Peřina, František

"...vzlétával do mraků, písničku moravskou pěl, nácky co sestřelil na trupu značené měl..."

Když jsem se s panem generálporučíkem Františkem Peřinou setkal poprvé, v Dejvicích na ČVUT, vyprávěl kromě svých dramatických a velice zajímavých zážitků také o tom, kterak mu kdysi za války věštila cikánka z ruky. Slíbila mu tenkrát, že válku přežije a dotáhne to na dvaaosmdesát.

8. dubna tohoto roku však slavně tuto věštbu překročil již o třináctý rok. Bohužel, pár dní poté, zasáhla nás jako blesk z čistého nebe zpráva o tom, že tento svět navždy opustila paní Anička Peřinová, páně generálova životní láska. Byla to těžká ztráta a nám všem bylo víceméně jasné, co bude následovat. Jak žili věrně pospolu celý život, stejně tak i odešli na věčnost. Pan generál František Peřina odešel za svojí Aničkou dva týdny poté, 6. května 2006 krátce před 10. hodinou...

O panu Peřinovi jsem již pár řádků napsal. Konečně, najdete je na těchto stránkách. Přesto bych si dovolil jeho životopisné údaje zopakovat...

Narodil se v roce 1911 v Morkůvkách u Břeclavi. Jako vyučený soustružník se přihlásil dobrovolně k letectvu a v letech 1929-1931 absolvoval Školu pro odborný dorost letectva ve Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Po službě u 5. pozorovací letky 2. leteckého pluku v Olomouci prodělal v roce 1932 stíhací výcvik v Chebu, aby se vrátil do Olomouce k 34., později 36. stíhací letce.

Díky svému leteckému nadání byl tehdy již četař Peřina zařazen do reprezentačního týmu ČSR na IV. ročníku mezinárodního leteckého mítinku v Curychu. V soutěži proti podstatně modernějším zahraničním strojům (včetně budoucího hlavního zástupce německé Luftwaffe, Messerschmittu Bf 109) si vedl velmi dobře a získal po jednom 2., 3. a 4. místě. Na podzim 1937 suverénně zvítězil v Malackách při armádních leteckých závodech ve vzdušné střelbě. Na přelomu let 1937-1938 absolvoval s úspěchem školu pro rotmistry v Milovicích na Nymbursku. Až do okupace republiky pak létal na stíhacích Aviích B-534 u 52. stíhací letky v Olomouci.

V červnu roku 1939 uprchl z vlasti a přes Polsko se dostal do Francie. Zde, ve středisku Chartress, se přeškolil na americké stíhačky Curtiss H-75 a byl jedním z prvních dvaceti československých letců, kteří se dostali na frontu.

Byl zařazen do slavné perutě "Čápů" - GC I/5 "Les Cicognes", spolu s několika dalšími krajany, např. Aloisem Vašátkem a Tomášem Vybíralem. Zde létal jako číslo samotného velitele, kapitána Jeana Accarta.

Již v prvních dvou dnech po napadení Francie získal postavení stíhacího esa (Status stíhacího esa získal letec, kterému bylo potvrzeno sestřelení nejméně 5 nepřátelských letounů, Peřina jich měl v rozmezí 10.-11.5. na kontě již 7!). Postupně docílil celkem 12 jistých a 2 pravděpodobných vítězství (dva střemhlavé bombardéry Ju 87, které se zřítily až za francouzsko-belgickou hranicí a tudíž nemohly být uznány jako jistě sestřelené...).

Jeho nejznámějším činem byl pravděpodobně útok na obrovskou přesilu 60 německých těžkých stíhaček Messerschmitt Bf 110 dne 3. června 1940 u Paříže. Při útoku byl zraněn, z nemocnice však zanedlouho utekl a vrátil se k peruti. 25. června 1940 utichly boje na francouzské frontě a celá GC I/5 přelétla do Afriky na letiště Saint Denis-Sig, asi 40 km od Oranu. Zde byl (již) poručík Peřina jmenován za své zásluhy spolu s ostatními Čechoslováky rytířem Čestné legie.

Jeho další cesta vedla lodí přes Gibraltar do Anglie, kde byl zařazen v hodnosti Pilot Officer k nově zformované 312. stíhací peruti RAF. V jejích řadách se zúčastnil slavné bitvy o Británii, později i útoků na nepřítelem okupovaný kontinent a připsal si na své konto další dva sestřelené německé stroje. Po ukončení operačního turnusu působil od prosince 1942 jako střelecký instruktor (Sector Gunnery Instructor) na několika základnách stíhacího letectva.

Od roku 1944 do konce války posléze pracoval jako pobočník velitele čs. styčné skupiny u štábu Fighter Command - Velitelství stíhacího letectva. Do Čech se vrátil v červenci 1945.

Po válce sloužil jako instruktor v pilotní škole v Olomouci, později velel letecké střelnici v Malackách.

V lednu 1949 byl od letectva propuštěn, 12. dubna pak spolu s manželkou a přítelem uletěl na sportovním letounu do Rakouska. V Anglii byl přijat zpět k RAF, v roce 1955 odešel do civilu a odstěhoval se do Kanady, o čtyři roky později pak do USA. V roce 1979 odešel do důchodu. Do rodné vlasti se vrátil v roce 1993...

Za svoje vynikající zásluhy a hrdinství obdržel 4× Československý válečný kříž, 3× Československou medaili Za chrabrost, Československou medaili Za zásluhy I. st., Československou pamětní medaili zahraničního odboje (se štítky F aVB), Řád bílého lva, francouzský Croix de Guerre se 4 palmami, 2 zlatými a 2 stříbrnými hvězdami, řád Légion d'Honneur (stupně Chevalier a Officier), britskou The 1939-1945 Star (with Battle of Britain Claps), Air Crew Europe Star a War Medal.

Čekali jsme to. Už jsem to říkal na začátku. Přesto, když ta smutná chvíle přišla, bolelo nás z toho srdce a duše krvácela. Na oslavy ani na pohřeb pana generála neměl jsem šanci se dostat. Televize byla jen slabou náhražkou. Seděl jsem u obrazovky, hodiny ukazovaly mírně po půlnoci. Na obrazovce čestná stráž vynášela rakev generála Peřiny, nad hlavami vlála česká vlajka a nad Vítkovem burácely Grippeny a Alky.

Po tvářích mi stékaly slzy a nechtělo se mi spát. Odešel vynikající člověk a já ho znal. I teď, když si ty fotky prohlížím, rozzářeného Fandu Peřinu na oslavách nebo s Aničkou při nějakém setkání, nemám k slzám daleko...

"... Dětem a vnukům svým vyprávět budem dál, kdo úctu pro Čechy s přáteli vybojoval. Merci všem mládencům, co maj šedivý vlas, au revoir, monsieur, nezapomenem Vás..."


Mimochodem, autorem obrázku je můj kamarád ze Slovenska, W/O Milo Herčut...