Golikov, Filipp Ivanovič

Golikov, Filip Ivanovič
Golikov se narodil 16. 7. 1900 (30.7. podle gregoriánského kalendáře) ve vesnici Borisovo u Šadrinsku jako syn rolníka.
V květnu 1918 vstoupil jako dobrovolník do Rudé armády, když se už měsíc před tím stal členem VKS(b).
V lednu 1919 vyslán do 2měsíčního kurzu agitátorů a propagandistů do Petrohradu.
1929-31 vojenská škola vyššího velitelského sboru.
1931-33 Vojenská akademie imeni Frunze
1937-46 a 1954-66 poslanec Nejvyššího sovětu SSSR
1941-52 člen ÚKK VKS(b). [Ústřední kontrolní komise Všeruské komunistické strany bolševiků = oficiální dobový název]
1961-66 člen ÚV KSSS.
Zemřel 29. 7. 1980 a pohřben na Novoděvičím hřbitově v Moskvě.



Člen oddílu Rudé gardy v Kamyšlově. Střelec, kulometčík.
Od března 1919 na východní frontě u 10. moskevského pluku přiřazeného ke 3. armádě. Poté ve zvláštní brigádě, z níž byla V. K. Bljucherem zformována 51. divize. Od srpna 1919 instruktor-agitátor polit. oddělení divize.
1920-29 v různých armádních funkcích, zjeména stranických a propagandistických.
1929-31 a 1931-33 student vojenských škol.
1931 velitel pluku.
1933-39 velitel divize, mechanizované brigády, mechanizovaného sboru.
1938 člen Vojenské rady Běloruského vojenského okruhu.
Od listopadu 1938 velitel Vinnické skupiny vojsk.
Od září 1939 velitel 6. armády.
17. září 1939 v čele 6. armády v sestavě Ukrajinského frontu při útoku proti Polsku.
Od července 1940 zástupce náč. Generálního štábu pro rozvědku.
V 3. 1941 informoval štáb o pravděpodobném termínu přepadení SSSR.
Po přepadení SSSR v červnu 1941 vyslán v čele sovětské vojenské mise do Británie a USA. Návrat v září t. r.
29. 9. 1941 - 1. 10. 1941 účast na moskevské konferenci vojenských zástupců USA, Spojeného království a SSSR.
V říjnu 1941 zformována jižně od Rjazaně 10. armáda, pověřen jejím velením ve svazku Západního frontu.
6. 12. 1941 boje proti německé 2. armádě v protiútoku směrem na Novomoskovsk.
V únoru 1942 velitelem 4. úderné armády.
V dubnu 1942 jmenován velitelem Brjanského frontu
7. 7. 1942 pověřen velením oddělené části Brjanského frontu, Voroněžskému frontu (40., 3. a 6. armáda).
8. - 10. 1942 velitel 1. gardové armády a zástupce velitele Jihozápadního frontu.
Od 4. 1943 náčelník Hlavní správy kádrů ozbrojených sil SSSR, náměstek ministra národní obrany SSSR.
Současně od 10. 1944 zplnomocněnec Rady lidových komisařů pro repatriaci sovětských občanů.
1950 převeden na službu u vojsk.
1956 náčelník Vojenské akademie tankových vojsk.
1958-62 náčelník Hlavní politické správy Sovětské armády a námořnictva.



kombrig, komdiv, komkor 1933-39
generál-poručík 1940
generál-plukovník 1943
maršál SSSR 1961


4x Řád Lenina
Řád Říjnové revoluce
4x Řád Rudého praporu
Řád Suvorova 1. stupně
Řád Rudé hvězdy
Čestná zlatá zbraň



Pozn: Podle svědectví Chruščova projevil Golikov pod Stalingradem zbabělost, psal Politbyru udání na další velitele, vč. Jeremenka. Kariéru dělal politicky, což by vysvětlovalo jeho postup, ale všechny pocty získával poněkud opožděně. Proto taky nemá Hrdinu SSSR. Jako šéf repatriace sovětských občanů se snažil dovézt domů absolutně všechny vojáky, ba dokonce i civilní osoby pocházející z SSSR. Přitom valná část z nich byla po návratu obviněna ze spolupráce s nepřítelem a odsouzena do lágrů. Ani po smrti Stalina neztratil své zastánce v nejvyšších politických a vojenských kruzích.

Jeho život je dodnes obestřen mnoha tajemstvími. Golikov se narodil v roce 1900 v rodině chudého venkovského léčitele v Kurganské oblasti. Jako premiant ne vesnické školy získal stipendium do oblastního gymnázia. Už od malička byl ctižádostivý a pracovitý.
Golikov vstoupil do komunistické strany krátce po Říjnové revoluci. V dubnu se stal redaktorem místních Izvěstijí a uveřejnil zde mnoho článků. Také vstoupil do střeleckého pluku, který měl přezdívku „Rudí orli“. Během občanské války bojoval proti bělogvardějcům na Urale a za to, že se zde vyznamenal především v boji, byl poslán do Petrohradské vojenské akademie. Po vystudování byl jmenován funkcí politického důstojníka u 3. armády. V únoru 1931 byl poprvé jmenován velitelem střeleckého pluku a krátce nato velitelem divize. Poté studoval do roku 1933 dálkově Frunzeho akademii. Není zcela jisté zda se podílel na velké čistce z roku 1937, ale jisté je, že následně se mu otevřela cesta pro kariéru patrně za jeho politickou angažovanost. V září 1938 byl poslán jako politický komisař do vojenské rady Běloruské vojenské oblasti a zanedlouho byl povýšen na velitele speciální armádní skupiny v Kyjevské oblasti. V září 1939 velel 6. armádě při okupaci východního Polska.
V červenci 1940 byl neočekávaně jmenován náčelníkem sovětské vojenské rozvědky (GRU).
Po svém příchodu se musel nějakou dobu adaptovat pro práci v tajné službě. Jeho hlavní chybou bylo, že jeho služba nedokázala rozpoznat německé přesuny divizí připravovaných k útoku na Sovětský svaz přestože byly náznaky, které rozpoznala, ale on je nedokázal patřičně prosadit.
8.7. 1941 přijel do Londýna v čele delegace, vyslané na popud Stalina, k upevnění vztahů, ale spíše to bylo proto, že se obával aby se Britové nepostavili po bok Němců proti němu. Po mnoha jednáních, ve kterých byla cítit povýšenost Britů, byl 13.7. odvolán Stalinem do Moskvy na poradu. Informace, které Golikov získal, byly rozhodující pro sovětský odhad britské strategie a pro možné položení prvních základů Velké aliance. Kromě toho potvrdil Stalinovi jeho odhad, že je možné očekávat pomoc především z Ameriky.
26.7. 1941 přistál na letišti La Guardia, odkud přijel do Washingtonu. Jeho úkolem bylo vypracovat program o půjčce a pronájmu pro Rusko. Vše nakonec pro Moskvu dopadlo dobře, ale zároveň tím vzala iniciativu na svá bedra.
21.10. 1941 byl pověřen velením 10. rezervní armády, patřící do svazku Timošenka a Žukova.
Když k armádě přišel byla nedostatečně vyzbrojena a připravena k boji. Udělal velký kus práce a vytvořil z nich 9 schopných divizí, které byly poté použity k obraně Moskvy.
Po vítězství u Stalingradu byly armády přeskupeny a Golikov velel houževnatému protiútoku na Don. Za dva měsíce bojů jeho vojska postoupila o 256 km na západ. Dostala se až 160 km od Kyjeva, ale byla následně odražena Němci zpět k Charkovu. Opět moc nepřesvědčil své nadřízené, protože podcenil svého nepřítele. V dubnu 1943 se vrátil do funkce náměstka komisaře pro obranu.
Po válce sloužil generál Golikov jako velitel Akademie obrněných sil. v lednu 1958 dosáhl vrcholu své kariéry, když byl jmenován náčelníkem Hlavní politické správy sovětské armády a vojenského námořnictva. V této funkci sloužil čtyři roky během nichž byl jmenován maršálem Sovětského svazu. Zemřel v roce 1980.