This post has not been translated to English yet. Please use the TRANSLATE button above to see machine translation of this post.
Vought (Ling-Temco-Vought) A-7 Corsair II
Přehled verzí
YA-7A
V roce 1962 zahájilo americké námořnictvo práce na studii VAX (Heavier-than-air, Attack, Experimental), nebo-li nástupci útočného letounu A-4 Skyhawk se zvětšeným doletem a nosností. Požadavky na nový letoun byly dokončeny v roce 1963 a v roce následujícím byla vyhlášena soutěž VAL (Heavier-than-air, Attack, Light). Aby se minimalizovaly náklady a vývojová rizika, musel být nový letoun postaven na bázi již existující konstrukce. Do soutěže se přihlásily společnosti Vought, Douglas Aircraft, Grumman a North American Aviation. Vítězem byla v únoru 1964 vyhlášena společnost Vought, jejíž letoun vycházel ze stíhače F-8 Crusader. Letoun dostal označení A-7 a bojové jméno Corsair II. Prototyp YA-7A (BuNo 152580) uskutečnil svůj první let 27. září 1965. Celkem byly postaveny tři YA-7A.
A-7A
První sériová verze vyráběná pro americké námořnictvo. Letoun poháněl dvouproudový motor Pratt & Whitney TF30-P-6 o tahu 50,5 kN. Letouny byly vyzbrojeny dvěma kanony Colt Mk.12 se zásobou 250 kusů munice na hlaveň. První jednotkou přezbrojenou na tento typ se v říjnu 1966 stala útočná peruť VA-147. V rámci palubního křídla CVW-2 na letadlové lodi USS Ranger byla bojově nasazena ve vietnamské válce. K prvnímu bojovému letu tohoto útvaru zde došlo 4. prosince 1967, kdy Corsairy II zaútočily na mosty a silnice v okolí města Vinh. Do bojů nad Vietnamem se posupně zapojily další jednotky přezbrojené na tento typ - VA-82, VA-86, VA-27 a VA-97. Na začátku roku byly letouny u bojových jednotek nahrazovány variantou A-7E. A-7A pak postupně přecházely k Naval Air Reserve. Verze A-7A bylo postaveno celkem 196 kusů.
A-7B
Varianta vycházející z typu A-7A. Její vývoj byl zahájen, když se ukázalo, že původní konstrukce by dokázala unést větší množství výzbroje, pokud by měla silnější motor. A-7B byl proto vybaven výkonnější pohonnou jednotkou TF30-P-8 o tahu 54,2 kN. Spolu s tím došlo k zesílení křídla. Úprav doznaly rovněž vztlakové klapky. K úvodnímu letu verze A-7B (letoun BuNo 154363) došlo 6. února 1968. První sériové stroje přišly k jednotkám VA-146 a VA-215 na podzim 1968, jako další byly přezbrojeny VA-25 a VA-86. Poslední 196. exemplář této verze byl dodán v květnu 1969. V roce 1971 byly letouny vybaveny novými výkonnějšími motory TF30-P-408 s tahem 59,6 kN. Obdobně jako verze A, i A-7B byly bojově nasazeny ve Vietnamu. Bojovou premiéru si odbyly v řadách VA-146 na začátku roku 1969.
A-7C
Toto označení bylo původně vyhrazeno pro dvoumístnou verzi odvozenou z provedení A-7B. Nakonec však bylo přiděleno prvním 67 vyrobeným letounům verze A-7E, které byly vybaveny motory TF30-P-8. První let stroje verze A-7C (BuNo 156734) se uskutečnil 25. listopadu 1968. První sériové letouny šly ke školní jednotce VA-122. Typem A-7C byly vyzbrojeny pouze dvě operační perutě VA-82 a VA-86. Obě pak se svými Corsairy II v roce 1972 prodělaly jedno bojové nasazení ve vietnamské válce.
NA-7C
Dva letouny A-7C byly později upraveny ke zkušebním účelům a preznačeny na NA-7C.
TA-7C
Dvoumístná cvičně-bojová verze pro americké námořnictvo. Na tento standard bylo upraveno 24 strojů A-7B a 36 letounů A-7C. První TA-7C svůj úvodní let absolvoval 17. prosince 1976. Letouny této verze byly vybaveny perutě VA-122 a VA-174. V roce 1982 bylo osm letounů TA-7C modifikováno na verzi EA-7L pro vedení radioelektronického boje používanou při výcviku. Tyto letouny nosily rušící a simulační kontejnery pro napodobení taktiky a výzbroje používané sovětským letectvem. Stroje EA-7L byly přiděleny peruti VAQ-34 dislokované na kalifornské základně Point Mugu v roce 1983. V následujícím roce byly Voughtu přidělena zakázka na konverzi 49 dvoumístných TA-7C (včetně osmi EA-7L), která je měla dostat na standard odpovídající verzi A-7E. Do letounů byl montován motor Allison TF41-A-402, vyměněna byla vystřelovací sedadla a upraveny klapky. Označení upravených letounů zůstalo zachováno na TA-7C a EA-7L.
YA-7D
Prototyp sériové verze A-7D pro americké letectvo. První dva YA-7D byly dokončeny ještě s motory TF30-P-6. První z nich ke svému úvodnímu letu odstartoval 6. dubna 1968. Třetí YA-7D byl již vybaven motorem Allison TF41-A-1.
A-7D
První verze Corsairu II používaná americkým letectvem. K jeho zavedení do výzbroje došlo po tlaku ministra obrany Roberta McNamary a pozemního vojska, které od letectva požadovalo letoun vhodnější pro úkoly přímé letecké podpory. V listopadu 1965 tak americké letectvo oznámilo, že část útvarů spodající pod Velitelství taktického letectva (Tactical Air Command) dostane Corsairy II v provedení A-7D.
Verze amerického letectva se od námořních lišila v řadě ohledů. A-7D byla vybavena výkonnějším dvouproudovým motorem Allison TF41-A-1 (tah 64,5 kN), což byla licence britského motoru Rolls-Royce Spey. Změn doznaly zbraňově-navigační avionické systémy, na místo dvou kanonů Colt Mk.12 byl montován jeden rotační M61A1 Vulcan. Radar byl typu AN/APQ-126. Upravena byla i soustava pro doplňování paliva za letu tak, aby vyhovovala systému používaným americkým letectvem. A-7D nakonec byla s tehdejšími verzemi amerického námořnictva shodná pouze asi ze čtvrtiny. A-7D byly později upraveny, aby mohly nosit kontejnery Pave Penny. Verze A-7D bylo postaveno 459 kusů, které byly letectvem objednány mezi fiskálními roky 1967 až 1975.
Prvním uživatelem letounů A-7D se v roce 1970 stalo 57. křídlo pro zdokonalovací výcvik stíhačů na Luke AFB a 354. taktické stíhací křídlo v Myrtle Beach v Jižní Karolíně. Od října 1972 byly A-7D nasazeny ve vietnamské válce, kde byly používány pro přímou leteckou podporu pozemních jednotek a při misích na záchranu sestřelených pilotů nad Severním Vietnamem. Letouny operovaly v rámci 354. taktického stíhacího křídla ze základny v thajském Koratu. Letouny A-7D byly nakonec vyzbrojeny 3 křídla amerického letectva a 2 křídla národní gardy. Od začátku osmdesátých let byly od prvoliniových jednotek letectva stahovány a nahrazovány bitevními letouny A-10A Thunderbolt II.
GA-7D
Vyřazené A-7D používané pro výcvik techniků a pozemního personálu, alespoň dva GA-7D (sériová čísla 69-6188 a 74-1746) byly používány u Lowry Technical Training Center.
YA-7E
Dvoumístná cvičně-bojová verze, která vznikla jako soukromá iniciativa společnosti Vought na začátku roku 1972. Pro přestavbu byl využit jeden A-7E (BuNo 156801) poskytnutý americkým námořnictvem. Tovární označení letounu bylo V-519. K prvnímu letu došlo 19. srpna 1972. U letounu se původně počítalo s označením YA-7H, protože se předpokládalo, že v sériové podobě ponese název A-7H. Mezitím však bylo označení A-7H přiděleno Corsairům určeným pro řecké letectvo (H jako Hellenic), a tak byl dvoumístný stroj čísla 156801 označen jako YA-7E. V sériové podobě nakonec nesl označení TA-7C.
A-7E
Verze A-7D amerického letectva vybavená výkonnějším motorem Allison TF41-A-1 udělala na námořnictvo takový dojem, že se rozhodlo tutéž pohonnou jednotku zabudovat i do svých Corsairů II. Kvůli zpožděným dodávkám motorů TF41-A-2 určených pro A-7E, bylo prvních 67 letounů dodáno s pohonnými jednotkami TF30-P-5. Tyto stroje obdržely označení A-7C. První A-7E poháněný motorem TF41 poprvé letěl 9. března 1969. Na vietnamském bojišti se tato verze objevila v květnu 1970, kdy sem na palubě letadlové lodi USS America dorazily dvě perutě VA-146 a VA-147. Celkem bylo postaveno 535 kusů verze A-7E, poslední z nich byl dodán v roce 1983. Od roku 1987 byly jednotky námořnictva vybavené tímto typem postupně přezbrojovány na letouny F/A-18 Hornet. Poslední A-7E byly na "hřbitov" AMARC odeslány v polovině devadesátých let.
NA-7E
Označení letounů A-7E trvale upravených pro zkušební účely.
KA-7F
Létající tanker pro americké námořnictvo, nerealizováno.
YA-7F
V roce 1985 vydalo americké letectvo žádost o zaslání nabídky na letoun pro přímou leteckou podporu, který by nahradil A-10A Thunderbolt II. Nový letoun měl být vybaven motory Pratt & Whitney F100-PW-220 nebo General Electric F110-GE-100. Společnost Ling-Temco-Vought nabídla modernizovanou nadzvukovou verzi svého Corsairu II. V květnu 1987 uzavřelo americké letectvo s LTV smlouvu na konverzi dvou A-7D na standard A-7D+, toto označení bylo později změněno na YA-7F. Tento letoun byl vybaven motorem Pratt & Whitney F100-PW-220, kvůli němuž byl drak prodloužen o 1,22 metru. Zesíleno a částečně upraveno bylo křídlo. První YA-7F (vzniklý konverzí A-7D sériového čísla 71-0344) svůj úvodní let absolvoval 29. listopadu 1989, druhý YA-7F (sériové číslo 70-1039) první vzletěl v dubnu 1990. Projekt byl nakonec zrušen kvůli redukcím výdajů na obranu a v neposlední řadě také kvůli existenci letounů F-16 Fighting Falcon s obdobnými výkony. Letouny YA-7F mezi listopadem 1989 a lednem 1991 nalétaly 316,1 letových hodin při 183 letech.
A-7G
Označení pro předpokládanou vývozní verzi pro švýcarské letectvo s motorem TF41-A-3. K realizaci však nedošlo, Švýcaři se nakonec rozhodli pro F-5E Tiger II. Mezi roky 1970 až 1972 létaly pouze dva A-7D se zbraňovou konfigurací podle švýcarských požadavků (dva kanony Madsen ráže 23 mm).
A-7H
Verze pro řecké letectvo, která vychází z varianty A-7D, od níž se především odlišuje ostraněním zařízení pro doplňování paliva za letu. První let A-7H proběhl 6. května 1975. Dodávky sériových strojů do Řecka byly zahájeny v létě 1975 a trvaly dva roky. Vyrobeno bylo celkem 60 kusů.
TA-7H
Dvousedadlová cvičně-bojová verze pro řecké letectvo odvozená od TA-7C s vybavením analogickým pro A-7H. Vyrobeno bylo šest kusů. Dodávky zákazníkovi probíhaly mezi červencem a prosincem 1980.
A-7K
Dvousedadlová verze postavená na bázi varianty A-7D pro Air National Guard (ANG, Letecká národní garda). První prototyp YA-7K prvně vzlétl 29. října 1980. Dodávky sériových letounů začaly v roce 1981. Prvním uživatelem letadel se stala cvičná 162. taktická stíhací výcviková skupina v Tucsonu. První bojovou jednotkou vyzbrojenou stroji A-7K se stala 49. taktická stíhací petuť sloužící pod Virginia ANG. Vyrobeno 30 kusů, stroj sériového čísla 81-0077 byl posledním postaveným Corsairem vůbec.
EA-7L
V roce 1982 bylo osm letounů TA-7C modifikováno na verzi EA-7L pro vedení radioelektronického boje používanou při výcviku. Tyto letouny nosily rušící a simulační kontejnery pro napodobení taktiky a výzbroje používané sovětským letectvem. Stroje EA-7L byly přiděleny peruti VAQ-34 dislokované na kalifornské základně Point Mugu v roce 1983. V polovině osmdesátých let u EA-7L proběhla modernizace. Do letounů byl montován motor Allison TF41-A-402, vyměněna byla vystřelovací sedadla a upraveny klapky.
A-7P
V květnu 1980 obdržela společnost Vought konstrakt na konverzi dvaceti strojů A-7A pro portugalské letectvo, které obdržely označení A-7P. Letouny byly poháněny motory TF30-P408, avionika odpovídala provedení A-7E. Výzbroj tvořily dva kanony Colt Mk.12. Dodávky byly zahájeny v prosinci 1981. V květnu 1983 byl kontrakt rozšířen na dodání dalších 24 strojů verze A-7P a šesti dvoumístných TA-7P. Poslední Corsair II byl portugalskému letectvu dodán v květnu 1986.
TA-7P
Dvousedadlová cvičně-bojová verze pro Portugalsko. Na tento standard bylo přestavěno 6 letounů A-7A vyřazených z výzbroje amerického námořnictva.
Doplnil Tango, 13.6.2008