Skluz pro hlubinné nálože

No a protože mě nanapadá lepší řešení, tak tady je fotografie tohoto zařízení aspoň na modelu. Až navštívím muzeum, kde je možno nafotit skutečné zařízení, tak to sem umístním

trochu jsem se podíval a našel pár odkazů na tuhle "hračku".
http://www.ussslater.org/weapons/racks.html


www.de220.com


jsou tam fotky a nákresy z kterých jde poznat o co vlastně jde.
A teď trochu historie
S nárůstem množství ponorek se za WWI začalo hledat řešení s jejich ničením. Původně se protiponorkové nálože svrhávaly přes bok lodi ručně, že to nebylo bezpečné ani moc přesné je nasnadě. Byl proto vymyšlen způsob, který umoňoval svrhávání náloží z lodi plující (pokud možno) na souběžném kurzu. Válcové hlubiné nálože byly uloženy na něco podobného tomu, co používáme na skládání pivních sudů do sklepa, šlo o dvě souběžné traverzy, položené šikmo tak, že nižší část byla vně zádi lodě. Válcové nálože se pomocí gravitace posouvaly k místu shozu (tedy konci traverz) odkud padali do vody za zádí. Výhodou byla vyšší rychlost opakování shozu, nálože mohly být předem nastaveny na různou hloubku a tím snáze zasahovaly ponorku. Celý systém pomocí hydraulické nebo mechanické zarážky spouštěl nálože a přesnost byla celkem slušná. Problémem bylo, že loď svrhávající nálože nebyla schopna sama ponorku lokalizovat (to musela dělat jiná loď plující o kus dál). Systém byl zlepšován v době mezi válkami a byl použáván i ve WWII.

Hlubinné nálože (nebo bomby podle toho kdo překládá) jsou asi nejstarším prostředkem vyvinutým k boji s ponorkami. Koncepce tohoto způsobu boje se zvažovala už od roku 1911 a Royal Navy byla zavedena hlubinná nálož v roce 1914 na požadavek velitele loďstva sira George Callaghana. První opravdu použitelnou náloží byl typ D s barometrickým zapalovačem nastavitelným na hloubku v níž se odhalená ponorka pohybovala. Nálož vážila 140 kg, měla tvar válcovitého sudu a použitou trhavinou byl obvykle TNT. Tento typ bylo možno nastavit až do hloubek 100m, což pro ponorky za WWI stačilo. Pozdější typy meziválečné a z WWII bylo možno nastavit na hloubku výbuchu až 300m, důvodem bylo zlepšování ponorek.
Výhodou hloubkových náloží byla jednoduchost konstrukce jak samotné nálože tak strhovacího zařízení, a tedy možnost vyzbrojit i malé lodi

Narazil jsem na důvod, proč loď nemohla ponorku sama lokalizovat. Bylo to proto, že nálože bylo možno svrhávat jen při vyšší rychlosti (mluví se o 15 a více uzlech), jinak byla loď sama ohrožena výbuchem. Při vyšších rychlostech, ale zase nepracovly sledovací prostředky jako ASDIC a podobně (asi vlivem vlastního hluku lodi).

Přesně tak. Navíc jak hydrofon tak sonar měly mrtvou zonu za lodí. To platilo plně pro hydrofon - rušení hlukem vlastního šroubu. První verze sonaru (asdiku) nebyly otočné a byli aktivní jen v určitém úhlu v před přídí. Mimo to výbuchy hlubinných pum obě zařízení rušily. Proto se začal využívat u torpédoborců a fregat Hedgehog a pro menší loďě jako korvety jejho menší (a méně účinná) varianta Mausetrap. Loď se mohla držet za ponorkou a neztratila kontakt.

No Asdic byl montován do takového "kulového" krytu pod kýlem (u přídě) a nefungoval právě pro hluk způsobovaný plavbou lodi. Mezní rychlost byla mezi 12 - 15 uzly. Právě proto se po zavedení eskort zavedlo že jedna loď pomalou plavbou sledovala ponorku a druhá byla jako "vedená" a ta útočila, uhel Asdicu byl pevný v přední polosféře lodi (úhel byl někde kolem 120°) takže loď která "měřila" musela být ve správné vzdálenosti (maximum bylo - spíš teoreticky - asi 6 km v reálu obvykle tak 3,6 km) ponorka musela být pod hladinou (s větší vzdáleností to byla větší hloubka) a pod určitou vzdálenost se odraz nedal zachytit (cca 100 m) Problémem bylo že asdic na který se spoléhal do značné míry zklamal, němci útočili obvykle na hladině a tam je asdic nechytil, první pomocí byly osvětlovací granáty a pak radar, ten umožnil ponorky na hladine lokalizovat a pokud byly pod hladinou zase je šlo najít asdicem.
Problém který se týká tématu je v tom že loď svrhující nálože musí plout dost rychle aby sama nebyla ohrožena výbuchem (prostě aby odjela dost daleko než hlubiná puma vybuchne) no a to právě asdic nefungoval, původně se zkoušelo ponorku zaměřit, rozjet se shodit pumy a znovu ji zkusit najít. Protože to nemělo velký úspěch přešlo se na systém dvou lodí (pokud byly k dispozici).
Velkou výhodou bylo že "skluz" šlo namontovat i na poměrně malé lodě (ty pak nesly velmi omezené množství náloží) a tak velmi rychle posílit obranu (mnohdy jen morálně).
Zdroj jsou výše uvedené stránky a kniha "Alied coastal forces of world war II" John Lambert a Al Ross, první vydání 1990 ISBN 0-85177-519-5

S tím asdickem to nebylo tak jednoduché...především ASDIC (Anti Submarine Detection Invetigation Committee) je zkratka výboru pro výzkum zařízení na detekci ponorek.
přeneseně se tato zkratka používala pro celou řadu přístrojů pro detekci.
Tady je obrázek jak to celé fungovalo.

jak je vidět používal se vyhledávací paprsek otočný o 360 stupňů, který měl sice dosah, ale chyběla mu přesnost

a dva paprsky pro určení přesné polohy ponorky... směru, vzdálenosti a hloubky (bylo potřeba ji přejet a nastavit nálože, aby "bouchly" dostatečně blízko)

ASDIC je samozřejmě zkratkou dané komise, britové tak ale nazývali přístroj kterému dnes říkáme sonar (je to tak v knihách o období WWII běžné dodnes) Protože téma se netýká daného přístroje, ale konkrétního typu zbraně kterou byly klubiné nálože a i zde se to dotýká jen právě toho proč se používali (pokud to bylo možné) nesnažil jsem se podrobně popisovat ASDIC (různé verze měly navíc různé vlastnosti a podle zvolené frekvence se lišil dosah, přesnost a další parametry. U přístroje záleželo i na vyškolení obsluhy (to na začátku nebylo moc dobré) a na součinnosti posádek lodí. Ale to nepatří sem, spíš do tématu o ASDICU nebo o taktice konvojů.

Skluz na palubě torpédoborce/muzea ORP Błyskawica