Váleční invalidé - bojující

Přátelé,


snad ve všech armádách a dobách se našla spousta odhodlaných lidí, která přes svá zranění a následnou invaliditu zůstala v bojových útvarech a se svými postiženími mnohdy úspěšně bojovala. Ve známost vešla spousta známých příběhů, ale mnohé a mnozí zůstali v zapomění.


Prosím, vkládejte informace o těchto výjímečných osobnostech. Dobu, bojiště a zdravotní indispozici bych si dovolil nijak neomezovat, jelikož se válkami zabýváme celkově.


Děkuji


Fridrich

mno kromě všeobecné známého beznohého Meresjeva a jeho anglického protejšku, na jehož jméno si teď nevzpomínám (Douglas Bader?) by se jich fakt našla celá řada. Já bych poněkud netradičně uvedl prvně českého Jana Žižku, který přišel nejdřív o oko a pak úplně oslepl, přece jen slepý vojevůdce je asi naše světová rarita. Kupodivu si hlavně vzpomínam na lidi s úrazy očí, tuším ho měl i Nelson (a udělal z toho hlášku, když mu v bitvě s Dány dávali signál k ústupu, přiložil dalekohled ke slepému oku a řekl "Žádné signály nevidím" a nakonec tu bitvu vyhrál). Hans Ulrich Rudel, eso na štukách, tuším přišel o nohu, Saburo Sakai, nejlepší japonský námořní stíhač, který přežil válku, měl zas poraněné jedno oko a viděl s ním jen asi do vzdálenosti 1 metru, a stejně s tím bojoval dál.

Přidal bych Jana z Lucemburku a Václava I.

Adrian Carton de Wiart (*1880 - +1963), britský generál belgického původu, prožil svůj bojový křest u jezdectva v búrské válce, zúčastnil se bojových akcí v Indii a v Somálsku, za první světové války přišel během roku 1915 v důsledku zranění o levé oko a levou ruku, v červenci roku 1916 získal coby velitel 8th Gloucestershire Regimentu za akci u La Boiselle Viktoriin kříž, do konce války ještě třikrát raněn, po válce náčelník britské vojenské mise v Polsku, po vypuknutí druhé světové války velel expedičnímu sboru v centrálním Norsku, později pak 61.divizi. V roce 1941 byl vyslán do Jugoslávie jako náčelník britské voj.mise, ale jeho letoun byl sestřelen a de Wiart byl zajat Italy. Ze zajateckého tábora unikl - jako třiašedesátiletý invalida ! - s genpor.Richardem O'Connorem, po osmi dnech opět zajat. Italy propuštěn v srpnu 1943, téhož roku se stal Churchillovým zástupcem u Čankajška. Z Číny odešel v roce 1946.
Za zmínku jistě stojí, že byl celkem raněn sedmkrát - vždy v neděli. V noci na 11.květen 1915 mu vojenský chirurg odmítl amputovat dva prsty zraněné levé ruky. Vzteklý de Wiart si je před zraky personálu sám odřízl. V akci u La Boiselle, kdy měl hodnost kapitána, běžel s vojáky v první linii a svou jedinou rukou vrhal Millsovy granáty, jejichž pojistky vytrhával zubama. Jelikož měl ve zvyku takto velet svým mužům, byl brzy opět zraněn, tentokráte do hlavy, takže mu v nemocnici Park Lane v Anglii schovávali jeho osobní prádlo...
Z doby jeho velení v Norsku se traduje také jeden zajímavý a patrně velmi výstižný výrok. 19.4.1940 se anglofrancouzský svaz Mauriceforce vyloďoval v Namsosu za naprosté tmy. Brigáda francouzských Chasseurs Alpins však spojeneckou skupinu prozradila palbou na německý letoun. Ve chvíli, kdy Luftwaffe začala město bombardovat a Francouzi se rozutíkali, generál vztekle prohlásil:
"Zatracení žabožrouti - jsou všichni stejní. Jeden výbuch a jsou strachy bez sebe!!"

to Scotty: Opravdu velice zajímavý příběh téměř nezničitelného člověka.


to Hruzovladce: Díky za připomenutí osoby vojevůdce Jana Žižky z Trocnova.


Při této příležitosti o zmínce jednookých bojovníků si dovoluji vzpomenout osobu svérázného československého tankisty Richarda Tesaříka.


Fridrich

To Fridrich : ano, ano, jeden z mých nejoblíbenějších britských generálů stejného ražení, jako Orde Wingate nebo Harold Alexander.

Vzpomeňme též na W/O Ladislava Kadlece, zadního střelce 311. bombardovací squadrony. V noci z 5. na 6. července 1941 byl jeho wellington nad Münsterem napaden nočním stíhačem Messerschmitt Bf-110. Sgt. Kadlec jej sice sestřelil, avšak sám utrpěl těžká zranění. Ihned po přistání poškozeného bombardéru putoval do nemocnice, kde mu druhý den amputovali pravou nohu pod kolenem. Naučil se však chodit na protéze a o rok později 30.6. 1942 se opět hlásil u perutě, ačkoli mohl v klidu dožít do konce války jako instruktor v střeleckém kurzu.
13.3. 1944 se jeho Liberátor nevrátil z bojového letu nad Biskajským zálivem.

Dalším pozoruhodným válečným invalidou byl francouzský stíhač Charles Eugéne Jules Marie Nungesser. Byl jedním z nejlehkomyslnějších a nejvýstřednějších pilotů, kteří kdy brázdili válečné nebe. Do armády vstoupil ihned po vypuknutí války v jednadvaceti letech. Byl zařazen k husarům, ale charakter moderní války nebyl jezdectvu nakloněn. Nungesserův pluk se na frontu dostal 20. srpna 1914. Nungesser už tady začal provádět svoje divoké kousky, jimiž se později tolik proslavil. Už 3. září byl vyznamenán Médaille Militaire, za neobyčejně statečnou akci, při níž si sám počíhal na německý štábní automobil plný důstojníků, postřílel je, potom skočil za volant a odvezl si svou kořist - mohutný automobil Mors. Velitel mu ho kupodivu ponechal a Nungesser se v něm vozil do konce války. Za svoje činy v poli byl povýšen do hodnosti desátníka. Během své služby u jízdního pluku získal přezdívku „Jezdec smrti.“
V lednu si Nungesser podal žádost o přeložení k letectvu, 2. března složil pilotní zkoušku a 8. dubna byl zařazen k bombardovací Escadrille VB.106. Zde byl 22. dubna za své výkony v akci povýšen do hodnosti Sergent. Do 15. května absolvoval 53 bojových letů, za což byl povýšen do hodnosti rotmistr. Dne 31. července získal první sestřel, když se ve svém Voisinu vrhl proti pěti dvoumístným Albatrosům. 15. listopadu byl přeložen ke stíhací Escadrille N.65 a 28. listopadu zde sestřelil dalšího protivníka.
Zakrátko získal velkou proslulost nejen svými bojovými úspěchy, ale i šílenými kousky. Nungesser měl mimořádnou zálibu v přízemní akrobacii. Svoje zařazení ke stíhací escadrille např. oslavil tím, že na novém Nieuportu 11 prokličkoval mezi komíny města Nancy, provedl přemet nad náměstím a poté letěl nad hlavní ulicí ve výšce devíti metrů. Takovouto okázalou přízemní akrobacii předváděl jednou dokonce nad německým letištěm. Létání pro něj bylo potěšením samo o sobě a bojoval ve stejném stylu, jako létal. Z bojů se vracel na prostříleném stroji, neboť nějakou taktikou se nezdržoval a prostě útočil bez ohledu na nebezpečí. Celá jeho bojová kariéra sestávala ze střídavého pobytu ve vzduchu a v nemocnici. Byl mnohokrát sestřelen a přihodila se mu i spousta nehod. Po jedné z nich, když zalétával nový stroj, utrpěl těžké zranění a nemohl chodit. Při havárii si zlámal obě nohy, řídící páka mu prorazila patro a vykloubila čelist, část lebky byla vmáčknuta dovnitř. Když se po dvou měsících uzdravil natolik, že mohl chodit alespoň o berlích, nechával se od svého mechanika Pochona vysazovat do kabiny a po přistání vynášet z letounu. A znovu vítězil.
Když jednou Nungesser flámoval v Paříži, vyjádřil se o něm jeden taxikář jako o ulejvákovi. Nungesser se k němu přibelhal se svými berlemi a nafackoval mu. Jindy se porval se strážníky, kteří ho chtěli zastavit, protože jel moc rychle. Vracel se po proflámované noci zpět na letiště s pěknou dívkou vedle sebe. Co se týče zábavy, byl Nungesser skutečně flamendrem šílených rozměrů. Jednou objel všechny bordely v okolí, aby navezl všecky lehké holky do jedné hospody, kam potom nahnal svoje piloty.
Navzdory všem pověrám měl na všech svých Nieuportech i Spadech namalován ponurý osobní symbol - černé srdce, v němž bílou barvou svítila umrlčí lebka, rakev a dvě svíce. Poté, co na něj začal omylem pálit britský letec, nechal na horní plochy křídel namalovat obrovské francouzské trikolory, aby předešel podobným překvapením.
Nungesser absolutně opovrhoval nebezpečím. Za to, že se jednou vrhl na pomoc britskému letadlu, bojujícímu se čtyřmi německými stíhačkami, dostal od Britů Military Cross. V květnu 1917 byl vyzván na souboj letce proti letci a na sjednaném místě ho čekalo hned šest německých pilotů. Bez rozpaků přijal boj a zaútočil se svojí obvyklou zuřivostí. Dva nepřátelští piloti zaplatili svoji proradnost životem a zbývající uprchli.
Když se jednou při večeři doslechl, že jeden jeho kamarád byl sestřelen, beze slova odložil vidličku a odešel z jídelny. Vrátil se za půl hodiny s unaveným zrakem a dalším vítězstvím na kontě. Jindy při pohřbu svého přítele, opustil smuteční průvod a přiletěl nad hřbitov v letadle, aby se s kamarádem rozloučil po svém - akrobacií. Shodou okolností letěl kolem nějaký Němec a Nungesser ho okamžitě sestřelil. Nepřátelské letadlo se málem zřítilo přímo na čerstvý hrob. Nungesser byl brilantní vzdušný bojovník, avšak díky své neukázněnosti nikdy nedosáhl vyšší hodnosti než poručík.
V Nungesserově případě platilo ono proslulé „Audaces fortuna iuvat - Odvážnému štěstí přeje“ do slova a do písmene. Jeho odvaha společně s pořádnou dávkou štěstí mu pomáhala přežít v dešti kulek. Jedna z nich ho zasáhla do obličeje a rozervala mu ret. Při nouzovém přistání si vykloubil nohu; při dalším se jeho letadlo převrátilo a on si zlomil čelist. Byl ještě mnohokrát zraněn a po právu o něm mohl jeho slavný kolega Fonck napsat ve svých pamětech, že na něm „válka nenechala nic neporušeno jiného nežli srdce.“ Nungesser se ale vždy uzdravil a jak jen mohl, znovu usedal do svého stroje a vzlétal proti nepříteli.
Nungesser dosáhl celkem 45 sestřelů - třetího nejvyššího počtu mezi všemi francouzskými stíhači a k všeobecnému překvapení válku přežil. Štěstí ho neopustilo ani v míru, když v Americe předváděl riskantní akrobatické kousky. Pak přišel 8. květen 1927, kdy spolu s druhým pilotem Colim startoval za úsvitu z Paříže, aby se pokusil přelétnout Atlantik západním směrem. V 6. 48 h byl jejich letoun Levasseur P.L. 8 „l’Oiseau Blanc“ (Bílý pták) spatřen, když přelétl Le Havre. Pak už je nikdo nikdy neviděl.

Ještě můžeme připomenout notoricky známého brítského stíhače Douglase Badera, který přišel už před válkou o obě nohy a přesto sestřelil 23 německých letadel za rok bojů, než byl sám sestřelen a padl do zajetí. Bohužel nemůžu posloužit přesnějšími údaji, protože literaturu mám u rodičů, ale někdo to jistě rád udělá za mě.

Neviem prispieť žiadnym menom, ale chcem povedať že som veľmi rád, že ste začali fórum o takýchto naozajstných hrdinoch. Priznám sa, že v mojich očiach sa normálni zdraví hrdinovia strácajú popri týchto ľuďoch, ktorí dali do vojny oveľa viac ako ostatní.

Dovolím si připomenout osobu svérázného pilota VVS R. armády Ivana Grigorjeviče DRAČENKA, nar. 15.11.1922.
Bojově byl jako pilot bitevního Iljušinu Il-2 nasazen v bitvě u Kurska. Záhy byl sestřelen, se zraněními, zejména oka padl do německého zajetí, ze kterého utekl.
Útrapy zajetí a vysilující útěk měly za následek to, že přišel o jedno oko, které mu bylo nahrazeno oční protézou. Přes zákaz létání se shodou okolností dostal zpět za řízení šturmoviku, se kterým létal až do konce války. Své zranění před veliteli utajoval až do té doby, kdy se z jednoho letu vrátil s přetočenou protézou. Byl přezkoušen a uznán, jako letuschpný.
V říjnu 1944 byl vyznamenán Zlatou hvězdou HSS a jako jediný pilot VVS byl vyznamenán touto medailí, společně se všemi třemi stupni Řádu Slávy.
Po válce zařazen na studium letecké akademie, kde se mu však začalo únavou slábnout i zdravé oko, pročež byl zproštěn letové i vojenské služby.



Fridrich

Tiež obdivuhodný človek.

Jo ti letci s jedním okem jsou zajímavý, mám takový dojem, že když má člověk jen jedno oko, ztrácí schopnost odhadnou vzdálenost ("přestává vidět 3D"), protože člověk si určuje vzdálenost viděných věcí podle toho, jak se mu na ní "sbíhají oči" - podle natočení těch očí, a neumět odhadnout vzdálenost je pro pilota dost zásadní věc. No nevím nejsem doktor ale tak nějak to je.

Vedel som, že jednooký človek má veľký handicap v tom, že stráca panoramtické videnie a strana, kde mu oko chýba je akoby v "tieni", teda nevidí na tú stranu a musí otáčať hlavu. Ale až také podrobnosti ako si uviedol, som netušil.

Podle vědeckých teorií údajně pilot s jedním okem má největší problémy při provádění přistávacího manévru, jelikož má zkreslený odhad vzdálenosti, jaká mu ještě zbývá k vlastnímu dosednutí na přistávací dráhu. Dochází u něj ke ztrátě "hloubkového vidění" - jak správně naznačil kolega Hruzovladce. :


Fridrich

V každom prípade sú to výnimoční ľudia.

Výčet pilotů, kteří létali jen s jedním okem bych si dovolil doplnit o další dva, kterými jsou:


TURŽANSKIJ, Boris Alexandrovič, Rus, nar. 26.2. 1900. Bojoval jako stíhací pilot v občanské válce ve Španělsku, kde byl sestřelen. Podařilo se mu provést nouzové přistání, při kterém se zranil, v důsledku čeho oslepl na jedno oko.
Po léčení se stal ve výrobním závodě zalétávacím pilotem Polikarpovů I-15bis.
Zemřel 14. 06. 1948


Dalším je


KOVZAN, Boris Ivanovič, Rus, nar. 07. 04. 1922. Létal jako stíhací pilot.
Při vzdušném souboji 14. 08. 1942 byl ve svém La-5 zraněn, v důsledku čeho přišel o oko. Jako pilot létal po vyléčení dále.
Zemřel 31. 08. 1985.


Fridrich

V čs. legiích byl asi nejnámější pozdější generál Jan Syrový viz.: forum.valka.cz

Dalším z českých hrdinů, vlastně dvojnásobný invalida, příslušník RAF legendární František Truhlář, viz. www.valka.cz

Z ruských generálů se po velmi těžkém zranění dokázal vráti zpět do služby například generál A. I. Jeremenko, viz: cs.wikipedia.org

Uvedu osobu, která stojí na okraji či spíše mimo okraj tohoto tématu, ale určitě stojí za to na ni upozornit.

Frank Tallman se narodil 17. dubna 1919, zemřel 15. dubna 1978 při havárii letadla. Působil jako instruktor pilotů amerického námořnictva v II. světové válce, službu ukončil na letadlech Dauntless. Po válce se plně věnoval svému snu-létání pro film. Shromáždil sbírku letuschopných strojů z let 1910-1945. Při hře s malým synem si poranil levou nohu; tu mu museli lékaři kvůli infekci nad kolenem amputovat. Po amputaci se učil pilotovat s jednou nohou, svůj celoživotní sen neopustil.
Není to pilot, který neodešel z boje po postižení, ale pilot, který pomohl ke vzniku filmům „Velký Waldo Pepper“, „Tora, tora, tora!“, „Hlava 22“ nebo „Let Fénixe“. Měl by ho znát každý obdivovatel létání.

Další zajímavou osobou byl japonský pilot št.rtm.Jukiem Šimokawa z 9.letecké dopravní jednotky.V roce 1942 až 1943 létal u 50.sentai v Barmě.Zde sestřelil 14 britských a amerických letadel a dvakrát byl vážně zraněn. Při útoku na B-24 přišel ó oko.Dne 18.3.1945 se připletl náhodně jako přelétávací pilot s Ki-43 Hajabusa do boje nad přístavem Kure, kde se mu podařilo sestřelit v bitvě dvě letadla Grumman(z VBF-17). Následně byl pronásledován čtveřici Hellcatů(z VF-17), která jej v 300m sestřelila. Sestřel, ale přežil a dočkal se konce války. Měl přezdívku,, Šimokawa statečný". št.rtm.Jukiem Šimokawa

Nechci přirovnávat svého otce Jiřího Sehnala k uvedeným válečníkům, ale domnívám se, že jeho příběh lze zde uvést.
Po druhém útěku z Protektorátu do Polska dal přednost vstupu do polského letectva před vstupem do francouzské Cizinecké legie. Byl sestřelen. Nelze se divit, Potez XXV nebyl pro německá letadla soupeřem, zvláště když neměl žádnou výzbroj a místo kompasu měl cedulku „létat v dohledu letiště“. Přežil, ale „odešla“ mu půlka hlavy, z čehož byla nejhorší ztráta oka. Později na cestě ze SSSR do Británie ho v Káhiře operoval vídeňský židovský profesor, který mu dal skleněnou protézu. V té době už byl otec ve stavu RAF. Po příjezdu do Británie se díky přátelství s lékaři podařilo vážnost zranění zatajit. Nicméně s létáním byl konec a po dobu pobytu v Británii vykonával funkci zpravodajského důstojníka u 310. perutě. Při ústupových bojích během SNP mu ztráta oka nevadila.