Kdo je víc

Když jsem sloužil na bráně na rohlíku v Brně (1978), měli jsme právo postavit do pozoru všechny (byl jsem četař), pokud přicházel nebo odcházel nějaký generál. Jednou se mi podařilo reagovat i na ruského plukovníka, protože byli tak ošnurovaní a to mne zmátlo. Po "pokarani" jsem se jen pro zajimavost zeptal, kdo je víc, náš armádní generál nebo maršál SSSR. Dostal jsem odpověď, že v klubu u vodky se to srovná, ale do dnes to nevím, protože obě byly nejvyšší hodnosti příslušných států. Takže vodka nebo hodnost?

No já myslím, že reálně by to mělo být fakt podle situace... Podle řádů asi naše hodnost by měla být vždy víc, ne? Ale v praxi za komunistické armády byli všichni z našich velkých a moudrých bratrů připosr...., takže se jim salutovalo, lezlo kamsi, prováděly se na jejich počest přehlídky, chcí říct taková ta atmosféra podlézavosti tam prostě byla cítit... Když např. na přehlídku dorazil nějaký papaláš z RA, tak se pomalu i naši generálové mohli uklepat hrůzou a ponížeností....

Možná právě pro "to" jsem se nikdy odpovědi nedočkal.

Chápu Tě. Na druhou stranu ale moje věta, že by "to mělo být podle situace" měla znamenat, že mnohdy i nižší hodnost mohla mít vyšší služební zařazení a tak se ji salutovalo, tzn. že ta nižší hodnost byla v pozici vyšší hodnosti i vůči vyšším šaržím... Trochu zmatek, v praxi jsem to občas zažil, dokonce bylo i pár expertů, co dokázalo to občas dát najevo, ale nikdo si nikdy nebyl úplně jistý svou židlí a tak to bylo víceméně takové status quo, tzn. že se nemusel např. podplukovník bát potkat nabroušeného majora - náčelníka štábu, protože ten dobře věděl, že zapár měsíců či let by vše mohlo být jinak....

Odpověď je prostá:
nejde o to, že obě hodnosti, tedy náš armádní generál a maršál SSSR byly nejvyšší v dané armádě, ale o to kde stojí na žebříčku.
Takže maršál SSSR byl nad armádním generálem, celkem bez diskuse a bylo to ošetřené i v předpise.
Jiná situace byla u armádního generála a generála druhu vojsk, to byly hodnosti na stejné úrovni.

Podobná situace by nastala u amerického 5 hvězdičkového generála, ale u lidí v těchto hodnostech je při setkání většinou dopředu jasné, kdo je na jakém postu a jak budou ceremonie probíhat.

Co se týká zdravení podle funkce...tady to nikdo nikomu nevidí na očích (potažmo ne na výložkách) takže, kromě případů, kdy šlo o obecně známé funkcionáře platila preference hodnosti.

Ostatně důstojníci útvarů se až na výjimky znali, takže myslím že v tomhle jsou nějaké závažné problémy spíš předmětem vojenské latiny.

Připosranost asi nebude mít co dělat s politikou. Byl jsem jednou povolán na MO Prahy vysvětlit nějaké stížnosti a tam jsem osobně viděl českého plukovníka salutovat seržant-majoru, tedy asi hlavní seržant, co je nejvyšší poddůstoujická hodnost USA. Seržant mluvil špatně český a plukovník stal v pozoru, tehdy jsem se opravdu styděl. Jinak pokus s maršálskou hodnosti byl i u nás, a to u cuksfiry RU armády Klémy Gottwalda. Naštěstí to zapadlo do zatracena.

Nooo,
takzvaně maršálskou uniformu KG jsem viděl, ale ono se nejednalo o stejnokroj maršála, ale o ceremoniální ústroj vrchního velitele ČSLA. Obdobný vzhled měla uniforma ministra národní obrany JUDr. Čepičky, který v ní pochodoval po Revoluční třídě při pohřbu tchána.


To zdravení mezi šarženi SA a ČSLA bývalo občas zábavné. V roce 1975 v Moskvě před Vojentorgem jsem byl svědkem, když sov. generál míjel našeho omedajlovaného plukovníka přehlídkovým krokem spojeným s předpisovým salutováním (tři kroky před a jeden za) a mohu říci, že jej také předpisově "žral očima".


Na závěr si dovolím otázku starého zbrojnoše: Hošánci, kdo z vás zná sovětský gardový pozdrav?


Vysvětlivky
- ruská zkratka: Vojentorg, označovala takzvaný Cjentral'nyj vojennyj univjermag (Военторг, Центральный военный универмаг),
- do našinštiny se to dá přeložit jako: vojenská tržnice a ústřední vojenský obchodní dům.

Faktem je to,že nerozhoduje hodnost,ale služební zařazení. Paní Altmannová,které jsem nerozvážně propůjčil četný titul "Spravedlivá" spojený s hodnosti desátnice mně buzeruje ač já jsem již Feldwebl. Jo život vojenský je těžký. Tak jak se zdraví stará GARDA? Merde!

Pozdrav sovětských gardistů je dvoufázový:
1/ v náležité vzdálenosti před zdravenou osobou se ruka zvedá k pozdravu sevřena do zaťaté pěsti, která je zároveň vytočena zavřenou dlaní směrem ven.


2/ nachází-li se pěst v pomyslné rovině očí, dojde k jejímu pootočení a následnému rozevření tak, že prsty směřují k první třetině štítku brigadýrky.


Pohyby jsou gardisticky rázné a pohled je vždy upřen směrem k zdravené osobě.


Vysvětlivky
- zaťatá pěst značí sounaležitost sovětských gardistů s dělnicko-rolnickou třídou
- to ostatní je starý carský holdovací rituál

Celý "problém" byl a je naprosto umělý, neboť v mírovém období tato situace nemohla reálně nastat, takže žádný československý armádní generál nemohl být podřízen sovětskému. Teoreticky existovala možnost, že československý ministr obrany (armádní generál) byl podřízen hlavnímu veliteli Spojených ozbrojených sil (maršál Ss), ale NIKDY (ani za maďarského povstání, ani za berlínské či kubánské krize, nešlo o podřízenost velitelskou. Např. Lomský se údajně se sovětskými maršály zdravil jako rovný s rovným, tedy zvedali ruku k čepici zároveň. U Dzúra tomu již bylo poněkud jinak a souviselo to s jeho výrazně nižší funkcí a hodností za druhé světové války.

Ale onen hlavní problém, který zde byl nadnesen souvisí s něčím jiným, a to s pravidly posádkové a strážní služby. Byl jsem v trochu obdobné situaci na přelomu let 1984/85, kdy jsem občas jako velitel stráže objektu MNO Valy měl přesně stanoveno, jak postupovat při příchodu generála na strážnici (ne, že by k tomu někdy došlo). Každý generál ČSLA měl totiž právo vyžadovat a dostat hlášení velitele stráže či dozorčích všech typů. Tedy situace obdobná jako ve VAAZ. A když se podává hlášení, tak jsou v pozoru všichni, co se ochomýtají kolem.

Ale ŽÁDNÝ cizí generál neměl nárok na hlášení. Ostatně žádný cizí generál se již nemohl pohybovat v objektu ČSLA sámostatně, ale vždy musel být v doprovodu čs. generála. Takže na MNO chodili přidělení sovětští generálové (celkem jich bylo asi pět) v civilu a teprve zde se převlékali do stejnokroje. Krabičku s klíči jsem VŽDY dával civilistovi, byl to Rus, ale pozdravil a žádal o klíče česky. Pokud by náhodou někdo z nich přišel ve stejnokroji, měl jsem jednoznačně povinnost podat hlášení nejvyššímu přítomnému československému důstojníkovi či generálovi, a to česky. Pokud by se Sovět chtěl bavit, musel mně povolit odpověď československý doprovod, a potom jsem měl povinnost odpovídat rusky a co nejstručněji. Nestalo se mi to ani jednou, ani nikomu z ostatních, co velitele stráže v dané době (listopad 1984 - září 1985) dělali.

Protože moje ruština byla dosti ucházející, byl jsem několikrát i jako velitel vozu v akcích se Sověty (např. mistrovství světa v hokeji). Nikdy se sovětský generál ve stejnokroji nepoflakoval po kasinu sám, nikdy neměl nárok kohokoli dotazovat či jebat. Takže to, že dotyčný podal ve VAAZ hlášení sovětskému plukovníkovi, bylo jednoznačně porušením předpisu, za což byl oprávněně "zjebán". Sověti prostě neměli na hlášení nárok, stejně jako Dederoni, Poláci atd.