vybudování systému centrální správy, který by umožnil co nejefektivnější využívání hospodářských zdrojů země. Období vlády III. dynastie urské je rovněž dobou velkého kulturního rozmachu. V mnoha městech se budovaly a přestavovaly chrámy a paláce, o čemž nás informují královské nápisy a datovací formule. V té době vznikla řada literárních děl Sumerů, z nichž mnoho bylo písemně zachyceno až v pozdějším období, tj. starobabylonském.


Po zániku akkadského státu následovalo v Mezopotámii období trvající zhruba 100 let, během něhož opět převládla dezintegrace a Mezopotámie byla opět rozdělena na městské státy, které vykonávaly politickou a ekonomickou moc pouze regionálního rozsahu. Avšak na konci 3. tisíciletí př.n.l. se znovu začala stále silněji prosazovat tendence k opětovné centralizaci, která proběhla pod vládou III. dynastie urské.


Vláda Gutejců skončila roku 2116 př.n.l., když byli poraženi uruckým králem Utu-chengalem. Utu-chengal dokázal ovládnout během několika let několik babylonských měst, která spravovali jeho místodržitelé. Jedním z nich byl i jeho bratr Ur-Nammu, jemuž byla svěřena správa důležitého jihomezopotámského města Uru, které bylo hlavním střediskem kultu měsíčního boha Nanny. Ur-Nammu ovšem usiloval o nezávislost na uruckém vladaři a velmi brzy jí taky skutečně dosáhl. Založil novou vládnoucí dynastii, která podle Sumerského královského seznamu byla třetí v pořadí sídlící v Uru, tj. III. dynastie urská (často též pouze Ur III). Ur-Nammu se ovšem nespokojil pouze s ovládnutím Uru, ale zakrátko se mu podařilo též ovládnout celou řadu důležitých měst v Mezopotámii (např. Uruk, Lagaš...).


Ur-Nammu se zapsal do dějin nejen jako dobyvatel, ale i svou stavební činností. Jeho zásluhou byly vybudovány první stupňovité chrámy v Mezopotámii (zikkuraty), které ovšem navazovaly na architektonické tradice až do doby obejdské. Ur-Nammovy zikkuraty jsou tvořeny třemi stupňovitými terasami s pravoúhlým půdorysem. Na nejvyšší z nich je postavena svatyně, k níž vedou tři schodiště protínající se v pravých úhlech. Nejznámější z těchto zikkuratů byl postaven v Uru.


Za skutečného budovatele urského státu bývá zpravidla považován teprve Ur-Nammuv syn Šulgi (2093 – 2046 př.n.l.). Ve druhé polovině své vlády zahájil tento panovník rychlou územní expanzi na sever a na východ, ovládl prakticky celou Mezopotámii a i některé sousední oblasti (Asýrie, Elam). Současně provedl i celou řadu politických, administrativních i ekonomických reforem, jejichž cílem bylo vytvoření a upevnění centralizovaného státu. Provedl především daňovou reformu, která byla založena na existenci propracovaného redistribučního systému. Jednotlivé provincie státu musely odevzdávat do ústředí předepsané množství naturálních dávek (obilí, živá zvířata, rákos...). Tyto poplatky se soustřeďovaly v redistribučních centrech, odkud byly pak dle potřeby rozdělovány. Takovým centrem byl například Puzriš Dagan (dnešní Derhem) blízko Nippuru, kde byla shromažďována živá zvířata, potraviny a živočišné produkty. Zvířata byla určena především pro obětování v Enilově svatyni v Nippuru. Našly se tam též obsáhlé archívy, které vrhají světlo na administrativní metody používané urskými úředníky.


Šulgi vybudoval výkonný, hierarchicky uspořádaný správní aparát, jehož členové získávali vzdělání v písařských školách. Zasloužil se o vytvoření jednotné soustavy měr a vah i o zavedení jednotného kalendáře (tzv. říšský kalendář), který byl používán na celém území státu. Tento systém nesmírně usnadnil kontrolu ekonomických záležitostí a správu státního majetku na území celého státu. K posílení centrální pozice sloužilo také obnovení božského kultu krále, který je opět za Šulgiho doložen. Král je pokládán za božstvo, které zajišťuje štěstí a blahobyt. Ve městech jsou zakládány svatyně, v nichž je provozován kult božského krále.


Šulgi (nebo jeho otec Ur-Nammu) také nechal sepsat sbírku právních ustanovení (zachovaly se pouze těžko datovatelné fragmenty). Tyto předpisy se vztahují především na záležitosti rodinného práva, ublížení na zdraví a majetkovým transakcím s nemovitostmi.


Šulgiho nástupci nemohli pokračovat v další centralizaci státu, protože se museli stále více soustředit na obranu celistvosti urského státu v důsledku etnických přesunů na území Mezopotámie i v sousedních oblastech.


Ve 2. pol. 3. tis. př.n.l. začínají ze západu, ze syrských stepí, pronikat semitské amorejské kmeny, které se usazovaly v Mezopotámii. Kočovné kmeny Amorejců, kteří měli pověst zdatných válečníků, představovaly vážnou hrozbu pro soudržnost urského státu. Urští králové si byli tohoto nebezpečí velice dobře vědomi, a snažili se mu dle možností čelit. Proti amorejskému pronikání byla postavena obranná hradba, o jejímž zbudování se zmiňuje datovací formule pro 4. rok panování krále Šu-Šína (2036 – 2028 př.n.l.), jenž měla být dlouhá něco okolo 200 km a táhla se podél severní hranice Babylonie. Avšak její zbytky ještě nebyly nalezeny, takže poloha zatím není příliš jistá.


K dalším nepřátelům urské moci patřily Churrité a Elamité. Již Šulgi se zmiňuje ve svých nápisech o bojích v churritských územích na východ od Tigridu a v textech se také objevují zmínky o Churritech, kteří byli jako váleční zajatci odvlečeni do Babylonie.


V důsledku oslabování ústřední moci neustále rostla moc provinčních mistodržitelů, kteří postupně získávali faktickou nezávislost. V textech z této fáze vývoje urského státu je doloženo, že úřady místodržitelů provincií se v rostoucí míře stávaly dědičnými. Docházelo k postupnému rozkladu státu, od něhož odpadávala jednotlivá města. Moc posledního urského vladaře Ibbi-Sína (2027 – 2003 př.n.l.) se asi omezila pouze již na nevelké území okolo jeho hlavního města. Dochovaly se dopisy, které Ibii-Sín posílal svým místodržícím. Dozvídáme se z nich, že v Uru panovala kritická situace, především nedostatek potravin, který hrozil přerůst až v hladomor. Navíc musel Ibbi-Sín vést válku s Elamem. Elamité nakonec Ur dobyli a Ibbi-Sín byl odvlečen do zajetí (roku 2003 př.n.l.). O této události nás informují známé literární skladby "Nářek nad zkázou Uru" a "Nářek nad zkázou Sumeru a Uru". Ve městě byla ponechána elamská posádka, která byla vyhnána až o několik let později isinským králem Išbi-Errou.


Urským vladařům se podařilo vybudovat stát, v němž byl centrálně řízen a kontrolován koloběh stříbra a naturálních produktů v rámci celé Babylonie. Členové administrativního aparátu pořizovali pečlivé záznamy o státním i chrámovém majetku. V různých lokalitách, které náležely do urského státu, bylo nalezeno asi 100 000 textů a toto období patří tedy k vůbec nejlépe zdokumentovaným fázím mezopotámské historie. Díky tomu jsme dobře informováni o společenských a ekonomických poměrech, které panovaly v době Ur III.


Stát byl rozdělen na několik desítek provincií, jejichž hranice se zřejmě v podstatě kryly s hranicemi někdejších městských států. Nejvyšším civilním správcem byl místodržitel (ensi), který byl pověřen především dohledem nad ekonomickými a administrativními záležitostmi (vybírání daní, dohled nad hospodařením chrámů). Místodržitelé pocházeli většinou z místních bohatých a vlivných rodin. Kromě toho měla každá provincie jednoho nebo dokonce i několik vojenských velitelů (šagina), kteří však nepodléhali místnímu místodržiteli, nýbrž přímo panovníkovi. Vojenští velitelé byli do provincií zpravidla posílání přímo z hlavního města. V některých případech se jednalo patrně o cizince, jelikož mají cizí jména (amorejská, churritská i jiná). Často však pocházeli z blízkého okruhu panovníka, a někdy s ním byli i příbuzensky spřízněni.


Stát, tedy panovník, hrál rozhodující úlohu v ekonomickém životě. Kontroloval většinu ekonomických zdrojů země. Na královských pozemcích a v palácových dílnách pracovalo velké množství lidí, kteří byli většinou odměňování v naturálních dávkách. Jejich výše příjmu závisela na věku a na pohlaví pracovníka. Dospělý muž měl nárok na 60 litrů ječmene měsíčně, dospělá žena 30 litrů, zatímco děti měly nárok na 10 až 20 litrů. Kromě obilí mohli dostávat také příděly vlny, hotových oděvů, piva, oleje atd. Většina těchto pracovníků byla určitým způsobem závislá na paláci, nejednalo se ale o otroky, otázka jejich společenského postavení však zůstává sporná dosud.


Výše postavení palácoví zaměstnanci (úředníci, vojáci atd.) mohli za odměnu dostávat také příděly půdy, jak tomu již bylo v raně dynastickém a akkadském období.


Důležitou úlohu v ekonomice nadále hrály chrámy, které však do značné míry byly podřízeny státní kontrole. Chrámy byly bohatě podporovány králem (darování pracovníků, stavby a opravy chrámových budov atd.), ovšem na druhé straně byly povinny odevzdávat část přebytků do ústředí.


Hospodaření chrámů v jednotlivých provinciích bylo kontrolováno místodržícím příslušné provincie (ensi). Některé chrámy měly i přesto rozsáhlý majetek a velký podíl v ekonomice státu (např. komplex boha měsíce Nanna a jeho manželky Nigal v Uru nebo Inanny v Nippuru). Chrámy i paláce měly pravděpodobně podobnou strukturu správy majetku (část byla pod přímou kontrolou chrámu, část byla pronajímána za podíl na úrodě a část byla přidělena jako odměna za službu).


Chrámové hospodářství zaměstnávalo početný kultovní, administrativní i pracovní personál. Kromě toho najímal např. na dobu žní námezdní personál. V chrámech pracovali pravděpodobně také váleční zajatci a otroci, ovšem jejich počet nebyl pravděpodobně nijak velký. Značnou část pracovníků tvořily děti a ženy, které se z nejrůznějších důvodů ocitly na okraji společnosti a kterým pravděpodobně chrám poskytoval dočasné útočiště (nalezenci, vdovy, sirotci). V seznamech chrámových pracovníků nalézáme osoby všech věkových skupin – děti, dospělé i staré lidi.


V Uru i v jiných oblastech bylo velké množství dílen, které byly kontrolovány královském palácem nebo chrámy. Tkalcovské dílny v Uru zaměstnávaly asi 12 000 až 13 000 tkadlen, které zhotovovaly oděvy pro potřeby paláce, chrámu i pro export.


V Uru se také nacházela velká řemeslnická dílna, která se skládala z osmi specializovaných oddělení. Pracovali v ní řemeslníci, kteří se zabývali zpracováním kovů, kamene, dřeva, kůže, rákosu a plsti. Urská řemeslnická dílna zhotovovala především luxusní předměty, jejichž hlavními odběrateli byli palác a chrámy různých božstev. Velké množství administrativních textů, které jsou téměř všechny datovány do doby posledního urského krále Ibbi-Sína, nám ukazuje, jakým způsobem byla organizována práce v těchto zařízeních. V čele stál administrativní hodnostář, který přijímal z palácových a chrámových skladišť suroviny a polotovary pro řemeslníky. Prováděl taktéž kontrolu množství a kvality hotových výrobků. Při plnění těchto úkolů mu pomáhala řada nižších administrativních pracovníků. Zajímavým dokladem jsou prezenční listiny, které zaznamenávají přítomnost či nepřítomnost jednotlivých pracovníků na pracovišti.


Královský palác do značné míry ovládal zahraniční obchod, který pro něj byl nesmírně důležitý, neboť obstarával suroviny pro potřeby palácových a chrámových řemeslnických dílen. Ur byl významným říčním přístavem, a asi nejdůležitějším importovaným zbožím byla měď.


Královský palác a chrámy však ani zdaleka neovládaly celou ekonomiku. V urském státě existovala také půda v soukromém vlastnictví a doloženi jsou také soukromí obchodníci a řemeslníci, kteří pracovali na vlastní účet a riziko, aniž by byli jakkoli závislí na paláci nebo chrámu. Je však prakticky nemožné říci, jaký podíl měli soukromníci podíl na hospodářství země, jelikož většina textů se týká problematiky institucionálního hospodářství. Soukromý sektor se v písemných materiálech objevuje méně často, což však nemusí být vysvětlováno jako důkaz jeho okrajového postavení. Názory na tuto problematiku jsou dosti rozdílné.


Urským vladařům se nepochybně podařilo dosáhnout vysokého stupně centralizace státu, který podle některých badatelů nebyl již v historii starověké Mezopotámie překonán. Ovšem i přes toto centralizační úsilí nebyli schopni vytvořit účinné mechanismy, které by mohly udržet integritu státu proti trvajícím decentralizačním snahám někdejších samostatných měst i proti vnějšímu nepříteli. Proto urský stát přetrval poměrně krátkou dobu – necelých 100 let.


Zdroj:
Nováková, Nea, Pecha, Lukáš. Furat, Rahman: Dějiny Mezpotámie
Praha, Karolinum 1998 ISBN 80-7184-416-0
VII. Období III. dynastie z Uru - Urský zikkurat

Urský zikkurat
URL : https://www.valka.cz/VII-Obdobi-III-dynastie-z-Uru-t67433#238211 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more