Main Menu
User Menu

Military history website

Rusko-ukrajinský konflikt [2014-RRRR]

Russia-Ukraine conflict

Overview of the civil war and the Russian-Ukrainian conflict

1) the unification of Germany and the guarantee of non-enlargement of NATO
2) nuclear weapons in Ukraine and guarantees of territorial integrity
3) the situation before EuroMajdan
4) EuroMajdan
5) Law on the Russian language
6) the occupation of Crimea
7) Insurgents in Donetsk and Luhansk
8) shooting down flight MH17
9) Minsk Agreement
10) current events 2022

feel free to edit and write, just a basic rule - substantiated and objective, without emotional coloration.

I would probably start by listing the resources we can use to capture the individual changes. I should have the UA-EU accession treaty stored somewhere, I will try to find it.
URL : : 0

Ad. 1) the reunification of Germany and guarantees of non-expansion of NATO

Unification of the GDR and the GDR

November 1989 was a turning point in European history. Fundamental geopolitical changes (the collapse of the Eastern bloc) suddenly brought the real possibility of unification of the Federal Republic of Germany (which was a member of NATO and belonged to the Western bloc) and the German Democratic Republic, which until recently had been a satellite of the Soviet Union and a member of the Warsaw Pact.

While unification of the two German states was crucial for the Germans of both republics, it initially had no support in either the West or the USSR, as there were fears on both sides of renewed attempts to restore German imperial ambitions. The United States, however, supported German reunification because it feared the security destabilization of the region associated with the collapse of the German Democratic Republic. However, they had to consult with the USSR, which found it unacceptable that Germany should be united within NATO.

It was at this time that the first promises (often made by Russia today) not to expand NATO eastwards were first made. The first such promise was made in Tutzig on 31 January 1990 at the summit of the political leaders of the GDR and the GDR on the unification of the two German states. Here, West German Foreign Minister Hans-Dietrich Genscher stated that "[if the Soviets allow the unification of the GDR and the GDR,] there will be no expansion of NATO territory to the east, i.e. to the borders of the USSR."

Genscher, however, had no right to make such a promise, a fact also brought to the attention of U.S. President George Bush Sr. by German Chancellor Helmuth Kohl. Nevertheless, Genscher repeated his proposal to James Baker, the U.S. Secretary of State, who on Feb. 9. Baker asked Mikhail Gorbachev, then Chairman of the Supreme Soviet of the USSR, whether the Soviet Union preferred a reunified Germany that was neutral or one that maintained "ties to NATO and assurances that there would be no expansion of current NATO jurisdiction to the east."

Neutral Germany was a concern - it could start building its own security alliance and start trying to expand again. Under these circumstances, after difficult negotiations, Gorbachev eventually agreed to allow Germany to unite within NATO, with Bush assuring him at the time that the GDR would havespecial status within NATO, which meant that NATO would have jurisdiction over the area of the former GDR, but that NATO military structures would not extend into the territory of the former East Germany. The whole of reunified Germany would then be formally in NATO and covered by NATO security guarantees, although neither NATO nuclear weapons nor non-German NATO forces would move into the former East Germany. Under these conditions, East and West Germany were officially reunified on October 3, 1990.

It was at this time that assurances were often given that there would be no extension of "jurisdiction or NATO forces even one inch eastward". It should be noted here, however, that the context was quite clearly only the territory of a united Germany.

Thus, at that time, not only was there no explicit Western guarantee of future non-expansion of NATO, but no such thing was even discussed, a fact confirmed by Gorbachev in later conversations.

On the other hand, the USSR leadership at the time was repeatedly assured in various meetings by both Baker and Bush that its security and interests would be taken into account by the West.

NATO expansion

In fact, at the time, it would have seemed that both military pacts, NATO and the Warsaw Pact, were becoming relics of a bygone era. Václav Havel initially advocated their abolition, but he too soon understood the need to incorporate the former Warsaw Pact members into some kind of collective security structure."[/i]

Although NATO has not heeded Havel's call for a name change, it has tried to accommodate the countries of the East in other areas. The NATO London Declaration of 6 July 1990, for example, said:

"Article 4
We recognise that in the new Europe the security of each state is inextricably linked to the security of its neighbours. NATO must become an institution in which Europeans, Canadians and Americans work together not only for common defence but also to build partnerships with all the nations of Europe. The Atlantic community must reach out to those countries of the East that used to be our adversaries and offer them the hand of friendship.

Article 5
We shall remain a defensive alliance and defend all the territories of all our members. We have no aggressive intentions and we commit ourselves to the peaceful settlement of all disputes. We will never, under any circumstances, be the first to use force."

In 1994, NATO launched the Partnership for Peace program, aimed at cooperation between the North Atlantic Treaty Organization and the militaries of non-member states, primarily neutral and former Soviet Union countries. Russia joined in the same year.

Then in 1997, the Russia-NATO Council was established by the Treaty on Mutual Relations, Cooperation and Security, which stated that Russia and NATO were not adversaries.

Then in 1999, Russia signed the OSCE Istanbul Charter on European Security, which said:

"Every participating state has the same right to security. We affirm the inherent right of each and every member state to have the freedom to choose or change its security affairs, including membership of treaties or alliances, as they evolve.

Each participating state also has the right to neutrality.

Each participating state shall respect the rights of all others in these matters. They will not strengthen their security at the expense of the security of other states."

NATO's cooperation with Russia then soon began to take a serious crack due to NATO airstrikes on Yugoslavia, and later the rift deepened when the possibility of NATO membership for Georgia and Ukraine began to be discussed. NATO denounced the treaty in 2014 after Russia's annexation of Crimea.

In the meantime, NATO has admitted a number of new members in several waves: in 1999 the Czech Republic, Hungary and Poland were thus admitted to NATO, in 2004 Bulgaria, Estonia, Latvia, Lithuania, Romania, Slovakia, Slovenia and in 2009 Albania and Croatia.

Russia protested, and the problem for the Russians was not so much the expansion of NATO in terms of membership, but the expansion of its military infrastructure (bases and troops) towards its borders.

Thus, although Russia agreed in the Istanbul Charter to the right of countries to choose or change their security affairs, including membership in treaties or alliances″, from Russia's perspective the principle that these countries will respect the rights of all others in these matters is violated. They will not strengthen their security at the expense of the security of other states."

Gorbachev declared these developments to be a "violation of the spirit of those declarations and guarantees given to us in 1990. (...) the unwillingness of our Western partners to take into account the point of view, legitimate interests and security of Russia."

NATO, on the other hand, argues that "none of these promises have been made, nor has Russia provided any related evidence. If such a promise was ever to be made by the Alliance, an official written statement signed by all NATO allies would have been made about the decision. Moreover, the consideration of NATO enlargement was not born until a year after German reunification. This issue was not on the agenda at the time Russia claims these promises were made.

The accusations that NATO promised not to build military infrastructure near Russian territory are also false. NATO stressed in its Founding Act that 'in the current and foreseeable security environment, the Alliance will fulfil its collective defence and other commitments by ensuring the necessary operational synergies, integrating military formations and strengthening their capabilities, rather than permanently deploying large numbers of combat troops. It is therefore necessary to rely on an adequate infrastructure to meet the above tasks."

That there is no treaty freezing NATO's borders is an undoubted fact (and therefore Russia had nothing to present as evidence of these guarantees)), but many experts on diplomacy point out that even verbal informal assurances or promises carry weight in diplomacy, and that seen from this perspective, it is indeed possible that the USSR and later Russian leadership understood the 1990 agreements to not expand NATO eastward differently than they were intended.

However, this is not and can never be an excuse for occupying the territory of neighbouring countries or for direct military aggression.

URL : : 0
Item 2 Nuclear weapons in Ukraine and the guarantee of territorial integrity

A significant part of the Soviet Union's nuclear arsenal was stationed on the territory of the newly formed Ukraine. Thus, after the collapse of the USSR, Ukraine became the third largest possessor of nuclear weapons. It should be noted, however, that although they were physically located on Ukrainian territory, they were under the operational control of the Russian armed forces, which had the appropriate codes and communications assets. Nevertheless, this has led to concerns in the international community, which has thus agreed with Ukraine to give up nuclear weapons in exchange for security guarantees. In 1994, the Budapest Memorandum was signed by Ukraine, the Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland and the United States of America. By it, Russia, the UK and the US reaffirmed (reaffirm) the commitment

  1. to respect, in accordance with the Final Act of the Conference on Security and Cooperation in Europe, the independence and sovereignty of Ukraine within its existing borders;
  2. to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity and political independence of Ukraine and not to use its weapons against Ukraine except in self-defence or otherwise in accordance with the Charter of the United Nations;
  3. to refrain, in accordance with the principles of the Final Act of the Conference on Security and Cooperation in Europe, from economic coercion aimed at subordinating to its own interest the exercise of Ukraine's rights under its sovereignty and thereby securing advantages of any kind;
  4. take immediate action by the United Nations Security Council to provide assistance to Ukraine as a non-nuclear-weapon State Party to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons if Ukraine were to become the victim of an act of aggression or the object of a threat of aggression involving the use of nuclear weapons;
  5. not to use nuclear weapons against any non-nuclear-weapon State Party to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, except in the event of an attack on itself, its territories or dependencies, its armed forces or its allies by such a State in conjunction or alliance with a nuclear-weapon State;
  6. to carry out consultations in the event that a situation arises which raises questions concerning these obligations.

Thus, these were rights that Ukraine already had under the Final Act of the Conference on Security and Cooperation in Europe, the United Nations Charter and the Nuclear Non-Proliferation Treaty. However, Ukraine considered it important to have them confirmed by a specific document as well. Yet, it is ambiguous whether this is a legally binding international treaty or rather a political declaration, which moreover only confirms Ukraine's pre-existing rights and rather only gives the signatories a justification for action, but does not commit it beyond consultation. After all, the US political scene has been unwilling to commit to unequivocally binding military support for Ukraine. In any case, Ukraine has kept its commitments. The last nuclear warhead was taken to Russia in the summer of 1996, and the last solid-fuel intercontinental ballistic missile launcher was dismantled in 2001. The same treaty was signed with Kazakhstan and Belarus. France and China signed separate documents with Ukraine with even weaker commitments.

The Russian Federation violated the memorandum at least in 2014 by invading Crimea and the Donbas, by annexing Crimea, by continuous military support for the so-called rebels in the Donetsk and Luhansk regions since 2014, and by missile and air strikes and ground invasions of other Ukrainian territories in 2022. Moreover, these operations also violate the aforementioned documents, which the Budapest Memorandum only reaffirmed. The 2018 Kerch Strait incident is often seen as a violation. Some commentators point to the economic pressure exerted on Ukraine by Russia in some years, especially when pro-Russian politicians were not in power in Ukraine.

Russia argues that after the overthrow of President Yanukovych, a new state was created by an armed coup against which the Budapest commitments do not apply. Alternatively, it claims that it is complying with them because it has not attacked Ukraine with nuclear weapons. The first argument is nonsensical, since the memorandum does not address the internal political situation and organisation of Ukraine. The second argument is based on compliance with only one of the five commitments, although Russia is in breach of other points of the memorandum.

Text of the Budapest Memorandum

Ukraine, the Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and the United States of America,
Welcoming the Accession of Ukraine to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons as a non-nuclear-weapon state,
Taking into account the commitment of Ukraine to eliminate all nuclear weapons from its territory within a specified period of time,
Noting the changes in the world-wide security situation, including the end of the Cold War, which have brought about conditions for deep reductions in nuclear forces,

Confirm the following:

The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their commitment to Ukraine, in accordance with the principles of the CSCE Final Act, to respect the independence and sovereignty and the existing borders of Ukraine.

The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their obligation to refrain from the threat or use of force against the territorial integrity or political independence of Ukraine, and that none of their weapons will ever be used against Ukraine except in self-defense or otherwise in accordance with the Charter of the United Nations.

The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their commitment to Ukraine, in accordance with the Principles of the CSCE Final Act, to refrain from economic coercion designed to subordinate to their own interest the exercise by Ukraine of the rights inherent in its sovereignty and thus to secure advantages of any kind.

The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm their commitment to seek immediate United Nations Security Council action to provide assistance to Ukraine, as a non-nuclear-weapon state party to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, if Ukraine should become a victim of an act of aggression or an object of a threat of aggression in which nuclear weapons are used.

The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America reaffirm, in the case of Ukraine, their commitment not to use nuclear weapons against any non-nuclear-weapon state party to the Treaty on the Non-Proliferation of Nuclear Weapons, except in the case of an attack on themselves, their territories or dependent territories, their armed forces, or their allies, by such a state in association or alliance with a nuclear weapon state.

Ukraine, The Russian Federation, the United Kingdom of Great Britain and Northern Ireland, and The United States of America will consult in the event a situation arises which raises a question concerning these commitments.

This Memorandum will become applicable upon signature.

Signed in four copies having equal validity in the Ukrainian, English, and Russian languages.
(signature Leonid Kuchma)

(signature Boris Yeltsin)

(signature John Major)

(signature Bill Clinton)

Budapest, 5 December 1994.

Rusko-ukrajinský konflikt [2014-RRRR] - Budapešťské memorandum 
zdroj :

Budapešťské memorandum
zdroj :

URL : : 0

AD 3) Situation before EuroMaidan

The emergence of Ukraine as an independent state was made possible by the collapse of the Soviet Union on 26 December 1991. However, Ukraine came into being earlier, on the basis of the "Declaration of Independence of Ukraine" adopted by the Ukrainian Parliament on 24 August 1991. The Declaration was confirmed on 1 December 1991 in a national referendum. The new state now had to start building its new domestic and foreign policy.

The first president of independent Ukraine was Leonid Kravchuk, who was oriented towards pro-Western integration and sought to limit Russia's influence. The turnaround came after the early presidential elections in 1994, after which Leonid Kuchma became president. Ukraine's foreign policy has now turned towards improving relations with Russia and at the same time towards integration into Euro-Atlantic structures.

It should be said here that Western leaders at the time perceived the post-Soviet republics as a potential security risk. Therefore, in order to eliminate the emergence of new conflicts and to prevent the isolation of these states, the European Community (the then predecessor of the European Union) initiated cooperation with a number of these countries in order to stabilise them and help them to start transition processes.

Kuchma tried to initiate the process of Ukraine's integration into the EU, but this was a very complex and lengthy process, especially due to the unstable internal political developments in Ukraine. However, cooperation between the EU and Ukraine intensified after Ukraine gained common borders with the EU in 2004 following the EU's fifth enlargement (with the admission of Slovakia, Poland and Hungary). The Association Agreement between the two entities was to become one of the instruments to improve cooperation between the EU and Ukraine.

The aim of this agreement was to accelerate and deepen political and economic relations (create comprehensive free trade areas) between the EU and Ukraine and to start the gradual integration of Ukraine into the EU internal market. However, for this to be possible, Ukraine had to move closer to European norms and standards, particularly in building democracy, the rule of law and respect for human rights.

In particular, the Ukrainians hoped that the signing of this agreement would lead to the successful implementation of reforms and the liberalisation of trade in goods and services, which was to enable the country's dynamic economic growth, with the whole process to be completed by Ukraine's admission as a full member of the EU.

Negotiations on the agreement started in 2007 and continued for the next 6 years. In 2010, Viktor Yanukovych became Ukraine's president, who launched a persecution of the political elites of the previous government. In particular, the trial and subsequent imprisonment of the former Prime Minister, Mrs Tymoshenko, attracted considerable criticism from the EU, as the case was perceived in Europe as a political trial and a fundamental violation of democratic principles and human rights. Therefore, the signing of the EU-Ukraine Association Agreement has been postponed indefinitely.

However, the whole process has continued, particularly because of Ukraine's strategic importance. There have been a number of observer missions to Ukraine, for example, in 2012, the European Parliament sent one such mission, which was even invited to monitor the conduct of all national elections in Ukraine.

Thus, the EU continued negotiations on the Association Agreement and, fearing that Ukraine would become more aligned with Russia (which has continuously lobbied Ukraine against signing the agreement), even backed down from some of its demands and scheduled the signing of the Association Agreement for November 2013.

However, this was when the proverbial 180 degree turn took place, with the strongly pro-Russian President Yanukovych refusing to sign the Association Agreement. The reason, according to him, was that by joining the European Union, Ukraine would lose more than 13 trillion crowns over ten years due to the decline in trade with Russia and the deterioration of its security situation. At the same time, Yanukovych announced that ties with Russia would be strengthened, and Ukraine would become a member of the Eurasian Customs Union, Russia's alternative to the EU.

However, this sparked protests from a section of the population, who took to Independence Square in Kiev to make their discontent known. Yanukovych, however, deployed the forces against them, which eventually had exactly the opposite effect - the movement grew into the revolution now known as EuroMaidan.

KSONZ, Yuliya. Issues of negotiating the Association Agreement between the European Union and Ukraine [online]. Brno, 2013 [cited 2022-03-22]. Available from: Bachelor thesis. Masaryk University, Faculty of Social Studies. Thesis supervisor Petra KUCHYŇKOVÁ.
URL : : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.



Tímto slovem, které vzniklo spojením slov „euro″ (čili zkráceně Evropa) a ukrajinského slova „maidan″ (což je náměstí), dnes označujeme dlouhou sérii protivládních protestů, které začaly na kyjevském náměstí Nezávislosti (Maidan Nezalezhnosti) a probíhaly i v řadě dalších měst od listopadu 2013 do února 2014.

Důvodem protestů bylo odmítnutí tehdejšího silně proruského prezidenta Janukovyče podepsat Asociačního dohodu s EU a orientovat se více na Rusko jak politicky, tak hospodářsky.

Vše začalo 21. listopadu 2013 oznámením ukrajinské vlády o pozastavení příprav podpisu Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou. Lavinu protestů spustil patrně jako první či jeden z prvních dvaatřicetiletý novinář Mustafa Najem, jenž na sociálních sítích začal burcovat občany k protestům.

Množství lidí, scházejících se na náměstí Nezávislosti, dosáhlo během tří dnů 150 000. Protesty ještě více nabraly na intenzitě, když prezident Viktor Janukovyč na summitu EU v litevském Vilniusu 29. listopadu 2013 Asociační dohodu s Evropskou unií skutečně nepodepsal.

Protesty ve Lvově, 29. listopad 2013. Protestující tehdy sestavili „živý řetěz“ z Kyjeva až k polským hranicím o délce cca 625 kilometrů

30. listopad 2013

V celé historii Euromajdanu je několik dnů, které lze označit za klíčové. Poslední listopadový den byl prvním z nich. Stupňování protestů z předchozího dne zřejmě vyprovokovalo vládní složky k zásahu. Protože k zásahu došlo po návratu Janukovyče z Vilniusu, lze předpokládat, že pokyn vydal on.

Akce byla zahájena v 04:00 hod. V tu chvíli bylo na Majdanu do 1 000 demonstrantů. Příslušníci speciální policejní jednotky Berkut demonstranty napadly obušky. Zásah byl brutální - zraněno bylo 145 lidí, 33 osob bylo zatčeno.

Důvodem k zásahu byla údajně nutnost vyklidit náměstí kvůli instalaci vánočního stromu. Ten se pak proto stal jakýmsi symbolem Euromajdanu.

Tento zásah se stal katalyzátorem problémů. Rozhořčení společnosti dosáhlo nebývalých rozměrů. Množství lidí na Majdanu se začalo zvětšovat a brzy jejich počet dosáhl půl milionu. Eskalovaly střety s pořádkovými jednotkami. Proevropské protesty se změnily v protivládní.

1. prosinec 2013 a 11. prosinec 2013

V těchto dnech opět bezpečnostní síly provedly zásahy proti demonstrantům. Hned 1. prosince byly opět zbity stovky lidí (a to včetně novinářů). Začali se objevovat provokatéři (tzv. tituškové), kteří se snažili podněcovat násilí. Aktivisté své prostesty stupňovali - jejich počet se stále zvyšoval, nyní například také žádali potrestání viníků brutálních zásahů. Svoji podporu jim vyjádřila řada politiků ze západních zemí, např. místopředseda Evropského parlamentu Jacek Protasiewicz.

Aktivisté na obranu před zásahovými složkami postavili barikády a začali se organizovat. Veteráni z Afghánistánu a Čečenska sestavili jakousi ochranku, oddíly označované jako “sebeobrana″, (zaměřenou zejména na provokatéry a opilce), na Majdanu vyrostlo úplné stanové město - nechyběly polní ošetřovny, kuchyně, stany pro tisk, hygienická zařízení i vytápěné stany, kam se aktivisté mohli chodit ohřát.

Fotografie z ledna 2014 zachycuje část barikád a stanového městečka v Kyjevě. Mezi modro-žlutými ukrajinskými vlajkami a vlajkami EU je možno vidět i červeno-černé vlajky Ukrajinské povstalecké armády, poněkud nepřesně zvané “banderovci″. Zatímco pro západní Ukrajince jde o symbol boje za svobodu, pro Rusy jde o symbol fašismu

Odpoledne 1. 12. skupina demonstrantů odcizila buldozer LongGong CDM 833 a pokusila se jeho prostřednictvím prolomit plot kolem budovy prezidentské administrativy. Ukrajinské ministerstvo vnitra později oznámilo, že tento útok podporovalo více než 300 členů radikální organizace Bratstvo. Napojení různých radikálních skupin (z nichž nejznámější je ultrapravicový Pravý sektor) na protesty na Majdanu je ostatně dlouhodobě kritizováno Ruskem. Opozice uvedla, že tyto násilnosti organizovali provokatéři a že opozice s tím nemá nic společného, dokonce se prý někteří aktivisté včetně lidového poslance Petra Porošenka pokusili buldozer zastavit. Opozice znovu vyzvala demostranty, aby se zdrželi násilí.

V noci 11. prosince zasáhly policejní jednotky opět. Část aktivistů se tentokrát rozhodla nestavět na odpor, díky čemuž pořádkové síly odstranily některé z barikád. Neozbrojení demonstranti se spojenými pažemi drželi obrannou linii Euromajdanu tři hodiny proti velké mase jednotek Berkut (celkově bylo nasazeno asi 4000 mužů) na východní straně náměstí v Institutské ulici. Přesto na řadě míst došlo k ostrým střetům. Poprvé od roku 1240, kdy Kyjev čelil nájezdu Tatarů, se rozezněly zvony chrámu svatého Michala, které jinak mají zvonit jen tehdy, je-li národ v krajním ohrožení, a bily celou noc. Kněz Ivan Sydor, který celou noc zvonil na zvony a burcoval lid, obdržel v roce 2019 ukrajinský Řád za zásluhy třetí třídy.

Po osmi hodinách urputných střetů majdanská sebeobrana vytlačila jednotky Berkut zpět za barikády a stabilizovala perimetr Majdanu.

Pokus zásahových jednotek prorazit barikádu 11. prosince 2013. V té době se už většina demonstrantů snažila chránit hlavu prostřednictvím stavbařských přileb

Útoky vládních sil měly přesně opačný efekt, než Janukovyč zamýšlel. Po každém dalším zásahu se neustále zvyšoval počet demonstrantů, kteří do Kyjeva přijížděli z celé Ukrajiny. Protože skupiny z různých oblastí často měly sto více osob, začalo se jim říkat “setniny″, po vzoru historických kozáckých jednotek. Další vlna protestujících dorazila po 17. prosinci, kdy Janukovyč s ruským prezidentem Vladimirem Putinem podepsal smlouvu o ekonomické spolupráci. V určitých chvílích údajně dosáhlo množství lidí na Majdanu počtu jednoho milionu.

Leden 2014

Aktivisté navzdory dvacetistupňovým mrazům stále Majdan neopouštěli. 16. ledna 2014 ukrajinský parlament schválil zákony, které Janukovyč podepsal 17. ledna. Nové zákony kriminalizovaly účast na demonstracích, mj. jiné též zavedly postihy za účast na protestech u státních úřadů nebo za nepovolené stavby na veřejných místech. Výrazné omezení občanských svobod veřejnost okamžitě označila za diktátorství.

Od 18. ledna se začala situace vyostřovat. O den později se proti novým zákonům sešlo na demonstraci v kyjevské Hruševského ulici na 200 000 lidí, kteří pochodovali k budově parlamentu, dokud nenarazili na policejní kordony. Aktivisté, vyzbrojení holemi a trubkami, tentokrát policejní kordony napadli a pokusili se skrz ně prorazit. Situace se rychle vyostřila. Aktivisté zapálili několik autobusů, v nichž pořádkové síly přijížděly na místa zásahu, a využily je jako barikády. Vzduchem létaly kameny a zápalné láhve, policie nasadila zábleskové granáty, vodní děla a gumové projektily.

Vitalij Kličko se pokusil situaci uklidnit, avšak byl některým z demonstrantů postříkán hasicím přístrojem. Večer se Kličko sešel s prezidentem, jenž mu přislíbil, že situaci vyřeší.

20. ledna a 21. ledna střety pokračovaly, široce se během nich projevovali “tituškové″, dva z nich se podařilo chytit a odzbrojit Kličkovi. Později byli vyslýcháni v přímém televizním přenosu, kde přiznali, že pracovali pro vládu a jejich úkolem bylo podněcovat násilí a anarchii.

Násilí se stupňovalo z obou stran - zatímco aktivisté sestavili 2,5 metru vysoký trébuchet, kterým metali na policii kameny, Berkut na ně házel molotovovy koktejly. Večer 21. ledna ministr vnitra Vitalij Zacharčenko podepsal výkonný příkaz povolující použití fyzické síly, speciálních zařízení a střelných zbraní.

Vše vygradovalo 22. ledna. V 6 hodin ráno opět policie zaútočila a tentokrát začala používat zbraně s ostrou municí. Neznámým odstřelovačům (obviňovaly se navzájem obě strany) padli za oběť 20letý Armén Sergej Nigojan a 25letý Bělorus Michail Žyzneuski. Dalších 300 lidí utrpělo zranění.

Únor 2014

Relativní klid na Majdanu, vyplněný jednáními mezi opozicí a vládou, skončil 18. února, kdy se asi 20 000 demonstrantů kolem 8:30 hod. vydalo k budově parlamentu, kde požadovali obnovení ústavy do podoby z roku 2004 (v roce 2004 byly přijaty dodatky k ústavě, které silně omezovaly moc prezidenta; tyto dodatky byly zrušeny v roce 2010 po zvolení Janukovyče prezidentem). Policie demonstrantům zablokovala cestu a opět propukly násilnosti, kde se obě strany navzájem obviňovaly z jejich zahájení.

Demonstranti se pokoušeli v ulicích, kde se právě bojovalo, zapalovat na barikádách pneumatiky, aby zabránili pořádkovým jednotkám v postupu. V 17:04 Berkut prolomil barikádu na Hruševského ulici a demonstranti začali ustupovat k další barikádě. Když se pokoušeli policisté vniknout na Majdan, byly opět mezi nimi a demonstranty vytvořeny hořící bariéry z pneumatik.

Demonstranti boují s pořádkovými silami na hořící barikádě na křižovatce ulic Institutská/Sadová 18. února 2014

Berkut používal palné zbraně s ostrými náboji; současně byli na střechách nasazeni odstřelovači. Během následných střetů s policií bylo více než 20 lidí zastřeleno a přes 400 zraněno.

V průběhu 19. února probíhala jednání mezi prezidentem a opozicí. Současně do města přicházely další skupiny demonstrantů.

20. února násilí vygradovalo. Obě strany se obviňovaly z použití palných zbraní. V průběhu dopoledne demonstranti vyzbrojení improvizovanými nebo kořistními štíty a molotovy vytlačili Berkut od Kyjevské konzervatoře, když se ji pokusily bezpečnostní síly zapálit, neboť byla využívána jako polní nemocnice pro zraněné demonstranty. Během střetů bylo 67 policistů zajato, další stovka se vzdala. Policie střílela jak gumovými projektily, tak ostrými náboji. Vzduchem létaly dlažební kostky a molotovy, všude hořely barikády. Z kyjevských ulic se stalo bojiště.

Klášter sv. Michala, hotel Ukrajina či budova městské rady se mezitím proměnily v nemocnice a márnice. Desítky osob byly zastřeleny, stovky zraněny.

Následujícího dne se začala situace měnit. Armáda se odmítala zapojit do potlačování demonstrace, někteří policisté přeběhli k demonstrantům. Jiné policejní jednotky odmítly zasáhnout a začaly se stahovat. Vláda nad nimi de facto ztratila vliv.

Po celý den pokračovala jednání mezi ukrajinskou vládou a opozicí. Výsledkem byla velmi důležitá dohoda, která stanovila návrat k ústavě z roku 2004, vytvoření prozatímní vlády, vyhlášení předčasných voleb a všeobecné amnestie pro demonstranty.

Sobota 22. února je všeobecně považována za konec Euromajdanu. Když prezident Janukovyč odpoledne oznámil, že nesloží svoji funkci, parlament jej odvolal z funkce a vyhlásil nové prezidentské volby na 25. květen. V době, kdy hlasování probíhalo, nebyl však prezident k nalezení - opustil Kyjev a jeho přesná pozice nebyla známa. Ukázalo se, že uprchl do Charkova na východě Ukrajiny a následně se přihlásil z Ruska. Z ruského exilu pak odmítl svoje sesazení uznat a majdanské události označil za puč.

Je pravdou, že čistě z právní stránky bylo skutečně jeho odvolání z funkce neplatné, protože krom odvolání parlamentem bylo dle ústavy nutno jej současně obvinit z velezrady (nebo jiného závažného trestného činu). Odvolání pak měl ještě schválit Nejvyšší soud a následně ještě soud ústavní. Nic z toho nenastalo.

Proto také Putin, pro něhož je Ukrajina zásadní geopolitickou oblastí, všechny ukrajinské vlády od roku 2014 nepovažuje za legitimní. Moskva proto neoznačuje Majdan za projev touhy národa po demokracii, nýbrž za fašistický převrat řízený a financovaný Západem.

Je pravdou, že Nadace na podporu demokracie (National Endowment for Democracy - NED), financovaná Kongresem USA, jen v roce 2013 podpořila občanské demokratické aktivity na Ukrajině částkou 2,8 milionu dolarů. Je ovšem také faktem, že NED různé programy určené rozvoji demokracie na Ukrajině financovala již od rozpadu SSSR. Ovšem podmínky, za jakých lze granty od NED čerpat, jsou velmi přísné a omezující, příjemci například nemohou kandidovat ve volbách.

Nevládní organizace Evropské hodnoty, která také mimochodem upozorňuje na nebezpečí ruského vlivu (zejména dezinformací a proruské propagandy), k tomu uvedla, že: "Ukrajinské protestní hnutí, tzv. Euromajdan, vzešlo ze spontánního studentského protestu… (...) Nejednalo se však v žádném případě o organizovaný státní převrat ani puč, natož podporovaný ze zahraničí."

Na druhou stranu zaznívají i jiné otázky. Kdo vlastně vydal pokyn k použití zbraní? Prezident Janukovyč, ministr vnitra Zacharčenko i další podezřelí opakovaně z ruského exilu vzkázali, že žádný příkaz k ostré střelbě 20. února 2014 v Kyjevě nevydali. Dne 12. března 2014 nový ukrajinský ministr vnitra Avakov prohlásil, že konflikt vyprovokovala „neukrajinská“ třetí strana a že vyšetřování probíhá. 2. dubna 2014 na tiskové konferenci pak dodal, že se akcí účastnilo 30 agentů ruské tajné služby FSB, kteří se podíleli na plánování a také vozili na letiště poblíž Kyjeva velké množství výbušnin. Podle některých důkazů existuje možnost, že jak demonstranti, tak policisté byli zasaženi stejnými střelci, patrně kvůli umělé eskalaci konfliktu. Důkazy směřují k odstřelovačům skupiny Alpha, patřící k ukrajinské tajné službě.


Ať už střílel kdokoli, způsobil strašlivé ztráty. Celkově na Majdanu do 22. února zahynulo 108 aktivistů, naprostá většina na střelná zranění, nebo zranění způsobená bitím. Byli však i tací, kteří zemřeli po zraněních střepinami zábleskových granátů, na zdravotní komplikace spojené s použitím vodních děl při teplotách hluboko pod bodem mrazu, na infarkt apod. Nejméně dva byli podřezáni či ubodáni, jeden byl objeven na stromě oběšený. Nejmladšímu z mrtvých aktivistů, Nazaru Vojtovičovi, bylo 17 let, nejstaršímu - Ivanu Nakonečnému - 83 let. Dalších 2500 osob bylo zraněno.

Pořádkové síly měly 18 mrtvých, počet zraněných není znám (resp. k 21. 1. 2014 bylo hlášeno do tří set policistů, kteří vyhledali lékařskou pomoc).


V roce 2019, tedy pět let po Euromajdanu, byl Viktor Janukovyč v nepřítomnosti odsouzen ke třinácti letům vězení za vlastizradu. Podle ukrajinské generální prokuratury byl právě on odpovědný za rozkaz ministerstvu vnitra a ukrajinské tajné službě SBU ke střelbě do demonstrantů.

Pokud jde o přímé potrestání střelců, nikdo z nich nebyl dosud přímo odsouzen. Soudní procesy stále pokračují. Obdobně nebyl nikdo souzen a odsouzen ani za smrt policistů.

Z mrtvých na Majdanu se na Ukrajině stali mučedníci - protože jejich počet přesáhl stovku, začalo se jim říkat “Nebeská setnina″. Ulice Institutská, kde bylo nejvíce obětí, dnes nese název Alej hrdinů Nebeské setniny a je zde jejich pomník. Podle Ukrajinců právě oni svojí krví a svými životy vykoupili právo ukrajinského národa na demokracii.

Pomník "nebeské setniny" na bývalé Institutské ulici, místu, kde zahynula většina demonstrantů

URL : : 0
A hastily written attempt at a text on point 5
(note: it was not a law on the Russian language, but on all languages)

The generally accepted conception of the origin of the Ukrainian language is the theory that Ukrainian developed from the so-called common East Slavic language spoken in the territory of Kievan Rus in the early Middle Ages. Old Slavic also functioned there, but it had only the status of a book language. The territory of today's Ukraine became part of various state entities after the disintegration of Kievan Rus. In the west it was the Polish-Lithuanian Commonwealth, Crimea and southern Ukraine were controlled by the Crimean Tatars, and the northeastern regions were under the rule of the Golden Horde and later part of the Grand Duchy of Moscow. The first efforts to consolidate the Ukrainian language were made in response to the Catholicization of Orthodox areas by the Polish-Lithuanian Commonwealth in the 16th and 17th centuries in the western part of present-day Ukraine. The Ukrainian national revival was a reaction to the Russification tendencies of the Russian Empire in the eastern part of today's Ukraine. After the Bolshevik Revolution, most of Ukraine was annexed to the Soviet Union. The latter initially pursued a policy of nationalisation of the language and Ukrainian developed. Both Russian and Ukrainian were official languages. Then this process gradually declined. Firstly, there was industrialisation, which brought with it an influx of Russian speakers, and secondly, there was collectivisation, coupled with a genocidal famine that brought death to millions of Ukrainians. The Russian-speaking population thus constituted a substantial part of the population, mainly in the eastern part of Soviet Ukraine, which was highly industrialised and more densely populated than many areas in western Ukraine. After the collapse of the Soviet Union, only Ukrainian was enshrined in the constitution as an official language, but other languages were still afforded constitutional protection. Nevertheless, Russian continued to be used, albeit unofficially, as it was spoken by a significant number of Ukrainians in addition to ethnic Russians. In the 2001 census, 77.8% of the population claimed Ukrainian nationality, while 17.3% claimed Russian nationality. 67.5% reported Ukrainian as their native language and 29.6% Russian. In practice, the use of both languages was roughly balanced. There was some Ukrainisation, but it was a very, very gradual process.

Nevertheless, the language issue became a politically sensitive issue in the second decade of the 21st century. In 2010, President Yanukovych won the elections, and on many issues, he was torn between the West and Russia, but for a large number of Ukrainians, he was a pro-Russian candidate who was supposed to reverse the process of rapprochement with the West. In 2012, his party pushed through a language law in parliament under very unusual circumstances, introducing the possibility of a so-called regional language, which could be introduced in areas with more than 10 per cent of the population speaking that language. This language could then be used as an official language in that area. Supporters saw this as giving rights to linguistic minorities. Critics, on the other hand, saw it as a means for the ruling party to increase its electoral preferences for the next elections and for the growth of Russian-backed separatism. Moreover, they said it was unconstitutional and unnecessary, as the constitution and laws provided protection for minority languages. Ten per cent was considered too low a figure even by many international observers who otherwise did not reject the law as a whole. However, the law was also perceived positively in Hungary, Romania and Greece, as it did not only grant the same rights to the Russian minority, but also to representatives of these minorities. Even some of the opposition did not reject it. However, for a large part of the political representation it was too great a concession to Russia.

This became apparent in 2014, when, in the wake of the overthrow and flight of President Yanukovych, the parliament passed a law repealing the 2012 law. Again, under unusual circumstances. This happened in the heated atmosphere of the Euromaidan and one can understand this move to some extent as a reaction to the unbalanced nature of the 2012 law, but politically it was an outright disastrous move. Although the incumbent president, Oleksandr Turchynov, soon refused to sign the revocation law, the original law continued to apply and even if the 2012 law had been revoked, it did not automatically represent a disaster for minority languages as there was still constitutional protection for them. There could have been a diminution of those rights, and in practice it would probably have looked the same as it did in 1991-2012. However, it was enough to provoke a negative reaction among the Russian ethnic population, especially in Crimea and partly also in the Donbas. For these people, the impending loss of privileges newly acquired in 2012 was an unpleasant threat. For Russia, moreover, it was a perfect pretext for implementing the occupation of these areas. The language issue was an emotive issue with great mobilising potential, which Russia greatly exaggerated and exploited. However, the Ukrainian pro-Western political scene played heavily into Russia's hands.

The issue was subsequently further politicized by Russia's occupation and subsequent annexation of Crimea and occupation of parts of the Donbas. A 2016 law introduced quotas for programmes broadcast on radio and television. There should be at least 60% of them. The 2017 law introduced the obligation to teach in Ukrainian in schools from the fifth grade upwards. The teaching of foreign languages was not prohibited, but they were to be separate subjects. In many areas, however, minorities had become accustomed to having all subjects taught in their own language. In 2019, a law was passed that requires officials, such as parliamentarians, diplomats, judges, teachers or doctors in state institutions, to be fluent in Ukrainian. The use of Ukrainian is mandatory in the military, police and courts, as well as in schools at all levels. The law has predictably provoked negative reactions from Russia, but negative or at least very restrained reactions have also come from the West, especially from Hungary because of the minority in Transcarpathia. The Ukrainian political scene was quite understandably under pressure from a section of public opinion because of the Russian aggression and the pressure to promote Ukrainian in response, but these decisions did little to mitigate separatism and instead stirred up negative emotions and put a strain on Ukraine's international relations, including with potentially friendly states on its western and south-western borders.
URL : : 0

This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.

Ad.6) Anexe Krymu

Proč Krym?

Rusko má k poloostrovu Krym s velkým přístavem Sevastopol silně emocionální vztah, jenž je dán především dlouhou a úpornou obranou tohoto přístavu za 2. světové války a množstvím zde prolité ruské (či spíše sovětské) krve.

Krym jako takový byl připojen k Rusku v 18. století, kdy jej Rusko dobylo na Osmanské říši. V té době zde žili převážně Krymští Tataři v útvaru zvaném Krymský chanát. Car zahájil mohutnou rusifikaci poloostrova a Tataři byli nuceni rozsáhle emigrovat. Po vzniku SSSR byla roku 1921 na území Krymského poloostrova vyhlášena Krymská autonomní sovětská socialistická republika. V tomto okamžiku již Krymští Tataři tvořili méně než 26 % populace.
Když v roce 1942 Krym obsadilo Německo, ožily snahy Tatarů znovu restaurovat Krymský chanát. Po znovuobsazení Krymu Rudou armádou byli proto Krymští Tataři Stalinem obviněni z kolaborace, byl jim odebrán status národnostní menšiny a zahájeny masivní deportace celé tatarské populace, které Tataři dodnes považují za genocidu. Krym také ztratil svůj status autonomní republiky a stal se součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky, jejíž součástí byl až do roku 1954.

V tomto roce jej tehdejší sovětský vůdce Nikita S. Chruščov připojil k Ukrajinské sovětské socialistické republice, což v rámci SSSR mělo význam víceméně pouze symbolický, avšak Chruščov nemohl tušit, jaký význam to jednou mít v mezinárodním významu.

Když se 31. prosince 1991 rozpadl SSSR, začaly mezi Ruskem a Ukrajinou o Krym spory, kdy si jej nárokovaly obě země. V Sevastopolu také kotvila sovětská Černomořská flotila, jejíž budoucnost byla s osudem Krymu úzce propojena.

Mapa vymezující polohu Krymu a obou akérů - Ruska a Ukrajiny

Roku 1997 Rusko a Ukrajina podepsaly Smlouvu o přátelství, spolupráci a partnerství, která potvrdila Krym jako součást Ukrajiny (Sevastopol byl samostatnou správní jednotkou se zvláštním režimem) a rozdělila bývalou sovětskou Černomořskou flotilu mezi obě země zhruba v poměru 4 : 1. Současně byl Rusku zaručen pronájem válečné námořní základny v Sevastopolu do roku 2017 za 93 milionů USD ročně (roku 2010 byl pronájem prodloužen do roku 2042). Podle této smlouvy dále Rusko mohlo umístit na Krymském poloostrově až 25 000 vojáků, 24 dělostřeleckých systémů, 132 obrněných vozidel a 22 vojenských letadel.

Začátek problémů

Když 22. února 2014 opustil ukrajinský prezident Janukovyč zemi a uprchl do Ruska, nastala z ruského pohledu nepříjemná situace. Rusko Ukrajinu vždy považovalo za svoji zájmovou oblast, počítalo např. s tím, že Ukrajina bude hlavním článkem tzv. Euroasijské unie, což měla být jakási ruská protiváha vůči EU. Prudký odklon ukrajinské politiky směrem na západ byl proto pro Rusy velmi tíživý.

Právě tak nepříjemný byl pro početnou ruskou menšinu, žijící na na východě země a tedy i na Krymu. Tato východní část Ukrajiny byla vždy výrazně proruská (také zde většinou žijí etničtí Rusové) a také chudá - naprostá většina místních obyvatel (alespoň těch starších) v té době vnímala rozpad SSSR jako tragédii, která jim dosti podstatným způsobem snížila životní úroveň. Orientace na Rusko byla podle nich příslibem, jenž měl vše zlepšit a Euromajdan jim to všechno vzal.

Toto přesvědčení navíc podporovaly ruské sdělovací prostředky, které již před rokem 2014 hrály na Krymu dominantní roli. Velmi často se v nich objevovala „nebezpečná“ témata, tedy zodpovědnost kyjevské vlády za socioekonomické problémy Krymu a vzestup radikálního islámu mezi krymskými Tatary. Rusko bylo naproti tomu vykreslováno jako pilíř stability a bezpečnosti. Společně s médii obdobně působila také ruská ortodoxní církev.

Odpověď na Euromajdan proto přišla velmi brzy. 23. února 2014 se koná velká proruská demonstrace v Sevastopolu, 26. února další v Simferopoli, hlavním městě Krymu.

27. února se na Krymu náhle objevují skupiny maskovaných ozbrojenců v neoznačených vojenských terénních vozidlech. Ozbrojenci rychle obsazují krymské vládní budovy a další strategicky významné cíle na území poloostrova.

Ačkoliv od počátku panovala podezření, že ozbrojenci jsou ruští vojáci ze sevastopolské základny, ruský prezident Putin to vytrvale popíral.

Ačkoliv Putin zarputile popíral, že by se na Krymu angažovali ruští vojáci, nasazení těchto moderních ruských vozidel Tigr ho usvědčovalo ze lži

Průběh anexe

27. února ozbrojené hlídky zaujaly pozice rovněž před budovami Rady ministrů (krymské vlády) a Nejvyšší rady Autonomní republiky Krym (krymského parlamentu), kde byla vztyčena ruská vlajka. Krymská vláda rezignovala a následně došlo k volbě nové Rady (prorusky orientované a neuznávající legitimitu proevropské vlády v Kyjevě). Novým krymským premiérem se tak stal Sergej Aksjonov, předseda strany Ruská jednota.

28. února již neoznačené jednotky ozbrojenců kontrolovaly všechny strategické cíle, vojenská zařízení, letiště, mediální stanice a zablokovaly dopravní tepny spojující Krym s Ukrajinou.

Po zajištění komunikačních uzlů bylo zastaveno vysílání ukrajinských hromadných sdělovacích prostředků, jež byly neprodleně nahrazeny ruskými, přenášejícími kremelskou verzi událostí. Tak byla vytvořeno paralelní realita, legitimizující u krymského obyvatelstva ruské akce.

Jednotky ukrajinské armády, demoralizové a zaskočené, byly zablokovány na svých základnách.


Dne 6. března 2014 přijala Nejvyšší rada Autonomní republiky Krym s okamžitou platností rozhodnutí
o připojení Krymu k Rusku. O deset dnů později se na Krymu konalo referendum vyhlášené krymským parlamentem, v němž voliči měli zvolit mezi dvěma možnostmi:

„Jste pro znovusjednocení Krymu s Ruskem s právem subjektu Ruské federace?″


"Jste pro obnovení platnosti ústavy z roku 1992 a pro status Krymu jako součásti Ukrajiny?“

Ačkoliv druhá otázka zdánlivě znamenala setrvání Krymu uvnitř Ukrajiny, ve skutečnosti by návrat k verzi ústavy z roku 1992 dával Krymu možnost vyhlásit nezávislost nezávisle na vůli centrální ukrajinské vlády.

Obyvatelé ukrajinské Autonomní republiky Krym se vyslovili pro první možnost (96,7 % hlasujících, při
účasti 83,1 %
) a obyvatelé města se zvláštní statutem Sevastopol (hlasující samostatně) taktéž (95,6 % hlasujících, při účasti 90 %).

Tabulka národnostní skladby na Krymu (údaje z roku 2001)

EtnikumPodíl obyvatelstva na Krymu
Rusové58 %
Ukrajinci24 %
Krymští Tataři12 %
Bělorusové1 %
Arméni1 %
Jiné4 %

Ukrajina referendum neuznala, neboť dle platného znění ukrajinské ústavy je možno referenda provádět výhradně na celostátní úrovni. Referendum také neuznaly USA a státy EU. Výsledek referenda naopak uznalo Rusko a ruský prezident Vladimir Putin podepsal se zástupci Krymské autonomní republiky Smlouvu o přistoupení Republiky Krym k Rusku. Ruský parlament pak 21. března 2014 oficiálně odsouhlasil přijetí Krymu jako novou součást Ruské federace.

Podpis Smlouvy o přistoupení Republiky Krym k Rusku. Zleva doprava: S. Aksjonov, V. Konstantinov (předseda Státní rady Republiky Krym), V. Putin a A. Čalyj (starosta Sevastopolu), Moskva 18. březen 2014

Valné shromáždění OSN vydalo dne 27. 3. 2014 rezoluci, v níž anexi Krymu označilo za neplatnou (pro rezoluci hlasovalo 100 států, proti 11, 58 se hlasování zdrželo).

Ozbrojenci a armáda

Ačkoliv se na Krymu nacházelo téměř 19 000 ukrajinských vojáků (celkem 18 800 mužů, z toho 11 900 příslušníků námořnictva, 2 900 příslušníků letectva, 4000 příslušníků armády), v celkem 190 vojenských objektech, Krym byl kompletně ovládnut necelými 10 000 muži.

Ukrajinská armáda na Krymu se ukázala jako morálně zcela zlomená a nefunkční. Základním problémem bylo samozřejmě její podfinancování, ale též přetrvávající “sovětské″ myšlení u velitelského sboru, a věci neprospěl ani útěk většiny vojenských špiček do Ruska s prezidentem (např. ministr obrany, náčelník generálního štábu, velitelé rozvědky i kontrarozvědky atd.). Nedostatek financí v armádě se neprojevoval jen nízkými platy vojáků (které v té době v přepočtu v průměru činily asi 8200 Kč měsíčně u řadového vojáka; (pro srovnání plat příslušníka policejní jednotky Berkut byl téměř dvojnásobný), ale také rekrutováním vojáků z blízkého okolí, aby armáda ušetřila za jejich ubytování.

Problémem na Krymu proto bylo, že velké množství zde sloužících příslušníků ukrajinských ozbrojených sil z Krymu přímo pocházelo a identifikovalo se tak spíše s Ruskem, než s Ukrajinou (z oněch téměř 19 000 ukrajinských vojáků chtělo i nadále sloužit v ukrajinských ozbrojených silách jen asi 4300 mužů; pro ty, kteří přešli do ruské armády to znamenalo zvýšení platů až o 300 %). Mnoho ukrajinských lodí vyvěsilo ruskou vlajku dobrovolně, některé další byly obsazeny ozbrojenci. Jen asi 10 lodí odplulo a vyhnulo se tak zajetí.

17. dubna 2014 konečně Putin přiznal, že neoznačení ozbrojenci na Krymu byli ruští vojáci. Převážně se jednalo o příslušníky námořní pěchoty, podporovaných několika prapory výsadkových jednotek a komandy specnaz.

Celkově do ruských rukou padlo 40 stíhaček Mig-29, 1 dieselelektrická ponorka Záporoží (třída Foxtrot) a dalších 79 lodí (z toho 25 válečných lodí a podpůrných plavidel). Ruské námořnictvo v dubnu zahájilo předávání lodí zpět Ukrajině (odplouvaly, nebo byly odtaženy do Oděsy), do 8. května 2014 bylo vráceno 33 plavidel. Předávání plavidel bylo zastaveno po vyhrocení situace na Donbasu.


V odvetu za anexi Krymu uvalily některé západní země (USA, EU, Austrálie, Nový Zéland, Kanada a
) na Rusko ekonomické sankce. Stalo se tak v celkem 6 vlnách, zahrnujících zmražení aktiv konkrétních politiků a businessmanů, omezení obchodu v některých sektorech (zejména v oblasti zbrojařské, energetické a finanční) a omezením financování ruských státem vlastněných společností.

Sankční opatření vedla k propadu kurzu rublu vůči americkému dolaru o 50 %, ruský HDP
tehdy kolísal mezi 0-0,5 %. Ruští ekonomové vyčíslili ekonomické škody způsobené Rusku sankcemi na 4 až 5 miliard amerických dolarů ročně.

Rusko v odvetě zvýšilo cenu zemního plynu, omezilo jeho dodávky a zastavilo vývoz některých zemědělských produktů.

Mělo-li být smyslem sankcí donutit Rusko, aby Krym vyklidilo a vrátilo Ukrajině, pak byly neúspěšné. Krym i nadále zůstává v ruském držení.


Obsazení Krymu bylo po čistě vojenské stránce velmi působivé. Obsazení všech klíčových bodů krymské infrastruktury bylo ukončeno během dvou dnů. Charakteristické bylo široké použití moderního vybavení ruských vojáků, zejména balistické ochrany. Ruští vojáci jednali profesionálně a velmi ukázněně. Díky tomu byl v médiích vytvořen jejich velmi dobrý obraz, kdy se nich často hovořilo jako o “zdvořilých lidech″. I to napomohlo tomu, že bez použití násilí byla ukrajinská armáda zablokována na svých základnách a zcela paralyzována, ačkoliv nejtěžším prostředkem, jenž ruské jednotky použily, byl kolový obrněný transportér BTR-80.

Proruský aktivista a ruský voják v maskovacím oděvu bez jakýchkoliv označení a distinkcí, s balistickou ochranou a kulometem PKM

Poloostrov byl plně stabilizován během tří týdnů. Na internetu i ve sdělovacích prostředcích byla široce užívaná proruská propaganda využívající srozumitelných politických, psychologických a informačních strategií. Na místní představitele byl vyvíjen nátlak zahrnující zastrašování i podplácení, paralýza centrální kyjevské vlády byla podpořena i množstvím kybernetických útoků na vládní instituce.

Kombinace vojenských a nevojenských prostředků a zahájení akcí v době, kdy konflikt ještě není vyhlášen a hranice mírového a válečného stavu je nejasná, se ukázaly jako mimořádně efektivní. Účinnost konceptu tzv. hybridních či asymetrických konfliktů, které jsou charakterizovány právě těmito specifickými prvky, se tak jasně potvrdila.


Eva Prudilová: Krymská krize, Vydala Asociace pro mezinárodní otázky pro potřeby XX. ročníku Pražského studentského summitu, 2014
Dmytro Yanchuk: Komparace diskurzu v Rusku a Ukrajině o konfliktu na Krymu, diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2011
Kolektiv autorů: ZKUŠENOSTI Z VÁLEK A KONFLIKTŮ I, Univerzita obrany, Brno 2021, ISBN 978-80-7582-118-8
Jan Matzek: Anexe Krymu Ruskou federací, POLICY PAPER, leden 2016
Martin Hossinger: Krym mezi Ruskem a Ukrajinou, diplomová práce, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2015
Daniel Belušík: Anexe Krymu a její reflexe v odborné literatuře, diplomová práce, Masarykova univerzita, Brno 2019
URL : : 0
the draft EU-UA accession agreement of 2014
URL : : 0
President Putin's speech to the nation (and about Ukraine) on February 21, 2022, the official start of the next stage of the conflict in Ukraine:

The video is a recording of the speech with English translation:

The video is an abridged recording of the speech from CNN Prima News:

At this link (CT24 website) is the full recording of the speech:
URL : : 0
Rad: I would add that apart from Crimea or Sevastopol, Russia had basically no anchorage for its Black Sea fleet, it is there in the sky, but it does not convey the meaning - without Sevastopol such a large fleet would have no place to anchor and eventually not even to carry out maintenance, not to mention construction. There was also a lot of escalation regarding the ships under construction and the cost of the base as such, which took the form of cutting off the Ukrainian debt, or payments for Russian raw materials, and which Ukraine wanted to increase quite significantly in the years after the collapse. I think that the contract on the use of Sevastopol was coming to an end (or there was to be some revision), and that's why Russia proceeded to annex it at that time, but I'm writing this from my head, I don't know if I caught it accurately.
URL : : 0
Radek, I find it disturbing that the treaty for the use of Sevastopol was extended to the mid 1930s in 2013... Unfortunately, I don't remember the source where I learned this....

Interesting article on the annexation of Crimea to the Ukrainian SSR
URL : : 0