Řád zlatého rouna

Řád Zlatého rouna a problematika s řádem spojená.
Řád Zlatého rouna, který byl založen již v roce 1429 Filipem Dobrým, vévodou Burgundským, existoval dlouhá léta ve tvaru dvou, zcela samostatných řádů, které nesou stejné jméno a svůj vznik, historii a vznešenost odvozují od tohoto, vévodou Filipem založeným řádem. Jde tedy o řád domácího rodu Habsburského a ve Španělsku královského. Oba řády mají svoje postavení dodnes jako rodinné řády.
Je dobré se zmínit o problematice, která vedla až k rozdělení, tak typickému pro Zlaté rouno. Pro pochopení celé problematiky je právě toto nejdůležitější kapitola celého řádu. Dne 5. ledna 1477 při obléhání Nancy umírá druhý velmistr řádu Karel Smělý, vévoda Burgundský, bez mužského potomka. V souladu s 65. kapitolou státutu řádu přechází funkce velmistra řádu na manžela Karlovy dcery a zároveň i dědičky vévodství burgundského Marie, arcivévodu Maxmiliána Rakouského. Dne 31. dubna 1478 byl v Brugách mladý arcivévoda uveden do hodnosti velmistra řádu a řád přechází do držení habsburského rodu, ve kterém je do dnešních dnů!
Problém, který vede až k rozdělení řádu pochází až od 1. listopadu 1700, kdy umírá španělský král Karel II., poslední Habsburk na španělském trůně, bez mužského i ženského potomka. Tím dochází k situaci,kterou zakladatel řádu nepředpokládal. V kapitole č. l se mluví o vévodech burgundských jako o dědičných velmistrech řádu a v kapitole 65 o tom, že funkci velmistra není-li vhodný kandidát muž, přechází spolu s titulem vévody na manžela dědičky vévody Burgundského. Tedy zcela jasná propozice. Ale dle francouzského výkladu celé události ustanovil zemřelý velmistr svým nástupcem na španělském trůně svého prasynovce vévodu Filipa z Anjou, vnuka Ludvíka XIV. a infantky Marie Terezie Španělské. Rakouska strana argumentuje,že různé závěti Karla II., ve kterých se mluví o následnictví Filipa z Anjou si vzájemně odporují a že jsou dokonce zčásti podvržené. Rakouská strana se opírá o to, že infantka Marie Terezie, manželka Ludvíka XIV., se zřekla za sebe i své potomky všech následnických práv na španělský trůn. Proto se císař Leopold I., hlava rodu Habsburského, uchází o španělský trůn pro svého mladšího syna, arcivévodu Karla,pozdějšího císaře Karla VI.. Anglie a Nizozemí se přidávají na stranu Rakouska a to je počátek války o dědictví španělské. V této válce se to jen hemží slavnými jmény. Evžen Savojský, vévoda z Marlborough a další. Filip z Anjou je však již mezitím 16. listopadu 1700 ve Fontainebleu vyhlášen španělským králem a 24. listopadu 1700 slavnostně uveden do Madridu. Před tímto však ještě ve Versailles byl vyzván španělskými rytíři Zlatého rouna, aby přijal kolanu řádu a velmistrovství. Dne 4. května 1701 složil přísahu velmistra řádu a 12. května jej pak uznala skupina jedenácti nizozemských rytířů jako svého velmistra. 3. června 1701 již provádí první jmenování rytířů, kde se objevuji jména členů bourbonského rodu a Karel Albert, vévoda Bavorský. Během dalších let pak jsou do řádu přijímání francouzští vojevůdci, bavorští šlechtici, ale i Uherský magnát František Rákoczy, tedy většinou odpůrci domu Habsburského.
Josef I. se 16. září 1703 zříká nároku na španělský trůn ve prospěch svého mladšího bratra Karla. Bohužel císař Josef I. umírá dne 17. dubna 171l ve věku 33 let. Karel opouští armádu ve Španělsku a přebírá bratrovo dědictví. 22. prosince je ve Frankfurtu korunován na císaře a 9. ledna 1712 dochází k prvnímu jmenování rytířů Zlatého rouna. Přísahu velmistra řádu složil Karel o den dříve.
V letech 1701-1714 se bojovalo ve Španělsku, Italii, v Nizozemí a na Rýnu, anglická vojska s Rakušany pod vévodou Evženem Savojským a vévodou z Marlborough s Francouzi pod veliteli Vendomem, Villarsem a Berwickem. Bojovalo se střídavým štěstím a otázka španělského trůnu byla otevřená. Oba protivníci si zatím přivlastnili tituly a práva velmistrů řádu Zlatého rouna a tak vlastně došlo k trvalému rozštěpení řádu, které nedokázala odstranit ani řada dalších jednání a dohod. Jak Filip z Anjou ani Karel VI. neslevili ze svých domnělých či skutečných práv. Válka o dědictví španělské skončila bez vítězů mírovými smlouvami v Utrechtu roku 1713. Filip si ponechal Španělsko a zámořská území. Karel zase Nizozemí a španělské provincie v Itálii. Rakouská strana však vlastnila řádový archiv, který nevydala. Po smrti Karla VI. roku 1740 manžel Karlovy dědičky Marie Terezie, František Štěpán Lotrinský, složil roku 1742 přísahu velmistra řádu, což bylo plně v souladu právě s podmínkami kapitoly č. 65. Znova byla otázka nastolena při mírovém jednání v Cáchách roku 1748, ale bez výsledku. Poslední jednání bylo v roku 1752 při příležitosti uzavření obranné smlouvy mezi císařovnou Marií Terezii, králem Ferdinandem VI. Španělským a králem Karlem Emanuelem Sardinským III..
Ke konečnému vyřešení tohoto problému mezi dvorem rakouský a španělským nikdy nedošlo a tak máme od roku 1701 dva, zcela samostatné řády Zlatého rouna.
Literatura:
Katalog: LA TOISON D´OR Brugy 1962
František Lobkowicz: Encyklopedie řádů a vyznamenání
Dr.Ivan Koláčný: Řády a vyznamenání Habsburské monarchie
Václav Měřička: Řád Zlatého rouna v Čechách
Poznámka: Tento článek si nedělá nárok na badatelské ocenění, jde především o to, aby bylo pochopení, proč vlastně máme dva řády stejného jména!

Řád Zlatého rouna je sen každého faleristy. Pokud se však seznámíme s historii, zjistíme,že to je jen neskutečný sen, který se může vyplnit pod podmínkou, že jste finančně nezávislí a takový starý řád bude nabídnut k prodeji
Je stále mnoho dohadů o tom, jaká myšlenka či idea vedla Filipa k založení řádu, jaké to byly pohnutky. Pokud si však přečteme již jen úvodní článek stanov řádu Zlatého rouna je celkem jasné, že tento rytíř bez bázně a hany založil řád k poctě katolické církve, stejně tak jak k poctě státu Burgundsko. Že tomu tak skutečně bylo dokazuje i nápis, který je v Dijonu na vévodově sarkofágu:
POUR MAINTENIR L´EGLISE, WUI EST DE DIEU MAISON JAI MIS SUS LE NOBILE ORDRE QU ON NOMINE LA TOISON
(K podpoře církve, která je Božím domem, jsem nařídil zřídit řád, zvaný rounem)
Je tedy jasné,že šlo o podporu církve (CONFFORT AYDE REPAREMENT DE NOSTRE ROY) tedy tak jak to popsal burgundský šlechtic a básník J. Castelain
Filip Dobrý založil řád dne 10. ledna 1429 v městě Bruggách ve Flandrech, v den kdy on sám byl svědkem velkolepých slavností na počest vévodova třetího sňatku s Isabelou Portugalskou. 24 předních rytířů, kteří pocházeli ze staré šlechty, rytířů s neposkvrněnou pověstí a ctí se stalo rytíři nově založeného řádu. Řád byl založen k poctě Panny Marie, apoštola Ondřeje, patrona burgundského vévodského domu a k ochraně církve a svaté víry.
27. listopadu 1430 ve městě Rysselu (dnes Llille) dochází k druhé velké řádové slavnosti. Zde byli vydané i řádové stanovy, které přesně určili počet rytířů řádu na 31 osob a stanovily, že zakladatel se stává velmistrem a suverénem řádu. V odstavci 65 stanov se říká, že v případě vymření burgundského rodu po meči, manžel dědičky vévodství po přeslici na sebe toto důstojenství přenáší. Jak již víme, jednalo se o prozíravý krok, neboť již syn Filipa Dobrotivého, Karel Smělý umírá dne 2. ledna 1477 pod hradbami Nancy a jim končí po meči rytířský rod vévodu burgundských.
Dědicem řádu Zlatého rouna se stal arcikníže Maxmilián Habsburský,který dne 15. srpna 1477 uzavřel sňatek s Marii, jedinou dcerou Karla Smělého. Tímto se dostal řád do majetku habsburských panovníků. Maxmilián se stal po smrti Bedřicha III. roku 1493 císařem římským,jako Maxmilián I.. Jeho dědicové, španělský král Filip Sličný a jeho synové Karel V. a Ferdinand I. byli dalšími nositeli řádové hodnosti. Když skvělý král Karel V. jako král španělský a císař si podrobil nejen Španělsko, část Itálie, Burgundsko a Nizozemí s objeveným Novým světem (Amerika) ukázalo se, že stanovený počet rytířů je příliš malý a tak se svolením papeže Lva X. v roce 1516 je počet rytířů rozšířen na 52 osob včetně suveréna a velmistra řádu.
V roce 1556 Karel V. odstupuje z císařské důstojnosti a kurfiřti volí nového panovníka, kterým se stává jeho bratr Ferdinand (tehdy český král) Řád zůstává v majetku starší tj. španělské větve či přesněji španělsko-nizozemské linii habsburského rodu, ale řádový archiv je uložen v Madridě. Na obrazech císařů z mladší větve rodu, kteří jsou nositeli řádu Zlatého rouna (Rudolf II. nebo Matyáš) jde o udělení řádu španělským králem. Suverénem řádu jsou postupně:
Filip II.
Filip III.
Filip IV.
Karel II.
Karel však dne 1. prosince 1700 zemřel bez mužských potomků a dochází k válce o Španělské dědictví. (popsané na těchto stránkách)
Z církevního hlediska byl řád potvrzen již v roce 1433 papežem Eugenem IV.,následovně v roce 1516 papežem Lvem X. Maxmilián I., Karel V. i Filip II. rozmnožili práva řádu a přidali další četné výsady. Rytíři řádu se stali nejvyššími v zemi a byli osvobozeni od všech daní a poplatků. Filip IV. povolil rytířům vstoupit do všech části paláce a v přítomnosti krále i obědvat v jeho přítomnosti případně přímo s králem.
Podle rakouského výkladu řádových stanov je výsadním právem suveréna řádu jmenovat nové rytíře a do tohoto rozhodnutí nesmí nikdo zasahovat. Do řádu mohou být přijímání pouze šlechtici bezúhonného chování a katolické víry. Protestantům může být řád udělen jen zcela v mimořádných případech a to pouze a vždy na základě papežského dispense. Rakouský řád Zlatého rouna byl udělen v roce 1815 anglickému regentu Jiřímu, potomnímu králi Jiřímu IV., který byl protestant. Jinak tomu bylo ve Španělsku, kde se tyto staré podmínky a zásady nectili a řád se skutečně uděloval i nekatolíkům bez dotazu Svaté stolice. To však podstatně snížilo význam i hodnostu španělského řádu.
Stanovy dále jasně nařizuji, že žádný rytíř nesmí sloužit v cizí armádě, že musí bezpodmínečně a statečně podporovat v boji svého panovníka a že zbabělost před nepřítelem je důvod zbavit rytíře této vysoké pocty, být nositelem vznešeného řádu Zlatého rouna.
Rytíři nesmí nosit jinou řádovou dekoraci v případě, že jsou nositeli řádu Zlatého rouna. Výjimka byla povolena pouze v souvislosti s Vojenským řádem Marie Terezie. Panovník nebo jiný suverén však směl nosit insignie těch řádů, kterých byl velmistr.
Řád měl svoje úředníky a to:
Kancléře
Pokladníka
Sekretáře
Herolta
Nakonec i v tomto případě dochází k dispensi a rytíři mohli přijímat i nosit řády cizích států.
Literatura:
Václav Měřička:Řád Zlatého rouna
Katalog LA TOISON D´OR, Bruggy 1962
Roman Freiherr von Procházka:Österreichisches Ordenshandbuch
Ivan Koláčný:Řády a vyznamenání habsburské monarchie

Popis řádu Zlatého rouna:
Řádovým odznakem je zlaté beránčí rouno,jehož hlava je vždy obrácená k pravé straně nositelovi hrudi.Beránek,jehož nohy jsou volně spuštěny, je uprostřed přepásán zlatým prstencem a zavěšen na zlatém řetěze.Řádové stanovy předepisují, či nařizují nosit odznak řádu za všech okolností na colaně Protože tento způsob nošení byl minimálně nepraktický rozhodl již císař Karel V. aby byl řádový odznak nošený na červené náhrdelní stuze a jen při mimořádných akcí na řádové colaně(řetězu)Řádová colana se skládá z 28 černě smaltovaných křesacích kamenů pokrytých bílými skvrnkami.Z kamenu šlehají malé plameny na strany.Tyto články jsou pak v řetěze spojeny na dvojice do sebe zapojených ocílek.V novějším nařízení je již stanoveno,že řád se nosí na jasně červené stuze v šíří dvou prstů kolem krku.
Řádový klenot,zhotovený ze zlata je ve váze 100-150 g,představuje zlaté beránčí rouno s hlavou doprava obrácenou,zavěšenou pomoci prstence na černě smaltovaný křesací kámen pokrytými zlatými nebo bílými skvrnami.Z kamene šlehají na stranu dva velké červené plameny zlatě protkané.Celý symbol je převýšen zlatou křesací ocílkou,na níž je na lícové straně zobrazen boj Jasona s drakem,na rubní straně pak výjev z plavby Argonautů.Držadla křesadla/ocílky) jsou smaltovaná modře a nesou ve zlatě nápis staré řádové devisy odvozené od Claudiána:
PRETIUM LABORUM NON VILE-(Odměna za námahu ne nepatrná.)
Na rubu modrého smaltu je nápis: NON ALIUD-(Ne jinak)
Ocílku převyšuje kolem postavený zlatý prstenec,který je převýšen zlatou,modrým smaltem zdobenou agrafii,kterou je provlečena řádová stuha..Průvlečná agrafa se nazývá coulant.Předepsaná číře stuhy je 5 cm a odznak se nosí stejně jako u komturů kolem krku.Majitel má právo na civilním oděvu nosit miniaturku řádu zavěšenou b knoflíkové dírce.Na uniformě se nosil řád v originální velikosti.
Řádové heslo: ANTE FERIT QUAM FLAMMA MICET-(Nejprve se křesne a pak vyšlehne plamen nebo v překladu Dříve křesnout,než plameny vylétnou)
Řádovým svátkem je 30.listopad, svátek Sv.Ondřeje, nebo příští neděle po tomto datu.Řádová kapitula slavnostně zasedala vždy na první velikonoční svátek na vídeňském hradě.
Při velkých dvorních slavnostech nosili rytíři zvláštní řádový kroj,který se skládal z jasně červeného,bíle podšívkovaného sametového taláru,přes které se přehodil purpurově červený,bílým atlasem podšitý plášť.Tento plášť byl velmi bohatě lemován zlatem a pokryt zlatými vyšitými křesadlovými kameny a ocílkami.Vnější okraj pláště opakoval slova „JE L´AY EMPRIS“(Já jsem jej přijal)
Komplet byl doplněn purpurovou čepicí.Boty a punčochy jsou červené.Rytíři při velkých slavnostech se shromáždili ve svém slavnostním kroji a spolu se suverénem řádu se odebrali k bohoslužbě do dvorního kostela.V rytířském sále na hradě pak společně hodovali u společné slavnostní tabule.
Také přijímání nových členů se neobešlo bez velké slavnosti s patřičným ceremoniálem.Císař sám osobně předával řádové insignie,obejmuv nově jmenovaného rytíře,který byl pasován mečem a přísahal věrnost a poslušnost.Stejně tak učinili i starší řádoví rytíři.
Při pozorném studiu či jen prohlížení obrazů s portréty slavných nositelů uvidíme různé úpravy i velikosti řádu,které však nejsou podstatné a je to mnohdy jen snaha vzácný řád ještě více zviditelnit zdobením drahými kameny,Mnohdy to je jen výraz uměleckého projevu patřičného zlatníka na obrazech císaře Františka Josefa I.od různých malířů z různé doby je vidět,že řád je vždy spodobněn odlišně, je zdůrazněn ten který detail vždy tak, jak to malíř viděl či vidět chtěl.Krásné řádové klenoty zdobené brilianty a drahými kameny si můžeme prohlédnout ve světské klenotnici ve Vídni či Mnichově.Mezi nositeli řádu nacházíme představitele staré českéšlechty..
Literatura a prameny:
Viz výše v úvodním článku.

Závěr:
Velmistr či suverén řádu uděloval vždy korunnímu princi řád Zlatého rouna do kolébky. Ostatní mužští členové císařské rodiny obdržel řád automaticky až v den plnoletosti udělování řádu rozhodoval zásadně dle své vůle panovník. Prakticky od roku 1493 až do roku 1757 kdy byl založen další slavný Vojenský řád Marie Terezie byl řád Zlatého rouna jediným vysokým a skutečným řádem a vyznamenáním, které se mohlo udělit Řád byl ovšem vázaný na tak těžké podmínky,že jej mohli obdržet jen ti nevyšší šlechtici v zemi,představitelé politického a vojenského života monarchie a dynastie.
Majitelé a rytíři řádu měli právo si svůj erb přizdobit klenotem řádu Zlatého rouna a tak tomu je ve všech případech starobylých šlechtických rodů. Španělský sál na hradě má nad vrcholem vchodu znak řádu Zlatého rouna na paměť návštěvy španělského krále Filipa II. V Praze, který byl nadšený stavbou sálu tak, že že řád propůjčil k uctění význačné a jedinečné památky. Řádový odznak se dostal i do majetku Pražského Jezulátka v době své vrcholné slávy
Rakouský císař uděloval řád předním katolickým evropským suverénům, ale ve vlastní zemi nedosahoval počet žijících rytířů nikdy ani kdys stanovený počet 52 osob. Většinu rytířů Zlatého rouna tvořili představitelé starobylé šlechty a příslušníci císařské rodiny.
Jednalo se o řád výlučný a je pochopitelné, že jeho získání do sbírky je velmi obtížné. Vyrábějí se kopie řádu,které jsou krásně zpracované a nejsou levné. Občas se objeví nesmyslný podvodný kus s legendou:to je z hrobu, nebo to je po nacistickém důstojníkovi který to ukradl ve Francii či Rusku. Jde většinou jen o „beránka“ ve zlatě, které má minimálně třu punci a zlatnické značky, což vlastně jen více podporuje, že to není originální kus. Některé podobné kousky se opravdu vyráběli „do hrobu“, ale většinou toto bylo zhotoveno ve stříbře a zlacené. Na našich hradech a zámcích je několik vzácných exemplářů skutečně uloženo, ale zde nechceme dávat návod zlodějům. Snad jen krásný odznak řádu, který patřil maršálovi Karlu Filipu Schwarzenbergovi na Orlíku splňuje podmínky nároku na starobylost a vzácnost.
Kolébka řádu Zlatého rouna je v Brabantsku, v zemi která leskem svého dvora a životem plným osobité nádhery a lesku neměla soupeře ve své době. Jeho založení bylo výrazem života a ctnosti rytířských i lidských. Renesanční Španělsko dovedlo náležitě využít dekoru řádu je zvýšení svého chladného až neskutečného lesku i pompy. Řád se stal nezbytným doplňkem a součástí zlato-černého ceremoniálu a v chladných komnatách Escoriálu,scházeli se v době největšího rozkvětu španělské veleříše. Rytíři ke společným zasedáním. U nás máme překrásný Rubensuv portrét polního maršála markýze Ambrosia Spinoly (1569-163).Vidíme typického renesančního velmože a vojáky,který má hrud v kyrysu zdobenou řádem Zlatého rouna.
Prameny: jsou uloženy v první části článku.

V souvislosti s řádem Zlatého rouna jsme hovořili o tak zvané POTENCI. Na dotazy, co to je a na co to je jistě nejlépe odpoví pan Otto Semrád, náš přední znalec rytířských řádů, který na toto téma publikoval, psal, hovořil. Vlastní Potenci si můžeme prohlédnout ve světské klenotnici Vídeňského Hofburgu .
COLANA ERBOVNÍHO KRÁLE ŘÁDU ZLATÉHO ROUNA
Otto Semrád
V jednom ze sálů klenotnice ve vídeňském Dvorním Hradě se mezi korunovačními klenoty Římské říše národa Německého, úbory heroldů a cennými dekoracemi rakouských řádů v briliantech nachází v jedné z vitrín faleristiky a heraldiky, exponát, který patří nejen mezi nejstarší a nejcennější faleristické unikáty vůbec, ale je i význačnou habsburskou cimelií (rodová památka), která svým významem, stářím a historickou cenou není srovnatelná snad se žádným jiným faleristickým unikátem ve světě. Je to zvláštní řetěz – colana Erbovního krále Zlatého rouna, zvaná „POTENCE„, plným názvem:
„Potence Roi d´Armes, dit Toison d´or„
Byla nošena Heroldským králem řádu Zlatého rouna při slavnostních příležitostech a nacházely se na ní štítky se znaky právě žijících rytířů řádových. Tyto štítky byly vyjímatelné a zpočátku se dodržovala zásada, že se znaky rytířů zemřelých vyjímaly a nahrazovaly znaky rytířů nově jmenovaných. Míst na Potenci pro znaky bylo celkem 52, přední dvě místa byla vyhrazena suverénu řádu, pro znaky řádových rytířů zbývalo tedy 50 míst. Pokud zrovna nebyl stanovený počet 50 řádových rytířů dovršen, byla samozřejmě i některá místa prázdná. Toto nahrazování znaků na Potenci znaky novými mohlo ovšem prakticky přesně fungovat v době, kdy byl stanoven největší počet členů řádu na 50. Později již funkce této Potence nebyla přesně dodržována a byly tam dávány znaky jen některých řádových členů, jiné tam naopak byly ponechány i nadále. Proto znaky na Potenci, tak jak ji historie zachovala a jak ji lze ve vídeňské klenotnici spatřit, jsou umístěny bez jakéhokoliv systému, chronologického pořadí, i bez respektování předností toho, či onoho znaku (rodu) před druhým.
Instituce heroldů – hlasatelů a znalců erbu – je stará téměř jako heraldické umění vůbec. V dobách vrcholného středověku a rytířských turnajů drželi na svých sídlech heroldy nejen králové a panující knížata, ale i jednotlivá vysoká šlechta, hrabata i baroni, jak svědčí například herold pana Louise de Brugges van Gruuthusse vymalovaný v krásné „Turnajské knížce„ krále Renéa d´Anjou. Tak i světské rytířské řády a spolky s řádovou organizací, které právě byly zakládány v době vrcholného středověku držely vedle ostatních řádových hodnostářů též heroldy a nad nimi někde i tak zvaného Erbovního krále (krále heroldů), který býval i symbolicky korunován korunou heroldského krále při uvedení do své funkce.
Erbovní král Zlatého rouna býval zároveň prvním a nejpřednějším heroldem říše, jak v Burgundsku, tak potom i za suverénů z řad španělských Habsburků. V 15. a 16. století sídlíval v Bruselu, od začátku 17. století v Madridu a od císaře Karla VI., v 18. století, ve Vídni.
Jak známo, mívali heroldi své úřední jména podle svých odznaků a symbolů (země) jež zastupovali. Heroldský král Zlatého rouna měl úřední a oficiální jméno:
TAISON D´OR - z francouzštiny Zlaté rouno.
Plný úřední název pak byl: „Le premier Roi d´armes, dit Toison d´or„ (První heroldský král zvaný Zlaté rouno). Tento
„Toison d´or„ byl pověřován i důležitým diplomatickým poselstvími a vyřizováním politických záležitostí na evropských panovnických dvorech, případně doprovázel vyslance na tyto cizí panovnické dvory. Erbovní král tedy zastával několik funkcí. Erbovního cenzora a šlechtického probátora, biografa, ceremoniáře a konečně vyslance svého řádu.
Během vrcholného středověku se na Západě vyvinulo celé heroldské zřízení hodnostní:
Nejvýše byl postaven již zmíněný Erbovní král, jemu podřízeni heroldové (Hérault d´armes) a těmto pomocníci heroldů (perservanti-poursirvants). Někdy i ti mívali pomocníky (boothy). Podobně u řádu Zlatého rouna bylo kromě Erbovního či Heroldského krále v 16. století též několik heroldů. Ustanovením v roce 1553 byl totiž počet heroldů Zlatého rouna rozšířen a pevně ustanoven se stabilními jmény:
FUSIL
CHAROLOIS
HAINAULT
FRANCHE-COMTÉ
Herold „Fusil„ tj. Ocílka, měl název po burgundském emblému a zároveň vedlejší součásti řádového odznaku Zlatého rouna a býval pomocníkem Erbovního krále již v prvních dobách řádu. Ostatní nesli názvy držav bývalého vévodství burgundského a Nizozemí, jichž byli také zároveň heroldy zemskými. Například: Hainault – hrabství hennegavské a Franche-Comté – svobodné hrabství Franche-Comté.
Zástupce Erbovního krále byl: Lieutenat du roi d´Armes a býval jim některý z heroldů výše jmenovaných. Později byl kromě Erbovního krále už jen jeden herold (Lieutenat d´roi d´Armes), nebo Vice-roi d´Armes (a takto je to až do dnešní doby, i když jeho místo někdy nebylo obsazováno.
Prvním heroldským králem byl jmenován r. 1431 Jean de Lefébre, seigneur de St. Rémy. Původně byl heroldem vévody burgundského pod jménem „CHAROLOIS„. Byl mimo jiné také zapisovatelem pamětí své doby a zemřel roku 1468. Následujícím erbovním králem Zlatého rouna se stal Gilles Gobet, původně řádový herold pod jménem „FUSIL„. Po jeho smrti v roce 1491 stará a původní Potence, o které bude ještě zmínka, zanikla.
Po něm se stal Erbovním králem Thomas Isaacg, který roku 1492 přijal v Mecheln korunu Erbovního krále. Pak následuje Francois dit le Bátard de Falais, který byl levobočkem pocházejícím od Filipa Dobrého, vévody burgundského. Následujícím byl Antoine de Beaulincourt zvolený roku 1549, pak Nicolas de Hammes, původně španělský dělostřelecký důstojník, dále Claudie Marion, Francois de Damont, pak Jean Herwart, signeur de Zuderhove. Zajímavý byl spor tohoto Jeana Herwarta s Adrienem Riesbeke, který byl Erbovním králem arcivévodských manželů Isabely a Alberta, generálních guvernérů Nizozemí s plnou mocí, o odlišení svých znaků někdy ke konci roku 1614. Adrien Riesbeke totiž nosil odznak Erbovního krále „email„ se znakem svých nizozemských vladařů obtočený Zlatým rounem stejného tvaru jako Herwart nesl odznak se znakem španělského krále jakožto „Toison d´or„.
Roku 1615 došlo výnosem obou stran k narovnání, ve kterém se distinkce obou Erbovních králů poněkud diferencují. Joseph Antoine Herwaert, který pak následoval jako Erbovní král, byl synem předešlého a po něm taktéž následoval jeho syn Jean II. Herwart, který zemřel v Madridu roku 1680. Úřad Erbovního krále Zlatého rouna byl v 17. století jak vidno dědičný v rodině Herwart. Posledním Erbovním králem kolem roku 1700 byl burgundský šlechtic Charles de Malboan. Další údaje o heroldech Zlatého rouna jsou kusé, v důsledku válek o španělské dědictví.
Část č. 1
Gramaticky opraveno 24.9.2009 Hanyz

POTENCE : část 2
A nyní k vlastnímu popisu Potence, jinak také francouzsky zvané „CARCAN„:
Podobá se rovnému obojku na jehož venkovním obvodu je připevněna kol dokola normální colana řádu Zlatého rouna běžné formy, jaká byla užívaná kolem roku 1517. Obojek Potence se skládá z 26 článků (poněkud kónických), tedy na vnitřním obvodě užších. Každý článek má podobu rámečku o dvou okénkách nad sebou, tedy 52 okének. Do těchto okének se zasouvaly zlaté štítky (plíšky) zhruba čtvercového tvaru (o něco málo vyšší než širší) se smaltovanými znaky řádových rytířů.
Jednotlivá okénka jsou ozdobně orámovaná a lemovaná ornamentem v podobě zlaté šňůry. Všech 26 článků-rámečků je mezi sebou spojeno závlačkami (šarnýrami) tak, že se dá všech 26 článků rozložit. Každý článek - rámeček je poněkud zaoblen směrem ven a tím také i štítky se znaky v těchto rámečcích. Rub těchto rámečku se vsazenými štítky je hladký celozlatý. Vlastní štítky jsou opatřeny datem přijetí té či oné osoby do řádu, jejíž znak obsahuji.
Rozměry Potence:
Vnější délka Potence je 143 cm, vnitřní 98,8 cm, výška Potence i s vlastní řádovou colanou 11 cm. Váha Potence obnáší podle starých pramenů 800 dukátů. Potence Zlatého rouna je umělecká renesanční vlámská práce. Byla zhotovena neznámým mistrem kolem roku 1517 v Bruselu. Poprvé byla použita na řádové kapitule v Barceloně roku 1519.
Zajímavé je na této Potenci, že je snad jediným faleristickým materiálem, jehož části (zde štítky se znaky) jsou zhotoveny v od sebe dosti vzdálených dobách a lze proto na těchto štítcích částečně sledovat vývoj heraldických forem. Normální funkce Potence končí s vymřením španělských Habsburků roku 1700, poněvadž přibližně z této doby pochází i poslední štítky do Potence.
Potence byla však při výjimečných řádových slavnostech užívána i později, jak svědčí například velký obraz rakouského dvorního malíře J. N. Hoechleho Slavnostní zasedání řádové kapituly Zlatého rouna roku 1830 (u příležitosti 400 letého trvání řádu) v Rytířském sále Dvorního hradu ve Vídni. Erbovní král stojící, v popředí před trůnem císaře a suveréna řádového, má úbor podobný jako vlastní rytíři řádoví, avšak s Potenci na šíji.
Jak již bylo řečeno, byla Potence zhotovena někdy kolem roku 1517 snad z toho důvodu, že za tehdejšího císaře a velmistra řádového Karla V. byl počet rytířů Zlatého rouna bulou papeže LVA X. roku 1516 zvýšen z dosavadního počtu 31 na 50, protože říše habsburská začala tehdy dosahovat nebývalé velikosti a mezi rytíři se začala objevovat nejen jména burgundsko-nizozemské šlechty, ale v hojné míře i jména řádových rytířů španělských, italských a německých. To by také již nevyhovovalo starší a původní Potenci Zlatého rouna, která se však nezachovala, a o které je první autentická zpráva až při řádové kapitule konané roku 1491 konané v Mechelnu a to v referátu řádového pokladníka Louise Quarrého.
V témže referátu je také zmínka o jediných šesti měděných pozlacených a emailovaných štítcích rytířů Zlatého rouna na této staré Potenci:
Pierre de Luxemburg – St. Pol. 1431
Jean Duc d´Alecon – Porche 1440
Alphons V. Roi d´Arragon 1445
Henri Borsele seigneur de la Vére 1445
Jacgues de Savoye Comte de Romont 1478
Jacgues de Luxemburg-Fienes 1478
Které na této Potenci byly ponechány dále, když ostatní zlaté štítky byly vyjmuty a kov pak použit jako materiál na zhotovení štítků nových řádových rytířů. Jména těchto šesti starých rytířů Zlatého rouna a zvláště Sierra de Luxemburg, hraběte ze Saint Pol, který se stal rytířem Zlatého rouna již při založení roku 1431 a zemřel v roce 1433, by svědčila pro to, že její stáří bylo snad blízké době založení řádu.
Snad byla zhotovena mezi léty 1431 až 1433. Tato stará Potence Zlatého rouna po této kapitole roku 1491 zaniká. Podle zprávy řádového pokladníka z této doby bylo zlato z ní použito prý na zhotovení tří normálních colan pro řádové rytíře. Doba existence této staré Potence tedy byla asi 60 let. Celkem byla menší, snad skoro stejného tvaru jako nynější. Skládala se ze šestnácti článků a celkem měla tedy 32 míst pro znaky rytířů, z toho však jedno pole či místo rezervováno pro velmistra.
Potence pro svoji váhu a cenu byla nošena Erbovním králem jen při mimořádných a slavnostních zasedání řádové kapituly, pohřbech řádového suveréna atd. Jinak ve službě, při řízení záležitosti řádových, pobožnostech a jiných méně slavnostních příležitostech nosil Erbovní král Zlatého rouna menší odznak své hodnosti zvaný „email„. To byl v prvních dobách emailovaný štítek se znakem Burgundských vévodů, ozdobený perlovou korunou. Nosil se na levém rameni. Později, za Filipa II. byla zhotovena někdy roku 1555-1556 zvláštní dekorace, později obyčejně užívaná a zachovaná dodnes v řádové pokladnici.
Je to v podstatě španělský znak té formy, jaká se začala používat od Filipa II., v barvách krásně smaltovaný, poněkud vypouklý a obtočený colanou Zlatého rouna se zavěšeným rounem, které snad pro větší zřetelnost je trochu zvětšeno k poměru vlastní colany. Na tomto španělském znaku je taktéž smaltovaná a červeně vložená královská koruna, kterou je nahoře provlečen prstenec, skrze který prochází červená stuha, na které se tento odznak nosí.
Rub této dekorace je plochý, celozlatý s rytými a smaltovanými ornamenty. Uprostřed je poněkud do čtvercové formy pojatá kartuš bíle smaltovaná, která nese ve dvou řádcích devizu Filipa II.
NEC METU NEC SPE
Vlastní štítky :
pokračujeme
Gramaticky opraveno 24.9.2009 Hanyz

A description of the custom label (part 3)

And now to our own labels and names of the knights of the knights of the Golden fleece, who have on the Potency of their characters. This is here mostly for the Spanish, Dutch and German nobility. The two characters are the knights of the Italian. In chronological order then are:

In the front in the middle of the character Karl In. namely a character of his as king of spain and sovereign of the order. It is only a shield covered with the royal crown, which is open. Further they are with this character as old labels:

Antoine de Lalaing, seignuer de Montigny
Jacgues de Gavre
Jean II. baron de Trazegnis
Falckrabě Friedrich II. the duke of bavaria
Philips de Croy
Maximilian de Berghes
Don Juan Manuel, seigneur de Belmonte

These labels are the oldest. They were constructed at the same time with Potency of 1517 and appointed nobles became knights of the Golden fleece of the year 1516

Further follow:

Sigmund, king of poland
Don Fadriaue de Toledo, duke of Alba
Don Fadriaue Henriauez de Cabrera, Medina-Roisecco, hereditary admiral kastilský.

These three were appointed at the order chapter house of the year 1519 in Barcelona .Labels made probably around the year 1532

Karel In. as the roman-German emperor
Ferdinand I. as the roman-German king
Philip, prince kastilský, later Philip II. Spanish
Don Hernado de Gonzaga, duke of Ariana
Georg Schenk von Trautenburg
Philip, duke of bavaria
Jean de Hennin, comte de Comes up with
George, duke of saxony
Nicholas, count of Salm-Neugurgu
Claude de la Baulme, marshal of burgundy

These eight knights was named when the order's chapter house of the year 1531. Characters Of Charles V ., the roman emperor and Ferdinand I, roman king are carried out niello-only email at a glance .

Peter Ernest of Mansfeldu
This terminated the period of Charles In. Followed by the six shields of the order of the knights under Philip II. :

Philippe de Ligne, seigneur de Falkenberg, knight of the order of 1559
Falckrabě William, the duke of bavaria, knight r 1585
Marc Rye, marguis de Varambon
Charles de Ligne, the comte de Aremberg
Floris comte de Berlaymont
Philippe comte dEgmont prince de Gavre

These knights were the appointment of the year 1586. For government and order's sovereignty of Philip III. Spanish is also a group of six labels .

Charles Philippe de Croy – Havré
Philippe de Croy-Solre
Lamoral, prince de Ligne
William Nassavský, prince of orange
Hermann de Berg –Heeremberghe, marguis de Berg op Zoom ,
knight of the order of the year 1602.
Charles Alexandre de Croy-Havré, knight of the order of 1618

The first four řádoví knights were appointed in the year 1599. Following labels are the characters from the time of king Philip IV. Spanish :

Albert de Ligne, prince de Barbancon et dAremberg, knight of the year 1628
Furthermore, one more precisely undetected the label is a sign of Arragonu and Osaria
Jan count Nassavský, knight of the year 1629

These three labels were given to the Potency of before the year 1633 .
Another label is also unspecified marquis or duke de Croy-Havré

Alexandre de Close – Hennin, knight of the year 1624
Philippe François de Croy-Solre
Philippe Hipolite Spinola, marguis de los Balbases
Balthazar Philippe de Gand, dit Vilmin

These last four characters are no less well-made heraldic figures and also have a small heraldic shields and helmets, while the early characters on the Potency is characterized by larger helmets on the shield.
Further are:

Philippe de Croy, Ligne-Chimay, prince dAremberg
GEORGE LOUIS, COUNT SCHWARZENBEG, knight of 1628
Arnošt, count Isenburg
Sigismund Sfobdrati, narguis de Montafia
Charles Albert de Longueval, comte de Buguoy

Finally followed by the group last four characters of the knights of the time of Charles II. The Spanish, and this group came on the Potency between the years 1675 -1700.

Eugène de Montmorency, prince de Robecg
Philippe Francois de Wattenvile, marguis de Conflans
Eugène Alexandre de Thurn – Taxis
Leopold the duke Lotrinský


The continuation of the.

Potence část č. 4
Tato skupina štítků projevuje již ve svém slohu úpadkovou dobu heraldiky. Erbovní štítky mají také dvě helmy. Lotrinsko a Montmorency i štítonoše. Wattenvile hodnostní korunku mezi štítem a přilbou. První štítky na Potenci, ty nejstarší, nemají bílých smaltů jako náhradu za heraldickou stříbrnou barvu. Je tam ponechána jen zlatá plocha štítku. Zbývá se ještě zmínit o druhém štítku určeném pro řádového velmistra. To je štítek s devisou Karla V.
Heslo: PLUS OULTRE (ULTRA).
Nad tímto štítkem se vznáší řádový symbol ocílky s pazourkem obklopené plameny a toto ještě znovu převýšeno císařskou korunou. A toto je vše mezi dvěma korintskými sloupy. Levý korunován císařskou, pravý sloup královskou korunou. Celá tato devisa je provedena niello-emailem. Je to asi již novější práce, která nahradila starší poškozené emblémové pole, které bylo ze stejné doby jako již zmíněný štítek se znakem Karla V. jako císaře římského z roku 1532.
Nejvíce štítků má na Potenci jak vidno nizozemská rodina de CROY – 8 štítků. Tento rod dal velký počet rytířů Zlatého rouna hlavně v dobách dřívějších Je to rod známý a důležitý i v dějinách Nizozemí.
Potence bývala uložená v řádové pokladnici v Bruselu, ve kterém sídlíval i Erbovní král. Bylo to i v době, kdy velmistrovství bylo v rukou španělských králů. Až teprve roku 1794 v důsledku tlaku francouzských revolučních vojsk byla řádovým pokladníkem převezena do Vídně.
Roku 1897 se dostala z řádové pokladnice se svolením suveréna řádu císaře Františka Josefa I. do Dvorní habsburské klenotnice, kde se od té doby nachází. Pro úplnost je třeba dodat, že v téže vitrině s Potenci je ještě zvlášť 6 štítků se znaky řádových rytířů:
Ferry de Croy-Roeulx, rytíř roku 1505, štítek je starý zároveň s Potencí
Charles de Longueval – Buguoy, rytíř roku 1613
Tibere Caraffa, prince de Bissignano, rytíř 1628
Jean Charles de Wattenville, marguis de Conflans, rytíř 1675
Ambrosio Spinola, marguis di Sesto et Venafro, rytíř r. 1605
Césare d´Avalons, marguis de Pescara, rytíř roku 1700
Mimo štítků na Potenci a těchto šesti se cžádné jiné štítky ani v řádové pokladnici již nezachovaly.
Literatura:
Mausole de la Toison dár etc. Amsterdam 1689
Hartmann von Franzeshuld: Die Potence des Rousin d´or. Wien 1883
Poznámka:
Tato práce pana Semráda je jediná v českém jazyce, která v této šíři byla publikovaná. Jde o starší článek z roku 1972, ale k dnešnímu dni nikdo z historiků, faleristů či heraldiku nenapsal, nepřeložil, nezdokumetoval tuto problematiku lépe a podrobněji.
Článek byl s laskavým svolením autora umístěn na www.valka.cz. pro potřebu badatelů a zájemců o problematiku slavného řádu ZLATÉHO ROUNA.

Note and appendix .

Signature kolana of the Golden fleece is still stored in the secular treasury. Input to the Treasury's 10 euro, but more than makes up for a wonderful experience from the inspection of the exposure.
Potency is in this hall stored neatly, visibly and all the labels are described, as is stated in the article, mr. Semráda. The Potency is laid those 6 labels, which are described, but nowhere in the picture the future. Therefore we dare to give You this picture of the labels present here on www.valka.cz. I note that in the treasury it is forbidden to photograph with the help of flash. See figure no. l.

On the query as it is with prince Karel Schwarzenberg take the liberty without comments sample number and the date of graduation of this genus:

GRADUATION 1930 – 2000
Otto Habsburký (Othon archiduc DAutriche)

Graduation 30. November 1960 serial number 1265, Karel prince of Schwarzenberg

Graduation 30. November 1991 order number 1309 Karel prince of Schwarzenberg

The noble Czech-austrian genus is here represented by even two names of the genus.

For now, the last graduation is dated 30 November 2006, serial number 1328:

Henri Greand-Duc de Luxembourg.


An overview of the order's officials:


LES BY THE COURT DE LORDE DE LA TAISON DOR (2007)


CHANCELIER:
Alexandre Comte Pachta de Reyhofen
(depuis 29. Novembre 2005, avant Greffier depuis 1 er Octobre 1984)


GRAND-AUMOINER
Christoph Cardinal Schönborn About.P.
(depuis 27. Juliet 1992)


AUMONIER-VICAIRE
The abbe Gregoire Comte Henckel de Donnersmarck About.Read.
(depuis 29. Novembre 2000)


TRÉSORIER
Wulf-Gordian Baron de Hauser
Depuis 1 er Octobre 1992)


ROI DARMES
Charles-Albert Comte de Waldstein
(dpuis 29. Novembre 1997)


GREFFIER
Charles-Philippe Comte de Clam-Martinic
(depuis 17. Janvier 2007)

Sources:

Des Haus Österreich und der Orden vom Goldenen Vlies.

In the upcoming German auction will auction the order decorated with brilliants and sapphires. The weight of emeralds is approximately 40g. The order comes from the property of a european princely family. The name of the wearer and the circumstances of the sales will be communicated to the successful bidder after the end of the auction. The starting price is EUR 150 000,-.


Sources: www.andreas-thies.de.