Slovakia (SVK)

V této další části se musíme odklonit od čistě pravěkých fortifikací. Je to dáno tím, že lokality které byly doposud na našem území identifikovány jako sídla pravěkých kultur byly zhusta využívána i v době příchodu Slovanů na naše území a častokrát byly znovu na pozůstatcích hradišť pravěkých kultur vztyčeny nové fortifikace kmenů Slovanů patřících například do svazku Velké Moravy, stály na nich první knížecí i královské hrady v podobě hradišť a na mnoha z nich stojí hrady nebo jejich opuštěné trosky dodnes. A tak se pokusíme přenést do hluboké minulosti a pokud to bude možné, propojíme ji se současností.

„Jest pozoruhodná ta okolnost, že rodinní příslušníci, zejména manželky zajišťovaných osob, zachovali naprostý klid, zajištění manželů přijaly klidně, takže jejich počínání na naše orgány působilo v tom smyslu, že na tuto okolnost byli připraveni a že zajištění svých manželů si vysvětlují více jako vyznamenání (sic!), než jako trest.“

Část hodnotící zprávy ministerstva vnitra z dubna 1949, týkající se akce D

 Připomínka dění od 5. října 1938 do 15. března 1939 v širším kontextu.

Hlad a Bída

My se od velké politiky a velkých bojů podívejme do běžného občanského života Rakouska, tedy i českých a moravských zemí v letech 1917 a 18, a to do doby před tím, než se armáda ČSR objevila v republice jako „černá labuť“. Tedy jako neočekávaná a nečekaná síla, která nakonec pomohla spor o budoucnost rozhodnout.

2. Ekonomicko-politická křeč Sudet a záchrana českých dětí z Vídně.

3. Potraviny vyhrají válku

Toto údajně řekl v době 1. světové války Herbert Hoover, později 31. prezident Spojených států. V roce 1917, když Amerika vstoupila do světové války, byl šéfem Potravinové správy USA (U.S. Food Administration).
Hoover si byl vědom toho, že nejdůležitější pro budoucnost Evropy je zajistit potraviny pro děti, neboť ty reagují citlivěji na podvýživu než dospělí. Podvýživa postihuje nejdříve a nejvíce především děti do dvou let, ohroženy jsou ovšem i děti mladší patnácti let a adolescenti. V krizových situacích u nich patří podvýživa k nejčastějším příčinám onemocnění a úmrtí.

Právo a kolektivní vina

Po mnoha staletích, kdy byli čeští, moravští a slezští Němci příslušníky národnostní většiny a sami sebe považovali za součást všeho „německého“ - tedy včetně Rakouska -, se najednou dostali v roce 1918 do situace, kdy byli příslušníky menšiny. Češi a Slováci, od svých sousedů Němců a Maďarů přehlížení a podceňovaní, jak se vzmáhali, začali být považovaní za drzé konkurenty. Skončila válka a „nýmandi“ se najednou nazývali Čechoslováci...

Dukliansky priesmyk mal už v minulosti tradične veľký vojenský význam. Jeho strategickú dôležitosť potvrdili aj boje oboch svetových vojen. Zatiaľ čo vojenské operácie z roku 1944 sú všeobecne známe, boje v rokoch 1914/1915 ostávajú zabudnuté v ich tieni. Avšak tieto boje počas I. svetovej vojny mali rovnako veľký význam a boli rovnako ťažké a krvavé ako neskoršie boje počas II. svetovej vojny.

Práca sa zaoberá vývojom vzťahov medzi Čechmi a Slovákmi po rakúsko - uhorskom vyrovnaní ako aj porovnaním podmienok pre rozvoj oboch národných hnutí v Predlitavsku i Zalitavsku.

Letos je tomu 83 let co bylo připojeno dne 31.07.1920 k tehdejšímu Československu Valticko s Dyjským trojúhelníkem a západní Vitorazsko (v současnost někdy nazýváno severní Vitorazsko) s českým obyvatelstvem.

Fungování „omezené“ demokracie v poválečném Československu 1945-1947.

Znali čeští komunisté a diplomacie Spojených států již v zimě roku 1939 záměry Sovětského svazu?

Zaiste nikto nepochybuje, že prvá svetová vojna bola desivým konfliktom, ktorý po sebe zanechal desivé stopy. Pozostatky krutých bojov zakryla príroda alebo ľudská činnosť. Nie je tomu inak ani u nás v karpatských horách. Veľká časť dnešného severovýchodného Slovenska sa na prelome rokov 1914-1915 stala dejiskom ťažkých bojov. Ako som už spomenul stopy tejto kataklizmy sa už rozplynuli, ale niečo predsa zostalo... Posledným mementom strašnej vojny sú desiatky vojenských cintorínov v našom regióne. Aj na nich sa podpisal zub času. Celé desaťročia tieto smutné pamätníky ničivej vojny chátrali a postupne mizli z povrchu zemského. Prichádza čas tento neutešený stav zmeniť. Následujúce riadky sú venované stručnému predstaveniu problematiky vojenských cintorínov z prvej svetovej vojny na severovýchodnom Slovensku.

Prvá svetová vojna zanechala na našom území množstvo vojenských cintorínov a hrobov. O tieto hroby sa musel postarať nástupnicky štát bývalej monarchie. V ťažkých podmienkach si československé orgány snažili splniť svoje medzinárodné záväzky v oblasti starostlivosti o vojnové hroby. Ako neskôr ukázal čas medzivojnová éra bola jediným obdobím, až po dnešok, kedy bolo o vojenské cintoríny z prvej svetovej vojny slušne postarané.

Podzim 1938 je dostatečně znám z per historiků v československých dějinách, kdy došlo v důsledku odstoupení pohraničí k zániku první Československé republiky a vzniku druhé Česko-Slovenské republiky. Proto bych zde nechtěl opakovat všechny ty známa fakta. Pokusil bych se do této doby vcítit postojem chladnokrevně uvažujícího obchodníka, jehož cílem je přežít na trhu a s tím přistupme vždy k řešení problémů. Proto se můj milý čtenáři na chvíli oprosti od jakékoliv ideologie. Před několika lety jsem si přečetl knihu od vynikajícího myslitele Mistra Suna: “O umění válečném”. V této knize mě upoutala jeho myšlenka, že za porážku si každý může sám. Zatímco vítězství je výsledkem schopností vítěze a neschopnosti poraženého.

Letošního 18. července uplynulo přesně 70 let od chvíle, kdy vláda Jeho Veličenstva a tehdejší sovětský režim definitivně uznaly československou exilovou vládu v Londýně. Pro Edvarda Beneše a jeho spolupracovníky to byl zlomový okamžik jejich předlouhého zápasu o znovuobnovení Československé republiky v předmnichovských hranicích a ve svobodné Evropě, kde nebude místo pro nacistický režim.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Disertační práce se zaměřuje na obecné souvislosti agresivní akce pěti armád Organizace varšavské smlouvy vůči Československu v srpnu 1968. Na rozdíl od historiografií obecně protěžovaných ideologických rozporů se snaží nalézt vysvětlení celé akce v základních aspektech prosazování velmocenských zájmů Sovětského svazu, a to hlavně na vojensko-strategickém poli. Problémem při zpracování je však nedostatek primárních informačních zdrojů, jež dodnes podléhají nejpřísnějšímu utajení. K dispozici naproti tomu jsou informace, zahrnující teoretické rozbory doktrinálních otázek v odborném tisku. Hlavně však lze využít informací o praktické realizaci organizačních a koncepčních směrnic, které z doktrinálních a strategických koncepcí vycházely. Vzhledem k úzké provázanosti ozbrojených sil Organizace varšavské smlouvy lze také základní obrysy sovětských strategických koncepcí vypozorovat z jejich aplikace v československých podmínkách. Vzhledem ke zjevné kontinuitě sovětské zahraniční a vojenské politiky od třicátých do osmdesátých let lze definovat geopolitické aspekty aktivního sovětského působení na mezinárodní scéně. Sovětské politické i vojenské vedení, bez ohledu na ideologické odmítání termínů „geopolitika“ či „životní zájmy“, se jimi v zásadě řídilo. Práce tak ukazuje na významnou provázanost sovětských velmocenských ambicí zvláště s evopským, středomořským a blízkovýchodním prostorem.

Slovenský šlechtic maďarské národnosti, politik, nacionalista, ale také zachránce spousty životů, po válce odvlečený do SSSR a umírající v komunistickém vězení.

Původně to měl být jen článek o odhalení jedné pamětní desky. Pak se však ukázalo, že by to asi bylo málo, už vůči těm, po nichž zbyla jen písmena vyrytá v mramoru. Po živých, statečných lidech. Nemají ani hrob. Jejich popel byl vysypán na smetiště koncentračního tábora Mauthausen a na cesty v okolí. Jistěže je to pamětní deska 294 hrdinům heydrichiády (foto: Jiří Wagner) psaní dlouhé. Komu se nechce, ať to nečte. Ale měl by...

Aby bylo možno co nejlépe objasnit naši vlastní historii a zbavit ji všech nánosů a propagandistických účelových lží, jsou dále ve studii použity doklady vytvořené „druhou stranou“ - tedy nacisty...

Po zabití Heydricha začal v českých zemích teror, jaký zde nebyl praktikován od 17. století. Nacisté se však zásadně spletli v hodnocení jeho dopadu. Obsese, kterou evidentně Hitler trpěl vůči českému národu a osobně vůči Benešovi, vedla ve svých politických důsledcích k výrazně negativním výsledkům pro samotné Němce...

Úvod

V histórii a vo vývoji štátov sa z komplexného hodnotenia období častokrát extrahujú jednotlivci, ktorý boli nositeľmi dejinného vývoja. Obzvlášt tvárou v tvár krízovým situáciám má historiografia tendenciu hľadať vedúcich predstaviteľov. Nečudo teda, že sa tak deje aj na pozadí najväčšieho vojnového konfliktu aký kedy svet postihol. V celesvetovom meradle boli významné iné osobnosti ako tu prekladaný slovenský prezident Jozef Tiso. Avšak, kým v prípade gigantov svetovej politiky je obraz osobností už dôkladne konštituovaný, obraz osobností regionálneho významu stále prechádza istým vývojom.

1. Životopisný profil Jozefa Tisa

Jozef Tiso pochádzal z mnohodetnej rodiny zo severu Slovenska. Podobne ako v iných slovenských rodinách, časť potomkov sa z finančných dôvodov musela pokúsiť o kariéru duchovných. Tá okrem spájala niekoľko výhod naraz, no v silne kresťanskej krajine bola najmä zárukou značnej spoločenskej vážnosti.

2. Spor historikov

Po zmene politických pomerov po novembri ´89 v Československu a návrate časti exilových historikov vzrástla v slovenskej spoločnosti potreba nanovo kriticky zhodnotiť obdobie Slovenského štátu. Bolo to síce obdobie, do ktorého už vstupovali mnohí historici ideovo predpojatí, ale taktiež ako pri každom novom začiatku existoval určitý predpoklad zmeny a úspechu. Postupne sa síce vyostrovali jasné hranice medzi kritickými a nekritickými, ba až revizionistickými tábormi, ale v roku 1992 sa podarilo zorganizovať neskôr už bohužial neopakovatelnú akciu.

3. Obraz Jozefa Tisa v súčasnej spoločnosti

Podobne ako historici sa ani súčasná slovenská spoločnosť nevie prebojovať k jednotnému, ideologicky nezkalenému a osobnou skúsenosťou nepoznačenému videniu. Po novembri 1989 sa nanovo otvorene začalo hovoriť o tomto období. Pre niektorých jedincov i skupiny v politike predstavovala slovenská štátnosť pred a počas druhej svetovej vojny kľúč k novej samostatnej Slovenskej republike. Je paradoxné, že si takýto postup osvojila aj Slovenská národná strana, ktorá bola HSĽS pohltená ešte počas krátkej slovenskej automónie v druhej Československej republike. Pre ostatné politické strany, ktoré sa v histórii samostatného Slovenska dostali nad hranicu zvoliteľnosti do Národnej Rady Slovenskej republiky, je však téma rekonštruovania obrazu Slovenska začiatku 40-tych rokov len veľmi málo zaujímavá.

Záver

Jozef Tiso a vôbec celý ľudácky režim znesie pozitívne hodnotenia iba v prípade zásadných úľav zo strany hodnotiacich subjektov. Inokedy rozhodne kladne vnímaný akt dosiahnutia samostatnosti národa na svojom vlastnom území je v tomto prípade „poškvrnený" viacerými negatívnymi javmi vtedajšieho režimu. Prehliadnúť holokaust židovského a rómskeho obyvateľstva, i keď tie sa nediali priamo na území Slovenska, je možné iba za cenu opustenia základných morálnych zásad. Taktiež nedemokratický autoritársky režim, ktorý pomocou propagandy chcel vytvárať uniformnú masu pod vlajkou Hlinkovej Slovenskej ľudovej strany, nie je prejavom, ktorý by bol akokoľvek hodný nasledovania.

Zoznam prameňov a literatúry; Zoznam skratiek

V histórii a vo vývoji štátov sa z komplexného hodnotenia období častokrát extrahujú jednotlivci, ktorý boli nositeľmi dejinného vývoja. Obzvlášt tvárou v tvár krízovým situáciám má historiografia tendenciu hľadať vedúcich predstaviteľov. Nečudo teda, že sa tak deje aj na pozadí najväčšieho vojnového konfliktu aký kedy svet postihol. V celesvetovom meradle boli významné iné osobnosti ako tu prekladaný slovenský prezident Jozef Tiso. Avšak, kým v prípade gigantov svetovej politiky je obraz osobností už dôkladne konštituovaný, obraz osobností regionálneho významu stále prechádza istým vývojom.

Rakúsko-Uhorsko čelilo v novembri 1914 jednej z najťažších kríz počas celého obdobia I. svetovej vojny. Nemecký spojenec nedokázal splniť predvojnové sľuby a presunúť svoje hlavné sily z Francúzska na východný front. Armáda monarchie tak stála proti veľkej početnej prevahe ruských vojsk, ktoré postúpili ku Krakovu a ovládli karpatské priesmyky. Najkritickejšia situácia vznikla pri meste Humenné, ktorého obsadenie znamenalo najhlbší prienik Rusov do vnútrozemia vtedajšieho Uhorska. Od východoslovenskej nížiny útočiace ruské pluky oddeľovala už len posledná línia rakúsko-uhorskej obrany v údolí rieky Laborec.

Česká volba mezi východním a západním křestanským ritem.

Česká volba mezi západním a východním křesťanstvím.

Mnichovská dohoda – čí to byla prohra?!

Historie Němců na území Čech

Zásadní kniha o Češích, kterou Češi neznají.

Předehra, akt 1, aneb Krev není voda

Jak to napsal na netu bloger „egon": „Před několika dny (říjen 2001)odpovídali náhodní chodci před televizními kamerami na otázku, kdy vznikla naše republika. Jako každý rok, část dotázaných nemá o sledu událostí v roce 1918 ani tušení. A protože i řada z nás už zapomněla, co nás ve škole učili, tak si připomeňme sled událostí vedoucích k naší samostatnosti."

Růst nacionalismu za Rakouska

Tak takhle se v roce 1848 vyjádřil Karel Marx pro Neue Reinische Zeitung. Citát zněl přesně takto: "…nesmiřitelný boj, válku až do smrti proti Slovanům, těm zrádcům revoluce… je potřebné jejich vyhlazení, bezuzdný terorismus na ně – nikoli v zájmu Německa (jistěže ne, Karl....), ale v zájmu revoluce… Situace mezi Slovany a Němci byla už tehdy tak napjatá, že největší revolucionář - Karel Marx (sám se považoval za revolucionáře a NĚMCE) - hned věděl, co udělat s těmi, jak říkal, "slovanskými třískami v těle monarchie". Tak tuhle informaci nám soudruzi z Moskvy i Prahy tak nějak tajili, že…

Znojmo kapitulovalo. Jdeme na Bratislavu!

Morava, i když je již více než tisíc let součástí českých zemí, nejsou Čechy a je tam vždycky všechno trošku jinak. Nejinak tomu bylo i v roce 1918.

Frontoví veteráni

O Československé armádě, která hned v říjnu 1918 začala osvobozovat a obsazovat území nového Československa, se toho obecně příliš mnoho neví. Za první republiky se tak nějak "úředně" předstíralo, že vítězství přinesli legionáři. Za komunistů se mluvilo jen o českých rudoarmějcích a legionáři byli zaprodanci imperialismu nebo bojovali proti bolševikům a VŘSR byla jediná, která nám vlastně přinesla svobodu. Navíc, co jsem živ, kdekdo mele o zbabělých Češích. Plně v souladu s názory vídeňské nacionalistické propagandy za Rakousko-Uherska i poúnorových komunistů. Je zajímavé, že Hitler jako voják bojující v 1. světové válce byl ve svých názorech na československé vojáky a národ coby zbabělce za války velice opatrný. Za protektorátu odmítal zapojit do války jakékoliv české vojáky, ačkoliv jinak bych ochoten použít i Bosňáky, Albánce a Indy...

Ztracení hrdinové

Dospělost a sebevědomí národa se pozná podle toho, jak hodnotí své vojáky, i když vlivem politických i osobních událostí stáli na různých válečných stranách. Mladá a nová republika se k vojákům sloužícím císaři nezachovala sice vyloženě špatně, ale adorovala hlavně legionáře. Tehdy to bylo pochopitelné. Můžeme říci, že kdyby nebylo statečných českých „rakousko-uherských“ vojáků, kteří vytvořili základ nové čs. armády, nikdy by ČSR možná nevznikla. Protože ta vznikla diplomacií, ale podloženou silou.

Skutečné dějiny našeho státu v dvacátém století se až na rok 1918 ve školách v podstatě neučí. Také přestalo být politicky korektní ukazovat, co se dělo za války zde v Protektorátu a co po válce. Zvláště jakékoliv poznámky, fotografie anebo dokumenty o zločinech nacistů se vypařily jako pára nad hrncem. Jaký to rozdíl třeba od Německa, kde se pořádají výstavy o zločinech nacismu, o zločinech Wehrmachtu, děti se učí, co to byl nacismus či holocaust…

Osobní vzpomínka, jak to bylo v dubnu 1945.

„Slované, nebo my. A protože my jsme silnější, nebude volba těžká!“ R. Tannenberg

První porážka ideje Velkoněmecka

Tři nejúspěšnější rakouské lži:
1. Mozart byl Rakušan
2. Hitler byl Němec
3. Rakousko-Uhersko rozbili Češi

Abychom mohli dále prozkoumávat, co se vlastně stalo, musíme si položit základní otázky, které svět zná již od dob starého Říma a dnes je používají kriminalisté.

Werwolfové (a Volkssturm) od roku 1944 do 9. 5. 1945.

Konečná pekelná fáze války - pochody smrti.

Osudy těch, co "nebyli bohy".

Cvičí kostry prostná?

Němci jsou Němci jsou Němci.

Po předcházející kapitole by bylo „politicky korektní“ napsat něco o těch „hodných Němcích“, kteří se nepodíleli na nacistických zločinech a snažili se buď odporovat, anebo prostě tuto strašlivou dobu nějak přežít.

Není v silách kohokoli, aby popsal a vyjmenoval všechna místa hrůz, které přinesl světu nacismus. I jen popis toho, co se stalo na původním území Československa, je ta děsivé a rozsáhlé, že to přesahuje dnešní představy. Abych ukázal hrůznost té doby, zaměřím se v této části jen na malý, vybraný úsek zločinů, a to jak prostorově, tak časově.

V systéme dualizmu, ktorý vznikol v dôsledku ústupu centrálnej politickej moci maďarskému bojovnému nacionalizmu, sa naplno rozbehol proces započatý na konci 18. storočia, a to proces systematického pomaďarčovania jednotlivých štátnych i cirkevných orgánov a inštitúcií. Prenikal do všetkých sfér života, čo malo negatívny dopad na nemaďarské národnosti žijúce v Uhorsku.

Německo, Spojené království, Francie a Itálie, vzhledem k dohodě, které již bylo dosaženo ve věci odstoupení území Sudet Německu, ujednali následující podmínky uvedeného odstoupení a opatření z něj vyplývajících...

Karpatský front I. svetovej vojny patril v roku 1915 k strategicky najdôležitejším európskym bojiskám. Rady zákopov a prekážok z ostnatého drôtu preťali aj územie vtedajšej hornouhorskej Zemplínskej a Šarišskej župy. Teritórium šiestich okresov súčasného severovýchodného Slovenska sa tak stalo dejiskom intenzívnych vojenských operácií. Ťažké a krvavé boje boli striedané operačnými prestávkami, ktoré však dôstojníkom a vojakom neprinášali veľké uľahčenie ich náročného a vyčerpávajúceho frontového života.

Střední Evropa 1914-1920 - krvavý návrat ze zapomnění.

Slováci jako Čechoslováci.

Připojení Slovenska nebylo žádnou procházkou růžovým sadem.

Legionáři, domobrana, fronťáci, Češi, Moraváci i Slováci.

Hurá na Bratislavu a Košice!

Na vojensky obsazených územích vládne Československo až po Košice.

1918-1920: "Trma-vrma" všude okolo nás.

Bolševici táhnou na Evropu.

Poražený Wotan.

Rudá záře nad Komárnem.

Byl to samotný sekretariát ústředního výboru Komunistické strany Československa, kdo dal 25. února 1965 souhlas k uspořádání studentského majálesu v hlavním městě. Nečekaný průběh oslav jej přiměl k následnému uspořádání celostátní konference studentů vysokých škol. Na schůzi konané 29. září 1965 pak dospěli členové politbyra k názoru, že došlo k politicko-ideologické aktivitě studentstva, přičemž shodně konstatovali, že vlna politické aktivity se ve vysokoškolském prostředí nevzedmula náhle, ale že se sbírala po řadu posledních let.

„Senát vrchního vojenského soudu v tom složení, jak byl u procesu generála Karla Janouška a ostatních, a snad i vrchní vojenský soud v Praze, prostě vůbec nestačí na procesy takového významu. Nutno konstatovat, že vedení procesu tohoto druhu a významu u krajského soudu na Pankráci po únorových událostech je zcela jinak připraveno, zcela jinak řízeno a vedeno v duchu zcela jiném, odpovídajícím dnešní době a zájmu státu. […] Této skutečnosti všiml si ihned při zahájení hlavního přelíčení obhájce pplk. Hanuše, který prohlásil, že vojenská trestnice a vrchní vojenský soud v Praze je proti Pankráci hotové »sanatorium«.“

Z hlášení plk. gšt. Reindla, příslušníka 5. oddělení Hlavního štábu ministerstva obrany, 17. červen 1948

I.díl - Revoluční roky 1848/49 až po rakousko-uherské vyrovnání.

II.díl - Období pasivní rezistence

III.díl - roky 1880 - 1889

IV.díl - roky 1890 - 1899

V.díl - roky 1900 - 1909

Duchovný život takmer celej Európy od polovice 18. storočia ovplyvnila veľmi výrazne - po scholastike, humanizme a reformácii - nová ideologická vlna - osvietenstvo, ktoré vytváralo trhliny v celistvosti feudalizmu a stávalo sa svetonázorom vyspelej, pokrokovej, radikálnej a revolučnej spoločnosti. Osvietenskí vzdelanci mali leví podiel na ideových prípravách Veľkej francúzskej revolúcie (VFR).

Posledné mesiace v roku 1944 boli pre okresy severovýchodného Slovenska  obdobím, ktorým sa na tomto území skončila druhá svetová vojna. Frontové boje sa pohli ďalej na západ. Vojna sa stala minulosťou, ale to ani zďaleka neznamenalo, že je všetkým problémom koniec. Naopak pred obyvateľmi severovýchodného Slovenska zničeného vojnou nastalo ťažké obdobie obnovy zničeného regiónu.

V českém národě se říká, že ve 20. století je osmička na konci letopočtu pro nás osudová. Ovšem to není tak docela pravda – osmičky, které signalizovaly určitý přelom, známe i ze staletí minulých. Například v roce 1348 založil císař a král Karel IV. pražskou univerzitu – dnes Univerzitu Karlovu. V květnu 1618 vyhodili evangeličtí šlechtici dva císařské místodržící i s písařem z Pražského hradu – tato defenestrace byla počátkem panského odboje, který skončil definitivním podřízením českých zemí rodu Habsburků a jejich začleněním do rakouského mocnářství. V bouřlivém roce 1848, kdy propukla řada povstání ve střední Evropě, povstali rovněž obyvatelé Prahy – jejich porážka vedla k utužení rakouské vlády. O deset let později zahájilo činnost Národní divadlo v Praze – jeden ze symbolů vlastenectví. Roku 1878 se v Praze ustavila Českoslovanská sociálně demokratická strana dělnická – první dělnická strana v českých zemích.

Pomníky věnované obětem Velké Války 1914–1918 na území bývalého c. k. okresního hejtmanství Poděbrady.

„Antonín Lipovský, 1. srpna 1944 zajat u Sartilly Američany, když se snažil ujet z obklíčení. […] Byl povolán do Londýna k zvláštnímu výslechu, kde podrobně popsal organisaci radioslužby a byl s to dáti Angličanům všechny potřebné informace o novém kódu, který vstoupil v platnost dne 1. srpna 1944 (Raste Schlüssel RS 44). Domnívám se, že by bylo velmi užitečno shromážditi facta o účinné pomoci československých příslušníků poskytováním správných zpráv ihned po [jejich] zajetí v dobré víře, že pomáhají správné straně a sobě. Pochybuji, že by tato pomoc nám byla někdy veřejně přiznána. Dosud jsme nebojovali a zdá se, že budeme v tomto ohledu mezi posledními spojenci. Bude tedy velmi důležité, aby při první příležitosti [pozemního] bojového úspěchu byla anglickému veřejnému mínění podána aspoň ve zkratce naše účast a podíl v první fázi invase. Zmínky v anglickém tisku o statečně bojujících Češích v německé armádě nám právě neprospěly.“

Hlášení kapitána pěchoty Oldřicha Večereka z 24. srpna 1944 na MNO v Londýně.

V euforickém období za pochodu vznikajícího Masarykova státoprávního celku se utvářely nové názorové proudy ve všech vrstvách společnosti. Vášeň, zaslepenost odplatou starému uspořádání a politické i osobní intriky hrály bez skrupulí nejhlavnější roli. Okázalé vlastenectví a vytváření jednostranných legend spolu s ostatními výše zmíněnými faktory mělo zásadní negativní vliv na zachování památky na padlé občany Rakousko-Uherské monarchie. Vyzdvihováni byli především v bojích „za svobodu vlasti" padlí váleční dezertéři a zajatí vojáci české a slovenské národnosti, kteří vstoupili z různých důvodů, ať již ideologických nebo z nouze, dobrovolně či nikoliv, do čs. legií ve Francii, Rusku, Itálii a Srbsku.

Európske médiá bijú na poplach. Krajná pravica na starom kontinente naberá na sile a získava si čoraz viac voličov. Tento fakt dokazuje najmä volebný úspech maďarského Jobbiku, Wildersovej Strany slobody v Holandsku a nedávny historický úspech protiislamských Švédskych demokratov, ktorí sa po prvýkrát dostali do parlamentu. Politológovia pripomínajú, že za situáciu nemôže len ekonomická kríza, ale aj multikulturalizmus, dlhodobá neschopnosť umiernených strán riešiť sociálne problémy a úspešná propagácia radikálných myšlienok u mladého obecenstva

Slovenští letci nadále doprovázeli německé bombardéry do hloubky 60 až 90 km v polském území. Dne 17. září doprovázeli útok německých letců na Hluboczek Wielki, jehož protiletadlová obrana byla svěřená českým a čechoslovakisticky zaměřeným slovenským letcům, kteří opustili vlastní stát. Tak poprvé, ale ne naposledy bojovali v druhé světové válce Slováci proti Slovákům.

Po ukončení bojů v roce 1918 se do domovských obcí v Čechách, na Moravě a ve Slezsku dlouho po uzavření příměří navraceli bývalí příslušníci zaniklé habsburské armády. Nejprve však museli projít čs. vládou nově zřízenými přejímacími či karanténními tábory, ve kterých absolvovali důkladná politická školení zavedená jako nutný ideologický dozor nad bývalým c. a k. vojskem a jeho veliteli. Tehdy se tomu odborně říkalo odrakouštění vracejícího se polního vojska.

Už před začátkem války se Německo potýkalo s velkým nedostatkem pracovních sil. To bylo způsobeno mimo jiné tím, že mnoho lidí spotřeboval samotný nacistický režim - policie, armáda, gestapo atd. Koncem roku 1938 chyběl Říši odhadem jeden milion lidí, z toho 75% v průmyslu a 25% v zemědělství. Jednou ze skupin, která měla tento nedostatek nahradit byli příslušníci naší modré armády.

Vážení kolegové. Touto prací bych zde na našem fóru chtěl zahájit cyklus prací o pravěkých a raně středověkých fortifikacích...

Po mladší době kamenné následovala pozdní doba kamenná. Toto období bývá někdy nazýváno jako eneolit a dále jako doba, kdy byla zvládnuta metalurgie prvního kovu, a to mědi.

Na našem území se objevilo v průběhu poslední dvou a půl tisíců let od dnešních časů do minulosti několik vln osídlování a zániku různých kultur. Tyto kultury, nebo možná lidská společenství na svoji obranu budovaly opevněná místa zvaná hradiště. My se dnes podíváme na tu nejstarší zdokumentovanou dobu, a to dobu lidu popelnicových polí a keltské osídlení naší země.

Raný středověk v naší historii a zhmotnění této doby ve fortifikační architektuře.

Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.
Edvard Beneš hrál jednu z hlavních rolí ve většině klíčových zlomů československých i evropských dějin celé první poloviny dvacátého století. Spolu s T. G. Masarykem se zasloužil o vznik samostatného Československa, v období První republiky se stal úspěšným evropským politikem a po odstoupení Masaryka z pozice hlavy státu i druhým československým prezidentem. Za druhé světové války se postavil do čela nového odboje za obnovu československého státu a po jejím skončení byl v úřadu prezidenta potvrzen. Co vedlo k Benešově volbě prezidentem v daných letech a za jakých okolností a politické situace byly volby provedeny?

Pokračování článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.
Edvard Beneš se narodil v Kožlanech 28. května 1884 jako desáté a nejmladší dítě v rolnické rodině. Již jako dítě byl velmi vnímavý a projevoval zájem o četbu, zejména historických knih zabývajících se husitstvím. I přes jeho silně věřící matku nebyl náboženstvím příliš ovlivněn a to i díky svým dvěma starším bratrům Václavovi (učitel a Masarykův realista) a Vojtovi (socialista).

Pokračování článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.
Ve třicátých letech se Masarykův zdravotní stav začal zhoršovat. Začala se tedy řešit otázka, zda v příštích prezidentských volbách v roce 1934 bude znovu kandidovat, nebo místo něj půjde do boje o křeslo hlavy státu Edvard Beneš.

Pokračování článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.
Po skončení druhé světové války celé Československo prošlo přechodným revolučním obdobím, ve kterém byly postupně obnoveny základní složky státní moci. Ukončeno bylo 28. října 1945, kdy svou činnost poprvé po válce zahájilo Prozatímní národní shromáždění. Volby do něj proběhly nepřímo na základě dekretu prezidenta ze srpna roku 1945.

Pokračování článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.

Pokračování článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.

Úvod k článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.
Edvard Beneš hrál jednu z hlavních rolí ve většině klíčových zlomů československých i evropských dějin celé první poloviny dvacátého století. Spolu s T. G. Masarykem se zasloužil o vznik samostatného Československa, v období První republiky se stal úspěšným evropským politikem a po odstoupení Masaryka z pozice hlavy státu i druhým československým prezidentem.

Pokračování článku Komparace prezidentských voleb E. Beneše let 1935 a 1946.
Osobnost Edvarda Beneše vyvolávala a dodnes vyvolává diskuse nad jeho rozhodnutími a jeho rolí v československé politice, zejména v roce 1938 a 1948. Byly zde ale i jiné dva roky, které zcela ovlivnily Benešův život i jeho následné účinkování ve vnitřní politice. Těmi byly rok 1935 a 1946, kdy se stal historicky druhým československým prezidentem, resp. znovuzvoleným prezidentem obnovené republiky.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Prvá časť série sa zaoberá podmienkami, ktoré ovplyvnili vývoj  poľnohospodárstva v ČSR v období rokov 1945-48.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Druhá časť je venovaná vysvetleniu základnych pojmov súvisiacich s koncepciou budovania JRD.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Tretia časť série sa zaoberá priebehom kolektivizačného procesu  v okrese Humenné v  období rokov 1949-52.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Štvrtá časť série sa zaoberá priebehom kolektivizácie v okrese  Humenné v  období rokov 1953-1954.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Piata časť série sa zaoberá priebehom kolektivizácie v okrese  Humenné v období rokov 1955-60.

Séria článkov o kolektivizačnom procese v okrese Humenné, vznikla rozčlenením a prepracovaním autorovej diplomovej práce. Šiesta časť série sa zaoberá záverečnou etapou kolektivizácie v okrese  Humenné v  období rokov 1957-60 a zhodnotením  tohto procesu.

Pražská defenestrácia z mája 1618 sa stala predohrou dlhotrvajúceho konfliktu, ktorý pohltil postupne celú strednú Európu. Kontinent sa stal arénou rozsiahleho mocenského zápasu. Dvoch silných koalícii štátov. Tento zápas neobišiel ani územie dnešného Slovenska. Do tridsaťročnej vojny bol vtedajšie Uhorsko vtiahnuté počas druhého protihabsburského povstania pod vedením Gabriela Betlena.

Sedemnáste storočie v našich dejinách bolo obdobím veľmi dramatických udalostí. Habsburská dynastia sa snažila vybudovať z Uhorska absolutistický štát. To znamenalo likvidáciu životných záujmov uhorskej šľachty, ktorá sa tvrdo postavila na odpor. V boji o charakter uhorskej spoločnosti sa v zmätenej dobe plnej náboženských a politických konfliktov obe strany stretli v úpornom zápase, ktorý trval celé storočie.

Písal sa rok 1643 a vyčerpávajúci  konflikt, neskôr nazvaný Tridsaťročná vojna v Európe vstúpil do svojej poslednej fázy. Habsburská armáda bola plne zamestnaná bojmi proti švédskym a francúzskym jednotkám. To bola príhodná chvíľa pre ďalšie vystúpenie uhorskej šľachty, ktorá cítila silný tlak cisárskeho absolutizmu a  opäť sa chystala do boja za svoje privilégia a náboženskú slobodu. V jej čele sa ocitol nové sedmohradské knieža Juraj Rákoczi.

V roku 1664 sa Uhorsko znova začalo otriasať politickými a náboženskými nepokojmi. Vašvársky mier uzavretý s Tureckom, nahneval uhorských veľmožov. Mierne podmienky si podľa ich mienky Turci nezaslúžil. Uhorskej šľachte zostali na tureckom území mnohé majetky, ku ktorým sa teraz nemohli dostať. Mier s Osmanmi považovali za nazáujem z cisárovej strany o uhorské záležitosti. Nadšení neboli ani z prítomnosti žoldnierskych vojsk, či vytláčania uhorskej šľachty y mocenských pozícii.

V posledných rokoch 17. storočia sa zdal triumf habsburskej moci v  Uhorsku spečatený a nezvratný. Uhorská šľachta bola pokorená a  odstavená od politickej moc. Uhorské stavy museli prežrieť nejednu horkú pilulku. Bolo zrušené právo na odpor voči panovníkovi, ktoré šľachte dovtedy zaručovala Zlatá Bula Ondreja II. Šľachtu provokoval aj nový zákon o dedičnosti uhorskej koruny v habsburskej dynastii pre všetkých jej mužských členov. Sociálne problémy a dôsledky predchádzajúcich nepokojov a vojen ožobráčili všetky vrstvy spoločnosti, čo spôsobovalo  všeobecnú nespokojnosť. Samozrejme,problémy každej spoločenskej vrstvy pramenili v iných príčinách. Napriek tomu sa Uhorsko postupne menilo na sud pušného prachu, ktorý iba čakal na svoju iskru, aby explodoval.

Stručne zhodnotenie historickej konferencie Prvá svetová vojna - boje v Karpatoch v Humennom, ktorá sa uskutočnila pri príležitosti krstu publikácie Cintoríny prvej svetovej vojny v Karpatoch. Konferencia bola prvým úspešnym projektom Klubu vojenskej histórie Beskydy v Humennom.

Arpádová línia bola obranné opevnenie budované Maďarskom počas II. svetovej vojny. Jedná sa o fortifikačný systém, ktorého okraj zasahuje aj na územie súčasnej Slovenskej republiky (v čase II. svetovej vojny, to bolo územie Maďarska). Klub vojenskej histórie Beskydy spoločne s obcou Ulič pripravujú postupné zrekonštruovanie tejto časti fortifikačného systému a vybudovanie náučného chodníka. 

Fotoreportáž z rekonštrukcie vojnového cintorína z prvej svetovej vojny v obci Stebník.

Na prelome marca a apríla 1915 sa karpatský front otriasal v bojoch jednej z najdôležitejších bitiek I. svetovej vojny. Ruské velenie sústredilo v Karpatoch všetky dostupné sily a zahájilo rozhodujúcu ofenzívu, ktorej cieľom mal byť prienik do vnútrozemia Rakúsko-Uhorska a jeho vyradenie z vojny. Najexponovanejším úsekom karpatského frontu sa stal priestor medzi údolím rieky Laborec a hlavným hrebeňom Karpát, kde ruské vojská zasadili najsilnejšie údery.

Nedlouho po vzniku Československa v říjnu 1918 vznikl spor o oblast Těšínska se sousedním Polskem. Přestože hranice mladé republiky byly mezinárodně uznány státy Dohody a jednalo se o české historické území, nehodlalo se s tím Polsko smířit a po rozpadu Rakousko-Uherska toto území vojensky obsadilo. Nemalou váhu přitom mělo i uhelné bohatství této oblasti a potřeba zabezpečení uhlí pro Československo.

V tejto práci analyzujem postavenie, úpadok i rast majetkov a boj za zachovanie svojich privilégií vyššej šľachty, ako i snahy o presadenie sa strednej i nižšej šľachty na území Slovenska v 16. až 18 storočí.

a ostatní česká expanze na severovýchod (ostatní polské, baltské a ukrajinské nížiny)

Zajímavosti z konce korejské války

Na území severovýchodného Slovenska sa nachádza asi 200 vojnových cintorínov z obdobia 1. svetovej vojny. Väčšina z nich sa nachádza v katastrofálnom stave a je na pokraji zániku. Dlhé desaťročia boli vojnové cintoríny na pokraji záujmu odborníkov, verejnosti i kompetentných orgánov. Niektoré z cintorínov za tento nezáujem zaplatili zánikom. Článok sa zaoberá možnosťami, ako zmeniť túto situáciu.

Středovýchodní Evropa, tak bych nazval část Evropy, kde se v letech 1852-1918 rozkládala právní, měnová, hospodářská a celní unie dvou států, a to knížectví Lichtenštejnského a mocnářství Rakousko-Uherského. Tato unie zanikla rozpadem mocnářství Rakousko-Uherska ke konci roku 1918 po 1.světové válce, i když tato unie trvala právně až do roku 1919 dál, proto můžeme za její skutečný zánik považovat rok 1918.

Keď som písal prvý článok o Nemeckom vojenskom cintoríne v Maleme (Kréta), ani som netušil, že čoskoro pribudne ďalší príspevok. Spolu s mojimi priateľmi sme sa vydali na opačný koniec republiky pozrieť si miesta bojov na Dukle, keďže doteraz sme takúto možnosť nemali. Viem, že možno mnohí takúto možnosť tiež nemajú, a tak sa im pokúsim priblížiť realitu týchto miest z leta roku 2005. Takže kto má záujem, môže v čítaní pokračovať.

Po 1. světové válce se o Podkarpatskou Rus vedly tvrdé boje. Nic na tom nemění ani skutečnost, že ne vždy se při nich střílelo.

Byla to přehlídka hrdinů, kteří se vzepřeli komunistické diktatuře. Sešli se v úterý 13.listopadu v jednacím sále Senátu na semináři nazvaném Třetí – protikomunistický – odboj. Všichni přes sedmdesát, mnozí s hůlčičkou. Byli svým způsobem dojemní, ale pokud promluvili, zůstávali tvrdí.

Díky premiéru Mirkovi Topolánkovi se opět začíná mluvit o třetím odboji. Není to nic nového. Pokusili jsme se to ztvárnit v televizním seriálu Československo ve zvláštních službách, který vysílala ČT 2 v roce 2002, a já ho zařadil do stejnojmenné knihy.
Ovšem už 1. prosince 1999 se konalo kolokvium o třetím odboji na Filozofické fakultě UK v Praze. Tam jsem přednesl referát, který zde poprvé zveřejňuji.

Způsob, rozsah a průběh dopravy humanitární pomoci UNRRA po 2. světové válce na území Československa.

Ticho před bouří.

Československé jednotky nakonec byly u Salgótarjánu přesilou maďarského vojska odraženy. Podívejme se v krátkosti i na příčiny tohoto nezdaru. Následovala rychlá a silná maďarská ofenzíva proti československé armádě na Slovensku, s následně vedenými ústupovými boji čs. armády. Po neúspěšné obraně byl tehdy ztracen také Miškovec. Maďarská ofenzíva směřovala následně dále, směrem do nitra Slovenska...

Z politických i praktických důvodů svěřila počátkem června 1919 čs. vláda velení vojska na Slovensku do rukou francouzské vojenské mise. Následně francouzský generál Pellé přebírá 4. 6. 1919 velení nad čs. armádou na Slovensku od italského generála Picciona. Boje čs. jednotek na přelomu květen - červen 1919 v západním úseku s maďarským V. armádním sborem.

Boje v západním úseku pokračují a vrcholí operací k dobytí Levic. První a druhý neúspěšný pokus k dobytí Levic.

Boje o Nové Zámky počátkem června 1919. Další dobrovolníci přicházejí na Slovensko. Třetí útok k dobytí Levic na základě vypracovaného plánu se zapojením záloh a jeho zastavení 24. 6. 1919. Nástup II. divize plukovníka Šnejdárka.

Červnové boje domácí 2. divize v oblasti Zvolena a Bánske Štiavnice. Boje u Tisovce. Postup 2. divize ze směru Zvolen a Bánska Štiavnice na Levice, k poutání pozornosti maďarské obrany a ulehčení postupu plánovanému třetímu útoku na Levice.

I celé jaro 1919 se Maďarsko stále snažilo prezentovat před světem nechuť Slováků žít v Československu. Docházelo k vyvolávání nepokojů. Problémy však měla i maďarská strana. Rychle organizovala svou armádu, která se po převzetí vlády bolševiky přetvořila na rudou armádu po sovětském vzoru. Nakonec Maďarsko proti Československu nasadilo dvě třetiny svých sil. V bojích to znamenalo i více než dvojnásobnou přesilu maďarských jednotek proti československým.

Po zajištění slovenského území československou armádou zkoušela maďarská armáda krátkými výpady bojeschopnost československých jednotek. Přicházely tehdy další posily včetně čs. legionářů z Francie. Maďarské jednotky se stahovaly až do vnitrozemí, hlouběji za určenou demarkační linii, než musely. Velitel čs. armády na Slovensku gen. Piccione vypracoval plán obsazení "území nikoho", který následně byl proveden. Maďarské straně se tak dostalo vítané záminky k útoku. 21. 3. 1919 také došlo v Maďarsku k revoluci a moci se ujali bolševici. Vznikla tak Maďarská republika rad po sovětském vzoru...

Jelikož v dnešní době je většině společnosti zcela neznáma existence vojenského konfliktu Československa s Maďarskem v letech 1918 - 1919, rozhodl jsem se před časem zpracovat k tomuto tématu podrobnou studii. Po několika letech usilovné práce s pátráním v různých pramenech, konfrontováním faktů i cest přímo do míst bojů, předkládám po mnoha potížích pro širokou veřejnost zpracovanou látku této války, která si mnohdy v ničem nezadala s boji právě skončené I. světové války.

Ve druhé polovině června 1919 pokračovaly i těžké boje u Nových Zámků. Tyto boje patřily k nejtvrdším bojům konfliktu.

Červnové boje roku 1919 na východním slovenském úseku. Boje s maďarskými jednotkami při jejich snaze prorazit východním Slovenskem dále na sever až k ruské rudé armádě. Těžký boj u Kysaku.

Červnové tvrdé boje v oblasti Slovenského Nového Mesta. Maďaři se probíjejí díky své přesile východním Slovenskem až takřka k polským hranicím - slabší československé jednotky houževnatým bojem ustupují. Hrozba spojení maďarské a ruské rudé armády je vážná. Boje v okolí Košic a Prešova. Pod patronátem Maďarské republiky rad vzniká na východním Slovensku v Prešově 16. 6. 1919 Slovenská republika rad. V těžké situaci se odhodlaně československé jednotky, mnohdy zcela bez potřebného vybavení, opakovaně pokoušejí o útoky proti přesile k zaražení maďarského postupu. Situace je kritická...

Intervence Pařížské mírové konference k zastavení války mezi Československem a Maďarskem. Potvrzení československých hranic. Příměří 24. 6. 1919, zastavení bojů. Československá armáda obsazuje znovu celé Slovensko. V Maďarsku se hroutí bolševická vláda a naplno propuká již několik týdnů existující krize. Obsazení bratislavského předmostí Petržalky 14. 8.1919.

První dobrovolníci

Československá armáda obsazuje opět jižní Slovensko po ukončení bojů v létě 1919. Pomoc maďarskému Salgótarjánu v srpnu 1919. Rozbor situace československé armády v uplynulých bojích konfliktu. Bilance ztrát. Velký Trianon 4. 6.1920.

Obsazení západního a východního Slovenska domácím čs. vojskem

Když 25. 11. 1918 převzal plk. Schöbl funkci vrchního československého velitele na Slovensku od gen. Štiky (jenž měl do té doby velení nad všemi dislokovanými čs. jednotkami na Slovensku), reorganizoval částečně své jednotky do pravidelné armádní struktury, do níž určil jednotlivé velitele. Dále zřídil pro podporu jednotek na Slovensku záložní sklady výstroje a výzbroje u Uherského Hradiště a postaral se o vybavení svých jednotek alespoň tím nejnutnějším, protože výstroj a výzbroj jednotek byla velmi slabá ...

Zbývaly dvě hlavní bašty odporu na východním Slovensku – Prešov a Košice. Navíc v Košicích bylo sídlo Dvortsákovy samozvané Slovenské ľudové republiky a dále maďarské sborové velitelství. Maďarská strana využívala čas svého působení v Košicích k přípravě obrany, především však k odvážení majetku všeho možného druhu do Maďarska. Tak byl ztrácen mnohdy velmi cenný státní majetek. Již dopředu však z rozkazu italského gen. Piccioneho bylo obsazení Košic a Prešova vyhrazeno čs. armádnímu legionářskému sboru z Itálie, který se koncem roku vrátil do vlasti.

S připravovaným obsazením jižního Slovenska na demarkační linii se čekalo na příjezd čs. armádního legionářského sboru z Itálie. Důvodem byla jak vysoká bojová hodnota sboru, který byl i dobře vyzbrojen, tak i to, že pro tuto akci osvobozeneckého charakteru byl sbor čs. vládou vybrán pro vysokou morální úroveň ...

Po obsazení Bratislavy legionářským 33. střeleckým plukem dorazily do města také II. a III. prapor legionářského 39. střeleckého pluku, který dosud byl v Zohoru a Stupavě jako záloha při operaci k obsazení Bratislavy ...

Navzdory nadpisu nebudu, jak by možná mnohý čekal, zabývat se situací dnešní, kterou by tak zřejmě mnohý občan označil. Naše republika zažívala však doby i mnohem těžší, na což pro dnešní hektickou dobu zapomínáme.

Velká Morava byla významným obdobím našeho národa. Její geopolitické centrum byly Mikulčice, Staré město - Sady a Pohansko nacházejíci se dnes na území České republiky, v okresech Břeclav, Hodonín a Uherské Hradiště. Velká Morava byla druhou fází naší státnosti po Sámovově říši a před Českým knížectvím, je tudíž jedním z právních předchůdců České republiky.

Naplnili sa deje, ktoré na Slovanskom zjazde Hurban vyjadril takto: „Ak nám dajú Maďari, čo sa patrí, nemožno... proti ním vystúpiť s mečom. Keď povolia Srbom, čo chcú, takisto nevytiahnu meč. Lebo by upadli do hanby pred celým svetom. Ak Maďari nedajú, potom, pravdaže, boj.“

Revolučné hnutie, ktoré v rokoch 1848 - 1849 prehrmelo Európou, bolo prejavom vrcholiacej krízy existujúceho politického a sociálneho systému, medzníkom na ceste prechodu od feudalizmu ku kapitalizmu, hlbokým zásahom do procesu buržoáznej premeny väčšiny štátov na európskom kontinente.

V revolúciách tohto obdobia v mnohých krajinách hlavnú úlohu hrali, nevynímajúc Uhorsko, nevyriešené otázky národnostnej povahy, snaha o získanie národnej rovnoprávnosti, svojbytnosti, štátnej nezávislosti a slobodnejšieho národného života vo všetkých jeho sférach. Národ sa stával jedným z najvýznamnejších atribútov doby, pričom ľudové masy sa pokúsili samy presadiť svoje požiadavky využitím revolučných, predovšetkým ozbrojených prostriedkov. Očakával sa nástup novej doby. V tomto zmysle bola revolúcia rokov 1848 - 1849 skutočnou „jarou národov“.

Slovenská spoločnosť vstupovala do revolučných dianí v značne nerozvinutej podobe. Za stavu, keď sa slovenská šľachta odnárodnila, hlavným reprezentantom národného pohybu sa stala slovenská inteligencia. Marcové revolučné dianie silne zapôsobilo aj na Slovensku a Slováci vítali „jar národov“ plný nádejí a očakávaní. Vrcholom ich snáh a požiadaviek sa stali mikulášske Žiadosti slovenského národa, na ktoré však peštianska vláda odpovedala prenasledovaním pôvodcov mikulášskeho zhromaždenia a vydaním zatykača na J. M. Hurbana, M. M. Hodžu a Ľ. Štúra. Alternatíva možnej dohody s uhorskou vládou sa dostávala na slepú koľaj.

Vojenské obranné zpravodajství Bedřicha Reicina a jeho vliv na chod armády i československé poválečné společnosti.

Na Petrových kamenech pod Pradědem probíhaly doslova čarodějnické orgie. Jedlo se tam, pilo, tancovalo a ze všeho nejvíce obcovalo. Děkan Lautner tam korunoval na čarodějnickou královnu Marii Sattlerovou ze Šumperka a později paní Meixnerovou z Olomouce. Kromě toho křtil děti ve jménu Satanově. Přinášel na Petrovy kameny svaté hostie a účastníci čarodějnických shromáždění po nich šlapali a tancovali. Těmito slovy svědci, většinou během mučení, popisovali jednu z největších čarodějnických kauz na našem území, ke které došlo v druhé polovině 17. století ve Velkých Losinách a Šumperku.

Tradice českého, resp. československého zbrojního průmyslu sahá nejen do času první československé republiky, ale mnohem dál, až do časů Rakouska-Uherska. Ve 30. letech patřilo Československo mezi desítku největších vývozců zbraní na světě a za nacistické okupace došlo k dalšímu růstu a modernizaci tohoto odvětví. Světová válka zbrojařské podniky na našem území příliš nepoškodila, takže se mohlo směle navázat na předválečné parametry exportu.

Jedním z pilířů československého komunistického hospodářství byl export vojenského materiálu. Nevyváželo se jen do zemí socialistického bloku. V rozporu s propagandou se obchodovalo i se státy kapitalistickými včetně těch vyspělých. U zemí chudších až rozvojových pak vývoz zbraní sledoval politické cíle.

V novembri 1914 sa ruské vojská po prvý krát dostali na územie súčasného Slovenska. Generál Kornilov a jeho 48. pešia divízia prekročili hlavný karpatský hrebeň a údolím rieky Cirocha prenikali na Sninu a Humenné. Rakúsko-uhorské velenie bolo nútené improvizovať a do protiútoku vrhnúť všetky dostupné sily. Počas tejto operácie došlo k intenzívnym bojom v priestore obcí Dara - Príslop - Kolbasov.