Douglas TBD-1 Devastator

Douglas TBD-1 Devastator

Historie:
V polovině roku 1934 americké námořní letectvo vypsalo soutěž na nový torpédový letoun, který měl na palubách letadlových lodí nahradit zastarávající dvouplošníky Martin BM-2 a Great Lakes TG-2. US Navy požadovalo letoun, který by byl schopen provádět jak torpédový útok, tak i klasické bombardování.

Na toto zadání odpověděla továrna Great Lakes dvojplošníkem XTBG-1, tento výrobce byl těsně před úpadkem a neměl ani peníze na vývoj skutečně moderního stroje, a tak pouze na svůj letoun nainstaloval zatahovací podvozek. Dalším letounem v soutěži byl dvoumotorový plovákový letoun Hall XPTBH-1 a konečně vítězné dílo Douglasova konstruktéra E. H. Heinemanna, celokovový jednoplošník XTBD-1.

První prototyp XTBD-1 vzlétl 15. dubna 1935 na základně Clover Fieldu, zkoušky se konaly Anacostii a v Norfolku a od pátého prosince také na palubě letadlové lodi USS Lexington. Letoun zde během tohoto měsíce provedl třináct vzletů a přistání, koncem měsíce se vrátil do továrny k odstranění zjištěných nedostatků. Nejviditelnější změnou byl vypouklejší kryt kabiny, který osádce umožňoval lepší výhled a vyšší SOP. 16. ledna 1936 přijat typově přijat do výzbroje amerického námořního letectva a dne 3. února 1936 byla sjednána objednávka na 114 letadel. Prototyp zůstal ve vlastnictví továrny a byl do roku 1943 používán k testům.

První sériový letoun vzlétl 25. června 1937, všechny sériové stroje byly poháněny motorem Pratt & Whitney R-1830-64 (prototyp byl poháněn motorem Pratt & Whitney R-1830-60). První jednotkou, která dostala do své výzbroje Devastator (což bylo bojové jméno), byla jednotka VT-3 na palubě USS Saratoga (7. 10. 1937). V roce 1938 sloužily Devastatory na palubách letadlových lodí USS Lexington, USS Saratoga, USS Ranger, USS Wasp, USS Hornet, USS Yorktown a USS Enterprise. Zařazením těchto letadel do výzbroje letadlových lodí byl jistě krok správným směrem a oproti dosud používaným dvouplošníkům to znamenalo velké posílení námořního letectva. Přechod od dvouplošníků k jednoplošníkům se neobešel, tak jako jinde, beze ztrát a tak koncem roku 1938 US Navy doobjednala dalších 15 letadel, které doplnily operační stav.

Velkou chybou amerického námořnictva bylo, že se nepostaralo o další vývoj tohoto letounu, nebo o jeho včasnou výkonnější náhradu. Devastatorům se potom stalo totéž, co mnoha japonským letounům z tohoto období - vyhovoval svými vlastnostmi a výkony pouze předválečné době. Devastatory vypadaly bojechtivě, jejich fotografie se objevovaly v novinách a časopisech, byly poměrně dobře ovladatelné a obratné, ale podvěšené torpédo snížilo maximální rychlost o 30 km/h, což z Devastatora udělalo velmi snadný cíl pro stíhače i protiletadlové dělostřelce. V tomto ohledu byli Japonci mnohem pružnější, když v roce 1939 zařadili do výroby novou a především výkonnější verzi svého torpédového bombardéru B5N2 Kate. US Navy nevěnovalo žádnou pozornost holandskému požadavku, Holanďané projevili zájem o Devastatory pro holandské letectvo, ale požadovali montáž výkonnějších devítiválcových motorů Wright GR-1820-G105A. Po porážce Holandska z objednávky sešlo.

Další velkou nevýhodou amerických Devastatorů oproti japonským bombardérům Kate bylo americké letecké torpédo Bliss-Leavitt Mark XIII. Tento typ torpéda byl špatný ve všech ohledech, malá rychlost umožňovala nepřátelským lodím provedení úhybného manévru, torpéda měla malý akční rádius a zanechávala za sebou zřetelnou a lehce viditelnou stopu, po odhození často opsala velký oblouk "bezpečně" se vyhnula cíli a neškodně se potopila. Shoz torpéda se prováděl maximálně z výšky 30 m a při maximální rychlosti do 190 km/h. Musíme si uvědomit, že pilot musel takto letět několik set metrů, aby zamířil celým letounem na cíl, potom se z něj stal takřka ideální cíl pro každého protiletadlového dělostřelce. Pokud tedy torpédo zamířil a odhodil, cílová loď se torpédu nevyhnula, a torpédo směřovalo k cíli, byla velká šance, že cíl podpluje nebo při nárazu selže detonátor. Pravým opakem byla japonská "Dlouhá kopí" torpéda typ 91, která byla spolehlivá, měla velký dosah a velkou rychlost, jejich stopa byla velmi nezřetelná, díky vstřebávání plynu do vody. Jeden příklad za všechny - při útoku na Salmaua na Nové Guineji dne 10. 3. 1942 Devastatory zničily jednu nákladní loď, shodily však 23 torpéda, která dílem nevybuchla a dílem minula cíl.

Počátkem druhé světové války v Tichomoří byly Devastatory na palubách sedmi letadlových lodí v počtu 69 letadel. Piloti Devastatorů se odhodlaně pustili do boje proti Japoncům. První akcí byl útok proti Marshallovým a Gilbertovým ostrovům dne 1. února 1942, útoku se účastnily letouny z USS Enterprise a USS Yorktown. 24. února USS Enterprise zaútočila na Japonci právě obsazený ostrov Wake. 10. března 1942 Devastatory USS Yorktown a USS Lexington útočí na zařízení a lodě na základnách v Lae a Salamaua, svrženo 23 torpéd, z nichž většina selhala. V květnu následuje bitva v Korálovém moři, zde se osádky Devastatorů podílely na potopení letadlové lodi Shoho a konečně v červnu došlo k bitvě o Midway. Zde byly ztráty přímo katastrofální a výsledky žádné, krom toho, že stíhací Zera z ochrany letadlových lodí musela doplnit palivo a munici, a to v tom nejnevhodnějším okamžiku. Naposledy Devastatory zasáhly do bojů 6. června 1942, tehdy se účastnily akce proti těžkým křižníkům Mikuma a Mogami. V srpnu roku 1942 vzlétaly k z paluby USS Ranger k hlídkovým letům v Karibiku.

Musím se ještě zmínit o zásadní úpravě Devastatoru na plovákový letoun (druhá fotografie od admina). Úprava byla označena TBD-1A, kolový podvozek byl odstraněn a pod trup byly namontovány dva celokovové plováky. Letoun měl operovat z přístavišť a ze zátok na tichomořských ostrovech. Již tak malá rychlost poklesla o 30 km/h. Námořnictvo další vývoj zrušilo a letoun byl používán k dalšímu neúspěšnému vývoji torpéda Bliss-Leavitt Mark XIII.

Po bitvě u Midway skončila půlroční válečná role tohoto torpédového bombardéru, zbývající Devastatory byly postupně vyřazeny z operační služby a převedeny k výcviku. V této roli se udržely až do roku 1944.