Kaizl, Josef

     
Příjmení:
Surname:
Kaizl Kaizl
Jméno:
Given Name:
Josef Josef
Jméno v originále:
Original Name:
Josef Kaizl
Fotografie či obrázek:
Photograph or Picture:
Hodnost:
Rank:
- -
Akademický či vědecký titul:
Academic or Scientific Title:
JUDr., profesor LL.D., Professor
Šlechtický titul:
Hereditary Title:
- -
Datum, místo narození:
Date and Place of Birth:
10.06.1854 Volyně /
10.06.1854 Volyne /
Datum, místo úmrtí:
Date and Place of Decease:
19.08.1901 Myslkovice /
19.08.1901 Myslkovice /
Nejvýznamnější funkce:
(maximálně tři)
Most Important Appointments:
(up to three)
předlitavský ministr financí Finance Minister (Cisleithania)
Jiné významné skutečnosti:
(maximálně tři)
Other Notable Facts:
(up to three)
- -
Související články:
Related Articles:

Zdroje:
Sources:
viz níže / see below
upload.wikimedia.org
URL : https://www.valka.cz/Kaizl-Josef-t36184#468801 Version : 0

Introduction


Every visitor to the historic Invalidovna building, which houses the Military History Archive, must walk through the park with its memorial to twenty tragically killed soldiers. This park, founded in 1906, has, except during the communist era (Haken's Sady), borne the name of Kaizl's Sady1). To most residents, this name does not mean much, although he was undoubtedly one of the most important Czech politicians of the nineteenth century.


Josef Kaizl was an excellent expert on financial issues, a university professor at the Faculty of Law and an associate professor at the Prague School of Technology. He is considered an important figure in the history of our national economic science. He was at the head of the leading party of the nineteen nineties - the National Party of Freethinkers2), which he managed to change by limiting the influence of radical elements and thus transforming it into a representative of Czech liberals with the help of Kramar, Eim and others. His leadership in this party, along with his national economic knowledge, enabled him to achieve one of the highest official positions in the former Austro-Hungarian Empire, the seat of the pre-Lithuanian Minister of Finance.

Around the time of his ministry, he was considered the most important Czech politician, yet he did not achieve greater long-term fame. One reason for this, which does not belong to the realm of politics or sociology, is his early death at the age of 47, which prematurely halted his political career and prevented him from making a more significant mark on twentieth-century history. Nevertheless, he is an interesting personality who made a significant mark on Czech history of the century before last. A brief description of his life should be the aim of this thesis.

From birth to habilitation


The South Bohemian town of Volyně, situated on the Volyňka River about 10 km from Strakonice, was founded as a princely stronghold in the 9th-10th centuries. In the 14th century the town became the colonization centre of the Volyn district. During the 15th and 16th centuries, crafts, sheep breeding and the import of salt to Bohemia were successfully developed in the town. However, this source practically disappeared in connection with the relocation of the main trade routes in the 17th and 18th centuries3).


It was in this town, called Wolin in German, that Eduard and Teresa Kaizl's son Josef was born on 10 June 1854 in house no. 141. Two days later, on 12 June, Father František Gundermann baptized him Josef Matěj4) at the local rectory. His father, Eduard Kaizl, son of Josef Kaizl, the economic director in Protivín, graduated from the economic school maintained in Krumlov by Prince Schwarzenberg. He then worked as a princely economic official. After the abolition of the patrimonial authorities he moved to the state service. Until 1858 he worked in Volhynia as a c. c. inspector at the c. c. tax office. In 1853, he married Teresa Bayer, daughter of Emanuel Bayer, who was the economic director at Hluboká5). Josef Kaizl's family can thus be truly described as clerical with an orientation towards economic affairs.

From the second half of the second grade onwards, Josef Kaizl received his primary education at the Hauptschule zu Rumburg and at the St. Maria de Victoria - Pfarrhauptschule zu Prag. The report cards show that he was a good to almost excellent pupil and therefore had sufficient abilities to study at a grammar school.

He entered it in 1863. He studied at the German Gymnasium in Prague, Lesser Town. He lived with his grandmother, who shared a lodging with his uncle Edmund Kaizl. He spent his seventh year at the Czech Piarist grammar school in Litomyšl, where his father was working as a tax inspector. The next year Eduard Kaizl was promoted to the post of chief tax inspector in Smíchov and his son returned to the Malostranské Gymnasium, where on 19 July 1871 he passed the matriculation exam in the following subjects: religion, Latin, Greek, German, Czech language, history and geography, physics, natural history, philosophy, and French. The grades on the school leaving certificate range from 2 to 5, giving an overall average of 3.3. The highest mark at the time was 7. The diploma thus allowed him to study at university6).

Josef Kaizl chose the Faculty of Law at Charles-Ferdinand University, which he attended from 1871 to 18757). While in his youth he was interested in composing poems, in the course of his studies he was won over by the science of national economy.8) On 1 July 1876, he received the degree of JUDr.8) However, this was not the end of his education, for on the recommendation of the University of Prague he was granted a scholarship to prepare for an associate professorship and he headed to the University of Strasbourg. In this old imperial city he studied economics under the guidance of eminent capacities in the field, Professors G. Schmoller (New Historical School) and G. F. Knapp. Under Schmoller's guidance he also wrote his scientific thesis Der Kampf um Gewerbereform und Gewerbefreiheit in Bayern von 1799-186810), which was published in Schmoller's Forschungen and for which he was later awarded by the University of Strasbourg in 1878.


- -------------------------
1) M. LAŠTOVKA-V. LEDVINKA et al, The Prague Urinal. Encyclopaedia of Prague public space names. vol. 1 (A-N), Prague 1997.
2) so called young Czechs.
3) https://www.pf.jcu.cz/others/okoli/mest/volyne.htm
4) ANM Prague, The Estate of Josef Kaizel, carton 1, baptismal certificate.
5) ANM Prague, The Estate of Josef Kaizel, carton 10, letter of brother Eduard Z. V. Tobolka from 1908.
6) ANM Prague, carton 1, certificate from general schools and gymnasiums.
7) Ibid, Graduation certificate of the Faculty of Law.
8) Ibid, Certificate of rigorous examinations.
9) Ibid, Matriculation certificate of the University of Strasbourg.
10) Ibid, Award of prize for the accomplishment of a scientific task.
URL : https://www.valka.cz/Kaizl-Josef-t36184#135003 Version : 0

The 1880s in general


The year 1879 is important for the history of the Austrian monarchy for several reasons. In August, the new government of Count Eduard Taaffe took office. After Liberalism, Conservatism came to power, but with some Central European peculiarities. This regime was, for example, willing to extend the right to vote or to carry out significant social reform. However, this was done with the aim of undermining big bourgeois liberalism, and it was ruled in a patriarchal to semi-absolutist spirit11).

Another internal political event that was largely a precondition for the rise of conservative rule was the end of the so-called passive resistance by the Czech National Party, the so-called Old Bohemians. The Czech Party decided to take this step for several reasons. Firstly, it feared the possibility of a certain apathy towards political events among the Czech nation, secondly, it was obvious that the resistance had done nothing and last but not least, Taaffe made it clear to the Czechs that if anything could be achieved, it could only be achieved at the Reich Council in Vienna. The Czech MPs thus entered parliament in October and, together with the Polish Club and the Hohenwarth Law Party Club, formed a right-wing conservative coalition that became the mainstay of the government. MP Georg Lienbacher called it the Iron Circle of the Right12). In opposition were the German liberals.

From a foreign policy point of view, the conclusion of a secret treaty between Germany and Austria-Hungary, known as the Double Alliance, was important. This largely determined the orientation of the monarchy and foreign policy often had a significant influence on domestic political events.

Czech politics thus embarked on a path of gradual conquest. What kind of gains were they ? Probably the most important result was the so-called Stremayr Language Regulations in April 1880, which introduced external officialdom in Czech for Czech submissions. Furthermore, the majority in the Czech Provincial Assembly was gained, the division of the Prague University in 1882 was successful and the system of school education in the Czech language was completed, and the Prague, Plzeň and České Budějovice Chambers of Commerce and Trades were taken over thanks to the change in the electoral regulations. Also, there was a division of the provincial school board and the agricultural council.

On the other hand, there were clear failures. The main one was the non-fulfilment of the most important demand of the Czech politics of that time, namely the enforcement of the Czech statehood programme. In addition, the Old Czechs had to discount much of their original liberal democratic orientation during their time in the conservative government coalition. For example, the approval of an amendment to the Education Act in April 1883, which granted the Church many privileges. But these concessions were not balanced by appropriate national compensations. This policy, described by the leader of the Old Bohemians himself, František Ladislav Rieger, as a crumb policy, gradually turned against the National Party, which began to lose the support of the Czech electorate. The first signal was the elections to the Czech Provincial Assembly in 1889, in which the Staročeks lost to the Young Czechs.

The definitive crash for the Staročeks was the so-called punctuation. These were the result of negotiations between the Old Bohemians and the German liberals, mediated by Taaffe. They culminated in a meeting of several days in January 1890, attended by selected ministers, the Staroche, the German Liberals and the conservative and constitutionalist landlords. The result was thus agreed upon by the groups, which gradually lost their position and thus reduced the chances of success of the punctuation.

While the Germans celebrated their victory (supported by some actions of the government13)), the Young Bohemians, who were gaining the upper hand in Bohemia, rejected the arrangements and blocked their discussion in the provincial assembly. They were not going to allow a division into German and Bohemian-German territories, with the Germans having more influence. The National Freedom Party thus won the sympathy of the Czech voters, which was confirmed in the 1891 elections to the Reichstag, in which it clearly defeated the National Party. The Young Bohemians thus became the creators of Czech politics in the 1890s.

College professor and Old Czech MP


The year 1879 is also a certain turning point in Kaizl's life (and its logical continuation), since in this year he habilitated at the Faculty of Law of Prague University. The aforementioned thesis on the Bavarian struggles for trade reform and trade freedom served him for his habilitation. However, his referee, Professor Jonák, found this work to be purely historical and not capable of forming a judgement on theoretical competence. The extraordinary Professor Sax was of the same opinion. But he was persuaded by Kaizl's further study of capital gain and the legal efforts to limit it. Although this still did not convince Professor Jonák, Sax, who was not a full member of the College, recommended Kaizl's admission to the habilitation to Professor Rand, who, in addition to Sax's blessing, was convinced by the laudatory judgments of Professors Schmoller, Wagner and Schäffle. The professorial staff then all, except Professor Jonák, voted in favour of the positive disposition of the application for habilitation14).

On 18 July 1879 he was granted veniam legendi in the law faculty for political economy, except for financial science, and he began to lecture. As a private lecturer, his employment in a law firm interfered with his work, as he had no time for scientific work, so he left it15).

But as the position of private lecturer was unpaid, he applied for a position as a clerk of the Provincial Committee, which he succeeded in getting thanks to the acquaintance of his uncle Edmund Kaizel, a Reich deputy for the Old Bohemian Party. In January 1880 he was appointed to the post and assigned to the VIIIth Department, headed by his uncle's friend Antonín Otakar Zeithammer16). From Albín Bráf, he also took over the classes of national economy at the Czechoslovak Business Academy in Prague from February 1882 and later also the teaching at the Czech Technical College in Prague. There, on 11 October 1882, he was appointed honorary associate professor of national economy, commercial and industrial statistics, and building and railway laws, with a salary of 870 guilders a year from November17).

Kaizl wanted to be able to lecture on his entire field and so wrote two works. The treatise Die Lehre von der Überwälzung der Steuern, which appeared in print in 1882. In it he dealt with the problem of the shifting of taxes, and dedicated it to Professor Schmoller, although in the course of its composition he abandoned his historical method. The second work was his essay Zur Literatur des Alcoholismus, which appeared in Jahrbücher für Nationalökonomie und Statistik, and in which he dealt with alcoholism from a sociological and economic (e.g., the question of taxation) point of view18). This did indeed help him, and the entire professorial staff pronounced itself in favour of the matter on 28 November 1882 (based on the comments of the referee A. Bráf and the co-referee M. Talíř). This decision was approved by ministerial decree in January 1883, and Kaizl was thus granted veniam legendi for the entire field of political economy19).

On 3 March 1883, he was appointed a non-honored extraordinary professor of political economy. In July 1884, he left the Provincial Committee, already knowing that from 1 January 1885 he would receive 1200 zloty + 420 zloty as an active allowance for his professorship (awarded after several requests of his own and interventions from political circles). In the school year 1883/4, he also no longer works at the business academy20).

In addition to lectures, he also conducted seminars at the university in the years when he had the time to do so21). In addition, he also lectured outside the university, i.e. at the Mestanská Slova, Všehrd, the Lawyers' Union and the Old Czech Club.

Josef Kaizl was also active in the scientific field. In 1883, he published a handbook National Economy, which was the first comprehensive Czech work in this field and served as a university textbook. Other professional writings include On the post-status of railways in Austria (1883), The renewed trade regulations (1883), Alignment with the Hungarians 1866 and 1877 (1886, together with Antonín Rezko), Financial science (1888) and Repair of the Austrian currency (1890). Some of them also touched on economic and political issues of the time.

He was also interested in political events. He followed the newspapers, the stenographic minutes of the Reich Council and held conversations with his uncle Edmund and his friends, especially Zeithammer, on political topics. He agreed in principle with the policy of the National Party, and disagreed, "with the anti-clericalism of the Young Bohemian minority in the Bohemian Club at the Reichstag Council."22) He did, however, agree with the Young Bohemians on anti-clericalism. Kaizl was not an avowed autonomist at all costs. He agreed with her on education, for example, but was able to perceive the advantages of a centralized legislature and judiciary, especially in terms of cost and functionality, due to a better qualified bureaucracy.

In June 1885, elections were held for the Reichstag. The National Party won in Bohemia, and one of the new deputies was thirty-one-year-old Josef Kaizl. He did not have to stand for candidacy, as he was even offered the nomination because of his professional qualities (one of the important issues for the new parliament was the restoration of the settlement). Moreover, he was not an unknown figure in the Old Bohemian Party (lectures to the club, uncle to the Reich deputy, etc.). He was a candidate for Chrudim, Heřmanův Městec, Golčův Jeníkov, Kutná Hora and Čáslav, and "without any major agitation effort and without any serious opponents, Dr. Josef Kaizl was elected a member of the Reich Council."23)

Josef Kaizl was one of the young, professionally skilled deputies. He worked in the plenum and in committees. Due to his knowledge of the history and economic aspects of the Austro-Hungarian Settlement, he was elected to the Quota Deputation in October 1886 and then to its committee in April 1887 in the plenum of the Quota Deputation. He mainly defended Czech economic interests. He also participated in the special budget debate. He delivered a total of 13 speeches in the plenum.

His contributions were mainly of a professional nature. In his obituary, Albín Bráf writes: "His expertise and always careful preparation, both factual and formal, made up for what he lacked in immediate oratorical impressiveness."24) Similarly, Tobolka writes that "Dr. Kaizl was not among the best parliamentary speakers. He remained a professor even as a parliamentary speaker. He lacked the warmth, eloquence, vivacity and parity of the great political orators. His speeches were not winning not by their delivery, but by their expert knowledge and profound elaboration of the subject."25)

Kaizl, however, was not satisfied with the state of affairs in the Czech Club and with the work and performance of some of his colleagues. "Dr. Kaizl first entered the session of the Czech Club of Deputies at the Reich Council in Vienna on September 22, 1885, and from that moment he was dissatisfied with the state of affairs. What he saw for the first time then was, as he himself wrote, patriarchy ..."26) He was further dissatisfied with the lack of appreciation of professional knowledge, the lack of debate, the little interest of the members, the non-attendance at meetings, the poor management of the club, the lack of solidarity, the mutual scraping, the cowardice of some members, the gossip and suspicion, the superficiality and half-heartedness, and last but not least, the killing of the efforts of young people. Nevertheless, he began to work hard. But the situation was getting worse.

He was greatly irritated by the double non-nomination to the professional committees, although he wanted it and his knowledge exceeded that of those subsequently elected. In the first case, dated 7 October 1885, it was that he was not nominated to either the Trades or Railway Committee. On that day he noted in his diary: "I consider this a gross injustice and am most annoyed and disgusted."27) In the second case, dated 12 May 1886, he was not nominated to the Board of Equalization and wrote in his diary: "I am utterly left out and puzzled; it is a bolt from the blue ... I sit quietly however greatly annoyed and disgusted."28)

He attributed the greatest part of the club's poor state of affairs to the leader of the Old Boys himself, Franz Ladislaus Rieger. He blamed him for his authoritarian approach to the club and the party, and also for his failure to speak out more forcefully against government proposals that contradicted Czech interests. The last point was Rieger's behaviour regarding the so-called Gautsch Ordinances. In Kaizl's diary we read a note on October 3, 1887: "At the Czech Club in Prague, in the presence of Zeithammer and Dr. Hubacek, I ask Dr. Rieger how he finally stands on the Gautsch question: that he insists that he is our enemy and that either he must resign or we will resign, and that with all our sharpness we will demand satisfaction this time. I replied that I was very pleased about this, because I thought so too, and that I would speak in every way at my next electoral meetings."29)

On 8 and 9 October Kaizl visited Čáslav and Chrudim. He visited voters there and in both towns explained his position on the issue and convinced voters that he was no national nihilist, as the Young Czech press called him in connection with his friendship with Tomáš Garrigue Masaryk. However, the final decision to leave the club came in the following days.

On the evening of October 10, 1887, he visited the club and wrote in his diary about the proceedings. Again for lack of courage and determination on our part. After Rieger's proposals I did my part - they were rejected, and I was in my heart of hearts parted from the Czech Club and the mandate."30) The next entry is dated 11-12 October 1887. It shows that Kaizl was still thinking about his departure. At last, I cease firmly at the first movement of the spirit: I resign my mandate."31) On the same day, 12 May, he handed in his resignation and sent letters to the mayors of the towns in his parliamentary district.

He also justified his departure, for example, in a letter to the editor of Kutná Hora, Gustav Toužil: "My proposal failed in the club and I saw that I could not give validity to my opinion and that of my constituents ... I differed substantially with the club and that this difference would be a constant cause of dispute ... by remaining in the club I would take responsibility for actions and principles which I in no way share."32)

I would also like to state the opinion of Albin Bráf, Kaizl's political opponent:"The almost general assumption that the only cause of Kaizl's ostentatious withdrawal from the Old Czech Party in 1887 was its conduct with regard to the so-called Gautsch Ordinances is not entirely correct. There had already been many and considerable disagreements between Dr. Kaizl and the club leadership, which caused unpleasant tensions between the young deputy and a large part of the older members of the club. This was most noticeable when the older politicians subordinated the decisiveness required of him in economic and political matters to so-called purely political considerations, namely the preservation of the right and thus of their position in the majority, whereas Dr. Kaizl was not so much a member of the majority as a member of the majority. Kaizl did not favour the Catholic-Conservative-Polish alliance at that time, believing that intelligent political work imbued with the spirit of liberty would easily bring about a rapprochement between Bohemia and the then still large German-Liberal party, and thus finally a favourable settlement of national antagonisms."33)

Immediately after his departure, he was offered membership in the Young Czech Party through Gustav Eim, but he declined.

A co-creator of the Realist trend


Kaizl did not join the Young Czechs, but worked for several years outside the party platform. He became one of the leaders of the so-called Realist trend, which was a reaction to the crisis in which Czech politics found itself. The Old Czech Party was heading for decline due to the failure of its policies, and the other Czech political party - the Young Czechs - was unable to offer a more reasonable alternative. Its policies often differed only in their greater radicalism. The crisis was manifested, for example, by the weak action against the aforementioned Gautsch Ordinances, the promotion of only one Czech among the new members of the House of Lords, or the failure to place a plaque of Hus on the building of the National Museum. Moreover, Taaffe made many concessions to the Germans in order to lead them out of passive opposition at the Bohemian Diet (among other things, a promise not to fulfill Czech state law). These concessions will be a condition for German participation in the negotiations on the so-called points.

The dispute over one of the constants of Czech national consciousness and national pride - the dispute over the Kralovedvor and Zelenogorsky manuscripts - was also quite significant. In 1886, Prof. Masaryk, by demanding proper scholarly criticism of these works, started a long-lasting dispute which led to many personal attacks and exaggerated national propaganda in their defence. Eventually it grew into a search for an answer to the question of the relationship between science and politics and of moral values. Conservatives stood by the authenticity of the RCZ, but for a long time refrained from personal invective. Radicals, on the other hand, were not shy about such things and began to talk about politicians committing suicide.

This controversy was also the cementing element of the realist group. "In the conflict with the united front of the defenders of the Manuscripts from among the established parties, in which the Young Communists played the leading role, the Realists formed a distinct grouping headed by the most politically engaged professors J. Kaizel and T. G. Masaryk, complemented by the younger K. Kramář." 34) Their public tribune became the fortnightly newspaper Čas35)], on which they gained decisive influence at the turn of 1888 and 1889. It continued to be formally headed by Jan Herben, but the realist trinity gained the decisive say. Kaizl, who was the real managing editor, devoted most of his time to it, and in addition contributed articles with political and national economic content. In addition, from the sixth issue onwards, he ran the literary review Athenaeum. There were still plans for a German-language newspaper for foreign countries, but there were no more funds for this.

Among the realists were Jaroslav Goll, Leopold Heyrovský, Milan Nevole, Antonín Rezek, Lev Roubal and Eduard Albert. A strong group of students, supporters of realism, also formed around Prof. Masaryk at the university. This young generation rejected both Old Czech conservatism and Young Czech national provincialism. They sought to change the situation towards realistic politics. This was manifested by scepticism towards state radicalism and criticism of false nationalism. They wanted to pursue an honest politics with an emphasis on liberal democracy, progress, and an interest in the social question. They thus combined the old Palacký programme with new trends. They associated the future of the nation with Austria in the spirit of Austro-Slavism. On the basis of three state-building principles (historical, geographic-economic and national) they wished to transform the centralist Pre-Lithuanian Commonwealth into four groups.

When the sugar and alcohol tax adjustments were discussed in 1888, Kaizl influenced deputy Salášek in the direction of his views regarding the sugar tax, and at a general meeting of the landowners of the Tabor region he justified and elaborated his opposition to the alcohol tax law. He evaluated the defeat of the Staroček party in the 1889 elections as the voters' dissatisfaction with the party's previous leadership of Czech politics, but he did not see a mature successor in the young people. However, he disagreed with the authorities' action against the party.

Unlike Masaryk, he did not want the realists to take any part in the negotiations for the adoption of punctuation. He did not view the punctuations themselves entirely negatively and appreciated some of the things contained in them, but this changed after Schönborn's decrees. Still, he did not want the Taaffe government to fall, but he did not want it to be held only by the Czechs, but also by other right-wing parties. In doing so, he considered it necessary for the Czechs and Taaffe to agree on a deadline for meeting the Czech demands. By this he meant the full emancipation of the Czech language in the offices and courts, nationality sections in the ministries, more Czech secondary schools in Moravia and Silesia, and the utraquization of Brno technology. If these basic points were fulfilled, he was willing to postpone (not abandon) the statehood programme. He saw opposition only as a last resort, but over time came to regard it as the most likely. In 1889 Kaizl tried to stand for election to the Czech Provincial Assembly, but was not elected.

The Realists initially considered forming their own party, but found this alternative unpromising and decided to join one of the existing parties. Kaizl had been convinced of this option since mid-June 1889, when he wrote in a draft letter, apparently for Jan Macháček of Kutná Hora: "I consider it unnecessary to establish a new, third party in the present state of affairs, and all the more so since both parties, and especially the Old Czech one, through its deputies and newspapers, constantly declare that in its bosom the diverse directions and shades will find a place."36) He reproached the Old Czechs for their dual policy and authoritarian party leadership, but on the other hand he saw many programmatic agreements. Moreover, many hoped for a reform of the party carried out by the Realists. So it is not surprising that negotiations were held with them first. But in the end they collapsed. Kaizl did not view the Young Czech Party favourably either. He did not like the privileged position of the National List, its lack of programme and its false radicalism.

After the anti-punt campaign in April 1890, it was clear that the Realists would ally themselves with the Young Czechs. Negotiations with the realists were initiated by the chairman of the executive committee, Dr. J. Kučera. In the meantime, Julius Gréger was convinced of the advantages of the merger by Gustav Eim and especially by the deputy Ervín Špindler.

In November 1890, the Draft People's Programme was published in the newspaper Čase. It was a progressive, democratic programme, the authors of which were the realistic trio Masaryk, Kaizl, Kramář. Kaizl drafted its economic, financial and social parts. One of the aims of this action was to promote negotiations for a union with the Young Czechs. But the result was quite the opposite. On 11 November, the National Letters printed an article condemning the programme. In the end, everything was saved by Kramář, who negotiated with Grégre. Julius Grégr distanced himself from the article, saying that it had been published without his knowledge. Meanwhile, Kaizl also negotiated with Young Bohemian deputies at the Reich Council, for example with K. Adámek. He was also facilitated by the fact that he was elected as an imperial deputy by the Czech minority in the Prague Chamber of Commerce and Trade on 4 August. Although his voters wanted him to join the Old Czech club, he headed for the Young Czech club.

At the meeting on 26 November, the last matters were agreed upon, with the realists in particular conceding their demands because they were the weaker partner in the negotiations. At last everything was agreed upon, and on December 13, 1890, the Realist group thus joined the Young Bohemian party with the aim of gradually dominating it.


- -------------------------
11) Jan KŘEN, Conflicting Communities. The Czechs and the Germans 1780-1918, Prague 1990, p. 214.
12) Otto URBAN, Czech Society 1848-1918, Prague 1982, p. 332.
13) Order of Minister of Justice Schönborn.
14) Albín BRÁF, Obituary for Josef Kaizl, in: Václav VLČEK (ed.), Osvěta, 31, 1901, no. 10, p. 877.
15) Josef KAIZL, From my life II. Published by Z. V. Tobolka, Prague 1911, p. 11.
16) Ibid, p. 12.
17) Josef KAIZL, Z mého života II., p. 12.
18) Ibid., p. 7.
19) Ibid., p. 7.
20) Ibid., p. 12an.
21) It was so in 1885, 1889, 1890, 1891. see Josef KAIZL, Z mého života II., p. 14.
22) Josef KAIZL, Z mého života II., p. 24.
23) Ibid, p. 193.
24) Albín BRÁF, Nekolog, p. 878.
25) Josef KAIZL, Z mého života II., p. 211.
26) Ibid., p. 212.
27) Ibid., p. 230.
28) Ibid., p. 268.
29) Josef KAIZL, From My Life II., p. 382an.
30) Ibid., p. 383.
31) Ibid, p. 385an.
33) Albín BRÁF, Obituary, p. 878.
34) Jan KŘEN, Conflicting Communities, p. 232.
35) Času se stał se týdeník. Masaryk wanted to switch to a daily, but Kaizl refused, citing the passive financial result.
36) Josef KAIZL, From My Life II, p. 545 ff.
URL : https://www.valka.cz/Kaizl-Josef-t36184#135008 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Devadesátá léta obecně


Počátek devadesátých let je ve znamení pokračujícího úpadku Národní strany 37), který vyvrcholil ve volbách do říšské rady. Volby proběhly 2. a 4. března38) 1891 a staročeši zvítězili pouze v táborské městské skupině a v českobudějovické obchodní a živnostenské komoře. Příčinou tak velkého propadu byla jistě situace kolem jednání o punktacích. „Punktace byly novým pokusem o česko-německé vyrovnání v Rakousku, dohodou s vídeňskou vládou, které znamenaly ústup od dosavadních českých národních požadavků.“39), ale „Většina českého národa vyjádřila s touto politikou nesouhlas odklonem od staročechů, jenž se projevil zřetelně v říšských volbách v roce 1891, v nichž staročeši utrpěli drtivou porážku.“40) Voličská veřejnost vsadila na mladočechy, jako na razantnější zastánce národních zájmů.

Mladočeši sice zvítězili s drtivou převahou v Čechách, ale na Moravě si uchovali své postavení staročeši 41), neboť jim zde konkurence teprve začala vznikat. Horší se jejich situace jevila v měřítku celého Předlitavska. Tvořili necelou jednu desetinu říšské rady, desetinu, která byla považována za neseriózní. Císař a významní politici je ostentativně ignorovali. Celkově byli izolovanou frakcí, která trpěla nejednotností, často neodborností a nekázní. Tyto nešvary byly následně s jistým úspěchem a zásluhou realistického křídla odstraněny a z Národní strany svobodomyslné se stala respektovaná strana, jež bude mít i zástupce ve vládě.

Vítězstvím mladočechů ale boj o punktace neskončil. Rozhodnutí o jejich přijetí či nepřijetí náleželo do kompetence českého zemského sněmu. Na něm mladočeši rozpoutali obstrukci a zabránili tak jejich přijetí. Vláda se proto pokusila prosadit nařízení administrativní cestou, což ještě více radikalizovalo českou veřejnost i politické elity. Češi byli v té době navíc značně posíleni velkým úspěchem Zemské jubilejní výstavy, na které mohl každý vidět, jakého pokroku dosáhla česká společnost. To vedlo k většímu národnímu sebevědomí a rozhodnější obraně vlastních zájmů. Češi ale stále zůstávali na prorakouské platformě na rozdíl od všeněmců, kteří začínají reálně uvažovat o proněmecké iredentě.

Situace v Praze měla daleko ke klidu. Často probíhaly různé pokrokářské bouře, které vyvrcholily o svatojánské pouti v roce 1893. Když se k tomu přidaly i akce sociálních demokratů na podporu všeobecného hlasovacího práva, došlo 12. září 1893 k vyhlášení výjimečného stavu nad Prahou a k procesu s vykonstruovaným, tzv. omladinářským spiknutím. Další komplikací byla demise Taaffeho vlády podaná po neúspěšném pokusu o změnu volebních řádů, když předtím došlo propadem staročechů v roce 1891 k rozpadu tzv. železného kruhu pravice. Nová vláda Windisgrätzova byla koalicí konzervativců a německých liberálů.

Vláda si ale stále více uvědomovala, že bude přijatelnější domluvit se s prorakouskými Čechy než s neloajálními všeněmci a tak došlo za vlády hraběte Badeniho o další pokus o smíření umožněný změnou mladočeské politiky. Kaizl prosadil na nymburském sjezdu v roce 1894 tzv. etapovou politiku, jež předpokládala spolupráci s vládou a účast na ní. Badeni zrušil výjimečný stav, odvolal neoblíbeného místodržícího Thuna a vydal jazyková nařízení z 5. dubna 1897, zavádějící češtinu jako vnitřní úřadovací jazyk do mnoha oblastí státní správy. Tak by logicky také došlo k nárůstu českých úředníků ve státní správě42). Němci proti tomu razantně protestovali, neboť se obávali ztráty privilegovaného postavení a odmítali se učit podle nich méněcenný jazyk. Nátlak byl tak velký, že Badeni podal demisi. Krach jazykových nařízení vyvolal velké protesty tentokráte na české straně a tak byla nová Gautschova vláda nucena vyhlásit v prosinci 1897 nad Prahou a okolím výjimečný stav.

Tzv. Gautschova jazyková nařízení, zavádějící češtinu do vnitřního úřadování jen v některých okresech, nevyhovovala ani jedné straně. Gautsch podal demisi a v březnu roku 1898 nastoupil Thunův kabinet, jehož ministrem financí byl JUDr. Josef Kaizl, a který se měl pokusit problém vyřešit. Řešením mělo být vytvoření pěti druhů pásem podle míry zastoupení jednotlivých zemských jazyků. Krach jednání o jazykové úpravě a trvalá německá obstrukce v říšské radě, která zablokovala parlamentní život v Předlitavsku, způsobily brzký pád Thunovy vlády na přelomu září a října 1899 a nástup normalizační vlády hraběte Clary-Aldringena.

Dobývání rozhodující pozice v mladočeské straně


Prof. JUDr. Josef Kaizl kandidoval na základě únorového 43) rozhodnutí mladočeského volebního výboru a sboru důvěrníků v městské skupině Karlín, Smíchov. V tomto obvodu bojoval o voliče proti stávajícímu staročeskému poslanci Karlu Hladíkovi a vůdci pražských Němců dr. Franzi Schmeykalovi. Ve svém volebním projevu k voličům osvětlil svoji činnost u staročechů a v realistické skupině, důvod vstupu do mladočeské strany, kritizoval punktace, předpověděl brzký konec dosavadního taaffovského vládního systému, bránil mladočeskou stranu proti nařčením z bláznovství a radikalismu, obhajoval státní právo: „Nám státní právo jest více než pouhou frází; nám jest heslem, pod kterým bojujeme za federalisaci říše, za politické a nacionální samobytí, pod kterým bojujeme proti centralismu, jenž germanisuje, jenž nás kulturně a hospodářsky zkracuje a dusí, jenž udržuje onu nepřirozenou a tíživou převahu Uher.“44), vyslovil se pro rovnoprávnost národů a pro občanské svobody, požadoval autonomii školské správy a výhodnější přerozdělení daní. Též se vyslovil pro regionální věci ve svém obvodu (stanice, přístavy).

Ve volbách získal 4. března 776 hlasů oproti 581 hlasům, které získal Hladík. Kaizl by proto v dobré náladě a již 6. března píše v dopise Karlu Kramářovi o výborné náladě v Praze: „Jest jako po obrození, nová doba rozbřeskuje se a ty staré stíny prchají … My ve středu pili u Pecolda jako houby, bylo nás 13 a 13 flašek šampaňského se vyprázdnilo.“45)

Po propadu staročechů ve volbách ztratila Taaffeho vláda oporu v tzv. železném kruhu pravice, neboť mladočeši byli vůči vládě v opozici. Taaffe sestavil vládu z Poláků, pravice a německé liberální levice, které byly poskytovány stále větší ústupky (např. propuštěn český ministr krajan bar. Albert Pražák). Taaffe deklaroval snahu provádět hlavně nepolitickou politiku, ale ve vládě panovaly příliš velké rozpory a svoji roli jistě sehrála Taaffeho nemoc. Pražákovo propuštění pobouřilo českou šlechtu. Ministerský předseda ji ujistil o opětovném obsazení úřadu, což ale pobouřilo německou levici, což mělo za následek odchod jejího zástupce hraběte Kuenburga z vlády. Neprošel ani pokus o opětovné rozšíření voličstva. Výsledkem bylo říjnové odročení říšské rady a demise vlády z 11. listopadu 1893. Tím skončila jedna dlouhá éra v předlitavských dějinách.

Mladočeši byli v letech 1891-1893 v důsledné opozici. Přes seběvědomí vstup na říšskou radu v dubnu roku 1891, bylo zřejmé, že k ziskům je daleko. Mladočeský klub představoval zhruba desetinu celé rady, mnohými byli považováni za politické blázny, neměli žádné styky s dvorem, nebyli ve shodě s konzervativní šlechtou a moravskými staročechy a navíc byla strana vnitřně nejednotná. Ve straně panovala shoda ohledně odporu vůči punktacím, ale horší to bylo v jiných otázkách. Někteří byli austroslavisty (realisté), jiní měli rusofilské názory (Vašatý a spol.). Část chtěla jít cestou rozbíjení ústředního parlamentu, část cestou vydobytí si přiměřené pozice po konci izolace. Toto nejsou zdaleka všechna problematická místa. Potíží byla i špatná kázeň ve straně. Zatímco realisté se snažili být věcnou, kritizující opozicí a celkově odmítali planý radikalismus, mnozí radikálové ve straně nedocházeli na zasedání klubu, nerespektovali jeho usnesení a jejich projevy nesly výrazné známky diletantismu. Kaizl si k tomu zaznamenal do deníku: „V klubu nálada nijaká: obecná netečnost, lenivost. 2-3 lidé pracují – s úspěchem, ostatní v jakési polodesperátní, poloapathické nečinnosti, ochotni k hulvátství a klukovině.“46) Jednostranný byl vliv Grégrových Národních Listů na stranický život, zatímco mladočeská strana neměla žádný mechanismus, kterým by ovlivňovala jejich obsah.

Mladočeši se v adresse, jejímž autorem byl Josef Kaizl,vyslovili proti nepolitické politice a žádali řešení i politických problémů. Žádali volební reformu, ochranu občanských svobod, národní rovnoprávnost, změnu ústavy ve prospěch autonomistických zásad, úpravu jazykových záležitostí, vysokou školu na Moravě a taktéž měli požadavky v hospodářské a kulturní oblasti. Mladočeši se také logicky postavili na odpor, když se ministr spravedlnosti Schönborn pokoušel prosadit některé části punktačních dohod administrativní cestou. Dokonce na něj podali žalobu a žádali zrušení jeho nařízení. Na českém zemském sněmu provedli 17. května 1893 technickou obstrukci. 12. září 1893 byl po předchozích nepokojích nad Prahou vyhlášen výjimečný stav a poté došlo k procesu s tzv. Omladinou. To byl konec vrcholu pokrokářského hnutí, s nímž mladočeši někdy spolupracovali. To na ně ale často vrhalo špatné světlo, neboť v rámci pokrokářských bouří docházelo i k protidynastickým a silně radikálním akcím.

V listopadu byla mladočechům nabídnuta určitá možnost k opuštění krajní opozice. Taaffe tehdy potřeboval hlasy ke schválení opozičního fondu. 30. listopadu 1892 došlo k jednáním mezi Kaizlem a Hohenwarthem. Ta dopadla bezvýsledně, neboť mladočeši by za změnu svého postoje neobdrželi žádnou kompenzaci. Bez této kompenzace neměla skupina kolem Kaizla, Eima, Masaryka a Kramáře žádnou šanci změnit mínění ostatních mladočechů ani české veřejnosti. Taaffe se ještě jednou pokusil získat mladočechy na svou stranu a to v říjnu 1893. Došlo i k nabídce účasti na vládě prostřednictvím Viktora von Fuchse. Překážkou ale byla nedemokratičnost a malé kompenzace a tak Kaizl Fuchsovu nabídku odmítl.

Dne 25. září 1893 vyvrcholily rozpory realistů a radikálů ve straně odchodem T. G. Masaryka ze strany a vzdáním se říšského i zemského poslaneckého mandátu. Šlo o výsledek dlouhodobějších sporů ohledně stranické politiky, stylu práce, vlivu Národních Listů apod. Přestože Masaryk přemlouval Kaizla a Kramáře k tomu, aby také odešli, rozhodli se oba zůstat a propracovat se postupně do vedení strany. To byl také jeden z důvodů, proč docházelo k rozporům mezi bývalými realisty, hlavně mezi Kaizlem a Masarykem.

JUDr. Josef Kaizl rozhodně nepatřil k té politicky neaktivní až apatické části mladočeského poslaneckého klubu. Byl členem a posléze i jednatelem parlamentární komise, pracoval v různých výborech (např. rozpočtový, valutový), v plénu přednášel návrhy zákonů, vznášel interpelace a přednášel řeči. Byl také zvolen konzervativními velkostatkáři do delegací, ale tohoto postu se vzdal. Kromě toho byl členem Sboru zemských důvěrníků Národní strany svobodomyslné, vedl různá mimoparlamentní jednání, psal do týdeníku Čas a brněnských Lidových Novin. Spoluredigoval a přispíval do revue Naše Doba. Měl různé přednášky (klub, Právnická jednota atd.), plnil profesorské povinnosti 47) (i když stále hůře) a nezapomínal ani na své voliče, jež na různých schůzích informoval o politickém dění ve Vídni. Na přelomu února a března 1892 zjišťoval společně s poslancem prof. Tilšerem v Liberci situaci místní menšiny48). Nejen politikou ale žil Josef Kaizl. V srpnu 1892 se zasnoubil v tyrolském Gossensassu se slečnou Kamillou Píšovou ze Správčic u Hradce Králové. V únoru 1893 následovala svatba. Bylo to oboustranně šťastné manželství, z něhož vzešla dvě děvčátka.

Po demisi Taaffeho vlády nastoupil kabinet knížete JUDr. Alfreda Windischgrätze, předchozího místopředsedy panské sněmovny. Šlo o vládu koaliční složenou z Poláků, německé levice a německých konzervativců. Kabinet vyhlásil, že jeho hlavním úkolem je provedení volební reformy. Jinak se chtěl zabývat jen státními nezbytnostmi a hospodářskými a finančními otázkami. Projednávání volební reformy se ale vleklo v důsledku rozdílných zájmů jednotlivých koaličních stran a docházelo také ke vzniku vnitřního napětí ve vládě. V říšské radě jednal o volební reformě volební výbor, který si za tímto účelem zřídil volební subkomitét. Ten předložil výsledek své práce až 20. května 1895 a ihned došlo k velké krizi. Nesnáze při jednání o reformě samozřejmě viděla opozice a také jich využila. Nutno připomenout, že i veřejnost volala po rozšíření volebního práva. Mladočeši se o tuto problematiku živě zajímali, což vyplývá i z toho, že demokratizace volebních řádů byla jednou z jejich programových zásad. Na jednání mladočechů měly také vliv události z Prahy. Sněmovna schválila výjimečný stav vyhlášený v Praze a roku 1894 ho odmítla zrušit. Nálady ve společnosti byly dalším faktorem, který držel mladočeské poslance v opozici.

Český klub nestál na revolučním či protidynastickém stanovisku, ale některé projevy jednotlivců ano. Josef Kaizl dokonce v dubnu 1894 přemýšlel o odchodu z parlamentární komise klubu po některých projevech Vašatého, Březnovského či Eduarda Grégra. Neučinil tak a dosáhl výrazné satisfakce. Tou byl výsledek schůze zemských a říšských poslanců 14. července 1894 v Nymburku.

Usnesení49) této schůze byla poté schválena v září téhož roku sborem zemských důvěrníků mladočeských. Kaizlovým cílem bylo vyjasnění programových i taktických stanovisek strany, vyjasnění vztahu k radikálně pokrokové mládeži, utužení stranické disciplíny, vymezení poměru k Národním Listům. Chtěl jasné rozhodnutí, že opoziční taktika není cíl, ale prostředek, jehož se lze za přijatelných podmínek vzdát. Jeho cílem bylo prosadit myšlenku, že není možné na vystoupení z opozice čekat, dokud nebude Čechům přiznáno státní právo, ale že je nutné dojít ke státnímu právu postupně – po etapách. Tato politika byla poté nazývána jako etapová. Nešlo tedy o velké korekce v programu jako spíše v taktice prosazení stávajících programových zásad.

Na nymburském sjezdu Kaizl tyto své záměry vesměs prosadil a stal se tak vítězem v souboji s radikálním křídlem. V usneseních bylo dokonce výslovně uvedeno, co je možno považovat za základy pro konstruktivní mladočeskou politiku. Šlo o kroky vlády směrem k státoprávnímu vyrovnání, k demokratizaci volebních řádů českých zemích a zavedení českého vnitřního úřadování ve státní správě a v soudnictví. Usnesení také požadovala důstojnost projevů, kázeň a urovnání vnitřního stranického života a zřeknutí se zodpovědnosti za akce radikálně pokrokové mládeže (část patřící mladočechům se musela podřídit programu a vedení strany). Napříště se neměla strana apriori stavět do opozice proti každé vládní předloze. Mělo se hledět nejenom na politický, ale také na věcný obsah vládních osnov. Nymburk tak znamenal rozhodný krok od planého radikalismu směrem k aktivní, zodpovědné politické činnosti.

Kaizl již jistě postupoval směrem k hlavní roli ve straně. Silně v té době pociťoval nedostatek v tom, že nemá vlastní veřejnou tribunu – vlastní noviny. Národní Listy byly soukromým Grégrovým listem a Čas měl malý okruh čtenářů a navíc zde již existoval značný názorový rozdíl. Částečnou náhradou bylo publikování článků v Revue du droit public et de la science politique a v oblíbené vídeňské Die Zeit. Toto mu ale nyní, když získal rozhodující vliv ve straně, nestačilo a tak Kaizl v létě 1895 přijal nabídku nakladatele Beauforta na spolupráci s novým deníkem České noviny. Kaizl na list získal rozhodující vliv, ale v srpnu přišel úřední zákaz a tím i konec Českých novin. K založení jiných novin již nedošlo.

Po zveřejnění výsledků jednání volebního výboru podal poslanec Kaizl tzv. pilný návrh na urychlené projednání otázky. Volební výbor i plénum sněmovny to zamítly. Výsledkem byl přechod opozice do systematické obstrukce, přičemž již od března 1895 probíhala skrytá obstrukce, vyvolaná podáním návrhu berní reformy ministrem von Plenerem a projevující se např. důsledným dodržováním jednacího řádu a podáváním mnoha pozměňovacích návrhů. Mladočeši chtěli bránit projednání berní reformy do podzimu, neboť to byl termín nutného projednání volební reformy. V čele obstrukce stáli poslanci Kaizl, Pacák a Brzorád. Kaizl byl obzvláště aktivní. Více než šedesátkrát se přihlásil o slovo a jeho projevy byly hodnotné i po věcné stránce. Některé projevy psal i ostatním stranickým kolegům.

Přestože se vláda chtěla vyhnout projednávání národnostních problémů, nevyhnula se této problematice. Kamenem úrazu bylo jednání o položce státního rozpočtu na zřízení slovanských poboček při německém gymnáziu ve štýrském Celji. Byl to slib daný již Taaffeho vládou, ale proti byli zásadně němečtí liberálové. Když byla tato záležitost kladně vyřízena v rozpočtovém výboru, vystoupila německá levice z vlády a to byl její konec.

Dne 20. června 1895 nastoupila nová prozatímní úřednická vláda dosavadního dolnorakouského místodržitele hraběte Ericha Kielmansegga. Jejím hlavním cílem bylo dokončit rozpočtová jednání, což se v červenci stalo, a připravit půdu pro novou vládu. Mladočeši zůstávali sice na opozičním stanovisku, ale upustili od obstrukce.

Počátkem října 1895 nastoupila nová vláda pod vedením polského hraběte Kazimíra Badeniho. Ten si po konzultacích s Körbrem, Biliňskim a Halbanem-Blumenstockem uvědomoval, že je nutné domluvit se s Čechy, což znamenalo především dohodu s mladočechy. Viděl, že represemi mladočeši spíše sílí, než aby slábli, jak si představoval místodržitel Thun.

Zdálo se, že nyní přišla pro mladočechy chvíle vhodná k obratu směrem k aktivní politice vůči vídeňské vládě. V říšské radě pronesl 13. prosince Josef Kaizl50) zásadní programový projev. Zdeněk Šolle to hodnotí: „Řeč byla symptomem obratu nejen v osobní Kaizlově situaci, ale i v celé mladočeské politice. Signalizovala konec českého státoprávního radikalismu a otevřeně formulovala požadavky jazykové rovnoprávnosti Čechů a Němců v českých zemích.“51) Je také jasným důkazem toho, že Kaizl podpořen výsledkem nymburského sjezdu stále více kontroloval situaci v mladočeské straně. V této situaci mu hodně pomohl vídeňský redaktor Národních Listů Gustav Eim, který měl mnoho styků ve Vídni a znal se i s Badenim. Byl to také Eim, kdo postupně přesvědčil právě Kaizla, že s novým kabinetem by se mělo dobře vycházet.

Tento obrat české politiky umožnilo samozřejmě jednání vlády. Badeni začal s Čechy jednat, byl zrušen výjimečný stav z roku 1893, byly uděleny amnestie, vláda se netajila záměrem provést volební reformu, což se také stane a v květnu 1896 bude uzákoněna pátá volební kurie. V únoru byl vyměněn neoblíbený český místodržící hrabě Thun hrabětem Coudenhovem (Kaizl se odvážil 9. prosince 1895 upozornit i císaře na dvorní hostině na nutnost změny na tomto postu). Badeni také Kaizlovi sdělil, že se chystá zavedení češtiny do vnitřního úřadování. To bylo provedeno v dubnu 189752) tzv. Badeniho jazykovými nařízeními. Kaizl se skoro stal i ministrem. Z toho sešlo, ale částečně ho mohlo utěšit, že byl jmenován řádným profesorem právnické fakulty. Tomu se snažili zabránit jeho staročeští kolegové profesoři Ott a Pražák.

V roce 1895 došlo k definitivnímu rozchodu Kaizla a Masaryka. V létě tohoto roku vydal profesor Masaryk spis Naše nynější krize, který byl kritikou české politiky, zejména pak mladočeské strany. Kaizl, který vyhrál nad radikálními členy strany v  Nymburku v minulém roce, se cítil dotčen a odpověděl spisem České myšlénky53). Toto dílo nemá takovou filosofickou hloubku jako spis Masarykův, ale je stručným vyjádřením a shrnutím ideových představ a programu českých liberálů devadesátých let. Kaizl v něm nesouhlasí s Masarykovou kritikou liberalismu a odmítá jeho pojetí humanity jako nerealistické54).

Zdálo by se, že Kaizl a jeho kolegové by mohli být spokojeni s vývojem situace. Jejich zásadní programové zásady a požadavky usnesení nymburského sjezdu se plnily nebo bylo přislíbeno jejich splnění. Situaci se ale komplikovala. V červnu 1896 došlo k definitivnímu rozpadu německé liberální levice. Strany, které ji nahradily, byly mnohem více nacionálně orientované. Šlo hlavně o Steinwenderovy lidovce a Schönererovy všeněmce. Narůstali i Luegerovi křesťanští sociálové. Výsledkem byly obrovské bouře a protesty německých poslanců. Cítili se být ohroženi. Češi zaznamenávali růst demografický, ekonomický, politický a kulturní. Čeští Němci se tak dostávali do defenzivní pozice. Chtěli uhájit svá privilegia. Každé zrovnoprávnění v jejich očích potvrzovalo český růst a ohrožovalo jejich ambice. 28. dubna přešli němečtí poslanci do obstrukce. Zasedání říšské rady bylo uzavřeno. Bouře se přenesly do ulic a hlavně v pohraničních okresech nabraly velice brutální formy. Docházelo k očišťování od českého živlu. To samozřejmě vyvolávalo bouře i na druhé straně. V polovině listopadu se začalo demonstrovat i ve Vídni. Vídeňské demonstrace „nakonec poděsily císaře, takže 28. 11. 1897 byla Badeniho vláda propuštěna a říšská rada odročena.“55) Kaizl si poznamenal: „Badeni podal demisi a přijata. Dojem zlý: couvání císaře před vídeňskými shluky a před parlamentárními násilnostmi.“56)

Rok 1897 je v jistém ohledu v Kaizlově životě důležitější z osobního než politického života. V polovině května totiž těžce onemocněl. Léčil se v Karlových Varech, ale přesto stále trpěl žaludečním katarem, žloutenkou, zimnicí a nespavostí. Celkově byl malátný a silně vyčerpaný. Pomohla mu až léčba v bavorském Traunsteinu. Další rekonvalescence probíhala ve Správčicích u příbuzných jeho manželky.

Pád Badeniho vlády byl i porážkou Kaizlovy mladočeské politiky. V Čechách panovalo z Badeniho pádu značné roztrpčení. Došlo i na bouře v ulicích a tak nová Gautschova vláda vyhlásila hned na počátku svého úřadování stanné právo. Šlo o další provizorní úřednickou vládu, jejímiž úkoly bylo obnovit rakousko-uherské vyrovnání a urovnat česko-německý vztah tak, aby byla alespoň obnovena parlamentní činnost sužovaná obstrukcí. Nakonec nedosáhla úspěchu ani v jedné otázce, přestože se například v otázce česko-německého vztahu snažila vycházet vstříc spíše Němcům. Z českých požadavků bylo prosazeno méně než sami označovali za minimum. Za ztráty v této oblasti měli být odškodněni změnami na místodržitelstvích, některými posty, moravskou technikou a obsazením ministerstva.

Josef Kaizl se účastnil velice aktivně vyjednávání o novém jazykovém uspořádání. Věřil, že dokáže prosadit české zájmy. O novém předsedovi vlády soudil, že: „... nedělá špatný dojem. Chce uspokojiti Němce, ale nám nechati plnou rovnoprávnost (parita).“57) Byl členem parlamentární komise mladočeské strany, která s Gautschem jednala. Když 7. prosince 1897 Němci odmítli jim nabízené propozice k jednání, sešel se Gautsch s Kaizlem. Ten mu sdělil, že tím končí co doposud vyjednáno, vláda i mladočeši navzájem bez závazků a že za čas se začne od znova58). Jeho nálada a myšlení v tomto čase dobře ukazuje dopis odeslaný z Vídně 7. prosince Václavu Škardovi: „Situace pro nás strašně těžká. Stojíme před obratem, jenž by nás mohl vrhnouti daleko nazad … rozpoutat v našich řadách na kolik let planý, neúrodný, slovný radikalism. My lavírovati musíme a postupovati tak, aby odium nezdaru nezůstalo na nás … Mě by se nechtělo zas do plné isolace a do tiché oposice.“59) Dále Škardovi píše, aby se nezoufalo tolik ze situace v Praze: „Demonstrace, tuhé demonstrace – á la bonheur, ale drancování atd. toho je přes míru. Neděste se náhlého práva … Pořádek zjednán býti musil … vojsko v Praze počínalo si nad míru něžně, kdežto ve Št. Hradci hned střílelo … přece nechceme občanskou válku … Utišujte mysli v Praze … Já myslím, že i naši lidé jsou rádi, že zjednán pokoj.“60) O tom, že prosazování změny principu v jazykové otázce bylo složité pro odpor radikálů svědčí mj. i tento zápis v Kaizlově deníku: „O možné změně jazykových nařízení … vedeny tuhé debaty v kolikerém zasedání výkonného výboru od 2. - 6. ledna … Fořt, Grégr a Podlipný nemají uší, aby rozuměli.“61) 7. ledna se Gautsch opět radil se zmocněnci výkonného výboru a výsledkem byl opatrný souhlas. Kaizl si zapisuje: „Závazků není, protože Gautsch sám říká, že nestojí o to, abychom přisvědčili a mu řekli, že opponovati nebudeme. Patrně kvůli Němcům nestojí o zjevný souhlas – jen o to stojí – aby se proto nevedla opozice á outrance.“ 21. ledna 1898 dr. Kaizl pronesl řeč na českém zemském sněmu, ve které hájil jazykovou rovnoprávnost a rovnocennost češtiny s němčinou. Mezitím pokračovala jednání o budoucí jazykové úpravě.

Své názory ohledně této problematiky shrnul v článku „Rovnoprávnost jazyková“ otištěném v České revui těsně před vydáním nových nařízení. Vlastně tak na ně připravil českou veřejnost. Snažil se ji přesvědčit, že není zásadní chybou přijmout řešení nabízené Gautschem místo principu dvojjazyčnosti. Byl to také Dr. Kaizl, kdo důvěrně Gautschovi sdělil, že minimem je zavedení nejen úřední, ale i služební řeči, okresy rozdělovat dle českých kritérií, jasná deklarace, že čeština je vnitřní i vnější jazyk a citlivé vymezení jazykově kvalifikovaného úředníka62). Ale Němci posíleni pádem Badeniho usilovali o úplné zrušení jakýchkoliv nařízení tohoto druhu, na rozdíl od Čechů, kteří se chovali vstřícně, přestože se jim ubíralo. 26. února 1898 dokonce opustili jednání českého zemského sněmu, kde chtěl Gautsch jazykovou problematiku řešit, neboť takovýto jazykový zákon podle něj tomuto orgánu příslušel. Na sněmu byla skutečně z iniciativy hraběte Buquoye vytvořena komise pro jazykové záležitosti. Do ní byl dr. Kaizl zvolen za kurii měst a průmyslových míst. Tak nedošlo k obnovení normálního provozu říšské rady a nemohlo dojít k obnovení vyrovnání. Gautsch podal proto demisi, ale ještě předtím vydal 5. 3. 1898 nařízení, která rozdělovala Čechy na tři (české, německé, smíšené) a Moravu na dvě (německé a smíšené) jazyková pásma. Princip dvojjazyčnosti tak byl z velké části nahrazen principem rozdělení dle jazyka. Podání se nevyřizovala dle jeho jazyka, ale podle jazyka okresu. V Gautschových nařízeních nebyly pasáže nařizující povinnou znalost obou jazyků, což nejvíce vadilo Němcům.

Na vrcholu – ministrem financí


Dne 7. 3. 1898 přijal císař demisi Gautschovy vlády. Tou dobou již JUDr. Josef Kaizl věděl, že bude v příští vládě ministrem. V dopise své ženě píše: „Včera tedy bylo všecko hotovo – jak mi hr. Fr. Thun pověděl. Po 9. hod. už jsem dostal císařův vlastnoruční list – byli jsme všichni, starý i nový kabinet v Panské ulici pohromadě. Večer jsem byl s Kramářem, Rezkem a bratrem Emanem v Chambre séparée v Riedhofu a častoval jsem je šampaňským.“63) Kaizl slavil, ale jistě si musel uvědomovat, že jeho pozice nebude lehká.

Dva dni poté jmenoval novou vládu hraběte Franze Thuna. Toho Thuna, který potlačoval radikálně pokrokové hnutí. Tato vláda byla dovršením Kaizlovy aktivní politiky. Stanul v ní na velice významném místě – byl ministrem financí. Vládu podporovaly všechny umírněné strany zastoupené v říšské radě (konzervativní i ústavověrní velkostatkáři, alpští klerikálové, haličští Poláci a mladočeši). Rovnováhou proti účasti Kaizla bylo křeslo ministra obchodu pro Baerenreithera z ústavověrného velkostatku, který ale svoji roli nesehrál, neboť Němci za ním nešli a byl tak říjnu 1898 nahrazen von Dipaulim z katolické strany lidové. Za Poláky seděl ve vládě ryt. Jędrzejowicz, za konzervativní velkostatek hr. Bylandt-Rheidt, za katolické lidovce sv. p. Kast. Kaizlovými dalšími kolegy byli von Ruber, Wittek a hr. Welsersheimb. Strany nebyly zastoupeny ve vládě přímo a podržely si volnost akce vůči vládě. Kaizl měl vstup do vlády schválen předsedy výkonného výboru a poslaneckého klubu.

Thun vystoupil 21. března 1898 v říšské radě s vládním programem. Přes obstrukci Schönererovců se poslanci dozvěděli, že: „Vláda pokládá opětné zřízení spořádaných parlamentních poměrů a pravidelného chodu zákonodárství za svůj první a nejdůležitější politický úkol, zvláště za nynějších okamžiků, kdy zájmy říše, její moc a její hospodářské posílení čekají naléhavě na parlamentní vyřízení dohodnutí s druhou polovicí říše64) a dostalo se jim ujištění, že: „Vláda, věrna dějinným podáním rakouské říše, bude při vedení veřejných záležitostí říditi se první zásadou, totiž zásadou spravedlnosti oproti všem kmenům a obyvatelům tohoto státu.“65)

Základní úkoly byly tedy stejné jako u předchozí vlády – urovnání česko-německých poměrů a obnovení vyrovnání s Uhry. Česko-německý spor chtěl Thun řešit místo dalších nařízení zákonem a zároveň chtěl dosáhnout oboustranné dohody na jeho znění. Za tímto účelem byla svolána konference. Na ní Thun předložil návrh na vytvoření pěti jazykových pásem (dvě jednojazyčná, dvě převážně jednojazyčná a smíšené). K dohodě ale nedošlo, neboť němečtí zástupci v podstatě odmítali spravedlivé jazykové vyrovnání. Strachovali se, že při každém dalším sčítání lidu budou ztrácet další a další území. Významným signálem ztráty důvěry Němců byl Baerenreitherův odchod z vlády v říjnu 1898, čímž vláda ztratila podporu i umírněných Němců (kromě alpských klerikálů). Dokladem postojů německých zástupců je tzv. Svatodušní program. Jasně dokládal přání zachovat privilegované postavení v Předlitavsku a nerespektoval tužby a práva českého národa.

Říšská rada byla v prakticky permanentní německé obstrukci, přestože byla několikrát odročena a znovu svolána. Když německá obstrukce opět ochromila parlament, byla říšská rada zase odročena, tentokráte až do konce trvání Thunovy vlády. Poté vládl kabinet pomocí nařízení vydávaných na základě paragrafu 14 rakouské ústavy. Ministr financí to viděl tak, že: „Jestliže nejhlavnější činitel v životě státním, to jest zastupitelstvo lidu, jest neschopen plodné práce, potom – mohu snad říci ke štěstí Rakouska – právě § 14 musí do boje. V jiných státech a parlamentech měly by podobné poměry následky mnohem povážlivější, a proto pravím, že jest štěstí pro nás, že § 14 existuje a že lze prováděti státní správu ústavně.“66) Po prvé byl použit § 14 v červnu 1898 při jednání o státním rozpočtu. Kaizl byl jako finanční ministr pro definitivní rozpočet spolu s většinou v kabinetě, ale nakonec převážilo Baerenreitherovo stanovisko, které bralo na zřetel vedle praktických hledisek i politický rozměr věci, neboť nechtěl ještě více snižovat roli parlamentu. Po roce, když se bude jednat o rozpočtu na další rok, bude tento postoj zastávat i dr. Kaizl. Paragrafu 14 bylo použito ve 29 případech, z čehož většina se týkala finanční oblasti.

V srpnu 1898 přednesl Kaizl Thunovi návrh, který by mohl pomoci při obnově parlamentní stability. Počítal s kombinací přímé a nepřímé volby do říšské rady. Ve všeobecné kurii by se hlasovalo přímo a v ostatních by se hlasovalo přes zemské sněmy. Počet poslanců by se snížil ze 425 na 303, z čehož 203 by bylo voleno prostřednictvím sněmů. Jistě to byl zajímavý návrh, Thun i František Josef I. ho uvážili, ale k provedení nedošlo. Obávali se, že by tento krok byl považován za velký ústupek Slovanům, vyvolal by velký odpor Němců a možná nesplnil očekávaný cíl. Návrh proto zapadl a zůstává tak dokladem Kaizlovy snahy řešit obtížnou politickou situaci.

Vláda projevila snahu naplnit Gautschova jazyková nařízení a je logické, že nejvíce si dal na vzorném provedení záležet právě Kaizl. Byl důsledný ve svém rezortu a i houževnatě se zasazoval o řádné provedení i v jiných ministerstvech a úřadech, v čemž mu kolegové většinově vycházeli vstříc. I němečtí kolegové dbali na dodržování Gautschových nařízení. V této činnosti mu v Praze sekundoval předseda mladočeského výkonného vývoru dr. Václav Škarda, který ho upozorňoval na místa, kde úpravy ještě nebyly provedeny. Sám ho k tomu nabádal dopisem z 2. dubna 98: „Prosím Vás, jen mi pište a žádejte, co a kdy chcete a nikdy se neostýchejte. Co mohu, udělám.“67) Kaizl nechal dodat českým obcím české kontovní knihy na výběr daní, zavedl českoněmecké nápisy na finančních úřadech v Praze, prosadil úpravy na c. k. zemském finančním ředitelství pro Čechy, nařídil tisknout směnečné blankety i v češtině, zavedl česká razítka pro novinářský kolek a ražbu českého kalendářního kolku na české kalendáře. „27. prosince r. 1898 vydal pro království české obšírný prováděcí výnos k nařízením Gautschovým pro finanční úřady v království českém, v němž dopodrobna a beze všech pochyb ve vnitřním, vnějším i služebním úřadování prováděl dle zásad Gautschova nařízení jazykovou rovnoprávnost.“68) Rovnoprávnost jazykovou rozšířil alespoň ve svém oboru i na Slezsko. Úpravy nejen zaváděl, ale i důsledně kontroloval. Podařilo se mu odstranit některé křivdy i na ministerstvu železnic, přestože toho se jazyková nařízení netýkala.

Jazykovou otázku chtěl řešit Thun na půdě parlamentu formou jazykového výboru. Tam měla být řešena obecně problematika jazykových poměrů a z tohoto výboru měly po širokém koncenzu vycházet příslušné zákony. Parlament ale tuto snahu vlády zablokoval. Němci chtěli nejprve zrušit jakákoliv nařízení a Poláci a Češi soudili, že problematika patří zemským soudům. Hledal tedy jinou cestu. V létě chtěl Thun začít jednat s Čechy a Němci o svém návrhu, aby výsledky mohly být vtěleny do císařského nařízení. Jeho řešení předpokládalo rozdělení území na pět jazykových pásem. Jazykově čisté pásmo obsahovalo méně jak 10 % menšinového obyvatelstva, převážně jednojazyčné pásmo mělo 10-25 % menšinového obyvatelstva. Pokud bylo obyvatel druhého jazyka více jak 25 %, jednalo se o pásmo smíšené. Hranice pásem by se mohly v čase měnit v závislosti na výsledcích posledního konaného sčítání lidu. Úřad, jehož působnost zahrnovala více soudních okresů, měl být: jazykově čistý, pokud by byly všechny soudní okresy jazykově čisté, převážně jednojazyčný, pokud by byl i jen jeden soudní okres převážně jednojazyčný a smíšený, pokud podobně jeden okres byl by smíšený nebo čistě jednojazyčný druhého jazyka. Snaha Thunova ale ztroskotala na neústupnosti a neochotě Němců při jednáních, které vedl v létě 1898. Na to logicky museli reagovat mladočeši a výkonný výbor strany rozhodl o podmínkách, bez jejichž splnění znamená vyhlášení úprav paragrafem 14 přechod do obstrukce. Na jaře 1899 došlo k dalšímu pokusu o jednání. Thun více rozpracoval své jazykové návrhy (např. detailnější předpisy pro úřady apod.). V jednáních ho velice podporoval dr. Kaizl, který: „... více byl nadšen provisorním zákonem, který mohl být změněn jen většinou na říšské radě, nežli provisorním nařízením.“69) Pokus ale zkrachoval na stejných překážkách jako předchozí. Němci odmítali jednání a Češi poté odmítli řešení říšským namísto zemským zákonem. Thun nedokázal přesvědčit Němce a Kaizl nedokázal dostatečně ovlivnit Čechy.

JUDr. Josef Kaizl se jako ministr financí zasloužil o vydatné posílení svého úřadů českými úředníky. Viděl, že nedostatek národnostně spolehlivých lidí způsobuje pomalé či zmatečné plnění jazykových nařízení. České úředníky se proto, často s úspěchem, snažil prosadit i na jiných ministerstvech a jim příslušných úřadech. Méně úspěšný byl na Moravě, neboť tam neznal tolik lidí jako v Čechách a neměl tam tak vydatného pomocníka jako Škardu v Čechách.

Neméně důležitým úkolem vlády bylo dojednání rakousko-uherského vyrovnání. Největší práce na tomto díle připadla přirozeně na ministra financí – na dr. Kaizla. Ostatně byl na to dobře teoreticky připraven. Hned 20. dubna 1898 předložil říšské radě 23 předloh zákonů, kterými se upravovaly vzájemné styky mezi oběma polovicemi říše (celní, berní, bankovní, valutový a obchodní). K jejich projednávání kvůli německé obstrukci nedošlo. Situace ale byla naléhavá kvůli opozičním náladám v Uhrách. Vyrovnávací porady začaly 6. srpna 1898 a jedním z účastníků byl z titulu svého postu i Josef Kaizl. Kaizl v nich bránil zájmy Předlitavska oproti nárokům uherských zástupců. Vypracoval po schůzkách s uherskými představiteli protinávrhy pro kabinet. 11. srpna je dokončil, ministerská rada je schválila a Kaizl je poté 15. srpna osobně předložil v Išlu císaři. Konstatoval v nich, že udržení hospodářské jednoty je nezbytné pro zachování politické jednoty říše. Císař se zúčastnil 30. srpna 1898 osobně společné konference, která došla k dohodě. Kaizl v ní zaznamenal několik úspěchů. V Uhrách ale došlo ke změně vlády a Bánffy byl nahrazen Széllem. Ten předložil jiný návrh, který prohluboval rozdíly. Kaizl tento návrh odmítl a v tomto smyslu varoval panovníka v osobních audiencích ve dnech 13. a 17. února 1899. Pro neprůchodnost došlo tak opět na provizoria a v květnu 1899 začala jednání o nových úmluvách. Po dramatických jednáních došlo počátkem července ke shodě. Provedeny byly zákonem. V Uhrách je přijal sněm a v Předlitavsku byly kvůli obstrukci provedeny dvěmi císařskými nařízeními z července a září 1899.

Při jednáních kvotových deputací, které byly započaty v říjnu 1899, trval Kaizl na výhodnějším poměru 62:38 i přes houževnatý odpor uherských zástupců. Na pokyn panovníka ale trochu slevil. Celkově lze říci, že v jednáních přes některé dílčí a jistě důležité zisky nebyly v úplnosti uhájeny zájmy předlitavské a vše tedy stále postupně postupovalo směrem ke stále větší rozluce.

Jako ministr financí podal sněmovně návrhy na dva státní rozpočty. Ten první byl vlastně jen úpravou toho, co připravil jeho předchůdce Biliňski. Ohlásil také potřebu zvýšení nepřímých daní k úhradě justiční reformy, zvýšení platů úředníků, sanování zemských financí. Dále k úhradě sociálně politických akcí a zvýšených potřeb armády a námořnictva. Rozpočet na rok 1899 již byl skutečně jím sestavený. Do říšské rady jej předložil 6. prosince 1898. Oproti předchozímu vzrostly v něm výdaje i příjmy. K nárůstu došlo hlavně zvýšením platů státních úředníků. Myslel i na Čechy a Moravu. Přibyly např. položky na střední školy v Prostějově, Poličce a Mladé Boleslavi a položka na moravskou techniku. Zvýšil dotace na regulaci Vltavy a stavbu silnic. Zařídil peníze na restauraci vlašského dvora v Kutné Hoře. Zvýšil počet možných profesur na pražské univerzitě. Umožnil stavby nových státních budov v Karlíně a Smíchově, zdvojkolejnění některých tratí. Navýšil počet úředníků zajišťujících veřejnou službu v Čechách. Zasloužil se tedy o velké posílení českého živlu po ekonomické stránce. Chtěl mít rozpočty schválené parlamentem. Apeloval na poslance, aby se nevzdávali práva kontroly, ale nakonec stejně musel rozpočty vykonat pomocí § 14.

V čase svého ministrování se musel také zabývat sanací zemských financí, neboť některé zemské ústavy stály prakticky před krachem. Kaizl navrhl převádět na země cca. 30 % výnosu konzumních dávek (pro Čechy to např. znamenalo 4, 5 miliónu zlatých z piva a necelé 2 milióny zlatých z kořalky)70). Tento mechanismus měl zemím přinést dostatečné množství příjmů a zároveň kalkuloval s tím, že pro lidi bude morálně přijatelnější zvýšení zemských daní než státních. Provedení tohoto plánu bylo ale zmařeno pádem vlády.

Během jeho ministrování došlo také ke zvýšení cukerní daně. Kaizl původně předpokládal zrušení zastaralých dávek – kalendářního a novinového kolku a erárních a převozních mýt. Ty měly být nahrazeny právě daní z cukru. Ta měla přinést větší příjmy a z nich hradily by se zvýšené rozpočtové nároky. Cukerní daň byla skutečně zavedena, ale staré dávky zrušeny nebyly. Stalo se tak z důvodu takticko-politického. Vláda a císař nechtěli, aby bylo příliš mnoho věcí řešeno 14. paragrafem. Nechtěli dávat opozici stále více důvodů pro protivládní agitaci. Sociální dopad zavedení nové daně byl alespoň částečně zmírněn Kaizlovým návrhem na zvýšení platů aktivních státních sluhů v kategorii služební personál.

Poměr strany mladočeské vůči jejímu ministru a vlastně vůči celé vládě nebyl jednotný. Část představitelů chápala důležitost účasti na vládě, snahu po zachování pravice a nutnost rozumného chování a vystupování v době silného německého tlaku. Viděli, že je možno touto cestou pro svůj národ mnoho získat. Většina strany ale takto neuvažovala a s vládou se nikdy neztotožnila. Vyhlášena byla politika volné ruky vůči vládě. Postoj strany nakonec nebyl ani provládní ani protivládní. Místo aby podporovali svého zástupce ve vládě (navíc na tak významném místě), spíše jeho pozici oslabovali. Kaizl se, jak bylo zvykem, vzdal po svém jmenování mandátu a nechal se zvolit znovu, aby mu tak i voliči potvrdili správnost jeho kroku. Mnozí spolustraníci mu při tomto spíše škodili než pomáhali, ale on přesto jasně zvítězil. Stal se také opětovně členem poslaneckého klubu, ale jeho postavení se nezlepšilo. Tobolka o mladočeské straně soudí: „... pro aktivní činnost politickou, v tom okamžiku, kdy Kaizl byl povolán do kabinetu a kdy strana mladočeská viditělně opustila stanovisko opposiční, nebyla připravena, lpěla v starých předsudcích z bojů volebních, nedovedla se přes ně dostati k té politické taktice, která byla prospěchem národa.“71) Kaizl musel vynakládat obrovské úsilí, aby stranu alespoň částečně přesvědčil o svých krocích a o prospěšnosti celého projektu. Svoji situaci hodnotil v dopise Škardovi takto: „Věřte, že býti českým ministrem je šeredná misse. My pořád děláme tu dvoustrannou politiku.“

Pád Thunovy vlády, pád Josefa Kaizla


Situace vlády se začala stále více zhoršovat. K problémům s domácími Němci přibyly problémy s Německem, které podporovalo rakouské a české Němce a vykonávalo nátlak na vládu. Ke konci roku 1898 došlo dokonce k vypovídání rakouských občanů z práce v Německu. Když Německo své kroky stupňovalo, pohrozil Thun protiopatřeními. To ale zatrhli císař a ministr zahraničí s ohledem na zahraničněpolitické zájmy. Vláda byla navíc neoblíbena u širších vrstev kvůli výše zmíněnému zavedení cukerní daně. Vláda nakonec padla kvůli ohledům na dvojspolkového partnera. Thun i vyrovnání s Čechy bylo obětováno v zájmu usmíření s Němci.

Kaizlovo působení můžeme dle mého názoru považovat za spíše úspěšné. Sice se mu nepovedlo prosadit vše, co měl v plánu, a nedokázal přesvědčit své spolustraníky o správnosti svého jednání. Na druhou stranu ale jako ministr prosadil mnoho českých úředníků do význačných pozic a zasadil se o investice do českého hospodářství, což není sice investice na první pohled viditelná, ale je jistě velmi důležitá a má navíc časem hmatatelné výsledky. Za účast na splavňování Labe dostane se mu po odchodu z fukce mnohých uznání a čestných občanství.

Pro Kaizlovo smýšlení z doby konce Thunova kabinetu je příznačný dopis Škardovi z 1. října 1899. V něm mu píše: „O věcech, které se staly a chystají, víte z novin a od kollegů a nemusím o nich psáti. Mně jde o budoucnost. Dostali jsme ránu, musíme se sebrati a pracovati dále. Dělejme praktickou politiku.“72) O konci Thunovy vlády píše Adolf Srb: „Než stalo se rozhodnutí, uveřejněny ještě v úředním listě vídeňském všechny zbytky vyrovnávacích předloh a nařízeno částečné aktivování české techniky v Brně. To byly poslední činy ministerstva Thunova.“73)

Po Thunově demisi nastoupila 2. října 1899 prozatímní vláda hraběte Manfreda Clary-Aldringena. Vláda prohlásila, že je neutrální a že chce zjednat normální parlamentní poměry. Jejím hlavním počinem bylo zrušení Gautschových jazykových nařízení a jazykových úprav z doby Thunova kabinetu. To se stalo 14. října 1899. Češi byli od počátku v rozhodné opozici, ale ještě ne obstrukci. Čeští politici si uvědomovali, že jejich obstrukce nebude tak účinná, neboť nebude mít podporu ze zahraničí ani ve vídeňských ulicích. Důsledný postup vlády při rušení vnitřního úřadování ale české poslance do obstrukce přivedl. Nepomohlo ani naléhání ostatních pravicových stran, vlády a ani císaře. Dr. Kaizl s obstrukcí proti této vládě souhlasil. V dopise Pacákovi z 30. října 1899 píše ohledně projednávání zákona o platech státních sluhů: „Tu by se hned při I. čtení měla debata zkomplikovati a obtížiti … debata by se táhla krásně...74) Mladočeši prováděli obstrukci sami. Konzervativní velkostatek s nimi sympatizoval, ale k obstrukci se nepřipojil. Tato mladočeská obstrukce nebyla absolutní, protože v zájmu udržení pravice čeští politici v některých otázkách od obstrukce ustoupili.


- -------------------------
37) Významným signálem byl propad ve volbách do českého zemského sněmu roku 1889.
38) 2. 3. ve venkovských obcích a 4. 3. ve městech.
39) Minulost našeho státu v dokumentech, Praha 1971, s. 310.
40) Tamtéž, s. 310.
41) Udrželi všech deset mandátů.
42) Předpokládala se bilingvnost úředníků, což bylo výhodnější pro Čechy.
43) 21. února 1891.
44) Josef KAIZL, Z mého života III./1. Vydal Z. V. Tobolka, Praha 1914, s. 26.
45) Tamtéž, s. 31an.
46) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 129.
47) Pro účast na 2. sjezdu pokrokářů, na kterém byl jako zástupce mladočechů, byl málem stíhán akadem. senátem.
48) V Liberci došlo k fyzickému napadání českého obyvatelstva německou většinou.
49) Adolf SRB, Politické dějiny národa českého. Od roku 1861 až do nastoupení ministerstva Badenova r. 1895, Praha 1899, s. 907-910.
50) Kaizl byl od listopadu 1895 i zemským poslancem. Zvolen byl za Smíchov.
51) Zdeněk ŠOLLE, Století české politiky. Počátky moderní české politiky od Palackého a Havlíčka až po realisty Kaizla, Kramáře a Masaryka, Praha 1998, s. 149an.
52) 5. dubna pro Čechy, 22. dubna pro Moravu.
53) Josef KAIZL, České myšlénky, Praha 1896
54) Více viz. např. Otto URBAN, Česká společnost, s. 444-446.
55) Zdeněk ŠOLLE, Století české politiky, s. 161.
56) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 667.
57) Kaizl KAIZL, Z mého života III./1., s. 686.
58) Tamtéž, s. 689.
59) Tamtéž, s. 689an.
60) Tamtéž, s. 690an.
61) Tamtéž, s. 694an.
62) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 681.
63) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 775.
64) Adolf SRB, Politické dějiny, s. 429.
65) Tamtéž, s. 429.
66) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 734-735.
67) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 779.
68) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 741.
69) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 750.
70) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 765.
71) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 768.
72) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 913.
73) Adolf SRB, Politické dějiny, s. 547.
74) Josef KAIZL, Z mého života III./1., s. 922.
URL : https://www.valka.cz/Kaizl-Josef-t36184#135263 Version : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Zhodnocení


Kaizl byl stále aktivním politikem. Vyjadřoval se k veřejným záležitostem a rozhodně nesložil zbraně. V roce 1901 byl znovu zvolen v karlínském okrsku do říšské rady a chystal se na další politickou práci. Tyto plány ale nedošly naplnění, neboť 19. srpna 1901 JUDr. Josef Kaizl v Myslkovicích zemřel. Zhruba v té době také zvoní umíráček mladočeskému vedení české politiky. V Praze se konal okázalý pohřeb a poté bylo jeho tělo pohřbeno ve Volyni. V tomto městě byla také na stěně jeho rodného domu roku 1912 odhalena busta na jeho počest.

Dle mého názoru si Kaizl takovou úctu zasloužil. Na vrcholu své politické dráhy vedl aktivní politiku, která měla býti jeho cestou za spravedlivé Rakousko. Předlitavsko si představoval jako spravedlivé pro všechny jeho občany a národy. Dokázal prohlédnout nereálnost lpění na státoprávních otázkách a směřoval svou politiku k reálným ziskům. Státní právo sice neodepsal, ale viděl naléhavější potřeby. Nejdůležitější se mu jevilo vyřešení česko-německého sporu v českých zemích. Základ viděl v rozumných jazykových poměrech, kdy by byla naplněny česká práva a tužby a zároveň ochráněna práva českých Němců tak, aby se nemuseli strachovat majorizace. Z toho vyplývá, že nebyl žádný radikál ale realista. Přál si spolupráci obou národů ku prospěchu celé monarchie. Dokázal spojit rakouské občanství s českým vlastenectvím, i když samozřejmě viděl, že situace má k dokonalosti daleko. Je bohužel smutné, že doba příliš nepřála umírněným, rozumným a rozumný kompromis hledajícím lidem jako byl právě Kaizl.

Byl loajálním ministrem, ale přitom nezapomínal na zájmy svého národa. Dokázal spojit vzornou službu státu s prosazováním národních zájmů. Bohužel nenašel odpovídající podporu ani ve vlastní straně. Přesto dokázal mnohé. Jeho snahy o reálnou, národnostně spravedlivou a spolupráci mezi národy podporující politiku mají svůj význam i pro dnešní dobu. Kaizlova osobnost tak jistě zaslouží připomenutí.

Nekrolog


Na závěr své práce uvádím nekrolog vídeňských Dělnických listů, který byl jednou z rozluček s politikem velkého formátu a myslím si, že bude zajímavým zakončením této stručné práce o životě jednoho významného českého politika:

Mrtvola dra Kaizla převežena byla ze Soběslavi do Prahy zvláštním vlakem, který z nařízení místodržitelství provázel okresní hejtman z Tábora. Vlakem tím přijela do Prahy také rodina zesnulého. Mrtvola z Frant. nádraží dovežena do ústavu české patologické anatomie a tam balsamována. Po dokončeném balsamování byla provedena sekce, při níž potvrzena diagnosa ošetřujících lékařů, která zněla na těžkou chorobu jaterní a žlučové kamínky s hnisáním. Veškeré orgány byly konservovány parfumováním a opět vloženy do vonných objymadel.

Na to byl zesnulý oblečen v ministerskou uniformu a uložen do skvostné rakve. Včera dopoledne převežen do karlínského kostela a vystaven na nádherném katafalku. Odpoledne byla mrtvola za přítomnosti rodiny, přátel, dvou ministrů, mnoha zástupců úřadů a deputací měst v karlínském kostele (vykropena). Sbor “Národního Divadla“ pěl chorál. Na to rakev uložena do vozu, kol něhož kráčeli Sokolové s rapíry. Průvod za účasti četných sokolských jednot a spolků ubíral se pražskými ulicemi na Vyšehrad.Veškeré ulice, kudy se průvod bral, byly osvětleny a zvědavými přeplněny. Na Vyšehradě pak nad rakví mluvil předseda výkonné rady strany mladočeské doktor Škarda. Ve své řeči jmenoval zemřelého krásou národa pro jeho způsobilost poslaneckou a státnickou. Zemřelý nikdy nelichotil massám lidu a měl zmužilost zastupovati své přesvědčení dolů i nahoru. Smrtí Kaizlovou nastala národu ztráta nenahraditelná, která se dá zmenšit jen tím, když spěti budeme za jeho ideály. Řečník a po něm účastníci pohřbu provolali zemřelému slávu. Po 7 hodině večer rozcházeli se účastníci z památného místa.“75)


- -------------------------
75) ANM Praha, karton 10, Pozůstalost, nekrolog Pohřeb dra Kaizla v Dělnických listech, Vídeň, 22. srpna 1901.
URL : https://www.valka.cz/Kaizl-Josef-t36184#135558 Version : 0

Diskuse

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Tak to jste nasadil laťku nedohledně vysoko - víc už ze sebe nevypravím #Shocked #Shocked #Shocked Embarassed Embarassed Embarassed
URL : https://www.valka.cz/Kaizl-Josef-t36184#135563 Version : 0
Discussion post Fact post
Attachments

Join us

We believe that there are people with different interests and experiences who could contribute their knowledge and ideas. If you love military history and have experience in historical research, writing articles, editing text, moderating, creating images, graphics or videos, or simply have a desire to contribute to our unique system, you can join us and help us create content that will be interesting and beneficial to other readers.

Find out more