Nakadžima Maru-Ten

Nakajima Maru-Ten


Historie:
Na tomto projektu pracoval hlavní konstruktér továrny Nakajima Hikoki K. K. inženýr Kenichi Matsumura společně se svým asistentem inženýrem Kazuo Ohnem. Potřeba speciálního útočného letounu vznikla na základě plánu zvaného Kokoku Heiki 2. Japonské námořní letectvo koncem srpna roku 1944 oznámilo dvěma svým dodavatelům jaké má plány a potřeby na stavbu a vývoj nových letadel a také jaké úpravy stávajících typů očekává. Vývoj sebevražedných letadel (jap. Kokoku Heiki) byl rozdělen do třech částí, Kokoku Heiki 1 mělo přinést přestavby stávajících typů letadel Mitsubishi J2M Raiden, Kawanishi N1K Shiden a Yokosuka D4Y Suisei na sebevražedné bombardéry, které měly nést pumu o hmotnosti 800 kg. Kokoku Heiki 2 se mělo zabývat vývojem speciálních útočných letadel poháněných motokompresorovými motory TSU-11 a japonskými proudovými motory TR-12 a TR-12 Otsu, později přeznačenými na Ne-12B a konečně třetí část programu Kokoku Heiki měla přinést sebevražedné stroje s motory Mitsubishi Kinsei.
Projekt označený jako Maru-Ten dostal velkou prioritu a bylo počítáno s tím, že během měsíce budou rozkresleny dílenské výkresy a zástupcům Kaigun Koku Hombu bude předvedena maketa ve skutečné velikosti. Do konce roku 1944 pak továrna Nakajima postaví prvních 40!! letadel. Tento plán se nepodařilo dodržet pro různá zdržení a tak byl plán operativně pozměněn a počátkem února měl být dodám první prototyp k pevnostním zkouškám.
Projekt kladl hlavní důraz na technologickou jednoduchost výroby. Letoun byl navržen jako dvoumotorový proudový letoun, motory byly zavěšeny pod křídly a svým vzhledem připomínal německý Me 262 Schwalbe, rozhodně se nejednalo o kopii, ale pouze o ovlivnění vzhledem. Projekt měl konstrukční zajímavosti, které vyplynuly z jeho určení, pro sebevražedný letoun byl například zbytečný podvozek, vzlet měl proběhnout na rampě za pomoci raketových motorů a s přistáním se již nepočítalo. Naopak bylo počítáno s pasivní ochranou pilota a palivové nádrže byly samosvorné. Pod trup bylo možno zavěsit pumu o hmotnosti 250 – 500 kg, při použití pětisetkilové pumy byl dolet 200 km brán jako postačující – zpáteční cesta již nebyla. Ještě před dokončením prvního prototypu (ten k lámacím zkouškám), došlo k zásadní změně celého projektu, jednak se v Japonsku pokusně začala výroba prvních výkonnějších motorů Ne-20 (postavených volně podle BMW 003) a námořnictvo nově projevilo zájem o stíhací bombardér poháněný těmito novými motory. Projekt Maru-Ten byl upraven pro tento účel, byla odstraněna všechna zjednodušení charakteristická pro sebevražedný stroj a nový přepracovaný projekt dostal nové jméno Kikka, ale to je již jiný letoun.

Použité prameny:
Tadeusz Januszewski a Kryzysztof Zalewski, Japońskie samoloty marynarski 1912-1945, díl 2., Lampart, rok 2000, ISBN 83-86776-00-05
L+K 24/1985 Monografie Nakajima Kikka, Jiří Hornát
archiv autora