Petljakov Pe-8

Petlyakov TB-7/Pe-8 - version overview:

ANT-42 - the first prototype, a heavy long-range bomber with four M-34FRNB engines, later with an ACN-1 turbocharged unit powered by an M-100 engine
ANT-42 "doubler" - second prototype, modified armament, M-34FRNV engines and ACN-2 turbocharged unit powered by M-100A engine
TB-7 AM-34FRNV- first production variant, 5 units, only 4 of them with turbochargers, all of them later received AM-35A engines
TB-7 AM-35 - main production variant with AM-35 or AM-35A engines; 29 units + 22 conversions
TB-7 M-30 - variant with M-30 or AC-30B diesel engines; 16 pcs
TB-7 M-40 - variant with M-40 or M-40F diesel engines; 5 pcs, 4 converted for AM-35A
Pe-8 AS-82 - second main variant, AS-82 engines, modified nose; 34 pcs
Pe-8 ON- special transport variant, AC-30B engines; 2 pcs

Maslov, M. А. Stalin's Flying Fortresses: The Pe-8 Bomber. Yauza, Moscow 2009. ISBN 978-5-699-36247-9.
Unger, Ulrich. Pe-8 - Der sowjetische Fernbomber. Brandenburgisches Verlagshaus, Berlin 1993. ISBN 3-89488-048-1.
Khazanov, Dmitri. Soviet Combat Aircraft of the Second World War, Volume Two: Twin-Engined Fighters, Attack Aircraft and Bombers. Midland Publishing, Earl Shilton 1998. ISBN 1-85780-084-2[/resources]

Roku 1934 vznesla sovětská vláda požadavek na nový čtyřmotorový těžký bombardér, který by nahradil stávající TB-3. Konstrukce letounu měla vycházet z posledních poznatků v oblasti letectví a stroj měl operovat ve velkých výškách, aby se vyhnul záchytným stíhačům. Současně měl disponovat velkou nosností pum a silnou obrannou výzbrojí. Jako pohonné jednotky byly zvoleny vodou chlazené vidlicové 12ti válce Mikulin AM-34 s předpokládaným výkonem 640 KW (840 HP), které byly teprve ve stadiu vývoje.


Tupolevova konstrukční kancelář OKB přišla s návrhem podobným soudobým americkým strojům Boeing XB-15 a B-17, s převážně celokovovou konstrukcí, pouze řídící plochy potaženy plátnem. Projekt obdržel oficiální označení „TB-7“ a interní „ANT-42“, kde „ANT“ značily iniciály Andreje N. Tupoleva a byla objednána výroba prvního prototypu.


Volba motorů AM-34 byla problematická, zvláště z toho důvodu, že nebyly včas k dispozici a také nebyly optimalizovány pro provoz ve velkých výškách. První problém bylo nutno tolerovat zatímco druhý měla vyřešit zástavba 12-ti válcového, vzduchem chlazeného motoru Klimov M-100 ve střední části trupu, jenž poháněl ventilátory zásobující vzduchem čtyři motory AM-34 v křídlech. Pro snadnější údržbu se jevila jako výhodnější zástavba pátého motoru stejného typu, tj. AM-34, ale jeho rozměry to neumožnily, a proto byl zvolen menší AM-100.


ANT-42 měl nést pumovou zátěž o hmotnosti 4000 kg a na svou dobu neobyčejně silnou obrannou výzbroj čítající přední, hřbetní a ocasní střeleckou věž plus dvě stanoviště střelců na zádi motorových gondol vnitřních motorů vyzbrojená pohyblivými kulomety. Návrh počítal také s dalšími střeleckými stanovišti, ale během vývoje od nich bylo postupně upuštěno. Na přídi letounu byla situována prosklená gondola bombometčíka. Dva piloti seděli v trupu nahoře za sebou, palubní inženýr, radista, navigátor a záložní navigátor v trupu pod nimi. Celkový počet členů posádky dosáhl čísla 11.


První (nevyzbrojený) prototyp ANT-42 s motory AM-34FRN o 835 kW (1200 HP) vzlétl 27. 12. 1936 s pilotem Michailem Gromovem. Letové zkoušky se neobešly bez problémů. Motory AM-34FRN byly nespolehlivé – u předsériových kusů nic překvapivého, pouze s tím rozdílem, že motory AM-34 se sériové výroby nikdy nedočkaly – a letoun samotný byl značně přetížený.


Druhý prototyp s téměř kompletní výbavou, výzbrojí a pancéřováním vzlétl poprvé 26. 7. 1938. V dubnu 1937 byla schválena výroba šesti předsériových kusů, ale Petljakov už tou dobou v čele konstrukčního týmu nestál, jelikož byl na základě uměle vykonstruovaných obvinění zatčen a uvržen do gulagu. Vedení projektu převzal Josef Nezval.


Výroba letounu se potýkala s obtížemi, které zčásti působily problémy s dodávkou motorů AM-34 a zčásti výroba kritických komponentů vzduchového systému motorů. Roku 1939 byl celý program na příkaz Kremlu zrušen, ale jeho zastáncům se díky dodávce řadových motorů AM-35 a následné úpravě předsériových kusů letadel podařilo projekt zachránit.


První TB-7 byl dodán v květnu 1940. V červnu téhož roku byl Petljakov rehabilitován a dokonce mu bylo svěřeno vedení vlastní OKB, která si podržela vlastnictví projektu TB-7. Bombardér doznal současně změnu názvu na „Pe-8“, čímž vyjadřoval změnu vlastnictví projektu. Přesné datum, kdy k této změně došlo není známo, jednotlivé zdroje se rozcházejí a uvádějí rok 1941 nebo 1942, ale pro jednoduchost budu po zbytek dokumentu užívat označení „Pe-8“.


Sériově vyráběné Pe-8 byly vyzbrojeny dvojitým kulometem ŠKAS 7,62 mm v přední věži, zatímco hřbetní a ocasní věže byly opatřeny jedním 20 mm kanonem ŠVAK. Střelci v zadní části motorových gondol pak ovládali pohyblivý kulomet Berezin ráže 12,7 mm. Ve stádiu prototypových zkoušek nesly letouny rozmanité varianty výzbroje, taktéž přední střelecké věže posledních sériově vyráběných Pe-8 byly vyzbrojeny pouze jedním kulometem ŠKAS namísto původních dvou.


Pe-8 provedly noci 10. srpna 1941, sotva tři týdny po německém útoku, první sovětský nálet na Berlín. Jednalo se spíše o propagandistický tah, protože do Berlína dolétlo pouze pět z osmi letounů a ty ještě svrhly svůj náklad pum bez toho, aby způsobily nějaké vážnější škody. Pro obtíže spojené s náletem byl provoz ostatních Pe-8 tou dobou díky nespolehlivosti dieselových motorů téměř zastaven a vedl k výměně motorů za původní AM-35A.


Vedle nočních dálkových bombardovacích misí sloužily Pe-8 jako dálkové transportní letouny k výsadku agentů, zásob a přepravě diplomatů. V dubnu 1942 vykonal jeden Pe-8 nonstop let do Anglie, kam dopravil personál velvyslanectví a poštu a v květnu přepravil sovětského ministra zahraničí Vjačeslava Molotova do Británie a USA.


Není zcela jisté, kolik Pe-8 bylo vyrobeno. Západní zdroje uvádějí, že do října 1941 bylo vyrobeno pouze 79 kusů, protože výrobní podniky musely být před postupujícími Němci vyklizeny a letouny poháněné motory M-82 pocházely většinou nebo zcela z přestavby původních typů. Hodnověrnější ruské prameny uvádějí, že výroba Pe-8 pokračovala až do roku 1944 při celkovém počtu vyrobených kusů 93 nebo 96, přičemž nové stroje s motory M-82 vyráběl závod v Kazani.


První sériové stroje byly poháněny motory AM-35A o výkonu 1010 kW (1350 HP). Systém dodávky vzduchu pro hnací jednotky pomocí motoru M-100 umístěného v trupu nebyl u sériově vyráběných letounů realizován. Další série letounů byly osazeny dvoutaktními dieselovými motory Charomskij M-30 a M-40, jejichž nízká spolehlivost překračovala hranici únosnosti a vyústila k návratu k původní koncepci s motory AM-35A. Následné problémy s dodávkami motorů AM-35A donutily konstruktéry k rozsáhlé přestavbě motorových gondol a zástavbě vzduchem chlazených hvězdicových motorů Švecov M-82 o výkonu 1380 kW (1850 HP). Posádky si pochvalovaly nárůst výkonu poskytovaného motory M-82, ale staré AM-35A byly spolehlivější.

www.vectorsite.net

Výkres z časopisu Modelist-Konstruktor 6/1966

Malé doplnění:
Podle autorů V. Dymiče a V. Šedivého ( Triumf a tragédie, Svět křídel, Cheb 2001) došlo počátkem války k sestřelu 1 Pe-8 vlastními jednotkami.


Dne 11. 7. 1941 se dva stroje I-16 typ 17 od 191. IAP, pilotované staršim lejtěnantem N. F. Kuzněcovem a jeho číslem lejtěnantem Mamykinem , podílely na odrážení německého náletu na Kronštad. Sovětští stíhači nárokovali sestřel dvou Ju. 88, tří He. 111 a jednoho FW 200 Condor. Při ověřování sestřelů bylo zjištěno, že jeden ze sestřelených čtyřmotorových bombardérů nebyl německý Focke-Wulf, ale sovětský těžký bombardér Pe-8 kapitana Tjagunova od 322. pluku těžkých bombardérů, který se vracel z náletu na Berlín. Z posádky 12 lidí přežilo 6 členů, kteří se zachránili na padácích. Byl to velitel letounu, druhý pilot, palubní inženýr, letovod a 2 střelci.


"Pachatelé" sestřelu nebyli ani potrestáni, ani odměněni. Důvodů bylo několik. Jednak šlo opravdu o nešťastnou shodu okolností, kdy se sovětský stroj "připletl" do vzdušného boje, ve kterém sovětští stíhači věřili, že všechny těžké stroje ve vzduchu patří nepříteli. Dále pak proto, že na počátku války nebyly dostatečně známy nejen siluety všech nepřátelských letadel, ale vzhledem k sovětské lásce k utajování ani některých méně početných typů vlastních. A za třetí i proto, že Pe-8 operovaly v tak hlubokém utajení, že o jejich existenci v oblasti nebyl informován ani velitel frontu general-major Novikov. To vedlo k tomu, že nepadly žádné tresty - jev pozoruhodný v době, kdy tvrdé postihy následovaly i za nezaviněné nouzové přistání a poškození techniky ne vlastní vinou. Ale protože došlo i k sestřelu "vlastního", nenásledovala ani odměna za nepřátelské stroje.

www.mission4today.com
http://aviadejavu.ru/Site/Crafts/Craft20370.htm

K problematice Pe-8 a prvních náletů na Berlín viz dvojdílný článek s navazující diskuzí zde na válce www.valka.cz
www.valka.cz
a diskuse https://www.valka.cz/viewtopic.php?t=33176
Ale reklamu si nedělám ))