Aiči M6A Seiran/ Nanzan

Přehled verzí

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Aichi M6A - přehled verzí

特殊攻击机「晴岚」- námořní speciální ponorkový bombardér Seiran

Spojenecké kódové jméno: nepřiděleno
Japonské jméno:
晴嵐 - Seiran - Horská mlha
南山 - Nanzan - Jižní hora


Označení Provedení letounu - popis
Aichi M6A1 prototyp šest prototypů dle specifikací 17-Shi, motor Aichi AE1A Atsuta 21
Aichi M6A1 11 Seiran sériová výroba dvaceti letadel, motor Aichi Atsuta 32 s vyšším výkonem ve výškách.
Aichi M6A1-K Nanzan verze určená pro výcvik osádek, letoun dostal kolový podvozek.
Aichi M6A2 Seiran projekt a snad i stavba prototypu s hvězdicovým motorem Kinsei 62




Výrobce Období výroby Vyrobeno kusů
Aichi Kokuki K. K., Eitoku 10. 1943 – 10. 1944 6 prototypů M6A1 17-Shi
10. 1944 – 07. 1945 20 sériových M6A1
1945 2 prototypy M6A1-K
1945 projektové práce na M6A2


Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, tiel 1., Lampart, 2000, ISBN: 83-86776-50-1
http://www.combinedfleet.com/ijna/m6a.htm
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-M6A-Seiran-Nanzan-t33130#119700 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Aichi M6A1
晴嵐 / Seiran /
特殊攻击机 / - / Námořní speciální útočný letoun Seiran


Historie:
V září 1942 ponorka I-25 vypustila v bezpečné vzdálenosti od pobřeží státu Oregon malý plovákový letoun Yokosuka E14Y1. Letounek pilotoval 兵曹長 Heisōchō - praporčík Nobuo Fujita, který svrhl při dvou náletech celkem čtyři zápalné pumy do rozsáhlých lesních porostů státu Oregon.
Již příprava této akce vedla námořnictvo k myšlence na větší a účinnější bombardování amerického pobřeží a tak na jaře 1942 zadává japonským loděnicím objednávku na stavbu osmnácti dosud největších ponorek. Tyto ponorky o výtlaku 4 738 tun měly být schopné umístit ve svých hangárech čtyři až pět letounů, zároveň přepravit obslužný personál, který letouny musel připravit pro vzlet a také nutnou zásobu pum nebo leteckých torpéd a palivo pro letecké motory.

Velení císařského námořnictva (海軍航空本部 Kaigun Kōkū Hombu) ve specifikacích 17-Shi, vydaných v květnu téhož roku, zformulovalo technické požadavky pro tuto kategorii letounu. Jednalo se o kategorii M, tedy o speciální útočný letoun. Ve specifikacích byly kromě obvyklých požadavků na rychlost (528 km/h bez plováků s podvěšeným torpédem) a poměrně velký dolet (1 428 km) stanoveny také rozměry ponorkového hangáru, do kterého bylo potřeba letoun jen částečně složit a následně i uložit. Těmito specifikacemi byla oslovena přímo společnost 愛知航空機株式会社 - Aichi Kōkūki Kabushiki Kaisha sídlící v Eitoku (dále jen Aichi), to s ohledem na poměrně dlouhou a úspěšnou tradici ve výrobě plovákových letadel pro námořní letectvo. Po bitvě u atolu Midway byl 30. června přijat 5. revidovaný výrobní plán a projektu obřích ponorek a letounům pro tyto ponorky se dostalo značné priority. Japonský průmysl měl dodat osmnáct ponorek a sedmdesát osm letounů pro tyto ponorky.

Prací na novém projektu, továrně označeném AM-24, se ujal inženýr Nirio Ozaki, vývoj letounu probíhal až nečekaně hladce. Pohonnou jednotkou byla nová verze řadového motoru označená Aichi AE1P Atsuta 32, jednalo se tedy motor vycházející z německého motoru DB-601. Instalace řadového motoru byla nutná, protože pod letoun bylo nutno zavěsit dlouhé torpédo a jen řadový motor zaručoval dodržení potřebné vzdálenosti mezi vrtulí a torpédem. Vzlet útočného letounu byl proveden pomocí stlačeným vzduchem poháněného katapultu, který byl instalován na palubě ponorky. Přistání bylo klasické jako u plovákových letadel, na hladinu v blízkosti ponorky. Již v létě 1942 byl dokončen dřevěný model a také byl dořešen mechanizmus skládání křídel. Skládání křídel muselo být jednoduché a rychlé. Šířka složeného stroje byla 2 460 mm.

Výsledkem konstrukčních prací byl elegantně vypadající celokovový dvoumístný dolnoplošník, který měl dva hlavní plováky, ty bylo možno v případě nouze odhodit a tak snížit aerodynamický odpor letadla a tím zvýšit rychlost a také naději na přežití. Další konstrukční zajímavostí byl předehřev motorového oleje a to ještě před vynořením ponorky, tím se mohla zkrátit doba potřebná pro předletovou přípravu. Celková doba potřebná ke složení letounu a pro jeho přípravu ke startu byla sedm minut, včetně připojení plováků. Od počátku roku 1943 se v projektu již počítalo s obrannou výzbrojí, tu tvořil jeden pohyblivý velkorážný kulomet na konci kabiny, obsluhovaný druhým členem osádky.

Mezitím začal admirál Yasuo Fujimori vyvíjet na výrobce tlak, aby se urychlila stavba ponorek a útočných letounů. Stalo se tak po jeho inspekční cestě do Rabaulu, kdy se na vlastní oči mohl přesvědčit o vzrůstající převaze americké armády, námořnictva a letectva. Útok na Panamský průplav by podle japonských plánů umožnil zastavení dodávek do Pacifiku a japonské ozbrojené síly by se mohly přeskupit a zreorganizovat se.

Zkoušky letounů se mírně zpozdily, protože vázla výroba motorů, které měly letoun pohánět. V době stavby prototypů nebyly ještě motory Atsuta 32 dostatečně odladěné, proto byly do obou prototypů instalovány starší, ale méně výkonné motory Atsuta 21. První prototyp byl dokončen v říjnu 1943, první vzlet byl o měsíc později, od února 1944 se do zkoušek zapojil také druhý prototyp. Výkonové parametry a hodnocení prototypů ze zkoušek se nedochovalo, jisté však je, že brzy po těchto zkouškách následovala objednávka od Kaigun Kōkū Hombu na stavbu 44 sériových letadel, přípravy na sériovou výrobu byly zahájeny bez zbytečného prodlení. Letoun nesl zkrácené označení M6A1 Seiran (Horská mlha).

Prvních sedm sériových letadel bylo vyrobeno mezi listopadem a 7. prosincem, tento den byla výrobní továrna v Eitoku poškozena silným zemětřesením a v březnu došlo opětovnému poškození, tentokráte americkým bombardováním. Situace se mezitím stala pro Japonsko natolik vážnou, že byla původní objednávka na stavbu 44 Seiranů seškrtána a tak bylo nakonec vyrobeno pouze 20 letadel M6A1 Seiran. Na podzim roku 1944 byl zahájen výcvik osádek letounů a obslužného personálu z ponorek, během výcviku si technický personál osvojil manipulaci s letouny před startem natolik, že se podařilo o polovinu zkrátit čas pro předletovou přípravu.
Byl také stanoven konečný cíl útoku – Panamský průplav, útoku se měly účastnit ponorky I-400 a I-401 s deseti letouny M6A1. Cílem měla být vrata a technologické zařízení zdymadla Gatun, vrata měla být poškozena torpédy a na zařízení zdymadel měly být použity pumy. Útok měl proběhnout v období sucha a proražením zdymadla mělo dojít k vypuštění stejnojmenného jezera. Naplnění jezera by bylo možné až po pěti až šesti měsících. Útok měl být proveden v lednu nebo v únoru 1945. Termín se nepodařilo splnit, ale útok na Panamský průplav se i nadále připravoval, během příprav, dne 25. 6. 1945, došlo ke změně cíle útoku, novým a důležitějším cílem měly být americké letadlové lodě v kotvišti u atolu Ulithi. Připravovaná operace dostala krycí název Arashi (Bouře), této operaci předcházela operace Hikari (Světlo), cílem této úvodní operace bylo dopravit do Truku průzkumné letouny C6N1 Saiun. V polovině července vypluly ponorky I-13 a I-14 nesoucí rozložené Saiuny, proniknout se podařilo pouze ponorce I-14, dva Saiuny byly smontovány a připraveny k průzkumnému letu nad kotviště Ulithi.
Samotný útok zahájily dne 6.8.1945 dvě ponorky I-400 a I-401, ze základny Ominato. Útok však nebyl dokončen, došlo k jeho odložení na pozdější termín (17. 8), k odkladu došlo pro technické potíže jedné z ponorek, 16. 8 byly přípravy na útok v plném proudu, toho dne je však útok zrušen s konečnou platností nově vydaným rozkazem a ponorky se poté vrací zpět na základnu, své Seirany svrhly osádky do moře se složenými křídly. To byl smutný konec akcí ponorkových Seiranů. Američané se o plánovaném útoku dozvěděli až po válce.

Pro výcvik osádek byly postaveny dva cvičné letouny vybavené kolovým podvozkem, také jejich výkony byly natolik dobré, že bylo uvažováno o jejich případné výrobě v bombardovací podobě.

Další vývoj byl zaměřen na vyšší spolehlivost a snadnější obsluhu před vzletem, existoval projekt a snad i byl postaven jeden prototyp, označený M6A2, řadový motor Atsuta 32 byl nahrazen spolehlivějším dvojhvězdicovým motorem Mitsubishi Kinsei MK8P 62 o vzletovém výkonu 1 560 koní.

Aiči M6A1 11 Seiran

Použité prameny:
Rene J. Francillion PhD, Japanese Aircraft of the Pacific War, Naval Institute Press, rok 1987, ISBN-13: 978-0870213137
Robert C. Mikesh, Monogram CLOSE-UP 13, Aichi M6A1 Seiran,, Monogram Aviation Pubs., Boylston, Massachusetts, USA, rok 1975, ISBN 0--914144-13-8.
Tadashi Nozawa, Encyclopedia of Japanese Aircraft 1900-1945, Vol.2. Aichi Aircraft. Tokio, Shuppan Kyōdōsha (出版協同社), rok 1981.
Famous Airplanes of the World No.47, Imperial Japanese Navy Reconnaissance Seaplanes, Bunrindo Publishing, July 1994
Václav Němeček, Vojenská letadla 3., Naše vojsko, Praha rok 1992, 3. doplněné vydání, ISBN 80-206-0117-1
L+K 23/1969, Letadla 1939-45, Václav Němeček
https://www.airtoaircombat.com/detail.asp?id=577
https://www.airwar.ru/enc/bww2/m6a.html
archiv autora
URL : https://www.valka.cz/Aici-M6A-Seiran-Nanzan-t33130#285016 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments


Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more