This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
kníže de Bénévent (fr., v italštině Benevento)
nar.: 2.2.1754
zemř.:17.5.1838
- ministr zahraničí, politik a diplomat
Pocházel z hraběcí rodiny. Od čtyř let následkem nešťastném pádu z koně již celý život kulhal. Byl přinucen otcem ke vstupu do církevního řádu. Absolvoval studium na Sorbonně, nicméně vzhledem k nechuti žít život abbého a též díky velmi dobrému hmotnému zabezpečení žil rozmařilým životem, nicméně studiu a četbě se věnoval neustále. V lednu 1789 byl jmenován biskupem Autunským. Na jaře 1789 se nechal zvolit poslancem do církevní komory Generálních stavů.
Postavil se na stranu revoluce, v roce 1790 se účastnil coby poslanec Národního shromáždění oslav dobytí Bastily. Potvrdil odluku církve od státu, podal demisi z biskupství. Stal se francouzským vyslancem v Londýně, nicméně jeho mise byla neúspěšná, neboť jeho osoba nebyla pro Anglii přijatelná. Byl z Anglie vypovězen. V roce 1793 byl jedním z prvních poslanců přísahajících na Republiku, nicméně v roce 1794 musel odejít do exilu. V letech 1794-1796 pobývá v USA. V roce 1796 byl vymazán ze seznamu nežádoucích osob a vrací se do Francie, kde se dává do služeb Direktoria a od roku 1797 je ministrem zahraničí.
V listopadu 1799 pomáhá Napoleonovi provést státní převrat a ve své funkci ministra zahraničí je potvrzen i nadále. V roce 1803 se velmi výrazně osobně angažoval při prodeji Louisiany Spojeným státům. V roce 1804 se poprvé protiví Napoleonovi, když zatčení a smrt vévody z Enghienu označí za chybu. V roce 1806 je Napoleonem jmenován knížetem Beneventským, kteréžto knížectví leželo v jižní Itálii. Na přelomu let 1809-1810 přemlouvá cara Alexandra I., aby nedával souhlas ke sňatku velkokněžny Anny Pavlovny s Napoleonem. Je proti Napoleonovu ruskému tažení a začíná vyjednávat s Rakouskem, Ruskem, Pruskem i Anglií.
V roce 1814 přesvědčí cara Alexandra I., že návrat republiky není možný a nejvhodnějším řešením pro Francii je návrat Bourbonů. I za první restaurace je ministrem zahraniční. Na Vídeňském kongresu dosáhl pro Francii výrazných úspěchů, kdy argumenty dosud používané proti Francii obrátil proti spojencům, úřad ministra zahraničí mu však byl brzy odňat.
V roce 1830 dopomohl rodu Orleánskému k nástupu na trůn za což byl odměněn úřadem francouzského vyslance v Anglii, který zastával až do roku 1834.
"Talleyrand, kníže Beneventský, zakladatel moderní diplomacie, Napoleonův ministr zahraničí, král intrikánů. Zradil církev pro revoluci, jakobíny pro Direktorium, direktorium pro Napoleona, Napoleona pro Alexandra a Alexandra pro Anglii. Těsně před smrtí přistoupil k církvi, takže zradil i satanáše." Toto je názor z knihy Richarda Blatného na vysoký počet obratů v Talleyrandově jednání. Maurois popisuje situaci, kdy se Talleyrand při přísaze věrnosti Ludvíku Filipovi smutně usměje a řekne: veličenstvo toto je již moje třináctá… Věru hektický život měla Talleyrandova generace. Na jiném místě Maurois píše, že Talleyrand nesloužil žádnému z vladařů ani režimu, nýbrž Francii. Zde je tedy vidět jiný pohled na to co jeden nazývá zradou.
Prameny:
Blatný, Richard: Napoleonská encyklopedie. Praha, Aquarius, 1995. ISBN 80-902062-0-4.
Maurois, André: Dějiny Francie. Praha, NLN, 1994. ISBN 80-7106-098-4.
Steklač, Vojtěch: Tajemství skarabea. Praha, Albatros, 1983.
