Alexandr II.

Alexandr II. byl nejstarší syn cara Mikuláše I. a Alexandry Fjodorovny (vl. jménem Frederika Luisa Charlotta Vilhelmina), pruské princezny. Jako následníkovi trůnu se mu dostalo náležitého vzdělání. Měl prokonstituční smýšlení a o následnictví po svém otci příliš nestál, nicméně po jeho náhlé smrti v závěru krymské války byl postaven před hotovou věc.

1. února 1856 svolal do Zimního paláce představitele carského poradního sboru a položil jim jedinou otázku: „Pokračovat ve válce?“ Všichni mu odpověděli záporně. 18. března 1856 podepsal car pařížskou mírovou smlouvu, podle které Rusko vrátilo Turecku některá území v Zakavkazsku, Moldávii, ústí Dunaje a jižní Besarábii. Rusko ztratilo právo na černomořskou flotilu, a to až do roku 1871.

Hned poté začal car Alexandr II. s hlubokou analýzou příčin porážky v Krymské válce a dospěl k jednoznačnému závěru – politická ztrouchnivělost systému a z toho vyplývající hospodářská a technologická zaostalost Ruska. Rusko například nemělo ani dostatek železnic pro přesun vojsk a proviantu, což způsobilo, že padl Sevastopol.

19. února 1861 vydal car Manifest o zrušení nevolnictví. Miliony nevolníků se staly svobodnými lidmi, kteří se mohli stěhovat volně za prací do měst, podnikat a vlastnit půdu! Po vyhlášení manifestu byl car nazýván „Osvoboditelem“.

1. února 1864 zahájil car boj s centralizmem a vládou byrokracie, když vydal Výnos o guberniích a zemských zřízeních, kterým se do pravomoci zvolených zástupců měst a gubernií převádělo školství, zdravotnictví a místní doprava.

20. listopadu toho roku pak začala hluboká reforma soudnictví, které bylo učiněno zcela nezávislým na státní moci a policii. Od této chvíle nesměla být obhajoba součástí obžaloby, jak tomu bylo za panování Alexandrova otce, kdy tajná policie byla všemocná.

Car Alexandr II. zřídil Národní banku, založil Společnost pro železniční dopravu a výstavbu železnic, Ruskou telegrafní společnost a v květnu 1879 začala v Rusku vyrábět elektřinu první elektrárna.

V roce 1860 car získal od Číny Amursko a Ussurijskou oblast, od Japonska o něco později i Kurily a Sachalin. Roku 1864 byla konečně ukončena dlouhá válka v Čečně a Dagestánu, když čečenský imám Šamil přikázal svým bojovníkům složit zbraně. V témže roce byla k Rusku připojena střední Asie a tak se z Ruska, po porážce Jihu v americké občanské válce, stala nová bavlnářská velmoc.

Rozvoj demokratických reforem pozastavilo pouze nové polské povstání v roce 1863, které car potlačil silou s pomocí kozáků, čímž vyvolal značnou nevoli mezinárodní veřejnosti. Zatímco Poláci tak zůstávali pod ruskou nadvládou, snažil se nyní Alexandr o osvobození jiných Slovanů z nadvlády Osmanské říše. Jeho snahou bylo vytvořit slovanskou říši pod jeho vedením, této myšlence se říkalo – panslavismus.

V roce 1878 došlo k další válce s Tureckem, pro kterou si car Alexandr II., na rozdíl od svého otce, zajistil neutralitu Německa a Rakousko-Uherska. Boje se odehrály převážně na území Bulharska, které vítězstvím Ruska získalo autonomii. Podle mírové smlouvy podepsané v San Štefanu se Rumunsko, Srbsko a Černá Hora staly nezávislými státy. Západní mocnosti však výsledky sanštefanského míru neuznávaly, proto se Rusko na čas dostalo do mezinárodní izolace.

Reformy provedené Alexandrem II. znamenaly pro Rusko dosud v jeho historii nepoznanou svobodu, což ovšem mělo i svůj rub, a to v nebývalém růstu terorismu. Jen na cara bylo v tomto období spácháno šest atentátů! Při sedmém, zorganizovaném teroristickou organizací „Narodnaja volja“ (odtud narodnici) 1. března 1881 byla na carův kočár vržena bomba a car byl těžce raněn. Následkům svého zranění podlehl.

ru.wikipedia.org