Wilson, Thomas Woodrow

Edit : Admin

Wilson se narodil v rodině kalvínského pastora ve Stantonu ve Virginii 28. prosince 1856. Studoval práva na virginské univerzitě a od roku 1882 vykonával advokátní praxi v Atlantě v Georgii. Tato práce ho však neuspokojovala a od roku 1883 začal studovat politické vědy na Univerzitě Johne Hopkinse v Baltimore. Studia ukončil doktorátem v roce 1886 a téhož roku se oženil s E. L. Axsonovou, ženou, která mu dala tři dcery. Když Wilson v roce 1914 ovdověl, pojal za ženu vdovu Edith Bollingovou z rodu princezny Pocahontas.

Od roku 1890 začal působit jako profesor práva a státu na Princentonské univerzitě a roku 1902 se stal jejím prezidentem. V té době se z konzervativce přerodil v liberála a v roce 1910 se ucházel o úřad guvernéra New Jersey za Demokratickou stranu. Po svém zvolení se prohlásil za nezávislého na stranickém vedení a provedl řadu důležitých reforem. Sjezd strany ho v létě 1912 nominoval prezidentským kandidátem a Wilson s převahou zvítězil ve volbách nad rozklíženými Republikány. 4. března 1913 se stal 28. prezidentem Spojených států a začal uskutečňovat svůj program „Nová svoboda“ - posilování regulační činnosti státu v ekonomice. V roce 1913 zavedl federální daň z příjmu, státní dozor nad bankovním systémem, posílil protitrustová opatření, zřídil banku pro farmáře s výhodnými úroky garantovanými státem a zároveň snížil dovozní cla. V zahraniční politice důsledně prosazoval politiku neutrality ve shodě s veřejným míněním.

Do voleb v roce 1916 šel z heslem „Kdo nás nezavleče do války“, přesto po svém vítězství a nástupu do funkce v březnu 1917 stála před jeho vládou otázka vyhlášení války Německu. Hospodářské vztahy k dohodovým mocnostem, které od vypuknutí války Wilsonova vláda podporovala finančně i dodávkami zbraní, vytvořily situaci, kdy úspěch americké ekonomiky závisel na vítězství Velké Británie a Francie nad Německem. Na veřejnosti Wilson ještě 22. ledna 1917 prezentoval svůj plán na „mír bez vítězství“, na základě rovnoprávnosti a sebeurčení národů. Začátek neomezené ponorkové války 1. února 1917 spolu se změnou vojensko-politické rovnováhy sil mezi válčícími koalicemi po únorové revoluci v Rusku však donutily Wilsona uvažovat o radikální změně neutrálního postoje. Jako záminka pro vyhlášení války Ústředním mocnostem posloužily dvě události – rostoucí počet obchodních lodí, potopených německými ponorkami a tajná jednání o spolupráci mezi Německem a Mexikem. 6. dubna 1917 získal Wilson podporu Kongresu a vyhlásil válku Německu, aby jak prohlásil – „zajistil světu demokracii“. Vstup USA do války vedl k zásadnímu zvratu v poměru sil ve prospěch spojeneckých mocností a zároveň tak Spojené státy poprvé ve svých dějinách zasáhly přímo do evropských bojů. Válka přinesla i rozsáhlé vnitropolitické změny – okleštění demokracie, ukončení reforem, nástup šovinismu a rasismu v souvislosti s přesunem černých pracovních sil z Jihu do průmyslových center Severu.

V zahraničně-politické oblasti měl rozhodující vliv bolševický převrat v Rusku v listopadu 1917, jenž vedl Wilsona k přesvědčení o nutnosti angažovat se ve světové politice i po válce. V lednu 1918 Wilson vystoupil s projevem, ve kterém zformuloval svých 14 bodů o poválečném uspořádání ve světě. Reagoval v něm na Leninův Dekret o míru a navrhoval takové uspořádání, které by USA zajistilo hegemonii ve světovém obchodě (svoboda obchodu), na moři (svoboda moří) a převahu nad Spojenci, získanou během války půjčkami a vojenskými dodávkami (heslo odzbrojení). Navrhl vytvořit Společnost národů, která by zajistila stabilitu a rovnováhu mezi velmocemi. O úloze malých národů nebyla v jeho první koncepci ani zmínka, Wilson dokonce původně vůbec neuvažoval o zániku Rakousko-Uherska, ale vývoj na bojištích ho předběhl a válka v listopadu 1918 skončila dříve, než prezident předpokládal. Již v červenci 1918 vydal, ač nerad, souhlas s intervencí v Rusku po boku spojenců – Velké Británie, Francie a Japonska.

Neúspěch při prosazování koncepce Společnosti národů na mírové konferenci ve Versailles vedl k nástupu izolacionistů v USA. Kongres, kde Demokraté ztratili většinu, odmítl ratifikovat mírové smlouvy, uzavřené mocnostmi Dohody. Silná republikánská opozice pak rovněž odmítla vstup do Společnosti národů, který by slovy senátora Loga „okleštil suverenitu a svobodu Spojených států“. Wilson ani po rozsáhlé propagační kampani nedokázal pro svou ideu Společnosti národů získat veřejné mínění a během této kampaně ho 26. září stihl záchvat mrtvice. Prezident částečně ochrnul a až do dubna 1920 nebyl schopen účastnit se zasedání kabinetu. To vedlo k nástupu protiwilsonovských nálad v zemi, sužované stávkami a policejním násilím.

V listopadu 1920 utrpěl Wilsonův liberální program drtivou porážku a zahořklý prezident předal 4. března 1921 svůj úřad nástupci Hardingovi. Poté odešel do ústraní a žil jako soukromá osoba ve Washingtonu. Při pátém výročí konce války mu přišlo k jeho domu projevit úctu na 20 tisíc lidí. Zemřel 3. února 1924 po záchvatu mrtvice a byl pohřben v Národní katedrále ve Washingtonu.

V roce 1919 mu byla udělena Nobelova cena za mír.