Filipínské četnictvo

Philippine gendarmerie
Philippine Constabulary

This article I decided to write, because on one competitive server I got into a dispute concerning this unit – all my latest posts citing sources, etc. were better cleared and more adjusted. Due to the fact that I gave that job to get a lot of materials and I think it would be a shame not to publish, I've decided it's a little to expand on the article and this also terminate the begun debate.

Abstract of article
One of the forgotten units of history is undoubtedly the so-called Philippine Constabulary. The link to this unit, however, still persists, especially in the american military environment, where the incredible success of this unit is used as a case study for counter-insurgent operations, or operations of a police character, in which the army has shown very little effectiveness. To this day, is basically studying the important lesson of this campaign from the beginning of the 20th. century and applied to the problems of Afghanistan and also Iraq.

Few people know that the reform of the us approach in Iraq carried out by general David Petraeuem, was based on the experience of Americans from the Philippines from the beginning of the 20th. century.

Contents:
1) the Abstract of the article
2) Chapter 1. - Definition of Constabulary – police or anti-insurgent units?
3) Chapter 2. - The situation when the Americans arrived in the Philippines
4) Chapter 3. - Analysis of the US Army concerning the approach to colonization
5) Chapter 4. - The emergence of Insular Constabulary
6) Chapter 5 – the Period of occurrence and the first reforms of 1901 – 1916
7) Chapter 6. - The main fight PC between the years 1901 - 1916
8) Chapter 7. - The period of the First world war and interwar period
9) Chapter 8. - The period of the Second world war and the participation of gendarmes in Battle in the Philippines
10) Chapter 9. – The conflict of low intensity or combat PC with Hukbalahapem, 1946 - 1954
11) Chapter 10. - Gendarmerie from the 50. years in the late 80's. years
12) Chapter 11. - The last period PC
13) Resources.

Chapter 1. - Definition of Constabulary - gendarmes or anti-insurgent units?


When approaching this unit, it is necessary to get rid of naming this unit as a gendarmerie. This is where the first problem begins when approaching this unit - where does it fall and what is its operational definition, or does it meet the definition of the gendarmerie?


The word Constabulary is translated into Czech, not very accurately, as a police force or gendarmerie. However, due to the changes of this unit over time (several main periods differing quite fundamentally in the nature of operations), under the influence of external factors (Pacific War, communist uprising, etc.) and last but not least the colonization itself Filipín, it is very difficult to find the right word, both Czech and English, to describe the character of this unit. In the vast majority of literature, Internet articles or in various magazines, there is a description of this unit as a police or gendarmerie, emphasizing in particular the aspect of police actions. Given that, in my opinion, such a clear "labeling" of this unit is unacceptable and does not reflect reality, as well as simplifies the impact on the overall situation of the American colony, I will try to describe a little more extensively about aspects of this unit.


However, let's look at the problem from a somewhat theoretical level. The army is entrusted with the defense of the state as a political and legal establishment, the so-called establishment, ie the subject of public international law. This defense is divided into two areas, the so-called external defense against an external enemy, most often another state or a war alliance. The second area is the so-called internal defense against units threatening the establishment from within the territory, especially various insurgent units, terrorists, revolutionaries, coup plotters, etc. - again in Anglo-Saxon terminology is used for this type of anti-state actions apt word insurgency . In US military terminology, these two areas roughly correspond to the terms High Intensity Conflict (HIC) and Low Intensity Conflict (LIC).


It is probably clear that in the case of the HIC, the main bodies of the state's defense are the armed forces of the country, such as the navy, ground forces, marines and air force. However, which units are major in the LIC? It is clear that the effectiveness of normal army units is very low due to their training and other circumstances. In such battles, three forms of military and civilian bodies have historically developed - gendarmerie, anti-insurgent units, and specialized units of the army or civilian police.
However, let us take these terms one by one:
Ad. 1) Gendarmerie - a very broad type of unit, which also reflects two different approaches of individual states and their historical traditions. We can briefly define two types of approaches - the French-British and Romanesque-American approaches. I abstract from various hybrids and other special cases a la the Russian Federation and the USSR.


The Franco-British approach can be described as an approach where historically the gendarmerie originated from the army, but for centuries the gendarmerie under the army is trained primarily as a civilian police unit and only secondarily as a military unit. The best examples are units such as the Royal Irish Constabulary, the Royal Ulster Constabulary, the Royal Newfoundland Constabulary and also the French Gendarmerie.


The Romance-American approach is very similar, only the unit is primarily military and is only secondarily trained as a civilian police body. For this second type of units, the name has been established as paramilitary or paramilitary. However, some bodies are purely military units, including mechanization, etc., and are also only military. Personally, I do not consider the latter units to be gendarmerie, as their activities are not classical police operations, but purely military operations. However, this type of military units (egNational Guard) is included in gendarmerie units because the Constitution of the country prohibits the military from any possibility to control civilians, detain them, administer police, etc. Therefore, these military units are gendarmerie, because thanks to the Constitution as civilian units can detain civilians and conduct police operations.


Examples are the US Constabulary after World War II, various Latin American National Guards, the Guardia Civil, etc.


For simplicity, I would stick to the definition that gendarmerie is a uniformed and non-uniformed security force, including dedicated military and (possibly) paramilitary, equipped with extended police powers. The primary activities are (source: Guardia Civil, French Gendarmerie, US Coastal Guards):
I. Supervision of the country's arteries (ie a kind of Traffic Police)
II. Protection of the royal family
III. Drug operations
IV. Anti-smuggling operations
V. Border protection
VI. Protection of prisoners and their escorts (Prison Service)
VII. Supervision of the sale of weapons
VIII. Department for explosives and pyrotechnic unit
IX. Security and protection of rural areas with low population density
X. Counterterrorism
XI. Coast protection
XII. Protection of foreign representation of the state
XIII. Intelligence and counterintelligence activities
XIV. Electronic crime
XV. Supervision of compliance with ecological limits and laws
XVI. Issuance of hunting permits


As can be seen from the outline of the operations, they are essentially primarily operations aimed at maintaining the rule of law (Restore of Order) and a certain duplication of police forces, especially with regard to the guard or protection service. However, in the vast majority of states, the gendarmerie, according to Czech terminology, represents the "state police", say, the national police (especially in the former colonies), which covers the municipal or city police. In other countries, on the other hand, the gendarmerie was more of a municipal police force for remote development areas such as mines, agriculture, mountains and mountains, etc. (especially continental Europe). In some countries, national police and gendarmerie still exist side by side. In this case, however, it is mostly a Romanesque approach, so the gendarmerie is closer to the army than the civilian police.


Ad. 2) Anti-insurgent units. Historically, these anti-insurgent activities have been one of the main tasks of gendarmes - for example, the Spanish Guardia Civil was established to suppress anti-monarchist rebellions and robberies. Similarly, the French Gendarmerie took part in the suppression of the Spanish uprising between 1808 and 1814. However, over the years, as armaments and the overall framework of the uprising changed (eg the need for cooperation between several components of the armed forces such as the Air Force, Navy, etc.), lightly armed gendarmerie units also began to transform and form specialized units with special armaments, procedures, etc., or the army began to create its specialized anti-guerrilla units. Today, the main source of the difference compared to the gendarmerie is a greater emphasis on the offensive component (using heavier weapons or completely different military procedures), ie the effort to very actively find and destroy the enemy in cooperation with other components of the armed forces, or disrupt its logistics or facilities. Another difference is that these anti-insurgent units fall primarily under military command, such as the Ministry of Defense, and are also subject to war laws, while gendarmes, although a military organization, are subject to the Ministry of Interior and civil or military laws, or fall under the Ministry defense/war and are subject to civil law (there are, of course, other possible combinations). For this reason, these units, unlike gendarmes, need a certain legal framework for their operation and quite often their deployment is associated with a certain restriction of civil law (eg martial law, curfew and gathering, etc.). They also need some legal act to start the action, which gives them the legitimacy to fight and use military means.Quite often these units also take command of all anti-insurgent activities. For this reason, they need to be able to command subordinate units such as army units or air units, which unfortunately gendarmes as a quasi-civilian unit under the Ministry of the Interior can not.


The primary activities are mainly the following (the source is the Marine Handbook - Counterinsurgency), of course it is not an exhaustive list:
I. Prevention of tribal, clan and sectarian wars
II. Territorial survey and population monitoring
III. Occupation and conquest of territory occupied by the enemy
IV. Concentration of people in a certain area and the effort to separate combatants from civilians
V. Protection of the so-called passive population (up to 80% of the population) against attacks by insurgents or irregular government units
VI. Efforts to improve infrastructure, airport administration, etc.
VII. Building police or gendarmerie units, cooperation in stabilizing areas
VIII. Infrastructure and border protection
IX. Information war
X. Intelligence and counterintelligence activities


As can be seen from the sketch, these are much more military operations than police operations, but in some countries they essentially overlap and the gendarmerie thus performs these tasks thanks to specialized units.


Ad. 3) Civilian and military specialized units - these units are very close to the previous type. They differ from them mainly in that they are very narrowly specialized units whose anti-insurgent activities have a lower breadth of operational objectives, or they are units trained for another purpose and only transferred to anti-insurgency - such as the use of special forces. such as Delta Force, etc. In most cases, these units are called only for some specific action and after its completion they disappear from the operation. For civilian units, these are various anti-terrorist commandos or commandos specializing in combat in cities or urban areas, where the laws of combat are a little different than, say, in the open countryside.


In conclusion, in my opinion, the Philippine Constabulary is a unit that includes aspects of all these units within the LIC and adds other aspects such as health services, tax collection, infrastructure building and engineering operations a la Todt, fire services, state police (in national police, whether at the level of the republic or the province), counterintelligence similar to the US FBI, etc. However, according to the course of most operations, we can say that this unit is probably at the interface between gendarmes government) and therefore for the rest of the work I would stick to the use of both terms: both gendarmes and anti-insurgency unit, Counter-Insurgency Force (COIN) - see American studies such as "The Philippine Constabulary as a counterinsurgency forces, 1948-54", " Philippine Constabulary in the Battle of Philippines "and" Galula David - Counterinsurgency Warfare ". Interestingly, for example, in the Fort Leavenworth studies of the Philippine Constabulary, the authors concluded that it was necessary for the modern US military to have units similar to those already mentioned, as well as recommending a change in the training system to include conventional infantry. the divisions were trained in anti-insurgent activities.


For those who are interested in World War II, I would draw the closest parallel to the Brandenburg Division between 1943-1944 or German Balkan troops.

Acknowledgments: I would like to thank Palič and Robot for their valuable comments and definitions of gendarmerie.

Chapter 2. - The situation at the time of the arrival of Americans in the Philippines


The Americans and Filipinos had very close relations at the end of the 19th century, as part of the Filipino intelligentsia studied in the United States or the Americans provided a home for some political emigrants. Therefore, it is not surprising that at the time of the Philippine struggle for independence, the Americans are on the side of the Filipinos. It is clear that in this case it was not just a "pure love" for the Filipinos, but rather an attempt to reverse the position of the Spaniards and their colonies. The first outbreak of the Philippine Revolution broke out in Cavite in 1896. The conflict dates back to 1898, when the Americans intervened with the outbreak of the Spanish-American War in April 1898, mainly due to disputes over Cuba. The Americans defeated a fleet of Spaniards in the Gulf of Manila and land troops in the Manila area. General Aguinaldo returns to the country, as well as the Filipinos declare their country's independence, June 12, 1898. Aguinaldo is also trying to pressure the Americans to sign a treaty with him to guarantee independence Philippines. Of course, no such agreement was reached.


The Americans conquered Intramuros, a Spanish military stronghold, and began to fortify itself. At the same time, the Filipinos were refused entry into the fort. It all culminates when the German navy lands a contingent of troops and requires the Americans to declare Philippines their colonial dominion, or Germany will take advantage.


Finally, on December 10, 1898, a peace treaty was signed in Paris between Spain and the United States. To the unpleasant surprise of the Filipinos, their diplomat was not allowed to negotiate ( Philippines were not recognized diplomatically by any of the great powers) and, in addition, the US forced the sale Philippines for $ 20 million. Immediately with this information, a fight between Filipinos and Americans breaks out in the Philippines. In this fight, thanks to the illogical leadership of General Aguinaldo, who had his most capable generals assassinated, the Filipinos lose. All large-scale war operations thus ended on March 23, 1901 with the capture of Aguinaldo, although the guerrilla resistance of individual commanders lasted until about 1916. The Americans officially declare the end of the fighting on June 4, 1901, which means that some US troops return to USA - in 1900 there were 71,528 men in the Philippines, while in 1903 there were only 17,748.


The Americans are now facing a rather serious situation - although they control Luzon, the other parts Philippines are under the rule of nationalists, autocrats, religious fanatics or Muslim sultanates. Unlike the Spaniards, who have never ruled the entire country, only coastal towns and some islands, the Americans have completely different plans, want to centralize the state in the American way, which means they must get all 7,200 islands under full control and establish civil administration there. .


The original plan was to take action from the Marines and the US military against these groups. Unfortunately, during the first years, tragedies occurred very often, when units unfamiliar with the environment of mountains and jungles (even due to only natural factors) suffered huge losses. Examples include the advance of the Marines on the island of Samar - less than 3 km from the coast, a unit under the command of Major Waller was lost and after 14 days of wandering in the jungle, about 80% of the men died. Another tragedy was on the islands of Leyte, Samar, Cebu, where the individual units were massacred to the last man - in most cases there was also torture of captured soldiers such as crucifixion, opening of abdominal areas, death in an anthill, etc., which further increased the brutality of American units.


In retaliation, the Americans brutally murdered entire villages, and even an order was issued by General Smith or Major Waller that everyone over the age of 10 in the rebel areas must be executed! The best example is the brutal massacre of several villages on the south-east coast of the island of Samar (egthe village of Balangiga), where, according to current Philippine sources, the Americans murdered about 50,000 people between the ages of 10 and 80 (however, one British officer who took part in these actions on the part of the Americans described about 2,500-5,000 murderers). Of course, the situation did not improve, on the contrary, and commanders faced two possible approaches - either to call in stronger US troops or to rely on new troops focused on police and anti-insurgency operations for which the regular army has no training, knowledge or equipment ( again a very strong parallel between the current situation in Afghanistan and Iraq).


More information about the Philippine-American War in an excellent article by David Krayzel, here.

Chapter 3 - US Army Analysis of the Approach to Colonization


Unlike today's generals, the generals of the time opted for a detailed analysis. I will present the analysis, however, I would like to point out that this analysis was done in 1901 and was very timeless for its time! Likewise, for the early 20th century, it included incredibly detailed factors of "inter-social and cultural" aspects that are completely overlooked in most modern military operations today. The only problem with this analysis, as it became apparent over the ensuing two years, was an overly heavy focus on police actions. Essentially, the analysis assumed that operations would be conducted by the military in conjunction with the Philippine Scouts, and the Philippine Constabulary would thus be, shall we say, a strong gendarmerie unit. Hence the name as the Philippine Constabulary.


The decision, therefore, lay in terms of a unit from the U.S. or to create a local indigenous unit from among loyal Filipinos.


Analysis:
1) The first factor was the ability of the Army and Marines to capture and hold areas as well as defeat the insurgents as a military force. Since these were no longer regular military operations based on the cooperation of large bodies and organizations, but rather on the independent action of small units, the US generals concluded that certainly the US Army was not prepared for such actions without the support of local individuals, apparently a reference to the Philippine Scouts. Likewise, with this, the Army was to run police operations such as small town management, crime solving, infrastructure protection, escorting logistics columns, and others. Of course, the army had very little training for this. Thus, the summary of this point was that the US Army or Marines, without proper training, new equipment and gear for the tropics, are not capable of achieving the stated objectives. Further, even if they did receive this training, there is still the question of motivation and the impact on soldier discipline.


A couple of quotes from commanders of the time on this subject:
Cavalry Colonel (unfortunately no name in the book) - "Catching Filipino outcasts with the Army is like catching a flea in a 20-acre field with a tractor."
"How long would it take a regiment of Filipinos to catch an American pariah on U.S. soil? Impossible!


Infantry Colonel - "There is nothing so demoralizing to regular troops as engaging in police operations that require them to work in small units or completely alone. Discipline goes "down the drain" at lightning speed and instructions and orders become impossible to carry out."


2) Knowledge of local conditions - this factor was discussed quite extensively and included knowledge of topography as well as, for example, knowledge of languages and knowledge of local realities. Topography was important as jungles covered 95% of the Philippines, as well as volcanoes and mountain ranges created an environment where the Americans had huge problems. As for knowledge of local realities - to this day there are something like 99 languages (called dialects due to centralization pressure) in the Philippines. The knowledge of these languages among Americans was almost nil, but furthermore, each of these languages also signifies different customs, traditions of different Filipino peoples. In addition to this, the Americans were completely ignorant of the history of disputes between the different tribes and therefore the frequent inter-clan wars were a surprising inconvenience. Coupled with this, Americans were unaware of the impact of relations between highland and lowland people - similar to the situation in Scotland, for example.


3)The ability to determine the local situation in a community - this is a rather interesting part of the analysis. It basically discusses the fact that in villages, home units have the ability to get into the town undetected, but mainly through knowledge of the local situation, to pick out key people in the village, to get their views, to secure their cooperation. Further, it was also that the indigenous units are able to immediately identify how the local wealthy families, etc. will also behave.


4) Knowledge of the Filipino as an individual - It was stated that the average American soldier is totally ignorant of the average Filipino in his relationship with whites, customs, mindset, values, and life goals.


Again, it is clear that the Americans did not come out of these three points positively. However, other parts of the analysis are only briefly in the table.


5)Analysis regarding the American approach to the Philippines


Comparison of an American soldier with a native Filipino gendarme

[Author: adjutant general Heistand, in 1901



Particularly when reading the last point, one shudders to realize that this was written by people over 100 years ago and to this day there is basically no effort within NATO and their military strategies to address this part. It is interesting to read, for example, the observations of Czech paratroopers in Afghanistan, where we read the same things. Again, I have to confirm that the generals at the time certainly did an excellent job.


However, in conclusion - probably everyone after reading this chapter can clearly think what the result of this analysis was - the decision to rely on local units and to establish the Philippine Constabulary. Along with this, it was stated that the PRIMARY purpose of these police actions must be to win the favor of the local people. Only secondarily then to defeat and apprehend robbers, insurgents, etc.


If you think about it, this is a very logical reasoning - no insurgent can last for long without local support. Therefore, victory comes only through the hearts and minds of the local people, not through the rifles and ammunition of the soldiers.

Kapitola 4. - Vznik Insular Constabulary


I přestože někteří velitelé nesouhlasili s odchodem regulérní armády a nahrazení je domorodými Philippine Scouts (PS) a pak také Constabulary, protože nevěřili v možnosti domorodců vypořádat se s místními bandity, povstalci, muslimy, apod., civilní americká vláda si uvědomovala, že je potřeba vedle armádních jednotek Philippine Scouts vytvořit i civilní policejní sílu, aby potlačila kriminalitu, popř. povstalecké akce či mezi-klanové války. Vzhledem k tomu, že po odchodu Španělů a jejich Guardia Civil nebyla žádná síla zaměřená na policejní akce, první záměr vlády, zejména jejího předsedy Williama Howarda Tafta, byl vytvořit státní policii tzv. Insular Constabulary.


18. července 1901 tak civilní vláda Filipín, tzv. United States Philippine Comission, Filipínská komise Spojených států, odsouhlasila zákonem 175 (Act 175), vznik Insular Constabulary, tedy Ostrovního četnictva. Jak je možno vyčíst z první příručky pro Constabulary vydané roku 1901, šlo především o čistě policejní cíle tedy udržení pořádku, míru a zákona v různých provinciích Filipínského souostroví. Dále pak to bylo potírání zločinu, vynucení zákonů Filipín a předcházení všem kriminálním aktům vůči civilnímu pořádku. Jak je vidět ze zakládacích listin, tak původním účelem mělo být primárně vytvořit policejní sílu na území ostrovů (ještě v době, kdy v USA neexistovala federální, tedy státní, policie)! Nicméně v průběhu času pak docházelo k určitým modifikacím operačních cílů, které pak souhrnně od základu změnily původní účel. V roce 1901 si však Armáda ponechala na starosti se svými PS boj s povstalci a vnější obranu Filipín..


Co se týče rozdílů či podobnostmi mezi PS a IC tak jde asi o tyto:
1) PS podléhali Ministerstvu války (War Department) a tedy americkému vojenskému velení, zatímco IC podléhalo civilní vládě. Na Filipínách tak PS podléhali především Ministru války (Secretary of War), zatímco IC podléhalo do roku 1922 Ministru obchodu a policie (Secretary of Commerce and Police), poté pak Ministru vnitra (Secretary of Interior).


2) PS se řídili souhrnem válečných zákonů (Articles of War), zatímco IC podléhala čistě civilním zákonům – pokud došlo k malým přečinům tyto byly řešeny v rámci disciplinárního řízení, závažnější však pak už před civilním soudem..


3) Výcvik z počátku probíhal naprosto identicky, tedy především klasický vojenský výcvik zaměřený na osobní dovednosti jako střelba, atd. a také součinnost v rámci družstva či větších oddílů.


4) PS byli placeni z fondu americké armády, zatímco IC bylo placeno z fondů amerického US Philippine Commission.


5) K použití PS bylo třeba zákonných podmínek (např. stav ohrožení, vyhlášení stanného práva, apod.), zatímco IC mohla být nasazena bez jakýchkoli zákonných ustanovení.


6) Nábor a uplatnění mužů probíhalo v opačných podmínkách – zatímco PS byli např. rekrutováni v oblasti Luzonu a pak sloužili např. na Mindanau, IC zůstávalo v oblasti, kde se její konstáblové narodili a byli rekrutováni. Toto bylo důležité, neboť díky orientálním hodnotám (např. „sociální cenzura“), docházelo pouze velmi, velmi minimálně k jakýmkoli přečinům proti disciplinárnímu řádu či zákonu. U PS docházelo v rámci mezi-klanových sporů k občas brutálnímu jednání s civilisty či povstalci v oblastech působení, což zpětně zvyšovalo intenzitu povstání.


7) Operační cíle - PS jako takoví byli primárně zodpovědní za boj s povstalci, externím nepřítelem. IC jako taková byla pouze výkonnou mocí pro dodržování práva (Law Enforcement Entity).


K přejmenování na Philippine Constabulary (PC), dochází hned záhy po založení zřejmě někdy kolem 8. srpna 1901 (bohužel většina zdrojů se v těchto nuancích Insular a Philippine Constabulary rozchází), který je pokládán za oficiální den založení PC. Také je vytvořen oficiální název v jazyce tagalog (tedy dnešní jazyk Filipino) - „Hukbóng Pamayapâ ng Pilipinas“.


Abychom však mohli sledovat vývoj této jednotky jak z pohledu organizačního, tak také operačního je nutné sledovat vývoj po etapách. Proto další kapitoly už budou děleny podle mezních period.

Kapitola 5. – Období vzniku a prvních reforem 1901 – 1916


Z počátku byla PC pouze doplňována muži z US Army, neboť stále nebyla jistota ohledně loajality Filipínců, stejně tak na druhé straně nebyl dostatek kvalifikovaných filipínských důstojníků. Z tohoto důvodu byl do čela PC jednoznačně odsouhlasen tehdy podplukovník Henry T. Allen (občas uváděn jako kapitán) od 6. americké kavalérie s oficiální titulem „Velitel Filipínského četnictva“ a novou hodností brigádního generála. Tento absolvent West Pointu (závěrečný ročník 1882), narozený v Kentucky, ustanovil základní strukturu, definoval metody výcviku a vůbec celkově vytvořil principy fungování, které se po dobu dalších 50 let velmi málo změnily. Z tohoto důvodu je také Allen nazýván „Otcem Filipínského četnictva“. K sobě měl pak přiděleny další důstojníky z armády především kapitány Davida Bakera, W. Goldsborougha, H. Atkinsona a J.S. Garwooda. Zbytek prvních důstojníků a poddůstojníků (do celkového počtu 68) byl pak rekrutován mezi dobrovolníky z U.S. Army, popř. žoldáky či dobrodruhy – důstojníci tak byli z těchto zemí: Belgie, Kuba, Anglie, Francie, Německo, Irsko, Polsko (!), Turecko, Itálie a další.


V průběhu prvních tří měsíců se pouze 2 Filipínci kvalifikovali do řad důstojníků - Jose Velasquez z Nueva Ecija a Felix Llorente z Manily. Llorente odešel do důchodu v hodnosti plukovníka v roce 1921, zatímco Velasquez odešel jako major v roce 1927.


Organizačně bylo také třeba vytvořit správnou strukturu, která by odrážela složitý profil Filipín. Stejně tak z důvodu kontroly operací a spolupráce docházelo k debatám jaký model organizace uplatnit, zda více centralizovaný či decentralizovaný přístup. Nakonec díky geografii a různorodosti filipínských národů došlo k rozhodnutí uplatnit decentralizační model, který v průběhu dalších let vykázal vynikající výsledky.


Z tohoto důvodu byly vytvořeny nejdříve 3 policejní okrsky – District of Central Luzon (Střední Luzon), District of Southern Luzon (Jižní Luzon) a District of Visayas-Mindanao. Nicméně díky obrovskému nárůstu operací dochází k vytvoření dalších 2 okrsků 13. června 1904 – District of Northern Luzon s provinciemi Abra, Cagayan, Isabela, Ilocos Norte, Ilocos Sur, La Union, Filipínské Kordilery a Nueva Vizcaya s velitelstvím v San Fernandu (později přesunuto do města Baguio); dále pak došlo k rozdělení District of Visayas-Mindanas a vzniku District of Mindanas s provinciemi Sulu a Mindanao a velitelstvím v měste Zamboanga.


Hierarchie velení se tak odvozovala od tohoto modelu – v čele okrsku stál plukovník, tzv. District Commander, který se zodpovídal Veliteli četnictva v hodnosti Brigádního generála. Každý Velitel okrsku měl k dispozici štáb asi 6-7 pobočníků, kteří mu pomáhali s administrativou (personální otázky, mzdové otázky, atd.) a správou území. Pod District Commanders pak sloužili Velitelé provincií (Provincial Commanders), jejich počet se lišil v závislosti na velikosti území, nicméně mohlo jít až o 15 velitelů. Tito disponovali hodností majora či kapitána v závislosti na důležitosti a velikosti území. Jejich štáb se skládal ze zhruba 2-3 mužů, důstojníků. Na této úrovni se však situace komplikovala, že velitelsky a organizačně Provincial Commander spadal pod jeho District Commandera, nicméně zároveň s tím pracovně spadal pod Provincial Governor, tedy Guvernéra provincie, což často vedlo k problémům a přesahům autorit, avšak i přesto byl tento systém velmi životaschopný.


Pod Provinční velitelství pak dále spadají stanice, tzv. Station, které jsou zhruba v počtu 1-3 na provincii v závislosti na velikosti území a závažnosti bojů. V čele je pak Velitel stanice (Station Commander). V rámci Stanice pak sloužilo od 1 do 5 rot, opět v závislosti na velikosti. Bohužel velikost roty nebyla standardizována, proto v některých rotách sloužilo až 100 mužů, zatímco v jiných zhruba 10. Navíc s tím v případě, že velikost území je velmi malá, Stanice je tvořena pouze tzv. detachment neboli vyděleným oddílem. Pokud v rámci Stanice existovala pouze jedna rota či oddíl, velitel roty se automaticky stával velitelem Stanice.

Ke svým policejním pravomocím však každý důstojník PC měl další povinnosti plynoucí z jeho zařazení v rámci provinciální samosprávy. Tedy konstábl PC je kromě vrcholné policejní autority také představitelem federální vlády, zástupce guvernéra provincie, dozorce okresního soudce (Justice of Peace), vrchní výběrčí daní (Internal Revenue), zástupce výběrčího cla (Collector of Customs). Kromě toho ještě byl vrchním velitelem Obecní policie (Municipal Police), včetně disciplinárního řízení. Dále pak byl také státní zástupce/žalobce (Prosecutor), zodpovídá za obecnou bezpečnost jako inspektor (Public Safety), působí jako místní velitel požární ochrany (Fire-Marshal) a také správce lesa (Forrest Ranger). V místech, kde není žádné lékařské zařízení, což byla většina provincií, pak také působí jako velitel zdravotnictví, zodpovědný za epidemie, léčbu nemocí, očkování, hygienické prevence, apod. Dále tam, kde byly provincie situované u moře, důstojník velel místní Pobřežní stráži, popř. Pobřežnímu oddílu a tedy byl zodpovědný za obranu proti pirátům a jiným nájezdníkům.

Aby to nebylo na jednoho velitele málo, ještě je pověřen důležitými pravomocemi v rámci tvorby národní infrastruktury, v angličtině nazýváno „aktivity při budování národa“, Nation-building Activities. Tedy pokud PC není na patrolách po okolí či v boji proti povstalcům, tak se roty věnují stavbě silnic, škol a tržišť, natahování telefonních kabelů a stavbě telefonních ústředen. V případě jakýchkoli přírodních katastrof, epidemií či výskytu nakažlivých chorob se důstojník okamžitě stával velitelem krizového řízení a byl tak zodpovědný za ochranu lidí a majetku, odklizení škod, řízení záchranných operací, apod.


Počet mužů v průběhu prvních let v důsledku obrovského nárůstu operací a expanse organizace velmi rychle rostl – v září roku 1903 celkový počet tvořil zhruba 7 000 mužů. V dalším roce už to bylo 345 Američanů a zhruba 7 500 Filipínců situovaných zhruba ve 250 Stanicích po celém souostroví. V roce 1905 už počet Američanů zůstal na zhruba stejné úrovni jako předchozí rok, ale počet Filipínců vzrostl na zhruba 10 000, což bylo považováno za horní limit, přes který by se neměl již počet zvyšovat.


Výzbroj v roce 1904 tvořilo 7 370 pušek Springfield, 2 251 pušek Remington, 4 071 brokovnic, plus navíc skoro 8 000 revolverů.

Co se týče samotného výcviku, tak po prvních akcích se ukázal obrovský problém v tom, že jednotka nebyla cvičena na policejní akce. Výcvik, organizace, výzbroj, hodnosti apod. probíhal čistě po vojenském způsobu a již od prvních operací se ukazovaly nedostatky. Prvním byla neschopnost řešit civilní spory policejním způsobem, druhý pak byl v boji s povstalci až přílišný důraz armády na operace velkých jednotek a jejich součinnost. V proti-partyzánském boji jde naopak o boje malých osamocených jednotek při maximální mobilitě. Z tohoto důvodu dochází ke změnám výcviku na základě bojových zkušeností. Od této doby tak začíná silný odklon od podobnosti jednotek PS a PC. V podstatě od počátku vzniku těchto dvou jednotek byla snaha v rámci USA tyto jednotky spojit, neboť prvotně mezi jejich působeními nebyl nějaký velký rozdíl. Tyto návrhy probíhaly mezi 1901-1905, nicméně armáda si podržela tuto jednotku a civilní vláda svojí.


Díky i prvním bojovým zkušenostem se pak tyto dvě jednotky vzdalují – PS se zaměřují na přípravu obrany proti vnějšímu nepříteli tedy v rámci HIC a podle toho vypadá jejich výcvik – v kasárnách, velký důraz na spolupráci jednotek, spolupráce i s ostatními složkami ozbrojených sil. PC šla jinou cestou a velký důraz byl na akce malých jednotek, výcvik každého člena pro boj v džungli, horách, apod. k tomu navíc přibyl také výcvik policejní.


První boje také naprosto předefinovaly metody spolupráce mezi armádou a PC. V prvních fázích konfliktů docházelo k tomu, že armáda byla primárně rozmístěna v místech konfliktu a PC byla na pobřeží v klidných přímořských oblastech. Do bojů tak první zasahovala armáda a pouze povolávala PC na policejní akce. Tato metoda se ukázala jako neefektivní, vedla k velkým ztrátám na straně PS a US Army a na druhé straně také mezi civilisty. Docházelo k brutalitám, za které někteří armádní důstojníci stanuli před soudem. Zhruba kolem roku 1903 dochází ke změnám – PC se naopak přesunuje do oblastí bojů, kde zřizuje své Stanice. Armáda se pak naopak stahuje do zázemí velkých měst, kde zřizuje své posádky a pouze se cvičí na případnou obranu ostrovů, k tomu sílí vliv Municipal Police (Obecní policie) a PC tak může uvolnit své muže do problematických regionů. Do akcí proti povstalcům a dalším bandám tak primárně nastupuje pouze PC a pouze v případě většího seskupení (např. Morů) žádá US Army o dělostřelectvo, pěší jednotky a PS. Tento model se ukázal jako vysoce efektivní, neboť PC byla schopná získat přízeň místních i díky komunitním aktivitám již zmíněným v předešlé části.


Podobný model byl uplatněn i v rámci Iráku, kde se armáda stahuje pouze blíže k potenciálním místům konfliktům a policejní akce přenechává spíše na straně Iráčanů.


Co se týče samotného fungování, tak do roku 1905 mezi důstojníky zejména US Army převládá názor, že PC je pouze jeden velký nebezpečný precedent. Z tohoto důvodu nedodávají PC moderní zbraně, pouze staré Winchesterovky a působí další problémy např. v zásobování – přikrývky, nože, atd. Nicméně vzhledem k tomu, že výrobce Winchesterovek neměl tolik zbraní na skladě a dále pro většinu pušek nebyla ani munice, byla PC zpočátku vyzbrojena dokonce jednoranovými kulovnicemi Remington!


Do roku 1905 také občas docházelo k určitým problémům s disciplínou, potenciálně byly také problematické vztahy s guvernéry, kteří často korumpovali důstojníky PC a zřizovali si tak ze Stanic či Provincií vlastní armády.


Po roce 1905 však většina těchto problémů mizí, i když občas se objeví menší dezerce, či povstání jako v roce 1909 v Davau. Nejzávažnějším případem pak byla až v roce 1920 přestřelka v Intramuros mezi obecní policií a PC.


Důležitým mezníkem je také vytvoření školy pro členy PC 17. února 1905 ve městě Intramuros v kasárnách Santa Lucia. V roce 1916 tato škola pak byla přemístěna do města Baguio v horách Kordiller a byla přejmenována na Akademii pro důstojníky PC (Academy for Officers of the Philippine Constabulary). Díky této škole dochází k výraznému zvýšení úrovně důstojníků a potažmo mužstva. Dochází také ke standardizaci hodnot PC, kultury a jakémusi esprit d′corpse. Společně s tím vzniká motto, které dosti odráží realitu vedených bojů - „Always outnumbered but never outfought!“, tedy v českém překladu něco jako „Vždy přečísleni, ale nikdy nepředčeni v boji.“


V roce 1902, 15. října také vzniká hudební těleso PC tzv. Philippine Constabulary Band pod velením plukovníka Waltera Lovinga na základě instrukcí předsedy vlády Tafta. Mimochodem tato jednotka si vydobyla všude po světě silné renomé a dokonce se účastnila zámořských představení.


Celkově tak lze shrnout, že období do první světové války tak bylo obdobím růstu s problémem "dětských nemocí", ale také hlavně období prvních velkých vítězství. PC dokázalo, že veškeré očekávání dokonce předčilo a v boji ukázalo, že se jedná o schopné těleso s vynikajícími výsledky. Hlavní boje bych shrnul v další kapitole.

Kapitola 6. - Hlavní boje PC mezi roky 1901 - 1916


V tomto období docházelo ke spoustě tvrdých a také velmi krvavých střetů, neboť centralizace státu zasahovala území po staletí naprosto svobodná, což vedlo ke snaze obyvatel si tuto svobodu podržet. Nejlepší ukázkou je boj filipínských Morů za nezávislost, vynikajícím způsobem popsaným v článku od Davida Krayzela zde - Povstání Morů.


PC se na tomto boji podílela naprostou většinou mužů z celkového počtu zapojených do operací v oblastech Jolo, Mindanao, Cebu a Palawanu. Zbytek pak dodala armáda a PS.


Dalšími problémy byli různí samovládci a náboženští fanatici:
1)José Roldan - zhruba mezi roky 1901 - 1903 si v provincii Tayabas vytvořil vlastní ministát, kde vybíral vlastní daně - spíše výpalné; dále se vměšoval do politické situace přilehlých regionů, stejně tak vybíral jakési příspěvky ve jménu patriotismu a boje za filipínskou nezávislost. Podařilo se mu obklopit se bývalými příslušníky proti-povstaleckého boje, část z nich přešla z PS či PC.


V roce 1903 pak vyvrcholilo několikaleté úsilí PC, kdy pomocí podpory místních lidí a oddělením aktivních příznivců Roldana od obyčejných farmářů, se PC podařilo vypudit Roldana z provincie Tayabas do provincie Albay. Zde pak Roldan bez rozsáhlejšího zázemí podléhá spojené akci PC a části PS vedených asistenty velitele PC Garwoodem, Bakerem a Bandholtzem. Tito zřídili v kritické oblasti 11 četnických stanic a zároveň také zpřísnili vězeňský režim, což na jednu stranu vedlo k obrovskému zvýšení úmrtnosti ve vězeních, ale také ke snížení podpory povstalců. Povstalecký přívod peněz byl také odříznut, neboť došlo k dohodě s bohatými rodinami ohledně rozdělení půdy. 1903 se tak Olo, který převzal vedení v povstání místo Roldana, vzdává PC.


2) V roce 1902 se také rozrostly případy místních samo-papežů a různých náboženských vůdců. Nejznámějším z nich byl např. Papa Ísio, který se prohlásil za papeže a "vládl" na ostrově Negros. Zde pak byly jednotky jeho přívrženců poraženy jednotkami PC a tím skončilo jeho "papežství."


Dalšími významnými boji, kterých se účastnily jednotky PC, pak byla pacifikace horských kmenů a jejich vůdců - problém spočíval v tom, že jak se zvyšovala porodnost lidí žijících při pobřeží a zároveň s rozvojem zdravotnictví se snižovala úmrtnost, na velkých částech území docházelo k přelidnění. Část lidí toto pak řešila odchodem do pahorkatin a vysočin, odkud vytlačovala horské kmeny, které zde žily po staletí. Navíc s tím docházelo k zavlečení nemocí, které se v horách nevyskytovaly v takové míře - např. jako cholera, žlutá zimnice, beri beri a také japonské chřipce. S tím také docházelo k neúrodám či ničení malých políček horských kmenů, popř. excesům na příslušnících kmene (znásilnění, vyhánění, vraždy). Z toho důvodu zhruba kolem roku 1903 dochází k velmi častým útokům na města při pobřeží, kdy horské kmeny pak občas velmi brutálně si berou jídlo, léky, a další vybavení, popř. se snaží zastrašit lidi z nížin tak, aby opustili jejich historická území. Bohužel pro ně však dochází díky těmto útokům k vystupňování tlaků na horské kmeny, což vyústí v ústup těchto kmenů dále do hor a nejvyšších pohoří Filipín.


Ukázky pár z těchto povstání horských kmenů:
1)Pulájanismus - V roce 1904 10. července propuká díky problémům v obchodováním s nemovitostmi (v podstatě odebrání půdy horským kmenům) povstání v oblastech ostrovů Samar a Leyte tzv. Pulájanismus. Tento název pro toto povstání se odvozuje od domorodého slova pulájan, což znamená červený. Tato barva byla základním poznávacím znamením všech příznivců povstání, neboť původní povstalecké horské kmeny nosily především červené kalhoty či červenou vestu. Další přívrženci tohoto hnutí pak používali různé červené šátky či jiné části oblečení.


V průběhu několika let došlo k nájezdům na pobřežní vesnice a městečka. Zhruba v roce 1904 pak dochází k částečnému vylepšení situace s ustanovením stanic PC (zhruba 1 800 domorodých vojáků je umístěno na Samaru) a také změnou v zákonech týkajících se půdy. Dochází také ke změnám v rámci správy ostrovů sjednocením do jednoho regionu, který podléhal jednomu guvernérovi. Povstání končí až v roce 1907 a od té doby už nebyl zaznamenán jakýkoli další problém. Samotné povstání bylo namířeno proti Filipíncům, ne tedy Američanům.


2) V oblasti středního Luzonu propuká povstání převážně igorotských kmenů proti zabírání půdy a vytlačování těchto kmenů do hor Kordiller. Jejich vůdcem je Otoy, což byl velmi schopný náčelník. Bohužel pro jeho lid však byla jak materiální, tak lidská síla na straně lidí z nížin a v roce 1911 dochází v boji k zabití náčelníka Otoye a v podstatě povstání tímto končí, neboť nebyl již žádný další schopný vůdce.


A v neposlední řadě nesmíme zapomenout také na různé lupičské bandy pohybující se po různých ostrovech Filipín. Asi nejznámějším případem jsou bandy v oblasti Pampanga a oblasti Laguna na severním ostrově Luzonu. Tyto bandy byly nazývány jako "tulisanes". Do konce 1911 došlo k pacifikaci většiny těchto band a došlo k tomu, že spousta oblastí byla bez jakýchkoli lupičů, což vedlo k tomu, že se mohla do těchto oblastí rozšířit část civilní správy jako zdravotnictví, školství a také justice. Následně tyto faktory zapůsobily pozitivně na zvýšení ekonomického blahobytu oblastí, zejména díky přebytkům v zemědělství a zvýšenému úsilí v rámci lesnictví.


Závěrem lze říci, že tuto velmi těžkou situaci jednotky Armády, PC a PS zvládly celkem dobrým způsobem bez větších problémů a přešlapů. Za celou dobu pak zahynulo zhruba 11 důstojníků a 190 příslušníků mužstva na přímé následky bojů. 48 důstojníků a 91 mužů zahynulo na následky nemocí. 768 mužů bylo vyřazeno ze služby v důsledku invalidity, popř. jako následky zranění.


Na druhé straně PC zabila kolem 4 862 lupičů a povstalců a 11 977 jich bylo zatčeno či zajato. Společně s tím se jim podařilo zabavit 7 424 palných zbraní a 45 018 nábojů. Stejně tak se jim povedlo zachránit kolem 12 262 zvířat (převážně dobytek) a vrátit je jejich původním majitelům.


Již ze samotného výčtu je vidět, že se jednalo o velmi úspěšné operace, které přispěly k uklidnění situace na Filipínách, což pak položilo základ k meziválečné prosperitě Filipín.

Kapitola 7. - Období první světové války a meziválečné období


V rámci těchto zhruba 20 let došlo ke dvěma důležitým událostem, které měly vliv na dění kolem PC. První z těchto dvou událostí byl vstup USA do první světové války na straně Dohody.


Toto mělo zásadní vliv na Philippine Constabulary, neboť většina amerických velitelů je povolána do U.S. Expeditionary Forces (Americké expediční síly), které pak vstoupily do bojů na západní frontě. Jejich místa pak musí zaplnit Filipínci, většinou se tak dělo pouze povýšením kompetentních velitelů. 17. prosince 1917 tak v podstatě končí postupný proces tzv. filipinizace četnictva. V tento den je zvolen nejvyšším velitelem PC Filipínec brigádní generál Rafael Crame. V tento den tak poprvé ve své 16leté historii je velitelem filipínský občan a stejně tak je velitelský sbor tvořen výhradně domorodci.


Rafael Crame



Generál Crame v průběhu svého působení ve funkci velitele, zreformoval určitým způsobem strukturu PC zejména s ohledem na geografický profil Filipín. Došlo k redefinici Okrsků, kdy některé Provincie jsou přemístěny do jiných Okrsků a naopak je nově zřízeno několik Stanic a Provincií (např. na soustroví Tauri Tauri v podstatě v blízkosti Bornea a Malajsie). Stejně tak došlo ke změně názvů Okrsků na Okrsek Severního Luzonu s velitelstvím ve městě San Fernando, La Union; druhý Okrsek je pak Okrsek Středního Luzonu, třetí Okrsek Jižního Luzonu, čtvrtý Okrsek Visayas a poslední pátý byl pak přejmenován na Okrsek Mindanaa s velitelstvím ve městě Zamboanga.


Co se týče celkového vlivu na kvalitu PC a její práci, tak se tento - řekněme radikální řez - vůbec neprojevil. Naopak došlo k ještě zlepšení, protože již nebylo nutné řešit interkulturální problémy a další sociální aspekty soužití dvou kultur.


Dalším krokem velitelů bylo v roce 1926 přejmenování Akademie pro důstojníky Philippine Constabulary na tzv. Philippine Constabulary Academy, tedy Akademie Filipínského četnictva. Společně s tím došlo ke změně učebních osnov a zaměření. Došlo i k tomu, že tato škola byla rozšířena tak, aby byla schopná poskytnout vzdělání i pro do té doby „obyčejné“ příslušníky družstva.


Druhou událostí, která zasáhla do existence PC, bylo vyhlášení Commonwealth of the Philippines 24. dubna 1934, jedná se o tzv. Philippine Independence Act; Public Law 73-127, tedy Akt filipínské nezávislosti, zákon veřejného práva 73-127; neoficiálně zvaný Tydings-McDuffie Act. Tento dával Filipínám 10 let přechodného období k úplné nezávislosti, společně s tím ustanovil samosprávu a došlo k vytvoření tzv. Filipínského Commonwealthu.


Důležitou otázkou samotné existence jakéhokoli státu je schopnost obrany. Z tohoto důvodu bylo potřeba vytvořit také filipínské ozbrojené síly. Vytvoření Philippine Commonwealth Army bylo schváleno 1. aktem Commonwealthu v roce 1935 21. prosince. Následující rok byl MacArthur pověřen vycvičením a vytvořením této armády. Vzhledem k tomu, že v tomto roce se na Filipínách nacházela pouze dvě tělesa vojensky způsobilých domorodců a US Army nechtěla přijít o své Philippine Scouts, jediným řešením bylo vytvořit armádu z četnictva. V roce 1936 tak dochází k tomu, že PC spadá pod Philippine Commonwealth Army, resp. četnictvo se stává základem armády. Stejně tak jsou jeho muži převeleni do nově vytvořených vojenských oddělení jako je kontrašpionáž, vojenská policie, apod. Někteří vysocí důstojníci z PC přebírají vysoké posty v rámci armády např. - brigádní generál Jose de los Reyes velí armádě z pozice velitele štábu a brigádní generál Basilio Valdes bývalý velitel PC a plukovník Guillermo Francisco se zase naopak stali jeho pobočníky.


Dochází také k reformě útvaru na plnohodnotné vojenské těleso (ne tedy již částečně policejní) - je tak ustanovena sbírka vojenských zákonů, dochází k redefinici disciplinárního řádu, změnám ve výcviku s důrazem zejména na spolupráci velkých vojenských těles, výcvik s těžkými zbraněmi (děla, houfnice, těžké kulomety apod.) a další důležité, avšak čistě vojenské záležitosti, jako komunikační a velitelské struktury, štáby, atd.


Porovnejte schéma PC před rokem 1936 a po něm. Jak vidíte v prvním případě spadalo PC pod Ministerstvo vnitra:



V druhém případě došlo ke sloučení ministerstva vnitra a obrany. Pod ně pak spadá Philippine Commonwealth Army a teprve v rámci této armády je PC pouze jednou ze složek. Ostatní složky pak byly následující:
1) G1 – oddělení zodpovědné zejména ze personální otázky jako je kartotéka mužstva, disciplínu, platy, vedení evidence o zkušenostech, zařazeních, apod. a v neposlední řadě také řekněme služby s ohledem na osobní záležitosti vojáků.
2) G2 – oddělení kontrašpionáže a obecné bezpečnosti.
3) G3 - oddělení zodpovědné za operační provoz tedy plánování, výcvik, operační nároky mužstva na výzbroj a výstroj, rozvoj bojové a taktické doktríny, nákup výstroje a vybavení.
4) G4 - Oddělení pro logistiku a ubytování
5) WPD – War Plans Division – tedy oddělení zodpovědné za strategické válečné plánování
6) PMG – Provost Marshal General – tedy něco jako oddělení velitele vojenské policie, nicméně vzhledem k tomu, že v této době na Filipínách neexistovala jediná válečná divize, tato funkce tak by do češtiny byla volně přeložena asi jako Velitel policejních a armádních operací.


Schéma tak vypadalo následovně – povšimněte si spojených ministerstev:



Na druhou stranu, aby filipínská vláda nějak zaplnila místo po PC v jejich policejních úkolech, byla vytvořena Státní policie, tedy State Police. Tato vznikla 26. října 1936 aktem číslo 88. Bohužel tato policie byla vytvořena naprosto z ničeho, tedy bez jakýchkoli tradic, bez jakýchkoli policejních postupů a kvalitních zkušených příslušníků, popř. bez nějaké asistence ze strany Municipal Police či Philippine Constabulary. Tato nepřipravenost se projevila velmi kriticky - na obrovských plochách území došlo ke zhoršení situace – opět se rozmohly krádeže, loupeže, přepadávání vesnic, apod. Proto v roce 1938, tedy po necelých dvou letech, dochází ke znovuobnovení PC jako četnické jednotky. Přesněji k tomu došlo 23. června 1938 Commowealth Act číslo 343. Tento rušil Státní policii, mužstvo bylo převeleno do PC. Společně s tím došlo k odebrání PC z rámce armády, oddělení ministerstev a vytvoření Filipínské armády v podstatě na „zelené louce“. O toto se nejvíce zasadil prezident Filipín Manuel Quezon, který zhoršující se vnitrostátní bezpečnostní situaci vnímal velmi negativně jak z politické, tak osobní perspektivy.


Bohužel však tento poslední akt byl řekněme tím, který již ukončil klasickou historii PC. Od této doby její určení bude prodělávat změny podle momentálních potřeb politiků a vojáků; a vydláždí tak cestu k jejímu zániku. Problém Aktu číslo 343 byl ten, že ponechával část mužů v rámci Philippine Commonwealth Army (PCA) a část mužů převelel nazpět do PC. Došlo tak ke silnému snížení kvality velitelského sboru, stejně tak součinnosti celé jednotky. Nicméně i za těchto podmínek se PC podařilo znovu obnovit klid a pořádek.


Dalším problematickým bodem tohoto aktu byla tzv. „zaměnitelnost“. Prezident odsouhlasil, že jakýkoli muž z armády či PC může být převelen do druhého tělesa bez jakýchkoli ztrát hodností a ocenění. Stejně tak se mu služba v jakémkoli z těchto těles započte jako vojenská služba. Z těchto důvodů tak PC již zůstaly některé rysy vojenské organizace jako disciplinární řád, válečné zákony, atd. Toto v budoucnu opět znamenalo, že další část mužů pak přešla do armády, zejména po druhé světové válce s růstem prestiže armády.


Společně s tím, díky zhoršující se mezinárodní situaci, byl počet mužů zvýšen až na 15 000 mužů. Došlo k vytvoření dvou pluků 1. a 2. pluk. Třetí pluk byl cvičen v Camp Keithley v oblasti Lanao zhruba do září 1941. V průběhu války pak tyto pluky spadaly pod velitelství United States Forces in the Far East (USAFFE), tedy tzv. Velitelství amerických sil pro Dálný východ.


Velitelem PC se stal až do roku 1942 brigádní generál Guillermo Francisco, nově povýšený, který tak opustil místo asistenta velitele štábu PCA. Došlo také k vytvoření General Service Battalion (Prapor hlavní služby) vycvičeného v Camp Crane, který se nacházel v Quezon City (dnes součást Metro Manila). Tato jednotka byla jakási speciální úderná jednotka, jejíž výcvik a výstroj byl na vyšší úrovni než místní Stanice či Provincie


Období meziválečné tak můžeme shrnout asi tak, že PC se stala plně filipinizovanou, nicméně stále zvyšovala svojí kvalifikaci a organizaci. V podstatě toto období bylo z pohledu PC charakterizováno spíše povinnostmi při budování státu, než nějakými boji s lupiči (samozřejmě Mindanao a ostrovy Sulu byly nebezpečnou oblastí stále). Nejdůležitějšími činnostmi tak byly zeměměřičské práce, výstavba infrastruktury a škol, nemocnic a tržišť. Nejslavnější topografické expedice proběhly mezi lety 1921 – 1929. V příloze jsem vložil nějaké fotky z těchto expedic.

Slíbené fotky především z různých expedic po souostroví.

Kapitola 8. - Období Druhé světové války a účast četníků v Bitvě o Filipíny


V květnu 1941 president Franklin Roosevelt vyhlásil stav ohrožení v rámci kontinentální části USA, zároveň s tím však také v rámci všech amerických kolonií či zemí, které ochraňovali – tedy včetně Filipín. V rámci tzv. USAFFE United States Army Forces in the Far East, tedy Ozbrojené síly pro Dálný Východ, došlo k vyzbrojování a k zrychlení výcviku divizí. USAFFE včetně tzv. Philippine Departmentu a PCA (toho času 1 zformovaná divize – z bývalých příslušníků PC, 2. v průběhu formování – také z mužů PC, a 10 reservních divizí) se začíná připravovat na provedení předválečného plánu pro obranu Filipín – tzv. Válečný plán Oranžový-3, War Plan ORANGE-3 (WPO-3).


Vypuknutí války má také velký dopad na PC, neboť jejich 1. pluk, který byl formován v Camp Crame, byl 15. října 1941 brigádním generálem George M. Parkerem přesunut do oblasti Balara v blízkosti města Quezon City – na severní části tehdejší staré Manily, a byl podřízen velitelství USAFFE. Tito muži zde byli přecvičeni jako bojový pluk amerických sil - tedy od policejních akcí a bojů malých jednotek, se výcvik změnil na koordinaci velkých jednotek a stejně tak např. frontový boj.


Další dva pluky (2. a 3.) následovaly v vzápětí a byly přeřazeny pod velitelství USAFFE ve dnech 17. listopadu, resp. 12. prosince, 1941 (tedy až 4 dny po prvních japonských útocích na Filipíny, přesněji ostrovy Batanes). Tyto pluky byly přiřazeny na ochranu strategických objektů jako přehrady (přesněji oblast Laguna), elektráren, apod. Američané tak chtěli uvolnit lépe cvičené jednotky pro frontovou linii a tyto dva pluky naopak měly lepší výcvik pro tyto ochranné úkoly.


29. prosince 1941 pak ještě došlo k vytvoření 4. pluku, který byl složen z různých četnických jednotek z oblasti provincií Bataan, Bulacan, Nueva Ecija, Pampangga, Pangasinan, Tarlac a Zambales. O dva dny později se tento pluk dostal do bojů v oblasti Bataanu. Nicméně o průběhu bojů pak podrobněji v dalším příspěvku.


Společně s tím tzv. divize rozvědky, Information Division, dostává rozkaz k provedení operace, která měla za výsledek zejména snížit nebezpečí páté kolony a také zničit síť japonských a německých agentů. V této době se všichni cizinci na Filipínách museli registrovat v rámci Bureau of Immigration, tedy něco jako Imigrační úřad. Nicméně v podstatě v rámci Philippine Constabulary však ještě existovalo Oddělení pro imigraci tzv. Alien Division. Tato uchovávala všechna data od imigračního úřadu (otisky prstů, fotografie) plus navíc ještě výsledky vlastního šetření. Ve spolupráci s G-2 Filipínské armády pak došlo k zatčení všech potenciálně nebezpečných cizinců, stejně tak k zpřísnění bezpečnostního režimu země, aby nedošlo k sabotážím a ohrožení strategických objektů. V průběhu výslechů vyšlo najevo, že většina zatčených absolutně netušila o tom, že byli sledováni a proto je i zatčení velmi překvapilo. Od nařízení této akce, tedy 8. prosince 1941, se PC ve spolupráci s G-2 během několika hodin podařilo zatknout 997 potenciálních agentů. Většině z nich se následně podařilo dokázat, že se jednalo o agenty zahraničních agentur. V následujících dnech se ještě podařilo zatknout 17 německých agentů, někteří z nich byli zatčeni v důstojnických uniformách americké armády a proto byli později zastřeleni. Po těchto zatýkáních a výsleších se podařilo také získat informace o dalších sympatizantech a potenciálních nebezpečných jedincích. Na tyto pak byl také vydán zatykač. V rámci této operace také došlo k zabavení všech majetků těchto agentů. Po dokončení této akce pak většina mužů Information Division přešla z rámce PC pod rámec Filipínské armády, kde byli přiřazeni k tzv. Provincial Anti-Sabotage Regiment, tedy Provinčního pluku k zamezení sabotáží.


V rámci PC také existovaly tři další útvary s různým určením:
1) General Service Regiment – Pluk hlavní služby, který byl složen z veteránů několika tažení proti Morům a dalším lupičům; a jako takový byl vynikajícím způsobem připraven a vybaven na boj v džungli. Představoval elitní zásahové těleso, které bylo povoláváno do provincií v případě, že místní jednotky nebyly schopny si poradit s místními ozbrojenci a kriminálníky.
2) Presidential Guard Company – Rota prezidentské stráže – jednalo se o jednotku, která měla na starosti ochranu prezidenta a jeho okolí.
3) Headquarters and Service Company – Rota pro velitelství a týlovou službu – tato jednotka měla na starosti především ochranu velitelství a stejně tak různých provinčních velitelství. Jednalo se v podstatě o velmi podobný profil jako u General Service Regiment – tedy všichni muži navzdory názvu své jednotky byli veteráni několika kampaní v džungli. Nejednalo se tak o nějaké „kancelářské krysy“.
Tyto jednotky byly také převeleny pod velitelství USAFFE – první pluk byl odeslán na pomoc 101. pěchotní divizi, která měla bránit oblast Mindanaa. Zbylé dva pluky pak byly poslány do oblasti Jižního Luzonu a později, s postupem Japonců a frontové linie, byly převeleny do oblasti Bataanu.


V době japonského postupu směrem na Bataan, tak byla Philippine Constabulary a všechny její jednotky podřízeny USAFFE, stejně tak došlo k tomu, že různé jednotky PC doplnily buď jednotky Filipínské armády či Philippine Departmentu. Boj pak na sebe nenechal dlouho čekat.

Hlavní japonský útok započal 22. prosince 1941, kdy se Japonci vylodili v oblasti Lingayenského zálivu. V následujících dnech s velkými potížemi postupovali provinciemi Pampangga, Zambales. Spojené filipínsko-americké síly plnily dopodrobna americký obranný plán. Spořádaně pod tlakem Japonců ustupovaly na předem stanovené obranné linie a stahovaly se tak do místa posledních bojů, tedy na poloostrov Bataan. Až do nejmenších detailů tak i přes materiální a lidskou převahu Japonců plnily naprosto přesně předválečný plán. Bohužel, kdo neplnil svoji roli, byl generál MacArthur, který už se zdržoval ve svém velitelství na Corregidoru. Většina jednotek, se kterými předválečný plán nepočítal až tak do detailu, byla ponechána bez rozkazů – přesněji USAAF (letectvo), US Navy (námořnictvo) a Philippine Constabulary. Letectvo bylo zničeno většinou ještě na zemi. Námořnictvo, které promarnilo nejlepší příležitost k útoku na vyloďující se Japonce či jejich nákladní lodě, bylo později nuceno se z Filipín stáhnout.


Četnictvo však tuto možnost nemělo, proto se jeho velitel brigádní generál Guillermo Francisco rozhodl pro vlastní iniciativu. Několikrát urgoval velitelství USAFFE, aby mu poskytlo nějaké rozkazy. „Dugout“ Doug MacArthur ani jeho pobočníci však nebyli schopni po dobu několika dnů dodat jakékoli rozkazy. Naštěstí generál vydal rozkazy shromáždit všechny muže z ohrožených oblastí a před Japonci se stahovat. Dále také rozkázal všechny zbraně, které nebude možné odnést, naházet do moře či zničit. Stejně také nařídil odvoz munice, potravin a dalších důležitých zásob. Vzhledem k tomu, že ani po několika drahocenných dnech žádné rozkazy z velitelství nedostal, rozhodl se pokračovat na vlastní pěst. Nařídil všem jednotkám stahování směrem na Bataan.


Nejdříve však muselo dojít ke shromáždění mužů z různých koutů provincií. Jako výchozí shromažďovací bod zvolil město San Fernando v provincii Pampangga, ze kterého vedly hlavní silniční tepny na poloostrov Bataan. Rozkaz měl být vykonán od 01.00 dne 31. prosince 1941. Do 6.00 se většina jednotek z Manily, Středního a Severního Luzonu shromáždila. V San Fernandu došlo k vytvoření Provizorního pluku Provisional Regiment a tzv. Service Troops tedy týlové jednotky – tyto pak pochodovaly směr Bataan.


Díky zpoždění způsobenému nerozhodností amerického velení však velká část mužů ze Severního Luzonu přišla do San Fernanda v době, kdy už Japonci tímto městem prošli a směřovali k Manile a Bataanu. Proto se četníci rozhodli se na Bataan probojovat. Díky obrovským zkušenostem s boji a pobytem v džungli se všem jednotkám podařilo infiltrovat do obranného perimetru kolem Bataanu s minimálními ztrátami. Cestou způsobili Japoncům problémy náhlými přepady malých jednotek či zásobovacích kolon, neboť se většinou pohybovali v japonských zádech.


Po dosažení oblasti se oddíly shromáždily v oblasti Bataanu, tedy kolem oblasti Lanao. Zde došlo k oficiálnímu přejmenování Provizorního pluku na 4. pluk PC. Společně s dalšími pluky (již výše zmíněnými 1. a 2. plukem PC), skupinou ROTC tedy skupina kadetů z doplňovacího praporu těžkých zbraní, muži z bývalého Filipínského letectva (Philippine Army Air Force) vytvořili 2. divizi PCA. Navíc s tím byl k jednotce převelen oddíl 75 mužů z F.A., tedy polního dělostřelectva.


2. divize dostala za úkol chránit především pláže kolem Manilského zálivu, a tímto také ochraňovat zásobovací trasy vedoucí na Bataan. Dále ochraňovala sektor tzv. Service Command. Později během následujících 10 dnů byl 1. a 2. pluk převelen do oblasti 1. sboru v západní oblasti Bataanu. Divize tak byla oslabena o své nejlepší muže a hlavně přišla o jednotky vycvičené k frontovému boji. V následujících dnech pak došlo k dalšímu odvelení části mužů zejména z týlových jednotek, ROTC, mužů z Filipínského letectva a dělostřelectva do sektoru 1. sboru. Na druhou stranu pak divizi „doplnili“ především důstojníci z velitelství. Došlo tak k velmi zajímavé situaci, kdy jednotka byla velmi silně „předůstojníkována“ a jako řadoví vojáci sloužili např. i vysocí důstojníci.


6. dubna 1942 došlo k průlomu Japonců v centrální oblasti fronty. 4. pluk PC dostal rozkaz uzavřít průlom. Od svého prostoru na východní straně se musel přesunout do boku postupujících Japonců. Po celou dobu přesunu na tento pluk však útočily střemhlavé bombardéry. Na morálku ještě působil fakt, že zatímco tento pluk postupoval směrem proti Japoncům, všechny ostatní jednotky postupovaly od Japonců.


O tři dny později se celý sektor Bataanu vzdal Japoncům. Ještě před tím se částem 1. a 2. divize PCA podařilo projít přes linie a stáhnout se do hor. Tito pak vytvořili zárodek budoucích gueril.


9. dubna 1942 tak přišel nevyhnutelný konec a generálmajor Edward P. King, Jr., velitel oblasti Jižního Luzonu, se rozhodl zamezit dalšímu masakru jednotek bez munice, zdravotnického materiálu a potravin, a vzdal se Japoncům.


Bohužel pro tyto muže to však ještě konec jejich útrapám zdaleka nebyl. Čekal na ně ještě neslavně proslulý pochod smrti. Ti, kteří tento pochod přežili, pak ještě strávili válku v zajateckém táboře ve městě Capas, v regionu Tarlac.


Závěrem lze tak říci, že jednotky PC – použiji slova ze závěrečného rozkazu velitelů – „Na Bataanu a Corregidoru, v Aparri, Lingayenu a Atimonany, kdekoli na ostrovech, kde nájezdníci vstoupili na pevninu, se četnické jednotky vyznamenaly v akci i za velmi nepřekonatelných podmínek.“


Nicméně podívejme se teď na situaci racionálně – jednotky PC nebyly americkým velitelstvím použity moc optimálně. Jednalo se o jednotky lehce vybavené, uzpůsobené pro přepady a boj v džungli. Byly vynikající při průzkumech, a patrolování, či např. v odstřelovačských misích, či při útocích ze zálohy. Tyto jednotky se vyznačovaly excelentním použitím terénu, který pro normální jednotky znamenal naprosté omezení manévru a mobility – tedy horské terény a džungle, která pokrývala 95 % území souostroví.
Naopak jejich nevýhodou byla omezená těžká výzbroj, omezená mobilita na normálních terénech (absence náklaďáků, apod.) a také nezvyklost pro vojenské operace (zejména boj na frontě).


Pokud se tak podíváme na tento malý výčet, je jasné, že jednotky nebyly použity optimálně a proto zejména v oblasti Bataanu byla jejich účinnost v bojích velmi malá a také došlo k velkým ztrátám v důsledku bojových akcí. Co se týče počáteční fáze, tak naopak četnictvo dokázalo zejména v prvních fázích bojů velmi efektivně znepříjemňovat japonským jednotkám jejich postup – přepady příliš vysunutých jednotek, útoky na křídla japonských postupů byly prováděny PC vysoce účinně.


Za celou dobu Bitvy o Filipíny tak v jednotkách PCA, USAFFE či PC bojovalo něco kolem 25–35 000 četníků.

Zajímavou epizodou je také funkce Constabulary v rámci japonských okupačních sil. Bohužel většina zejména amerických autorů v podstatě považuje tuto Constabulary za pokračovatele PC. Bohužel jedná se však o obrovský omyl, Japonci zřízená Constabulary není totožná s Philippine Constabulary a ani na ni nijak nenavazuje.

V průběhu okupace Japonci pociťují potřebu jednotky, která bude schopná snížit dopady útoků partyzánů. Vzhledem k tomu, že japonské regulérní jednotky vykazovaly malou efektivitu, navíc ve spojení s jejich klasickou brutalitou, docházelo v oblastech k opačnému trendu - nárůstu počtu útoků a zvyšování počtu lidí zapojených do těchto gueril. Proto se rozhodují založit tzv. Bureau of Constabulary – tedy Úřad četnictva. Určitá část mužů z původní PC byla donucena pracovat pod pohrůžkou násilí na jejich rodinách. V některých případech došlo při odmítnutí i k popravám rodinných příslušníků. Proto nevelká část mužů z původní PC vstupuje do tohoto japonského četnictva. V průběhu proti-partyzánských operací se však velmi rychle „ztrácí“ v džungli a připojují k povstalcům.


Bohužel tato epizoda má na další vývoj PC obrovský dopad. Většině lidí tato japonská verze četnictva utkvěla v paměti, stejně tak příslušníci povstalců měli s některými členy otevřené účty. Po válce tak snaha po obnovení narážela na dost velký odpor a v některých oblastech ovládaných komunisty byla tato „epizoda“ propagandisticky zneužita. Do dnešních dnů se stále dost lidí domnívá, že se jedná o stejné vojenské útvary, včetně historiků. Nicméně o boji proti komunistickým guerilám v další kapitole.

Kapitola 9. – Konflikt nízké intensity aneb boje PC s Hukbalahapem, 1946 - 1954


Poválečná situace byla ve všech zemích zasažených válkou velmi složitá. Podobně tomu bylo i na Filipínách.


Po opětovném dobytí ostrovů v roce 1944 byla snaha opět nastolit právo a pořádek i v těch nejvzdálenějších provinciích – z tohoto důvodu bylo rozhodnuto, že bude obnoveno Filipínské četnictvo na naprosto identickém modelu jako existovalo v průběhu své nejlepší éry tedy ve 20.-30. letech.


Constabulary tedy byla opět aktivována v rámci Filipínské armády výkonným výnosem č. 21 prezidenta Sergia Osmeny datovaným na 28. října 1944. V následujících reorganizacích bylo zřízeno tzv. Military Police Command (MPC), Velitelství vojenské policie, jako následek rozkazu USAFFE č. 50 a četnictvo pak spadalo pod toto velitelství. V roce 1945 7. července došlo k další změně, kdy MPC, USAFFE bylo přejmenováno na MPC, AFWESPAC, tedy Army Forces, Western Pacific.


V roce 1945 a prezidentskou aktivitou "Bring the boys home" Američané velmi rychle stahují většinu svých jednotek z bývalých kolonií či bojišť světové války. Na Filipínách se toto urychlené stažení projevilo velmi negativně. Filipíny stály před nejdůležitějším momentem své historie – vybudovat odpočátku svůj jak politický, tak ekonomický systém. Důležitou součástí byla i tvorba armády – Američané však i díky válce a vnitropolitické situaci nabídli Filipínám maximálně poradenství ve formě dokumentů (příručky, manuály, apod.) a "ústních rad". Toto rozhodnutí se ukázalo jako špatné hned v roce 1946, kdy propuká komunistické povstání.


Nicméně vraťme se ještě zpět do roku 1945, z již zmíněného důvodu stojí filipínské vedení před velmi těžkou zkouškou. Je nutno vytvořit jak policejní tak vojenské útvary bez pomoci Američanů. Prvním krokem tak byla přeměna MPC na Philippine Constabulary 1. července 1947, tedy návrat k již vyzkoušenému modelu s dlouhou tradicí úspěchů.


Bohužel přes veškerá očekávání se nepodařilo navázat na předválečný stav, i přestože jednotka disponovala 12 000 muži a důstojníky, kteří byli převeleni z armády, plus dalších zhruba 8 000 mužů pro podporu logistiky, velitelství, administrativní práce, apod. Hlavní důvody je možno shrnout do několika bodů:


1)Zkušení velitelé padli v průběhu partyzánského boje, bojů na Bataanu či osvobozování Filipín. Válku přežilo malé množství předválečných velitelů, došlo tudíž k velké ztrátě znalostí a zkušeností, které zejména při proti-povstaleckých bojích jsou neocenitelné. Zároveň s tím velitelé, kteří přežili, byli potřeba při tvorbě Filipínské armády, námořnictva či letectva.


2)Zároveň s tím, zde byla diskontinuita, neboť v podstatě chyběli 3 ročníky, které by za normálních okolností vystudovaly Akademii Filipínského četnictva. Tito by tak mohli nahradit mrtvé či raněné.


3)Nedostatek finančních zdrojů – tento faktor se projevil v naprosté absenci výzbroje – ještě do roku 1949 bojovali PC proti komunistům bez kulometů, pušek, samopalů, apod.; a výstroje - uniformy, helmy, apod. Společně s tím chybělo PC náležité moderní komunikační vybavení – rádia, telefonní ústředny, apod. Dále také nedostatek nákladních vozidel, bojových vozidel a také těžších zbraní, jako jsou minomety a lehká horská děla. Na druhé straně komunisté vyzbrojovaní USAFFE po dobu celé druhé světové války disponovali dobrou výzbrojí a výstrojí, nicméně jim také chyběly komunikační prostředky.


4)Velmi špatný výcvik – v dost velké souvislosti se ztrátou zkušených velitelů působil i faktor výcviku. Četnictvo mělo procházet jak armádním, tak policejním výcvikem – nicméně vzhledem k tomu, že Američané tento výcvik neposkytovali, bylo nutné najít zkušené školitele z domácích zdrojů. Tito však nebyli na nijak velké úrovni a tak všeobecná úroveň výcviku četnictva byla velmi nízká! Navíc s tím Hukbalahap disponoval vlastní vojenskou a politickou akademií, kterou v roce 1942 zřídili čínští důstojníci, zejména plukovník Ong Keit, důstojník z Mao–ce-tungovy 8. armády. I po válce pak pokračoval vliv čínských instruktorů, kteří předávali komunistům své znalosti a zkušenosti. Proto tak výcvik komunistů byl na mnohem vyšší úrovni než četníků.


5)Politický systém – nejdůležitější faktor, který se pak odrážel v již výše zmíněných problémech – politické elity, které se vrátily do vedení vlády, byly v podstatě totožné s předválečnými elitami. Tyto velmi málo dbaly o potřeby lidu a spíše vedly politické boje o moc, pocházely z potomků bohatých španělských, amerických či filipínských rodin, tudíž se spíše snažily zneužívat moc ve svůj prospěch – např. po válce došlo k masivnímu přerozdělování pozemků směrem k příbuzným a spřáteleným jedincům. To dále vedlo k tomu, že prostý lid se s tímto novým systémem neidentifikoval a masivně podporoval Huky. Navíc s tím, elity neposkytovaly naprosto žádnou podporu jak finanční, tak morální Filipínské armádě či četnictvu, které mělo s Hukem či dalšími povstalci vést boj.

První projevy nespokojenosti s režimem je možno identifikovat zejména s procesem přeměny guerillových jednotek na armádu Filipín.


Od roku 1945 docházelo k tomu, že jednotlivé partyzánské jednotky byly odzbrojovány a zařazeny do Filipínské armády. Společně s tím byl schválen podobný zákon jako ve většině zemí, tedy „Amnestijní zákon“. Díky tomu tak mohli všichni partyzáni v klidu složit zbraně a zapojit se i do politického procesu výstavby státu. Dokonce i část „komunistických“ partyzánů se zapojila do tohoto procesu (musíme mít na paměti, že většina lidí nebyla v Hukbalahapu kvůli komunistické myšlence, ale zejména kvůli boji proti Japoncům). Vždyť i název Hukbalahap je zkrácenou verzí výrazu Hukbo ng Bayan Laban sa mga Hapon, což znamená Lidová proti-japonská armáda. Proto se i dost těchto velitelů Huků rozhodlo složit zbraně.


Nicméně v oblastech středního a severního Luzonu se dva velitelé spíše rozhodovali pro pokračování odporu, popř. uznání Hukbalahapu jako samostatné armády vedle Philippine Army. Tito velitelé Luis Taruc a Casto Alejandrino byli poté zatčeni s pomocí Američanů. Později byli propuštěni (zřejmě na slib zapojení do politického procesu) a dostali se do politiky v dubnových volbách roku 1946 (byli zvoleni do Kongresu), nicméně zřejmě tato epizoda a také následné sesazení z parlamentu v nich vyvolala určité nepřátelství vůči zřízení (společně s jiným názorem na politický establishment). Navíc s tím od roku 1946 sílil vliv čínských komunistů a také neutěšená situace na ostrovech – nulová pozemková reforma, zneužití moci bohatými velkostatkáři, neoblíbení politici (prezident Manuel Roxas byl považován za kolaboranta), nízká morálka vládních jednotek projevující se brutalitou na civilistech, korupce a kriminalita. To vedlo k tomu, že stále více lidí se přiklánělo ke komunistům. Navíc s tím ještě došlo k sesazení Taruca z Kongresu Liberální stranou, kam byl zvolen za Demokratickou alianci.


Tento čin eskaloval situaci a přívrženci Huků se vrací do džungle a začínají odpor. Prezident Roxas reaguje akcí Obrněná pěst (Mail Fist), která byla velmi brutální a dopadla zejména na chudé vesničany, zejména rolníky. Tito se přidávají na stranu Huků a v roce 1946 je armáda Huků tak silná, že ovládá většinu oblastí středního a severního Luzonu. Dochází k vyhlášení státu Huklandia, který nejdříve zahrnoval oblasti Bulacan, Pampangga, Tarlac a Nueva Ecija. Později se zabíráním dalších provincií se tento název používal i pro celé dobyté území. Po dobu následujících dvou let Hukové provádějí brutální nájezdy na vesnice, které nesouhlasí s jejich maoistickými idejemi; útočí na města, posádky policie, armády a četnictva. Při těchto nájezdech si počínají stejně brutálně jako za války, kdy je udáváno, že Hukové zabili kolem 25 000 lidí, ale pouze z toho 5 000 byli Japonci. Tato zvěrstva spáchaná na civilním obyvatelstvu a následné represe armády, které opět dopadaly na tyto chudé vesničany, přiměly prezidenta ke změně taktiky.


V roce 1948 se Philippine Constabulary vrací opět pod pravomoc Ministerstva vnitra – tedy přesněji 1. ledna 1948. Od srpna 1948 tak pak primárně boj s Huky přechází na toto uskupení. Vláda Filipín si tak od tohoto slibuje stejný úspěch jako PC zaznamenalo na počátku 20. století. Bohužel situace je úplně jiná, než tomu bylo tehdy. Tato „výhradní“ kampaň PC trvá až do prosince 1950, kdy dojde k reorganizaci Ozbrojených sil Filipín a četnictva.

Za tuto dobu však PC nezaznamenala nikterak oslnivých výsledků. Důvody byly také na straně legislativy (Schválně srovnejte dnešní situaci a ochranu lidských práv s tehdejší dobou!). Četnictvo, pokud dopadlo povstalce, tak mu do méně než tří dnů muselo dokázat vraždu, pokud ne, tak jej muselo okamžitě propustit. Tedy i v případě, kdy byl příslušník Huků chycen se zbraní, municí, či při nějaké diverzní činnosti, musel být propuštěn. V podstatě se tak „zadržený“ po propuštění vrátil ihned nazpět ke své povstalecké jednotce. Dále také příslušníci PC nesměli ani použít jakéhokoli byť minimálního násilí proti Hukům (Došlo to tak daleko, že i donucovací prostředky byly považovány za násilí na zadržených!), nedejbože násilí při výslechu. Okamžitě při potenciálním zjištění by konstáblové čelili soudu a disciplinárnímu řízení. Není divu, že výsledky PC byly velmi mizivé.


Občas docházelo k tomu, že PC uplatnila velmi netradiční metody s vynikajícím výsledkem, jako např. zinscenování boje s povstalci (vycvičení příslušníci PC) - jednotce velel podplukovník Laureno Marana a byla nazvána Force X, tedy Síla X, která se vydávala za povstalce. Tito pak byli přijati mezi partyzány, kde monitorovali jejich činnost, sklady zbraní a rozmístění jednotek, velitelství apod. To po jejich návratu do jednotky PC umožnilo velký zásah, který rozbil povstalecké jednotky ve dvou provinciích (146 Huků zabito, kolem 40 zajato), včetně zajetí nejvyšších regionálních velitelů Huků.


Na druhou stranu PC, na rozdíl od předchozích svých kampaní, nebylo schopno si získat přízeň místních lidí. Bylo to způsobeno dvěma aspekty – prvním bylo zneužití již zmíněné japonské Bureau of Constabulary proti četnictvu. Komunisté přesvědčili vesničany, že konstáblové kolaborovali s Japonci a podíleli se na brutalitě proti farmářům, kterou měli všichni vesničané v paměti. Druhou pak byla také špatná úroveň policejního výcviku, který vedl k velmi špatnému zacházení s civilisty, což dále potvrzovalo propagandu šířenou komunisty.
Nicméně ve spoustě poválečné a moderní literatury (i v různých armádních studiích) se objevuje opakovaný názor, že četnictvo v této roli proti-povstaleckých jednotek mezi roky 1948 a 1950 naprosto selhalo. Tento názor zřejmě vychází z nedostatku hlubší analýzy. Avšak abychom nekřivdili PC je nutno učinit asi následující závěr - jednotka PC nezaznamenala nijak oslnivé výsledky, jako tomu bylo před válkou, ale na druhou stranu vzhledem k okolnostem vykonala celkem solidní práci. Málo uváděným údajem je, že PC se podařilo v průběhu těch 3 let zabít či zajmout polovinu všech mužů, kterými Hukbalahap disponoval, což do určité míry způsobilo silné oslabení Huků, které nemohli lehce zaplnit. To se pak projevilo v jejich pozdějších bitvách, zejména v ofenzívě na Manilu, kde se projevil již plně nedostatek zkušených bojovníků a velitelů! To pak umožnilo vládním jednotkám převzít iniciativu a ukončit povstání.


Avšak nepředbíhejme a vraťme se zpět do roku 1949, v tomto roce členové Hukbalahapu přepadli a zabili Auroru Quezon, což byla předsedkyně Filipínského Červeného kříže a také samozřejmě vdova po druhém prezidentu Manuelu L. Quezonovi. V této době byl Hukbalahap na bodě svého maximálního vlivu. Do roku 1950 dokonce začali ovládat provincie, které ležely v těsné blízkosti Metro Manily. V tomto roce také přejmenovávají svoji organizaci na Hukbong Mapagpalaya ng Bayan, Lidová osvobozenecká armáda, což teprve poprvé blíže evokuje maoistickou ideologii.

V tuto dobu se však změnila mezinárodní situace, která pak změnila výsledek celkového boje. Prezident H. Truman znepokojený rostoucí mocí komunistů v Asii – Vietnam, Čína, Filipíny, Korea – se rozhodl změnit přístup k Filipínám a pomoci jim tak se zbavit komunistického nebezpečí. Americká pomoc byla založená na čtyřech hlavních pilířích:
1)Pomoc při výcviku – američtí vojenští instruktoři budou posláni na ostrovy, aby pomohli vycvičit jak jednotky Filipínské armády, tak také četnictva.


2)Prodej výzbroje za cenu výrobních nákladů – vzhledem k již zmíněným omezeným finančním prostředkům tato část pomoci umožnila získat kvalitní výzbroj za přijatelnou cenu


3)Finanční pomoc – jednalo se o finanční pomoc ve formě jak úvěru, tak také přímé dotace. Většina tohoto se však vrátila USA nazpět ve formě platby za výzbroj. Tato pomoc byla poskytnuta v rámci amerického programu, Joint United States Military Advisory Group (JUSMAG).


4)Nejméně viditelná, avšak zřejmě pro vývoj povstání nejdůležitější sféra byl politický tlak na vedení země – v září 1950 prezident Truman tlačil na prezidenta Elpidio Quirina, aby se ministrem obrany (Minister of National Defense) stal Ramon Magsaysay bývalý velitel guerillových jednotek a také příslušník USAFFE.


Tyto kroky se ukázaly jako velmi prospěšné – s pomocí Američanů a jejich instruktorů dochází ke změně a reorganizaci Ozbrojených sil Filipín a také k legislativní změně. Samotná legislativní změna by v dnešním moderním světě (plném ochránců práv, apod.) zřejmě byla nerealizovatelná, nicméně v roce 1950 došlo k pozastavení Habeas Corpus Act, tedy práva, které poskytovalo všem lidem právo na legitimní zacházení.


Také reorganizace byla radikální změnou dosavadního vedení bojů. 30. března 1950 došlo k vyhlášení tzv. Výkonného výnosu prezidenta č. 308, který redefinoval definici a obsah Ozbrojených sil Filipín, Armed Forces of Philippines, AFP. Filipínské četnictvo se stávalo opět součástí Ozbrojených sil Filipín, resp. její poslední 4. složkou společně s letectvem, námořnictvem a armádou. Dále díky tomuto zařazení do Ozbrojených sil, PC přechází opět pod Ministerstvo obrany (tehdy stále ještě nazývané Ministerstvo války). Dochází i k reorganizaci bojových uskupení. Na základě doporučení Američanů Filipínci vytváří tzv. Battalion Combat Teams, BCT, v češtině tedy Bojové týmy praporu. Do těchto týmů pak přiřazují jednotlivce od různých zástupců Ozbrojených sil – největší část tvoří muži z PC - tyto BCT tak byly unikátním mixem mužů od různých složek, což zlepšilo spolupráci a zároveň vytvořilo specializované týmy jejichž členové měli různé vojenské profily.


1. dubna 1950 tak dojde k dovršení tohoto procesu unifikace a splynutí, kdy po odhlasování Administrativního výnosu č. 113, dochází ke splynutí PC s Ozbrojenými silami. Prakticky bylo spojení dokončeno až 27. července. Poté po novém Výkonném výnosu prezidenta přešla veškerá výkonná autorita a také práva, zákony, apod. pod Ministerstvo obrany. Jednalo se o přenos i osobních práv jedinců a jejich zařazení. Tedy opět je to podřízení sbírce válečných zákonů, válečnému právu, atd. Následně v prosinci, přesněji 23. prosince 1950, dochází ke změnám ve struktuře velení Prezidentským výnosem č. 389 – končí velitelství Philippine Service Command a Philippine Ground Force – tedy v podstatě rozdělení na velitelství pro pozemní jednotky a ostatní složky byly pouze přidružené. Dochází k menší změně, kdy vzniká společné velitelství pro Ozbrojené síly tedy General Headquarters, Armed Forces of the Philippines, tedy něco jako Všeobecné velitelství pro Ozbrojené síly Filipín. Dále každé z hlavních ozbrojených složek vzniká jejich velitelství, tedy pro četnictvo Headquarters, Philippine Constabulary. Pod toto velitelství pak spadají jednotlivá Service Command, tedy podřízená operační velitelství. Tato nová struktura tak zohledňovala vznik námořnictva a letectva a umožňovala dále specializaci těchto sil, neboť velitelem letectva například již nebyl pěchotní generál. Podle Výkonného výnosu č. 389 tak bylo četnictvo zodpovědné za mír a pořádek v rámci hranic.


Do konce roku 1950 se Ramonu Magsaysayovi podařilo získat větší finanční zdroje pro výkon těchto BCT. Prvním úspěchem této nové struktury (plus zvýšeného výdaje na zbrojení) a týmů BCT se stal zásah na velitele Huků v Manile v roce 1950. Ofenzíva Huků už v podstatě dosáhla hranic města a podle některých tehdejších zpráv některé jednotky vstoupili do města. Tato ofenzíva byla koordinována veliteli partyzánů přímo z Manily. Nicméně vládním jednotkám se podařilo velmi dobře připraveným útokem toto velitelství získat a zajmout většinu velitelů. Ofenzíva skončila neúspěchem a od této doby armádní složky zatlačovaly povstalce dále do vnitrozemí, zejména do hor středního Luzonu a dále od Manily.


Vládní síly pak již zaznamenávaly výrazné úspěchy - např. zničení Huků na ostrově Panay díky tzv. Panay Task Force. Tato jednotka, složená z 15. BCT a dále malých jednotek četníků z oblastí Iloilo, Capiz a Antique pod velením plukovníka Alfreda M. Santose, podnikla překvapivý útok na komunistické povstalce vedené Guillermem Capadociou, velitel jednotek Huků pro oblast Visayas. Capadocia umírá na zranění z bitvy 20. září 1952 a jeho síly jsou zničeny.


Další úspěchy zaznamenaly jednotky BCT v roce 1954, kdy podplukovník Laureno Marana, bývalý velitel jednotky Síla X ze 16. PC roty, převzal velení 7. BCT ve středním Luzonu.


Od roku 1950 tak podpora Hukům klesala, navíc s tím utrpěly výrazné porážky. Dalším významným faktorem jejich porážky pak také bylo zvolení Ramona Magsaysaye jako prezidenta po jeho vítězství ve volbách v roce 1953. Tím došlo k tomu, že se veřejné mínění a sympatie většiny lidí naklonily velmi silně směrem k vládě a demokratickém zřízení. V roce 1954 se Taruc vynoří z džungle a je zajat vládními jednotkami a rebelie Hukbalahapu tak prakticky končí. Ještě po menší část dalšího roku se někteří velitelé odmítají vzdát, ale to na výsledku již nic nezměnilo. Hukbalahap byl poražen. Z jednotky 15 000 mužů a zhruba kolem dalších 50 000 rezervistů a stoupenců zůstalo velmi málo.


Závěrem tak je nutno říci, že PC v tomto období prodělala velmi dramatické změny a také do určitě míry utrpěla její předválečná prestiž a pověst. Nicméně bohužel tento výsledek byl spíše odrazem celkové situace v poválečném světě, než odrazem selhání jednotlivců či jednotek.


Abychom však přes hlavní činnost, tedy boji proti Hukům, nezapomněli také na další aktivity při budování pořádku - po válce se PC podařilo opět vymýtit lupiče v oblastech Panay, Samaru a na ostrovech Sulu (zde zejména různé muslimské bandy). Společně s tím se jim plně podařilo zamezit kmenovým válkám, např. mezi aborigenci v provincii Agusan na ostrově Mindanao. Tudíž celkově vzato celkové působení PC bylo celkem úspěšné.

Chapter 10 - Gendarmerie from the 1950s to the end of the 1980s


After the defeat of the Maoist revolution, from the late 1950s onwards, the gendarmerie slowly but very gradually began to transform into a police force. Most of the territory was under control and there were, with the exception of Mindanas, no major dangerous areas. Similarly, the commanders of the Armed Forces of the Philippines were trying to reform the ground army to be able to take over the counterinsurgency fight from the PCs. Specialized forces are being formed. This overall process of transformation into a police force and the formation of specialized counterinsurgency army units is completed around the 1970s.


The first step in the transformation of the gendarmerie into a state/national police force was the creation of the so-called National Police Commission in 1966. This was intended to prepare for the creation of a true national police force that would be responsible for the protection of law and order throughout the Philippines. Likewise, the purpose of this Commission was to improve the quality of the Municipal and City Police. Unfortunately, however, this did not go very well due to legislative reasons, rivalry among police forces, lack of cooperation, and almost zero unification of both police procedures and practices as well as equipment and equipment. The Commission therefore concluded that some form of unification, centralization and cooperation was needed at both the municipal and state level (i.e. national in American terminology).


Moreover, with this, in the early 1970s, there was a resurgence of insurgent activity - thanks to the second communist wave (Malaysia, Indonesia, Vietnam and the Philippines), the NPA, the New People′s Army, the armed arm of the Communist Party of the Philippines, was formed in the islands. This Maoist guerrilla continues the traditions of the Hukbalahap (hence the name New People's Army) and seeks to take power by force. In addition, with this, Islamic fundamentalism is also growing in the region, escalating the problem of Mindanao and the adjacent islands. In addition, a segment of the population is also beginning to protest against the unpopular dictator President Ferdinand Marcos. This process of civil rebellion would eventually lead to the 'Velvet Revolution' in the 1980s, the so-called People Power Revolution or otherwise known as the EDSA revolution. The overall security situation thus requires an improvement in the counter-insurgency activities of the army and the creation of a national police force.


With some of the army and police beginning to side with the rebels, Ferdinand Marcos declared martial law throughout the country on 21 September 1972 - Presidential Proclamation 1081. Within a month, this martial law essentially eliminated most of the most significant anti-state activities - bombings ceased, most of the NPA was destroyed and the rest retreated to the mountains, and Marcos brought the Armed Forces and the police under control. Along with this, most of the private armies of various opposition politicians, etc. were eliminated. Unfortunately, F. Marcos also abused martial law to eliminate his "dangerous" associates, opponents and also the business or academic elites.

To further maintain law and order in 1973, he issued several presidential decrees that centralized all municipal and city police, fire and prison units into one unified police force, the Integrated National Police (INP). Along with this, Presidential Decree No. 765 (also referred to as Organic Act 175) was then signed on August 8, 1975, placing this unit under the Philippine Gendarmerie, which at this time showed its loyalty to the Constitution and the preservation of law and order. Thus, as part of the reorganization, a new command hierarchy was established and a joint command for the PC and INP was created.


About 10% of the men of this new police force came from the fire and prison units. Given this fairly high number, the Philippine National Police Academy, or the Philippine National Police Academy, was established in 1978. This academy even offered a 3-year bachelor's degree and was more of a university education. The Academy, like the INP, was under the PC and became one of the main bodies focusing on traditional policing.


As the PC was becoming more and more akin to classical policing, it was also necessary to create units to continue the anti-guerrilla struggle. Therefore, around the mid-1970s, the so-called Philippine Constabulary Rangers were created. This was to some extent an institutionalization of the provincial units that had long focused on jungle and mountain warfare. The unit was formed on the model of the American Rangers, i.e. light infantry, and thus referred more to the model of World War II and the pre-war period.


In addition, new parts of the PC are being created or shaped, such as:
1) Air Unit - PC/INP Air Unit


2)Gendarmerie Water Patrol, Constabulary Boat Service - this is to some extent a centralisation and unification of the various municipal coastal defence patrols. Later, with the demise of the PC, this water patrol is merged with the Customs Patrol and Naval Patrol to form the Philippine Coast Guard, or the Philippine Coast Guard.


3)Crime and Forensic Laboratories and Centers


4)Metropolitan Command - PC Metropolitan Command (METROCOM)- responsible for Metro Manila


5)National Bureau of Investigation- a form of the Philippine FBI, which later gave birth to the National Bureau of Investigation.


6)Highway Patrol

Some interesting photos of Philippine Constabulary Rangers.

Another of the reform steps was to expand the already voluminous agenda of the PC - to their concern for forests, water, etc., they added the following activities:
- Motor Vehicle Database Management
- Management of fishing licences and protection of lakes and other inland water bodies (especially the Laguna area)
- Protection of drinking water sources
- Protection and investigation of property rights and their abuse (Anti-Dummy Act)
- Protection of fauna and flora - e.g. the curious law against the killing of the carabao (i.e. a local species of water buffalo)
- Protection of roads
- Enforcement of the law on metal products, iron and gold


With such a massive increase in activities and areas of police operations, the decentralization approach and regional structures are being reformed. One new level of operations management is emerging - the so-called 4 zones headed by the Zone Commander. Zone Commanders were thus superior to the previously mentioned precinct commanders.


These are the 4 basic zones:
IPCZ (1st Philippine Constabulary Zone) - the areas of Abra, Bataan, Batanes, Bulacan, Cagayan, Ilocos Norte, Ilocos Sur, Isabela, La Union, Mt. Province, Nueve Ecija, Pampanga, Tarlac and Zambales

IIPCZ (2nd Philippine Constabulary Zone)- Albay, Batangas, Camarines Norte, Camarines Sur, Catanduanes, Cavite, Laguna, Marinduque, Mindoro Occidental, Mindoro Oriental, Palawan, Quezon, Rizal and Sorsogon

IIIPCZ (3rd Philippine Constabulary Zone)- areas of Aklan, Antique, Bohol, Capiz, Cebu, Iloilo, Leyte del Norte, Leyte del Sur, Masbate, Negros Occidental, Negros Oriental, Romblon and Samar


IVPCZ (4th Philippine Constabulary Zone)-areas of Agusan, Bukidnon, Cotabato, Davao, Lanao del Norte, Lanao del Sur, Misamis Occidental, Misamis Oriental, Sulu, Surigao del Norte, Suriagao del Sur, Zamboanga del Norte and Zamboanga del Sur

In addition, the PC 9 Headquarters Directorates were established:
1) Directorate for Personnel


2) Directorate for Human Resource and Doctrine Development


3) Directorate for Logistics and Supply - Directorate for Logistics


4. Directorate for Research and Development


5. Directorate for Control and Audit - Directorate for Controllership

6. Directorate for Plans


7. Directorate for Police-Community Relations

8) Directorate for Investigation


9) Special Staff


Further, other departments under the PC Headquarters included:
1)Special Action Force - Special Action Force


2)Central Crime Laboratory - Central Crime Laboratory


3)White Collar Crime Group


4)Counterintelligence - Office of Special Investigations


5)Administrative Support Units such as - Information and Computer Services, Legal Department, etc.


6)Operational Support Units- such as - Maritime Group, Counter Narcotics Unit, Special Air Group, etc.


In conclusion, I would probably characterize this period as the transformation of the Philippine Gendarmerie into a national police force and the transition to a new command structure. Along with this was the institutionalization or creation of new units that further enhanced the police character of the unit - the investigative laboratories, the narcotics unit, etc.

Chapter 11 - The Last Period of the PC


The culmination of the process of transforming the PC into a national police force was the constitutional change made in 1991. Exactly on the 90th anniversary of the Constabulary, it was decided that the PC and its subordinate INP would give birth to the Philippine National Police (PNP), the Philippine National Police.


The move was finalized the same year that the PNP came under the Department of Interior from the Department of Defense. This thus capped and completed the career of one of the very interesting military bodies, the Philippine Gendarmerie. Subordinate units were then transferred to the Armed Forces as designated, such as the Rangers, or new units were created such as the Coast Guard.

Zdroje:


1) The Philippine Army, 1935-1942, Ricardo Trota Jose
2) http://wapedia.mobi/en/Philippine_Military_Academy
3) www.nationmaster.com
4) http://www.pnp.gov.ph/about/content/history.html
5) The War of 1898, and U.S. Interventions, 1898-1934, Benjamin R. Beede
6) The American colonial state in the Philippines: global perspectives, Julian Go, Anne L. Foster
7) Philippine Constabulary, The Constabulary
8) The Philippines, William J. Pomeroy
9) www.onwar.com
10) The Philippines, David Joel Steinberg
11) Philippines: A Country Study, Ronald E. Dolan, ed.
12) The Philippine Constabulary as a Counterinsurgency Force, 1948-1954, John G. Jameson, Jr.
13) Philippine Constabulary in the Battle of the Philippines, Carlos J. Herrera
14) Encyclopedia of United States Army insignia and uniforms - Phils Constabulary
15) Insurgency in 21st Century, Steven Metz, Raymond Millen
16) Marine Handbook – Counterinsurgency
17) Expanded Role of the Armed Forces of the Philippines, DENCIO S. ACOP
18) Counterinsurgency Warfare, Galula David
19) Philippines Constabulary – Handbook, 1921
20) en.wikipedia.org
21) en.wikipedia.org
22) http://en.wikipedia.org/wiki/Hukbalahap
23) en.wikipedia.org