Valentine Archer

V létě roku 1943 byly na zkušebním tankovém polygonu v britském Shoeburyness testovány první dva prototypy samohybného kanónu netradiční koncepce. Firma Vickers-Armstrongs využila korby a podvozku pěchotního tanku Valentine, na němž byl sedmnáctiliberní kanón lafetován směrem dozadu z důvodu možného přetížení přední části stroje.

Samohybný kanón s názvem Archer (Lučištník) byl svými osádkami zpočátku brán se značným despektem, nicméně nezvyklá konstrukce prokázala své výhody při bojovém nasazení v západní Evropě. V posledním období války v Evropě byla naprostá většina z celkem 655 (podle některých zdrojů 665) vyrobených Archerů zařazena do výzbroje protitankových rot Royal Artillery a Royal Armoured Corps. Shora otevřená, svařovaná nepohyblivá věž měla tloušťku pancíře v rozmezí od 14 do 20 mm. Osádku tvořili čtyři muži. Vozidla byla poprvé bojově nasazena v západní Evropě v říjnu 1944. Menší množství se jich objevilo v řadách 8. armády na frontě v Itálii.

Při střelbě musel řidič vystoupit, neboť závěr kanonu měl zákluz do míst, kde měl hlavu. Za jízdy bylo nutné hlaveň aretovat a koncepce byla shledána jako nevyhovující a těsně po válce byly stroje vyřazeny a dílem rozprodány a dílem zrušeny. Už za války byly nahrazovány americkými stroji M10 se 17liberním kanonem nazývanými Achilles. V řadách britské armády vozy vydržely až do poloviny padesátých let. Po skončení 2. světové války byly Archery používány egyptskou armádou, která je bojově nasadila při Suezské válce v roce 1956.